ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

CO DODNES SKRÝVAJÍ ŽLUTÉ KAMENY

Malta by možná působila stroze – skalnaté pobřeží, žádné řeky nebo pořádné lesy –, kdyby nebyla žlutá. A kdyby v ní nebylo tolik slunce. Drtivá většina čehokoliv, co tady za sedm tisíciletí postavila lidská ruka, je totiž ze žlutých kamenů. Odkrajují se v lomech z hladkých stěn v poměrně měkké vrstvě sedimentů živočišného původu podobně jako sýr. Kolik tajemství ale za tu dobu skryly…

 

Zdá se divné mluvit o tajemství, když toho vlastně o Maltě tolik víme. Učili jsme se o ní v zeměpise i v dějepise, protože sehrála významné místo v dějinách křesťanství. Aby ale člověk pochopil, jak je skutečně nabitá historií, musí sem přijet. Můžete ji tady vidět, naslouchat jí nebo si ji rovnou ohmatat. Ale za tím vším je ještě ukryta spousta nevyřčeného – věci, které chtějí být dodnes zamlčeny nebo se na ně raději zapomnělo.
Tak třeba poměrně časté maltské příjmení Spiteri. Mohlo vzniknout jakkoliv – ale na Maltě se říká, že jde o potomky odložených dětí…
Je pochopitelné, že se příslušníci řádu johanitů, který zde vládl po tři staletí, nesměli ženit. Katolické řády vyžadovaly ve středověku od svých příslušníků velkou kázeň a odříkání. Na Maltě, ostrově strategicky ležícím ve Středozemním moři jako hráz mezi pevninskou Evropou a nevěřícími, tento rys ještě posilovala potřeba uhájit za každou cenu holé životy a majetky. Někteří rytíři si tedy alespoň vydržovali milenky nebo využívali služeb prostitutek. I o velmistru řádu Pintovi se šeptá, že zemřel během milostného aktu. Pokud se narodily nemanželské děti, otec se buď přihlásil za kmotra a pomáhal se o dítě starat, nebo se odkládaly do zvláštního okénka zdejší nemocnice v boční ulici. Pak se jich ujímala církev. A právě nemocnici se říkalo Spirito Santo. Jak podobné onomu příjmení...
Posledním odloženým dítětem je ale na Maltě slovenské děvčátko. Nedávno ji tady nechali matka a nevlastní otec a sami zmizeli. „Nikdo neví proč,“ vysvětlila naše průvodkyně. Podle posledních informací zatím veškerá jednání mezi Maltou a Slovenskem skončila na mrtvém bodě, o děvče se nikdo z příbuzných nepřihlásil a zůstává dál v klášteře u uršulinek.

 

NEJDE JEN O PŘÍJMENÍ
Nemanželský styk, zejména s prostitutkou, ovšem pro příslušníka řádu johanitů nemusel znamenat jen nepříjemnost v podobě nechtěného novorozeněte. Že byly i jiné důsledky, potvrzuje existence oddělení pro léčbu syfilidy ve zdejší vyhlášené nemocnici, založené na Maltě pro raněné rytíře.
Další nepříjemností pak mohl být i soud. Řád má dodnes vlastní soudnictví, přísné a rychlé. Zpomalit ho mohla jen žádost rytíře, aby vyšetřování nevedli řádoví bratři, ale inkvizitor. Tresty pak nebývaly tak surové, jako když je ukládal řád.
To všechno jsou ale jen ty pikantnější střípky z historie éry křesťanství, která se na Maltě psala skutečně velkolepě. Když dnes kdokoliv prochází žlutavými uličkami Trojměstí (původně měst Vittoriosa, Cospicua a Senglea, postupně spojených v jedno), kde johanité kdysi začínali, už jen těžko si dokáže představit, kolik se toho zde odehrálo. Mnohem lepší než studovat objemné průvodce je vnímat jejich atmosféru. Vypadají mile se svými květinami v oknech, u dveří a na balkoncích a v horkém slunci dokáží poskytnout příjemný stín, ale dodnes v nich zůstaly stopy urputnosti a odvahy, s jakou se tady prolévala lidská krev. Na Maltě, přesněji jde o trojostroví Malta, Gozo a Comino, se střetávaly civilizace a to se neobešlo bez drastických scén. Fakt, že v několikaměsíční krvavé lázni při obléhání Malty Turky v roce 1565 obránci metali proti nepříteli z hradeb dokonce i hlavy sťatých zajatců, aby vyvolali v řadách nepřátel zděšení, je jen jedním z momentů zdejších dramat. Rytíři tehdy proti sobě měli 40 000 Turků a 400 lodí vedených Süleymanem I. Nádherným a hrdiny křesťanské části světa se po vítězství stali zaslouženě.
Silný vliv řádu a církve je přítomen na Maltě na každém kroku, dodnes má každý dům svého svatého patrona a jeho obrázek je vystaven hned u vchodu. A je zvláštní v době demokracie a snah o co největší svobodu jít podél zdí ženského kláštera, za které i dnes dobrovolně vstupují ženy, aby z nich z lásky k Bohu už nikdy nevyšly na ulici…

 

VŠE PRO OBRANU
Když křesťané nadobro ztratili ve 13. století Palestinu, hledal jeden z rytířských řádů – johanité – nové útočiště. Našel ho sice na ostrově Ródos, ale odtud rytíře vyhnali Turci. V roce 1530 jim Karel V. věnoval chudou a piráty oblíbenou Maltu. Ostrov měl ale jinou devizu – vojensky i obchodně významnou polohu uprostřed Středozemního moře, na cestě mezi křesťanským a muslimským světem. Řád postavil nemocnici, zavedl čilý obchod a hlavně za silné podpory Říma i celé Evropy vystavěl během několika desítek let mohutné opevnění. Malta měla zastavit případný nápor Turků na Evropu.
Obrana byla velmi důmyslná. Systém malých a větších strážních věží na pobřeží je první, čeho si návštěvník Malty všimne. Věže nahradily původní strážní ohně na vyvýšených místech, které zpočátku hlídky zapalovaly v případě nebezpečí. Signálu stačila hodina, aby oběhl celou Maltu, která má jen 246 kilometrů čtverečních. Rytíři dokonce uvažovali o vybudování obranné zdi kolem celého ostrova. Nebezpečí napadení ale po vítězství nad Turky v roce 1565 kleslo a s ním i potřeba velkorysý a hlavně nákladný projekt dokončit.
Místo toho v dalších desetiletích vzkvétala města. Postupně rostly nové a nové paláce a domy typické svou jednoduchostí a malými okénky, případně jen světlíky, aby do nich hlavně v létě nemohlo vniknout spalující slunce. Balkonky, které dnes ulicím vtiskávají útulnost, přibyly až později, zhruba v 18. století. K budování nových a nových paláců přispěl také fakt, že zatímco chudší členové řádu johanitů bydleli ve společných domech, rozděleni podle národností, bohatší měli za povinnost stavět si vlastní bydlení.
Mír postupně vedl k rozkvětu Malty i sousedního Goza, ale také k uvolňování pevných pravidel řádu johanitů a nakonec až k roztržkám mezi vlivnými členy. I když je tedy typický maltézský kříž dodnes přítomen skutečně všude, dokonce zdobí i tradiční chléb, vedení řádu nesídlí na Maltě, ale v jedné z římských ulic. Skutečností ale je, že v poslední době sílí tendence vrátit ho zpět, tím spíše, že na Maltě stále působí jeho větev. Kdo navštíví Maltu, zdejší kostely a hlavně nejznámější a nejvelkolepější maltskou katedrálu sv. Jana, toho musí napadnout, že by to byl jen logický vývoj.
Atmosféra tohoto svatostánku se dotkne každého bez ohledu na jeho vyznání či zda je ateistou. Zatímco před jejím postavením měla každá národnostní část řádu svůj kostel, katedrála měla všechny před Bohem spojit dohromady a ukázat nejen sílu duchovní, ale i materiální. Zdejší prostor uchvacuje, stěny jsou bohatě zdobené ornamenty vyřezanými přímo do kamene a na kámen byla nanesena i velkolepá malba. Katedrála byla postavena podle návrhu Malťana Gerolama Cassara mezi lety 1573–1577 a přestavěna do dnešní podoby v 17. století Mattiem Pretim, pozdějším členem řádu. Pocit výjimečnosti tu zřejmě vyvolává i to, že se nekráčí po běžné podlaze, ale přímo po náhrobních deskách rytířů, pod kterými stále leží jejich ostatky. „To je zvláštní pocit,“ vyjádřila to, co asi napadá každého, žena ze skupiny německých turistů, kteří hledali na deskách pod nohama jména svých krajanů.

 

SEDM TISÍC LET TAJEMSTVÍ
Je téměř symbolické pro Maltu, že zatímco jedna její tvář je křesťanská, druhá, neméně významná, je pohanská. Jestliže žlutavé uličky starobylých měst budí fantazii spoustou toho, co muselo zůstat ukryto za jejich zdmi pro větší slávu Boží, pak ještě víc otázek vyvolávají zdejší megalitické chrámy a pohřebiště. Objeveny byly teprve nedávno, i když podle posledních výzkumů vznikl nejstarší z nich – Ggantija – zhruba 3600 let před Kristem. Archeologické vykopávky začaly až v 19. století.
„Dnes je vidět asi třetina z původní stavby,“ upozornila průvodkyně.
U megalitických chrámů se našla zakopána spousta zvířecích kostí, zřejmě obětin, archeologové objevili i sošky ženských postav se zvýrazněným klínem a otvorem do krku, zřejmě pro nasazení vyndavací hlavy. Největší socha ženy měří dva metry. Vně chrámů byly nalezeny i kamenné mužské falusy.
Předměty a stavby jsou to jediné hmatatelné, co současníkům někdejší vyspělá kultura na Maltě zanechala. Jaká byla, nikdo neví. Existuje pro to samozřejmě řada hypotéz, ale jistota chybí. Zatím padla jen ta, že tak obří stavby mohli v době primitivních nástrojů vybudovat pouze mimozemšťané. Podařilo se totiž objasnit, jak někdejší stavitelé zvedali těžké mnohatunové balvany pomocí jednoduché kladky podobné houpačce. Protože ještě neexistovalo kolo, používali kulatá břevna. Tím se i vysvětluje, proč na Maltě zmizely lesy.
Odhaduje se, že do chrámů kdysi vstupovali jen vyvolení, spíše jen kněžky. Obyvatelé zůstávali na prostranstvích před nimi. Oltář a další významnější místa byly původně vyzdobeny tečkami, později kruhy v podobě šneka a zvířecími motivy. Vchod se uzavíral kamennou deskou. Ale co třeba v Ggantiji znamená prohlubeň v kameni z jeho vnitřní strany podobná misce, se neví. Že by už v tato kultura používala svěcenou vodu? Stejně tak se neví, k čemu byly otvory v kamenech, kterými se může protáhnout i člověk. Jakési minivěštírny? Nebo šlo o prostor pro cestu duše mezi minulostí a budoucností, tedy místo reinkarnace?
Dokonce existuje teorie vycházející z kultu ženy zdejší megalitické kultury, že je chrám v Ggantiji postaven ve tvaru ženského těla a vchodem se vstupuje do její pochvy. Jak tu někdy s nadsázkou říkají průvodci: „Ví se toho opravdu málo. Popusťte klidně uzdu fantazii, možná se jednou ukáže, že jste měli pravdu.“
Zhruba dva a půl tisíce let před Kristem se vývoj této civilizace, která z kultovních důvodů nepoužívala kov, náhle zastavil a ona zmizela. I v tomto případě platí, že otázek je víc než odpovědí. Přišla epidemie? Katastrofa? Byli napadeni nepřítelem, který neměl k používání kovu takový ostych a byl vybaven zbraněmi? Nebyl dostatek jídla a vody, a lidé odešli? Ale kam? Některé hypotézy sázejí na poslední možnost: protože je více než jisté, že musel existovat obchod s blízkou severní Afrikou, část obyvatel Malty tedy odešla a usadila se tam u Nilu.
Navíc se před několika málo lety na dně moře u městečka Sant Julians směrem od Malty k Sicílii objevilo cosi, co připomíná zbytky megalitických staveb. Systematický archeologický průzkum dna na Maltě neexistuje. Spoustu předmětů, které se vystavují v muzeích, našli sportovní potápěči, pro něž je Malta malým rájem. Jakýkoliv nález se ale musí odevzdat úřadům. Přesto tu proběhl průzkum mělčin alespoň pomocí vrtulníku. Podle jedné z hypotéz jsou zbytky na dně moře dalším z chrámů, megalitických staveb bylo na Maltě původně podstatně více, než se domníváme. Jak se ale dostaly na mořské dno? Není tohle právě odpověď na otázku, proč náhle zanikla zdejší megalitická kultura? Nebyla nakonec Malta předlohou pro bájnou Atlantidu?
Megalitické stavby přitahují nejen odborníky a běžné turisty, ale i skupiny lidí, kteří se sem jezdí nabíjet údajnou magickou energií. Zájem podobných skupinek stoupá hlavně na jaře a na podzim při rovnodennosti. Vchody všech chrámů jsou situovány na východ a při rovnodennosti projde první sluneční paprsek vchodem a skončí na oltáři. I v tomto případě se spekulovalo o spojení někdejších obyvatel s mimozemskou civilizací, mnohem pravděpodobnější ale je, že tak jako u jiných národů věnovali stavitelé megalitických chrámů velkou pozornost kalendáři, protože je důležitý pro zemědělství. Ten se v jednom z chrámů i našel.

 

PŘEKVAPENÍ NABÍZÍ I SOUČASNOST
Na Maltu by se tedy měl vypravit ten, kdo má rád překvapení a hledá vedle pobytu na pláži něco víc. Už proto, že pobřeží je převážně skalnaté a neohlazené. Před několika lety se na něm dokonce začaly objevovat betonové plácky, které měly usnadnit hlavně turistům přístup do moře, ale ozvali se ochránci přírody, že se tím vlastně hyzdí a ničí přírodní ráz pobřeží, a celá akce rychle skončila.
Současná Malta žije podle systému, který sem vnášeli od začátku 19. století Britové. Protože sem vlastně přišli na pozvání Malťanů, kteří se chtěli zbavit vojáků Napoleona, očividně tu vůči nim nevznikla žádná silná nacionalistická zášť. Britové zřejmě nechávali místním obyvatelům dostatek prostoru pro vlastní seberealizaci a tím vznikla svébytná směs tradic a anglické byrokracie. Na ulici můžete vidět ještě dnes, v době svrchovaného státu, stejné schránky na dopisy a telefonní budky jako v Londýně a kolem nich prokluše koník zapřažený do maltského kočáru karrozzinu.
Jako platí o maltské historii, že je plná zvláštností, platí to také o současnosti. Například nejkrásnější pohled na Trojměstí a oba přístavy je z Vrchních zahrad. Výhled je tak úchvatný, že sem jezdí dokonce cizí státníci při návštěvách Malty, aby se jím mohli pokochat. Jenže jako na pražském „mostě sebevrahů“, i zdejší úctyhodnou výšku považují někteří zoufalci za dostatečnou jistotu, že se život dá řešit skokem dolů.
Malťané jsou stejně jako lidé jinde ve světě nuceni vyrovnávat se se spoustou problémů a potřeb, které souvisejí se současným způsobem života. Například jeden z nejvyšších kopců tu nevytvořila příroda, ale jde o skládku. Pro Středoevropana je překvapivé, že se tu dodnes často dědí nejen materiální statky, ale i náboženská víra, a dokonce i politická příslušnost. Nerespektovat rodinu může ještě dnes znamenat vydědění, i když je pravda, že současná mladá generace se snaží prosadit některé změny.
Mladí lidé se stále drží tradice, například vstup do manželství znamená dva až tři roky příprav na společné soužití, protože u rodičů se tu nebydlí, a tak se ženit a vdávat mohou jen ti, kteří si vybudují vlastní bydlení a i jinak se zabezpečí. Také platí, že neděle patří společenským kontaktům. Chodí se do kostela, pak v poledne na oběd do některé restaurace a večer jsou ulice měst plné bavících se lidí. Ale pozor, pít na ulici se ve městě Sant Julians může jen z plastových láhví, jinak hrozí citelná pokuta. Zákaz přišel po četných stížnostech obyvatel, že je všude spousta střepů.
A konečně velmi zvláštní je tu také způsob pohřbívání. Místa je na Maltě málo, tedy i pro hřbitovy. Hroby, často vyhloubené do všudypřítomné skály, jsou proto zejména státní a mrtví si v nich pobudou přibližně dva roky, aby pak byly jejich ostatky vyjmuty a uloženy do krabičky: hrob zase potřebují jiní. Kde se pak shromažďují, se údajně nedozvědí ani příbuzní. Řešením by bylo zpopelnění, to ale odporuje náboženské víře.
Malta je velmi zvláštní část Evropy. A možná by i působila stroze, kdyby nebyla žlutá a nebylo v ní tolik slunce. A kdyby svými tajemstvími a záhadami tak neprobouzela fantazii…

 

 


Z historie Malty
5000 př. n. l. – první doložené osídlení
4000–3000 př. n. l. – vznikají megalitické chrámy
750 př. n. l. – Foiničané a Kartaginci
218 př. n. l. – příchod Římanů
60 n. l. – příchod prvních křesťanů, ztroskotání sv. Pavla
395–870 – nadvláda Byzance
870 – útoky Arabů
1091 – podrobení Normany a dalšími uchvatiteli z řad křesťanů
1530 – příchod johanitů
1565 – velký útok Turků, který po krvavé řeži skončil vítězstvím křesťanů a zastavením expanze Osmanské říše na západ; začíná rozkvět Malty
1798 – vedení řádu bez boje odevzdává nadvládu nad ostrovem Napoleonovi, který se tu stavil při cestě do Egypta
1800 – Malťané žádají o pomoc proti Francouzům Brity
1940–1942 – světová válka, přístavy na Maltě využívá britské loďstvo, Malta byla mnohokrát napadena, ale nikdy nebyla dobyta
1964 – nezávislost Malty
1974 – vyhlášení republiky
2004 – vstup do EU
zdroj IMPACT PR Malta

 

Užitečné informace
– Maltské souostroví se skládá z Malty (264 km2), Goza (67 km2) a Comina (2,7 km2).
– Od listopadu do dubna se teploty pohybují průměrně kolem 14 °C, v létě průměrně kolem 23 °C. Nejtepleji je od půlky července do půlky září. V září je voda teplá až kolem 22 °C. Koupání je povoleno jen v plavkách.
– Malta je členem EU, ke vstupu nepotřebujete pas, stačí občanský průkaz.
– Všude se mluví anglicky, platí se maltskou lirou a ceny tu jsou zhruba o třetinu vyšší než v ČR.
– Jezdí se vlevo. Kdo si troufne, může auto využít k cestám za památkami i na pláž. Všude se dá ale snadno dojet taxíkem nebo autobusem. Jsou zde ale i půjčovny motorek a kol.
– Potápět se tu vyplatí s průvodcem, zejména při návštěvě podvodních jeskyní. Existuje tu také spousta potápěčských škol. Vybavení se dá snadno zapůjčit.
– Na plážích si lze půjčit surfovací prkna všech kvalit, včetně špičkových.
– Dovoz psů a koček je na Maltu přísně zakázán.
– Kempování je tu zatím v plenkách a stanování je zakázáno.
září 2005
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group