ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

JAK SE ŽIJE NA HŘBITOVĚ

„Musíš tam jet autem,“ varoval mě manilský kolega, než jsem se vydal na návštěvu dvou slavných manilských hřbitovů – Severního a Čínského. „Hřbitovy – především Severní – jsou zcela nezávislým a odděleným vesmírem. Mají své vlastní zákony a pravidla. Je tam všechno, včetně gangů a dětské prostituce. Pokud se tam budeš jen potácet s drahou aparaturou, hřbitov tě spolkne – zmizíš z povrchu země.“

Staré Mexiko obklopené novostavbami, výškovými hotely, nadjezy, podjezdy, dopravním chaosem – velkým bohatstvím a otřesnou bídou, to je Manila začátku 21. století. A uprostřed hluku, barev, špíny, staveb z oceli a skla najednou honosné oázy klidu a míru a téměř nehorázného luxusu – manilské hřbitovy.
Metropolitní Manila (Metropolitan Manila) se v podstatě skládá ze sedmnácti měst a komunit, které byly spojeny v roce 1975 do jednoho velkého celku. Na severu města, v oblasti Caloocan City, jen několik kilometrů od historického centra, byly vybudovány dva nejslavnější hřbitovy: Severní (North Cemetery) a Čínský (Chinese Cemetery).
Nechápal jsem, jak budu po hřbitově jezdit autem, ale dal jsem na slova svého kolegy. Pronajal jsem si vůz rovnou i se šoférem. Po dvouhodinové cestě v děsivé dopravní zácpě jsem uviděl vchod do Severního hřbitova. Řidič se ani nenamáhal zpomalit – projel honosnou bránou a já byl najednou obklopen tichem a klidem. Auto projíždělo stínem košatých stromů a po obou stranách široké třídy stály honosné vily. Ani mě nenapadlo, že jsem vlastně už u cíle své cesty.
„Kdo tu žije?“ položil jsem krajně pitomou otázku. Stavby jsem považoval za vilky pracovníků hřbitovní administrace.
„Mrtví,“ odpověděl lakonicky řidič.
Vystoupil jsem na krásném kruhovém náměstí s pomníkem uprostřed a se spoustou malých krámků u chodníku. Snad s výjimkou Intramuros vypadalo tohle místo jako nejkrásnější v celé Manile. Čisté a elegantní, klidné a chráněné před sluncem mohutnými korunami košatých stromů. U pomníku posedávaly zamilované páry, líbaly se a šeptaly si. Po ruchu a kosmopolitním rachotu Manily tu vládl tak absolutní klid a pohoda, že jsem si chtěl lehnout do trávy, číst si noviny a pár hodin se nehýbat. Místo toho jsme zašel do malého krámku a objednal si silnou, voňavou černou kávu.
Po náměstí se toulalo několik mladých mužů, někteří sami, jiní ve skupinkách. Ukazovali si na mě prstem, ale když jsem jim ukázal palec, jen se zazubili a nechali mě na pokoji. Můj šofér nervózně kouřil jednu cigaretu za druhou, zabarikádovaný v klimatizovaném voze.
Pak jsem viděl dva členy hřbitovní stráže, jak ke mně utíkají od hlavního vchodu. Ještě z cesty na mě křičeli: „Tady nemůžete jen tak chodit. Na hřbitově je spousta gangů. Je to nebezpečné, musíte sedět ve voze!“
Slíbil jsem jim to, co chtěli slyšet, ale jakmile se vrátili k hlavní bráně, vydal jsem se pěšky na dlouhou „procházku“ tímto krásným místem. Po léta jsem pracoval jako vojenský korespondent a práce mě často zavedla do těch nejchudších čtvrtí světa: do Limy
a Jakarty, Johannesburgu, Kingstonu. V Port-au-Prince jsem dokonce navštívil chudinskou čtvrť Cite Soleil – „Město slunce“. Manilský hřbitov mi strach nenaháněl.
Šokující na Severním hřbitově bylo především to, že vypadal jako spořádané a poměrně bohaté město. Aleje měly vozovku a chodník, stromy a keře, květiny. Některé hrobky a mauzolea byly daleko větší než domky v chudých čtvrtích, některé daleko honosnější než bohaté vily v okrajových čtvrtích hlavního města.
Na hřbitově bylo k dispozici téměř vše, co nabízelo město: obchody s potravinami, krámky s květinami, dopravní prostředky jako motocyklové sajdkáry a taxíky, malé restaurace se stolky na chodnících, lavičky a fontány, sochy a prodavači ovoce.
Architektonicky se hřbitov zdál neuvěřitelně živým. Hrobky byly vybudovány ve všech možných stylech, ať už šlo o pozdní gotiku, secesi či modernismus. Jedna z hrobek byla neuvěřitelnou kopií starých egyptských mauzoleí, dokonce se dvěma sfingami u vchodu.
Pomalu jsem se procházel tímto městem zesnulých, překvapen tvořivostí Manilců, kteří jsou ochotni utratit tolik peněz a investovat tolik fantazie, aby projevili úctu svým mrtvým. Auto se za mnou pomalu sunulo...
Najednou jsem uslyšel hudbu. Byla to tklivá a milostná populární melodie, hraná ve stovkách manilských nočních klubů. Na rohu před malým dřevěným krámkem, který též sloužil jako místní hospoda, stála žena s mikrofonem v ruce, dvě děti jí seděly na kolenou. Karaoke! U stěny krámku stály dva reproduktory a na nich velký zesilovač. Žena zpívala a dva páry uprostřed hospody tančily do rytmu. Karaoke na hřbitově – neočekával jsem to. Vešel jsem dovnitř a na stojáka do sebe nalil dvě ledová piva San Miguel. Hosteska v přiléhavé minisukni na mě začala dělat oči – přímo uprostřed Severního hřbitova.
Z nedaleké hrobky se pak vyvalilo procesí mužů a žen – někdo jim pověděl, že se po hřbitově potuluje cizinec. Začali na mě mávat a zvát mě dovnitř. Neodolal jsem – vstoupil jsem do velkého sálu, uprostřed něhož stál velký stůl, křesla a lavice. Stůl se prohýbal pod jídlem a nápoji. Ve hrobce seděli muži a ženy, děti a starci. Konzumace alkoholu se zdála být v pokročilejší fázi. Lidé mi nabízeli kořalku a pivo. Pak se stalo to, čeho jsem se nejvíce obával – začali mě krmit.
Jedlo se a zpívalo. Manželský pár zmizel v jednom z pokojů (hrobka jich měla několik). Navštívil jsem mramorem vyloženou toaletu a usadil se v pohodlném křesle. Pak jsme se všichni zdatně pustili do debaty o americké zahraniční politice na Blízkém východě. Myslel jsem na Kafku a na to, jaká je to škoda a ztráta pro světovou literaturu, že nikdy nenavštívil hřbitov v Manile.
Když jsem z hrobky vycházel, téměř se stmívalo. Na rohu stál Ježíš – přesněji jeho socha – s pažemi zkříženými a s obličejem, který se téměř dotýkal tropického ovoce v provizorním stánku. Socha Marie stála na kolenou opodál. Někdo mi nabídl atrapu ručního granátu. Můj šofér se na mě díval z okna auta nepřátelským pohledem. Bylo na čase hřbitov opustit.

ČÍNSKÝ HŘBITOV
Ve sterilním pokoji Holiday Innu jsem si vzpomněl, že můj kamarád, dánský filozof Jens Johansen mi kdysi poslal dopis o návštěvě Čínského hřbitova v Manile. Po dlouhém hledání jsem ho našel.
„Děti skákaly ze střechy obrovských hrobek. Pohled na město byl závratný, byl to jeden z nejzávratnějších pohledů na světě: na mrakodrapy, na staré město, na moře.“
Objednal jsem si na příští den zase auto. Začal jsem být posedlý manilskými hřbitovy.
Slavný Čínský hřbitov je jen kilometr od Severního. Jeho stěny jsou však chráněny ostnatým drátem a u vchodu stojí po zuby vyzbrojená ochranka, která kontroluje kufry vozidel. Za vjezd se musí platit.
Už po několika minutách mi bylo jasné, proč stěny „zdobí“ dráty. Hrobky tu nejsou hrobkami, nýbrž jakýmisi mauzolei vybavenými schránkami na dopisy (kdo píše komu, jsem nikdy nepochopil, i když možná jsou tu schránky ze symbolických důvodů), klimatizací, kuchyněmi, záchody. A všude dokola je drahý mramor. Malé obchůdky tu prodávají vše, co je třeba, aby se naplnily velké ledničky a mrazáky uprostřed hrobek.
Tady automobil nakonec nepotřebuji. Hřbitov je bezpečný – snad nejbezpečnější místo v Manile. Ptám se okolo na hrobaře, kterého kdysi ve svém dopise popsal Jens. Jmenuje se Eddy. Tady se všichni navzájem znají – hlídači a hrobníci, a po chvíli již putuji po širokých ulicích hřbitova v doprovodu místního znalce.
Eddy mi ukazuje krásné panorama města, čínské krematorium a chrám. Kolem dokola je čisto a pořádek. „Ulice“ a „třídy“ mají svá jména, stejně tak jako náměstí a parky. Jediné, co tu chybí, je jazzovost a tvořivost Severního hřbitova.
Eddy je synem hrobníka. Žil a vyrůstal tady a teď tu má svoji vlastní rodinu: manželku a děti. Jeho žena suší mezi honosnými hrobkami prádlo a děti si na širokých a prázdných ulicích hrají s míčem. Bezstarostně se smějí a driblují, jako by byly uprostřed městského parku. I ony si v budoucnosti nejspíše zvolí stejnou práci, předává se z generace na generaci.
„Uvnitř, za hřbitovní zdí je pohoda,“ vysvětluje Eddy. „Manila se stala neuvěřitelně nebezpečným městem. Je přelidněná a špinavá. Moje manželka má někdy dokonce strach jít do města – raději zůstává tady a nakupovat jdu já. Zvykla si na to, že je tu bezpečí a čisto a lidé tu jsou na sebe slušní. A mým dětem, pokud si zvolí stejnou profesi, nebude nic hrozit. Vidíte to sám, tady mají nejbezpečnější a nejkrásnější dětství v celé Manile. Stěny a stráže se starají o to, aby se vysoká kriminalita Manily nepřelila sem, na tento hřbitov.“
Krása a honosnost hřbitova je bezesporu impozantní. Odpočívají tu někteří z nejbohatších občanů Filipín. A zdá se, že lidé, kteří jsou dosud na živu, sem také chodí hledat odpočinek a únik z rozbouřeného světa „za zdí“. Někteří členové rodin tu dokonce spí, dívají se na televizi, vaří si obědy a večeře.
Vysvětlovat Eddymu, že tento svět je perverzní, že každá hrobka stojí více peněz než útulek pro děti bez domova, než zdravotní středisko na venkově, než preventivní injekce pro stovky tisíc zbídačelých dětí Filipín, by bylo zbytečné. On ví, že v této zemi vždy žili (a umírali) bohatí a chudí. Eddy si nemyslí, že se tento svět v blízké budoucnosti změní. Je rád, že je na této straně stěny, jež dělí nejen život a smrt, nýbrž i bohatství a bídu.
Jens Johansen ukončil svůj dopis těmito slovy: „Na tvářích dětí, které si na hřbitově hrály, jsem neviděl ani stín strachu ze smrti. Zastavil jsem se a pozoroval je dlouhou dobu. Změnily se – staly se jinými, než by byly za hřbitovní stěnou? Měl jsem pocit, že již v mladém věku pochopily jedno ze základních tajemství naší existence: neustálou blízkost smrti, jež je nakonec věrnou společnicí našich životů. Smrt vždy bude stínem, který cestuje paralelně s naší životní cestou, tak proč z ní mít strach?“
Musel jsem mu dát za pravdu. Strach se zdá být všudypřítomný ve čtvrtích chudiny, kde žijí miliony lidí. A stejně tak v luxusních čtvrtích, kde je malá, často zkorumpovaná „elita“ zabarikádovaná jako v bunkru, umírajíc strachem z toho, že si filipínský národ jednou uvědomí, co s ním právě tato „elita“ udělala.

 
je převážně katolickým městem, na němž se podepsaly téměř všechny mocnosti, které ho kolonizovaly: Španělé, Japonci, Američané. V době španělské nadvlády byl řízen politický, kulturní i duchovní život Filipín z Mexika. Historická Manila – převážně její slavný střed Intramuros – tudíž vypadá jako velká historická města „nového kontinentu“ – Zacatecas či Cuernavaca.

září 2005

 


Manila
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group