ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

DO MONAKA SE NEMUSÍ JEN S NADITOU PENĚŽENKOU

Stojíme na kopci nad mýty opředeným druhým nejmenším státem-městem Evropy a hledíme do nočních světel metropole hazardu, bohatství a přepychu. Pod námi se rozprostírá exkluzivní rezervace jako z jiného světa. Údajně se do ní může jen s naditou peněženkou. Je to samozřejmě výhoda, ale bát se sem nemusíte, ani když nepatříte mezi boháče. Svítá.

Principauté de Monaco, Monacké knížectví, městský stát, necelé dva kilometry čtvereční čehosi, co funguje jako neskutečně silný magnet. Každý, kdo něco znamená nebo něco znamenat chce, se musí alespoň jednou objevit na terase Café de Paris, dát si povinnou kávičku a pozdravit staré známé u sousedního stolu. Nebo se alespoň tvářit, že to staří známí jsou. Kdysi tu pobýval i německý císař Wilhelm II., který prý prohrál, co se dalo. Lépe se nedařilo ani Winstonu Churchillovi. Večer co večer usedal ke stolku s ruletou, rituálně popíjel Napoleona a kouřil oblíbené doutníky. Sázel stále tatáž čísla – 18 a 22.
říjen 2005

Probuzení na Karlově hoře
Číšník jako vystřižený ze žurnálu nám šarmantně servíruje kávu s bohatou pěnou, která už napohled dává tušit, že bude pořádným „vitriolem“. Dalších šest jeho naškrobených a vymydlených kolegů projde baletním krokem kolem. Je sice teprve něco po deváté, ale tady už vládne čilý ruch. Kromě vyčerpaných hazardních hráčů nikdo nevyspává do oběda. Kdo chce poznat tlukot srdce Monte Carla, tomu stačí klidně se usadit právě na tomto místě a nedělat vůbec nic.
Od rána a možná ještě od předešlé noci krouží před nejznámějším kasinem na celém Azurovém pobřeží auta, která jsou často spíše sběratelskými exponáty než dopravními prostředky. Za krátkou chvíli kolem profrčelo na sto milionů korun v podobě tří nebo čtyř vozidel. A kolik peněz prošlo kolem našeho stolu v podobě drahých kožichů a šperků, ani nemá cenu počítat. A to přesto, že je čtrnáct stupňů Celsia a sama vím, jak v nich je tedy teplo. Není ani výjimkou, že si některá z dam zapálí doutník. Většinou ale cítíme jen jemný dým dlouhých hnědých kubánských cigaret, který vzduch spíše provoní než pokazí. Směs tabáku, kávy a vůně květin a stromů z okolních zahrad a drahých parfémů se míchá a vznáší kolem jako opojné afrodiziakum.
O desáté dopoledne je kasino ještě, nebo vlastně už zase otevřené. Vrátný v livreji znaleckým pohledem klouže po turistech a studentech, kteří se nahrnuli před vchod a cvakají fotoaparáty. Samé malé ryby, přesto je uctivě přivítá a uvede do vnitřního velkého světa.
Vychutnat si Monako! Může to být jednoduché, na jeho pamětihodnosti v podstatě stačí den, ale mnohem lepší je věnovat muzeím, knížecímu paláci, zahradám, vyhlídkovému vláčku a vůbec všemu raději dnů několik. Ale opatrně – Monako je návyková droga už po prvním požití!
Je zvláštní, že ještě v roce 1876 tady ležela jen malá osada. Stavitelé chtěli vznikající městečko pojmenovat na počest následníka jako Albertsville či Elissé Alberto, ale v té době panující kníže Karel III. ho samolibě pojmenoval Královou Horou. Za dnes směšných 1700 franků pak získal v roce 1861 jistý Francois Blanc koncesi na kasino a založil anonymní „Společnost mořských lázní a klubů pro cizince“. Jedním z akcionářů byl i panovník a pustil se do výstavby hráčského střediska a luxusních hotelů hlavně pro ty, kteří přicházeli do Monte Carla bohatí, aby z něj odcházeli docela chudí, případně neodešli vůbec (ať je jim země lehká).
Nejpozoruhodnějším monumentem je bezpochyby budova kasina v empírovém stavebním slohu, které vdechl život stavitel pařížské Opery Charles Garnier. Monacká opera je nyní v rekonstrukci a je slyšet, že uvnitř se pracuje. Kolem ale není vidět žádné stavební auto, žádný materiál, žádnou špínu a prach. Čistota je zdejším synonymem, papírky se tu hází do koše, pejskaři poctivě dodržují zákaz vodění svých miláčků do parků a zahrad a k jejich venčení používají jen místa označená výstižnými tabulkami.

Legendy o zrození legendy
Skály dnešního Monaka byly obývány už v paleolitu a neolitu. Okolní moře dostalo jméno podle Ligurů, které odtud vyhnali Féničané. Podle odborníků stála na útesech osada s přístavem a chrám boha Melkarta, a jak vypráví legenda, stát vděčí za jméno právě jemu. Stavil se tu cestou do Španělska a založil tu město Portus Herculis Monoeci (monoika = sjednocení; některé zdroje uvádějí též význam „mnich, poustevník“). Výzkumy ale potvrzují že pevnost stála na skále už v 10. století před naším letopočtem, byl tady přístav a prosperující osada. Féničané projevili i kus zahradnického citu, když jako první vysadili palmy, které sem dnes neodmyslitelně patří. Římané tu zase budovali cesty.
K základům maurské pevnosti z roku 1215 se ale vztahuje jiná legenda. Na její bránu měl zaklepat na Vánoce 1297 františkán. Stráže se nad ním slitovali a otevřely bránu. V té chvíli do ní vtrhla družina útočníků skrytých nedaleko. Mnichem byl Francois Grimaldi, který pak pevnost dobyl. Grimaldiové, bohatá janovská rodina, byli vyhnáni z rodného města, údajně kvůli politickým šarvátkám, a usadili se v Provenci. Dobytím pevnosti zabil rod dvě mouchy jednou ranou – získal útočiště a přístav, ze kterého pak Francois vyplouval na pirátské plavby proti nepřátelům.
Další legenda hovoří o Francoisovi Grimaldim jako o dobyvateli ženských srdcí. Podmanil si místní dívčinu, ale když se s ní nechtěl oženit, děvče hanbu neuneslo a spáchalo sebevraždu. Ale ještě předtím Francoise proklelo – žádný Grimaldi už nebude mít štěstí v lásce.
Při pohledu na peripetie knížecího rodu za poslední půlstoletí to tak skutečně vypadá. Kníže Rainier III.: si lásku a štěstí rodinného krbu po boku Grace užíval jen krátce. Tragicky zahynula v luxusním autě na útesech nedaleko Monaka a dodnes se vedou polemiky o tom, zda ten večer řídila ona, nebo princezna Stephanie. Tu matčina smrt tak poznamenala, že dodnes nenašla v životě uspokojivé místo. Její tahanice s muži „neurozeného původu“ plní stránky bulvárních listů.
Také první manželství princezny Caroline, která vždy budila dojem té rozumnější, nevyšlo a Vatikán ho anuloval. Druhý manžel Stephano Casiraghi zahynul tragicky při závodech na rychlých člunech. Nedávno sice našla přístav v náručí kontroverzního šlechtice Ernsta, Augusta von Hannover, asi posledního přímého příbuzného císaře Wilhelma, který měl i přes hráčské neúspěchy k Monaku také vřelý vztah, ale jeho zdraví zase narušila těžká choroba. No a následníku trůnu Albertovi také očividně vyhovuje život obletovaného starého mládence. Tohle všechno byl zřejmě důvod, proč Rainier III. změnil závěť a po jeho smrti by měla přejít do rukou státu většina jeho majetku. I tak jeho děti zdědí dost. Kdo ale ví, zda jim přibližně čtyři sta milionů eur bude stačit...

Žádný zbytečný hluk
V Monaku vás nevzbudí ani popeláři hlukem aut nebo boucháním popelnic, ani zahradníci. Všichni zmizí z dohledu dříve, než si jich stačíte všimnout. Číšníci jsou uctiví a usmívají se. Nikdo v autech netroubí. Nikdo se netahá s těžkými nákupy. Nikdo na nikoho nepokřikuje. A tento svět, až příliš růžový, zkoumají od brzkého rána dobrodruzi na rogalech. Na každém rohu pak na něj dohlíží policista. Ráj smetánky dbá vzorně na bezpečnost obyvatel i návštěvníků. Kamery jsou součástí života. Uvádí se, že místní policie je jednou z nejlépe vycvičených v Evropě. Její příslušníci v plné zboji, příjemní a ochotní pomoci a poradit ve francouzštině, angličtině, případně i italštině, stojí také na každé křižovatce. Respekt vzbuzují bez debat.
Protože se Monte Carlo i celé Monako stalo útočištěm populárních osobností, v jisté nenápadné vilce se prý sbíhají policejní nitky pátrání po hledaných osobách z celého světa. Je všeobecně známo, že monackého knížete nejednou žádal o pomoc i známý Scotland Yard.
I když nemá zdejší knížectví brannou povinnost, je tady ctí být strážcem knížecího paláce nebo policistou, podobně jako je ve Vatikánu ctí ministrovat v chrámu sv. Petra. A armáda? Jak s oblibou říkal Rainier III., jeho země má vyrovnaný státní rozpočet právě díky tomu, že ji nepotřebuje.

Magnet a adrenalin
Po pár okruzích autem člověk rychle pochopí, co na velké ceně F1 v Monaku všichni vidí. Jízda je tu díky všem těm serpentinám, stoupáním a klesáním adrenalinovým zážitkem i v běžném autě za běžného provozu.
Nedaleko Hotelu de Paris, kolem kterého také vede trasa závodů, mě překvapil pohled na Ladu Nivu s monackou poznávací značkou. Parkovala kousek od luxusního Bentleye a Aston Martina. Že by se chtěl majitel prezentovat něčím, co v Monaku určitě nikdo jiný nemá? Exkurze po parkovištích je tu prostě přehlídkou toho nejlepšího, co automobilový průmysl za posledních sto let vytvořil. Stařičké, ale s láskou udržované veterány si nezadávají s Mercedesy, Jaguáry či Ferrari. Sklopené střechy kabrioletů odhalují i prvotřídní výbavu uvnitř.
Totéž co o autech ostatně platí i o jachtách v přístavu. Luxusní lodě jako by tvořily samostatnou plovoucí městskou čtvrť.
I v knížecí rodině se plavba po moři považuje za běžnou činnost a vyplutí jachty ze soukromého přístavu pod grimaldiovskou vlajkou nevzbuzuje zdaleka takovou pozornost, jako palcové titulky v bulvárním tisku o údajných večírcích prince a následníka za přítomnosti krásných žen.
Jestli ale nepatříte k horním deseti tisícům, nezoufejte. Za pár drobných se můžete plavit na jedné z atrakcí knížectví – speciálně upravené jachtě s proskleným dnem – a zkoumat podmořský život v pohodlí a se šarmantní obsluhou.

Pro lepší časy
Syn oblíbeného knížete-vědce Alberta I. nedal Monaku mužského dědice. Jeho dcera Charlotte se vdala za francouzského hraběte Pierra de Polignac a z jejich manželství vzešel kníže Rainier III. V dubnu letošního roku Rainier III. zemřel a hlavou státu je nyní princ Albert II. Rainier usedl v roce 1949 na trůn jako šestadvacetiletý a začátek jeho vlády vůbec nebyl jednoduchý. Válkou vyčerpaný svět měl jiné problémy než rozhazovat peníze v kasinech. Kromě prvotního odporu evropské šlechty a hlavně vdavekchtivých šlechtičen vůči jeho „neurozené“ americké manželce se musel Rainier vypořádat i s těžkou hospodářskou situací. Pomohl drobný fígl. Občané Monaka žijící ve Francii měli platit daně podle francouzských zákonů a Francouzi sídlící v Monaku podle monackých. Vzápětí v knížectví snížili daně ze zisku na minimum. Do Monaka se hrnuli obchodníci, podnikatelé, finanční instituce a spekulanti z celé Evropy.
Kníže Rainier se projevil jako výborný stratég, o tom svědčí současná podoba Monaka. Za jeho éry začala hromadná výstavba mrakodrapů, která umožnila nárůst počtu obyvatel. Podařilo se mu naplnit cíl, aby jeho knížectví bylo dostupné všem bez rozdílu síly peněženky. Vybrané lokality jsou pro horních deset tisíc, pobyt v luxusním apartmá tu i se snídaní do postele a kdoví čím ještě přijde na několik tisíc eur za noc. Ale okrajové části a sousední vesničky naproti tomu nabízejí slušné ubytování za překvapivé ceny mezi 35–50 eury.
Monako je konstituční monarchií. Vyhlásil ji Albert I., pradědeček dnešního knížete, když v roce 1911 zrušil ústavu. Výhodně investoval peníze z hazardu. Díky tomu tu dnes stojí i Oceánografické muzeum, stavba jako vtesaná přímo do útesu. Je muzeem i akváriem a podmořský život tu tak mohou vidět i ti, kteří se neumějí potápět. Je zde asi třicet velkých akvárií a několik stovek malých. Největší sahá přes dvě poschodí a všude plavou ryby, po dně přecházejí obrovské langusty, krabi a baletí tu medúzy. V duchu hesla „vše pro pohodlí“ se můžete před největšími akvárii posadit jako v kině na všudypřítomných lavičkách.
V jedné z postranních uliček jsme zkusili štěstí v malé restauraci, která lákala na monacké poměry až směšnými cenami. Snažili jsme se zjistit, co by mohlo být monackým národním jídlem, ale ve zdejší směsi národů a kultur to byl příliš těžký úkol. Shodli jsme se ale na tom, že místní lahůdkou jsou šneci s česnekovými topinkami a olivami a přirozeně mořské příšerky na tisíc způsobů. Vše se ochucuje tradičními bylinkami, které rostou všude jako plevel. K jídlu patří obrovské porce zeleniny, dobré víno, silná káva.
Z restaurace je to už jen pár metrů na nádvoří knížecího paláce, kde se začínají hromadit turisté. Kolem projel vyhlídkový vláček, jízda za 15 eur, po vlastních má ale člověk více zážitků. I když je po poledni, je před palácem relativní klid a turisté se přímo ztrácejí na náměstí a v okolních prodejnách se suvenýry. Aby nikdo nepochyboval, že se nachází na území bývalé pevnosti, palác obklopují desítky starých děl, dar krále Slunce, francouzského Ludvíka XIV.
Za dnešní podobu vděčí palác Rainierovi III., který ho opravil, zmodernizoval a částečně zpřístupnil veřejnosti chtivé po senzacích a pohledu do zákulisí života šlechty. Udělal tak z vlastní rodiny výhodný prodejní artikl.
Člověk si ani neuvědomí, jak dokáže několik dní nabitých zážitky v tomto malém městském státě unavit. Vždyť na tak malé ploše je tolik lákadel, která stojí za vidění. I v tom panuje v Monaku dokonalá rovnováha – kolik lidí, tolik chutí. Na své si přijdou milovníci muzeí, jachtingu, ale i opery, gurmáni a hazardéři, ale třeba i paparazzi a historici a spousta dalších. Vše je jako stvořené, aby se tu lidé cítili šťastně.

 


Monackou národnost může mít jen přímý potomek nejméně čtyř předcházejících generací obývajících trvale území státu. Většinu z asi 33 tisíc obyvatel tvoří Francouzi, méně je Italů a nejméně Monegasků. Jejich jazykem byla směs provensálštiny, janovského dialektu a italštiny, která se používala ještě v 19. století. Dnes ovládají francouzštinu i italštinu.

 

l Monako se svými 16 tisíci obyvatel na kilometr čtvereční řadí mezi nejlidnatější města na světě.
l Tvoří ho tři na sebe navazující města – Monaco-Ville, La Condamine a Monte Carlo.
l Centrem obchodu a přístavem je La Condamine s nejvyšší hustotou obyvatel. Čtvrť, sevřenou monackou skálou a Monte Carlem, symbolizují hlavně štíhlé mrakodrapy a je tu soustředěn nejsilnější kapitál.
l Monte Carlo je lázeňská a hráčská zóna s hotely, kasiny a obchody světových značek, gurmánskými restauracemi a světoznámými lázněmi s výborným klimatem a čistým, vlhkým mořským vzduchem smíchaným s horskými vzdušnými proudy.
l Rezidenční městskou čtvrť Monako obývá jen několik vyvolených. Stojí tu knížecí palác, monacká katedrála, radnice, palác vlády a další luxusní stavby a vily.
l Monaco-Ville má vlastní univerzitu, vyučuje se anglicky. Je to škola na nejexkluzivnějším místě na světě a tomu odpovídá i cena studia.
říjen 2005
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group