ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

LIDŠTÍ GÉNIOVÉ PŘIŠLI S KŘÍŽKEM PO FUNUSE,

Vynálezci Thomas Alva Edison, Leonardo da Vinci nebo Alfred Nobel se zapsali zlatým písmem do historie celého lidstva. Lidé jim stavějí pomníky, učí se o nich ve školách a pojmenovávají po nich ceny pro nejlepší mozky planety. Málokdo však ví, že přišli se svými objevy až jako druzí. Předstihla je celá řada rostlin a zvířat – a všichni před nimi mají náskok milionů let.

K líci zbraň, zamířit a pal!
Války provázejí lidstvo od jeho kolébky. Bez válčení by snad člověk ani nebyl člověkem. V průběhu historie se stratégové a vynálezci navzájem trumfovali ve vymýšlení čím dál strašlivějších zbraní. Jedním z vrcholů lidského snažení byla i děla a ostatní palné zbraně. Kdyby vojevůdci sklonili své hlavy k zemi, zjistili by, že mezi stébly trávy a pod mořskou hladinou probíhají dělostřelecké souboje od nepaměti.
Korálové útesy Indického a Tichého oceánu obývá na tři sta padesát druhů nádherných, ale velice nebezpečných střelců – plžů homolic rodu Conus. Jejich výzbroj tvoří zatažitelný chobot, který si v ničem nezadá s hlavní tanku. Má dokonce i zásobník jedovatých střel. Jsou to duté šípy vzniklé přeměnou jazykových (radulových) zoubků, které mohou být u větších druhů téměř centimetr dlouhé. Vznikají ve zvláštním váčku a do hlavně je podává zařízení podobné nábojovému pásu. Jakmile plž svoji střelu použije, zaujme její místo nový projektil. Homolice mohou šípy vbodávat do kořisti po dotyku chobotu nebo je i na krátkou vzdálenost vystřelovat.
Pravou artilerii mají ve svém zadečku střevlíkovití brouci prskavci rodu Brachinus, kteří žijí i u nás. Pálí na své nepřátele směs palčivých látek, které explodují v silnostěnné reaktivní komoře jejich kanonu. Když nálož vylétne z broučího těla ven, má teplotu neuvěřitelných 100 stupňů Celsia. Je tedy malý zázrak, že horliví střelci zaživa neuškvaří sami sebe. Mohou za to děkovat především rychlosti, kterou svou munici vypálí. Prskavci mohou navíc zadečkem otáčet a mířit tak stejně jako dělová věž tanku.

Vlevo volno, vpravo tanky!
Lidským patentem nejsou ani obrněná vozidla. Myšlenka na nedobytné obludy nedala spát válečníkům už od dob římských dobyvatelů. V těch dobách se bitevními poli ploužily obrovské obléhací věže a pochodovaly pluky římských legionářů. Srdnatí vojáci drželi své štíty nad hlavami a po stranách, takže vytvořili chodící obrněnou pevnost. Jejich zvláštní taktika dostala název podle jedné ze zvířecích předloh tanku – testudo neboli želva.
Patrně první tank ježící se děly postavil italský génius Leonardo da Vinci. Jeho výtvor se podobal pojízdné dřevěné střeše s děly mířícími do všech stran. Moderní kovové tanky pomohly Britům prolomit frontu v bitvě u Cambrai. Bylo to v první světové válce a od té doby se s obrněnci roztrhl pytel.
Již v třetihorách však po jihoamerických pampách pobíhali dokonale obrnění savci – pásovci. Největší z nich připomínali tank i svou velikostí. Jejich dnešní potomci jsou sice mnohem menší, jejich pancíř je však stejně propracovaný. Skládá se z rohovitých desek, které k sobě dobře přiléhají a jsou spojené ohebnou kůží. Chudozubí obrněnci se tak mohou poměrně mrštně pohybovat a v případě nebezpečí ze sebe v mžiku udělají pevnou kouli.
Svinovací tanky se najdou i ve světě hmyzu. Pancíře stínek a svinulí se skládají z příčných destiček, takže se v ohrožení může celý živočich stočit do nedobytné lesklé koule.
Mnoho živočichů připomíná spíše pochodující či plovoucí krabice. Celé jejich tělo kryjí kostěné krunýře, ze kterých vyčuhují pouze končetiny, ocas a hlava. Mezi takové patří i želvy. Jejich krunýř je velice tvrdý a navíc většinou kulovitého tvaru, takže pro dravce není snadné ukrytou želvu uchopit čelistmi. Slabým místem barikády jsou otvory pro hlavu a nohy. Většina želv je zahradí tvrdými šupinatými končetinami. Některé druhy však mají v rukávu další zlepšení – spodní díl krunýře mají vybavený pohyblivými klouby. Želva tedy snadno přiklapne přední a zadní část břišního štítu k okrajům plátu kryjícího hřbet. Otvory pro nohy tak rázem zmizí.
Havýši, podivné mořské ryby příbuzné čtverzubcům, se pohybují jako oživlé žehličky. Jejich nemotornost jim však vůbec nevadí. Spíše než na mrštnost spoléhají na kostěné brnění potažené kůží, které kryje celé jejich tělo. Tento kryt je pevně srostlý a má jen několik malých otvorů – pro ústa, oči, ploutve a žaberní štěrbiny.
Slabší krunýř z pružně spojených kostěných destiček pod kůží mají i mořští koníčci a jehly. Pevné šupiny poskytují ochranu sladkovodním rybám kostlínům rodu Lepisosteus.

Za čest a slávu
Synonymem středověku jsou rytířské turnaje a bitvy těžkooděnců v brnění. Ve francouzském hrdinském eposu Píseň o Rolandovi z jedenáctého století se například dočteme: „Domluvili a navlékají si saracénská brnění, nasazují pevné zaragozské přilby, připínají si k pasu ocelové meče. Berou štíty, kopí z Valencie, bílé a modré a karmínové praporce. Vsedají na hřebce a postupují v sevřených houfcích. Je jasný den a svítí slunce: každá zbroj v paprscích jen hoří.“ Autor Dalimilovy kroniky se zmiňuje o tom, že rytířské turnaje některé chudší šlechtice doslova ožebračily. Krásná zbroj stála malé jmění a není divu, že byla nákladnou věcí. Brnění totiž bylo ukázkou vrcholu tehdejšího řemeslného umění. Jednotlivé pláty a díly na sebe musely přesně navazovat, sedět na těle a snadno se ohýbat v nýtovaných kloubech.
Stejně složitý úkol řešila už před mnoha sty miliony let příroda. Do skvělého plátového brnění oblékla nejúspěšnější skupinu živočichů všech dob – členovce. Vymřelí trilobiti či dnešní pavouci, štíři, krabi nebo třeba stonožky a hmyz – ti všichni se procházejí světem v plné zbroji. Jejich brnění je však mnohem dokonalejší než rytířské. Je lehké, pevné a chrání i ty nejtenčí části těla. Místo těžkopádných nýtů jsou jednotlivé části vnější kostry pospojované pružnou kutikulou tvořící bezvadně fungující klouby, které umožňují plynulý a rychlý pohyb. Brnění členovců tvoří speciální látka zvaná chitin. Pancíř některých skupin je navíc speciálně vytvrzený dalšími chemickými látkami. Hmyz k tomuto účelu používá bílkovinu sklerotin, zatímco několik desítek tisíc druhů korýšů nosí zbroj prostoupenou uhličitanem vápenatým.
Avšak pancíře členovců i rytířů mají jednu společnou nevýhodu: nerostou s nimi. Tak jako musel rytíř od mládí vystřídat několik velikostí brnění, odhazují svou zbroj i živočichové. Čas od času se vysoukají ze staré pokožky, pod kterou už mají připravenu novou, větší. Nové brnění je zpočátku měkké a pružné, takže jeho majitel může rychle povyrůst. Musí to však stihnout dřív, než mu zbroj na těle ztvrdne. Na další růst si pak bude muset počkat až do dalšího svlékání.

Vzhůru dolů
Tajemný svět pod mořskou hladinou člověka přitahoval už odedávna. Není divu, že vymyslel celou řadu přístrojů a zařízení, které mu pomohly tekutý živel pokořit. V roce 1538 sledoval císař Karel V. na břehu řeky ve španělském městě Toledu zajímavý pokus. Dva odvážní Řekové tehdy vlezli i se zapálenou svíčkou pod obrovský obrácený kotel. Celé zařízení i s oběma muži pak spustili přímo do řeky. Když sud opět vytáhli na břeh, nestačil se císař divit – oba Řekové byli suší, a dokonce nezhasla ani jejich svíčka! Světlo světa tak spatřil potápěčský zvon. Ještě v 19. století v něm lidé pilně pracovali pod vodou i několik hodin a nové zásoby vzduchu dostávali v zatížených soudcích nebo vzduchovou hadicí. Kdyby se však rozhlédli pozorněji, našli by miniaturní kopii převratného vynálezu mezi stonky vodních rostlin. Postavil si ji tu jediný vodní pavouk – vodouch stříbřitý (Argyroneta aquatica). Tento osminohý vynálezce žije i u nás a svůj potápěčský zvon si nevyrábí z ničeho jiného než z pavučiny. Napne mezi rostliny stříšku a nanosí si pod ni z hladiny zásoby vzduchu. Ve vzniklé vzduchové komůrce může v klidu hodovat na své kořisti a dokonce i odchovávat mladé.
Ve dvacátém století začali potápěči používat akvalung a mohli si tak konečně užít svobody volného vznášení ve vodě. Komplikovaný dýchací aparát a neforemné láhve se stlačenou dýchací směsí by však určitě nenadchly vodní brouky potápníky. Tito rychlí plavci používají mnohem elegantnější verzi dýchacího přístroje. Zásobu vzduchu si vozí pod vlastními krovkami a vydrží s ní pod vodou celou hodinu.
Bez takzvaného „šnorchlu“ si dnes neumějí představit svou dovolenou u moře tisíce turistů. Stejný vynález používá k přežití pod hladinou rybníků i zvláštní ploštice splešťule blátivá. Může tak číhat pod vodou na kořist a dýchat přitom vzdušný kyslík. Její verze šnorchlu však vyrůstá ze zadečku.

Tryskem vpřed
Ve vodě si člověk zchladil i další část své pýchy. Od té doby, kdy začaly po obloze létat nadzvukovou rychlostí tryskové stíhačky a do vesmíru zamířily rakety, cítil se jako skutečný pán tvorstva. Tryskový pohon ale na Zemi funguje už od dob dinosaurů. Nevynalezl ho nikdo jiný než chobotnice a další hlavonožci. Tito zvláštní a velice inteligentní měkkýši se většinou pohybují rozvážně po mořském dně nebo vznešeně plavou vodou. Když se však dostanou do nebezpečí, předvedou překvapivou proměnu. Každý, kdo se na dovolené v Itálii nebo v Řecku pokusil chytit do ruky chobotnici, se mnou bude jistě souhlasit, že je to velice těžký úkol. Z rozvážného hlavonožce se mávnutím kouzelného proutku stává slizká střela, která míří tryskem do bezpečí. Slovo tryskem přitom přesně vystihuje to, co vyděšená chobotnice předvádí. Při únikovém pohybu vypuzuje speciální nálevkou vodu, kterou nasála do své plášťové dutiny. Používá tedy navlas stejný princip jako naše nejmodernější kosmické sondy. Přitom ještě stačí zmást pronásledovatele vypuštěním mraku tmavého inkoustu.
Mořské hvězdice spolu s ostatními ostnokožci zase objevili tajemství hydrauliky. Lidským inženýrům dovolil zákon o nestlačitelnosti kapalin vyvinout silné hydraulické písty a jiná užitečná zařízení. Ostnokožci využili stejné vlastnosti vody k pohybu po mořském dně. Mají ve svém těle celou soustavu kanálků. Toto potrubí se nazývá ambulakrální soustava a z okolí nasává vodu přes sítko zvané madreporová destička. Odtud putuje kapalina na spodní stranu těla živočicha, kde pohání stovky dutých panožek. U jejich základny pracují přečerpávací váčky, které vhánějí vodu do panožek nebo ji naopak vyčerpávají ven. Pružné pohybové orgány se tak natahují či smršťují a posouvají hvězdici vpřed. K podkladu se přichycují díky přísavkám s lepovými žlázami a společně se svaly ramen mohou vyvinout takovou sílu, že bez problémů otevřou lastury mlžů.

Smrticí injekce
Dnešní medicína by si bez injekčních jehel již asi nevěděla rady. Očkování, odběry, infuze či anestezie – zde všude přichází na řadu injekce. Používá se i k aplikaci antiséra, látky tlumící účinky hadího jedu. A právě zde proti sobě stojí injekce vyrobená člověkem a její přírodní varianta. Jedové zuby hadů nejsou totiž v podstatě nic jiného než injekční jehly. Dokonalost přírodních injekcí se mezi jednotlivými skupinami hadů výrazně liší. Nejjednodušší aparát mají některé užovky. Jejich jedové zuby se nacházejí v zadní části horní čelisti, takže se had musí k uštknutí doslova prokousat. Navíc mají jedové zuby užovek ke vstřikování jedu pouze otevřenou rýhu, takže zde příroda pokročila s vývojem injekční jehly asi tak do poloviny.
O mnoho lépe jsou na tom korálovcovití hadi. Mamby, kobry, bungaři či korálovci mají jedové zuby vpředu a u mnoha z nich se rýha uzavřela v dutý kanálek. Injekce těchto hadů je tedy již dokonalá. Největší konstrukční oříšek však představují jedové zuby zmijí a chřestýšů. Tady musela příroda spojit dva vynálezy dohromady. Injekce těchto hadů jsou totiž tak dlouhé, že by nedovolovaly svým majitelům ani zavřít tlamu. Zmije gabunská (Bitis gabonica) má například zuby dlouhé pět centimetrů. Ani zde se však vynalézavost přírody nezastavila. Zmije i chřestýši prostě zkombinovali princip injekce a zavíracího nože. Jejich zuby se v klidu sklápějí do zvláštních pochev na patře tlamy a vztyčují se, až když se had s otevřenou tlamou chystá udeřit.
V přírodě však poletují i injekce s křídly. Setkal se s nimi snad každý z nás a díky jejich výraznému varovnému zbarvení si jich také jistě všiml. Jsou to včely, vosy, sršně a další zástupci blanokřídlého hmyzu. Jejich injekce – žihadlo – se dokonce skládá z několika částí. Boční pohyblivé bodce jezdí po hřbetní výstuze jako po kolejích a usnadňují tak pronikání do těla oběti.
Vosy nás předstihly i s vynálezem další důležité věci – papíru. Zatímco my lidé ho užíváme ke psaní, pilné vosy si z něj staví celé obydlí. Postup výroby je však velmi podobný. Lidé vyrábějí papír z rozemletého dřeva smíchaného s plnidlem, vosy zase ze dřeva rozžvýkaného a spojeného slinami. Z kaše tvarují tenké stěny hnízda i pravidelné šestiboké komůrky, ve kterých se vyvíjejí jejich larvy.

Pasti, pasti, pastičky
Možná vás překvapí, že rybářský prut nevynalezl člověk, ale ryba. Vychytralí rybáři pod hladinou patří do příbuzenstva mořských ďasů. Jmenují se rozedranci a lákají k sobě kořist pomocí prutu, který je dokonce opatřen návnadou. První paprsek jejich hřbetní ploutve je volný a ryba jím může mávat před svou hladovou tlamou. Na jeho konci visí výrůstek podobný chutnému červu. Maskovanému rybáři pak stačí jenom sedět nehybně na mořském dně a čekat, až mu nějaká zvědavá malá rybka vpluje přímo do úst.
Sklapovací železné pasti na zvěř pomáhaly při práci severoamerickým lovcům, známým traperům z westernových filmů a knih. Ve světě hmyzu pochodují travou chytací železa se strašlivou účinností, která pilně zásobují potravou své věčně hladové majitele. Jsou to kudlanky, dravý hmyz, který se při páření nerozpakuje sežrat ani vlastního partnera. Přední nohy kudlanek se přeměnily v ostnité sklapovací pasti, které může šestinohý lovec bleskově vymrštit vpřed a uchvátit jimi nic netušící kořist.
Příroda za nás vymyslela snad všechno, co k životu potřebujeme. Ani sonar, padák, světlomety nebo plachetnice nejsou výplodem lidského mozku. Všechny tyto vymoženosti už dávno používají tvorové z říše zvířat a rostlin. Když se tedy budou lidé pozorně dívat kolem sebe, možná v přírodě naleznou návody k dalším převratným objevům.
říjen 2005

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group