ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

NA MORAVĚ ČÍHAJÍ MÍSTO LOUPEŽNÍKŮ VINAŘI

Tento způsob léta zdá se mi být poněkud nešťastný, říkám si zpocený jako buvol, když šlapu na vřesem porostlý skalní kopeček nad Šatovem. Slunce pálí jako čert, schovat se před ním do stínu není kam a k evropské raritě – Malovanému vinařskému sklípku – mám ještě daleko. Poslední záběr do pedálu, a přede mnou se v zapadajícím slunci otevře kouzelný pohled. Malebné moravské vísky, pravidelné řádky keřů vinné révy, tmavé lesy nad dyjským kaňonem a bouřková mračna někde uprostřed rakouského Weinviertelu. Únava je v tu ránu pryč.

Nejsem žádný vášnivý cyklista, navíc jsem vybaven jen předpotopním velocipedem. Ale moje láska k dobrému vínu a fakt, že vinařské stezky jsou novým turistickým fenoménem, způsobily, že jsem se rozhodl jednu z nich, znojemskou, prozkoumat.
Trasy jednotlivých stezek jsou (až na výjimky, jednu z nich jsem si shodou okolností vybral já) vedeny tak, aby se vyhýbaly nejen rušným komunikacím, ale také velkým stoupáním. Od klasických cyklostezek se liší i tím, že jejich pestrobarevné značení vede kolem nejkrásnějších vinných uliček a nejproslulejších sklípků, kde na unaveného cestovatele čeká nepřeberné množství vinných odrůd z místních vinic.
Vždycky jsem si myslel, že vyprávění o vinařích číhajících za dveřmi svých hlubokých a chladných sklípků na kolemjdoucí, aby je unesli do svého království a nechali je ochutnat něco ze svých pokladů, jsou jihomoravským folklorem. Rychle jsem ale sám pochopil, že pověsti nelžou.

Ráj bílých vín
Ačkoliv zemská hranice je v Podyjí často vedena tak, že doslova rozděluje vinice napůl, je zajímavým detailem, že zatímco z moravských hroznů v tomto regionu se převážně vyrábí bílé víno, Rakušané sázejí spíše na červené. Pro někoho možná maličkost, odráží to ale zvláštnost zdejšího vinařství.
Víno tady začali pěstovat už staří Římané. Na jižním svahu vysoko nad Dyjí, u opevněné osady na obchodní stezce chráněné legionáři vybudovali vinice. Dodnes se dají na takzvaném Šobesu najít vyjeté stopy od těžkých římských obchodních vozů.
Dnes na turistu čeká padesát pět vinařských obcí se stovkami vinných sklepů – jen v Jaroslavicích jich je téměř celá stovka! Zdejší bílé hrozno zraje sice trochu později než na sousedním teplejším Pálavsku a Břeclavsku, protože sem občas zavane od severu studený vítr z Českomoravské vrchoviny, ale o to je jakostnější a aromatičtější. Na zdejší vinice má také velký vliv příliv suchého vzduchu z východních stepí.
Nejkrásnější vinné sklepy prý ale mají ve Vrbovci, největší vinařské obci regionu. Sami místní mi ovšem sdělili, že jejich sklípky se po architektonické stránce nemohou vyrovnat sousedním rakouským, třeba ve vinných uličkách v Haugsdorfu, Alberndorfu, Hadres a nad Retzem. Zato na kvalitu svých vín ale nedali ani slůvkem dopustit.
Ve Vrbovci existuje také nejstarší šlechtitelská stanice vína ve střední Evropě – Ampelos. Založena byla už za rakouského mocnáře Františka Josefa a původně byla zaměřena na boj proti kalamitnímu výskytu révokaza, který se na naše území dostal koncem 19. století z Rakouska. Snaha zdejších vinařů a zakladatelů „C. k. technické stanice pro potírání révokaza na Moravě“, jak zněl první oficiální název ústavu, připomínala boj s větrnými mlýny. Musely se obnovit všechny zdejší vinohrady a posloužily k tomu štěpové sazenice ušlechtilých odrůd evropských vín vypěstované na podnožích americké révy, jejíž kořeny byly proti rakouskému vinnému moru imunní.
Po vzniku Československa ústav dostal za úkol kromě jiného vypěstovat nejlepší odrůdu pro zdejší podmínky. Na podzim 1938 ale byli čeští odborníci vyhnáni ze stanice sudetskými Němci a ústav přešel pod říšský Výzkumný ústav v Klosterneuburgu. Jeho vedení nařídilo dvacetiletou práci českých vědců zničit. Vše dokonal americký nálet na konci války.
Po válce se musel ústav zcela obnovit, ale v letech 1945–1950 už poskytoval kromě jiného i bezplatné poradenství a osvětu pro nové osídlence. V současnosti je jedním z hlavních úkolů Ampelosu péče o vinný genofond nejen na Moravě, ale také ve vinařských oblastech Mělnicka a Českého středohoří.
Zastavit se na znojemské vinařské stezce ovšem stojí za to také ve Znovínu. Zdejší Tramín červený je vynikající – pozdní sběr například obdržel Zlatou medaili v Bruselu a Ryzlink rýnský má stříbro z francouzského vinařského festivalu Vinalies.
A pak samozřejmě v Jaroslavicích. Tady je totiž nejstarší vinařský archiv a najdou se zde vína už z prvního poválečného sběru na podzim 1945. Mohou sem na prohlídku dokonce skupiny a k návštěvě patří samozřejmě i degustace.

MALOVANÝM PODZEMÍM
Když začínám sjíždět do Šatova, slunce už se kloní k horizontu. Trochu se obávám, že zdejší největší vinařský unikát – malovaný sklep – najdu zavřený, protože vinaři své sklípky z nepochopitelných důvodů zavírají i uprostřed sezony již v 18 hodin, ale mám štěstí. Zdejší průvodci totiž očekávají zájezd japonských turistů, a tak mohu i já sejít po desítkách schodů do obrovských chladivých prostor a tiše žasnout.
V Šatově a sousedních Hnanicích probíhaly v září 1938 jedny z nejtvrdších bojů v celém československém pohraničí mezi Čechy a sudetskými Němci. Byly desítky mrtvých. Sudetští Němci se přitom schovávali před českými vojáky právě v podzemí vinných sklípků, takže armáda je několikrát z podzemí doslova vykouřila, i když to pro uskladněné víno znamenalo pohromu.
Lidový umělec Max Appeltauer jako syn ze smíšeného manželství sice tehdy nebyl z pohraničí vyhnán s ostatními Čechy, ale zato musel ihned narukovat do wehrmachtu. Svým způsobem měl ovšem štěstí, protože už v prvních měsících války v roce 1939 přišel v bojích o ruku a jako invalida byl z armády propuštěn. Vrátil se do Šatova a vybaven jen svíčkou (na kterou si vyrobil zvláštní držák) se dal do malování svého několik set let starého sklípku.
„Samozřejmě, že zdejší malby byly tendenční a odpovídaly tehdejšímu režimu,“ říká mi průvodce a dodává: „Tady například je pod obrázkem, kterému říkáme Udivení Pražáci, pod obličejem muže zamalovaný portrét Adolfa Hitlera. Tamhle zase pod obrázkem oslavujícím komunistickou dvouletku byl původně namalovaný hákový kříž a na té noční krajince je dodnes vidět, že horizont jejích hor byl původně hřbetem německé nacistické orlice!“
Pak mě majitel vede dál do skály. „Tenhle výklenek je vymalován ve švýcarském loveckém stylu,“ říká a ukazuje mi prostor, ve kterém je tak věrně napodobena imitace dřeva, že si musím alespoň opatrně sáhnout na stěnu, abych se přesvědčil, že se jedná jen o malbu.
Pak připustí, že ne všichni návštěvníci jsou šetrní jako já a občas se musí po nich i něco opravit. „Třeba v Pánském salonku,“ ukazuje mi další výklenek, „se za dobu, co se s manželkou o tyhle prostory staráme, zmenšila pískovcová prsa dam nejméně o polovinu – každý si na ně chce sáhnout! Nejhorší ale je, že se poškozuje i barva.“
Prohlídka trvá asi hodinu. Je dusno, a když se svěřím, že chci ulovit snímek vinic za ranního slunce, dozvím se o jednom unikátním místě. Z obce se k němu musí kolem velkého bunkru až na hranici a říká se mu V pekle. Ve středověku zde bývalo popraviště se šibenicí a tamější vinice je obrácená směrem na jih, takže se do ní opírá stále slunce a je zde opravdu horko. Patří podle místních mezi nejlepší moravské viničné stráně.

NĚCO ŠOKUJÍCÍHO…
Noc na bývalém popravišti, pod ořešákem přímo na hranici v blízkosti vinné révy byla nádherná. Úžasné tady bylo i svítání.
A pak mě cestou ze Šatova čeká další překvapení. U hraničního přechodu Hatě jsem si všiml nenápadné odbočky k vinařství Chvalovice. Vedle nevkusné socialistické stavby vinařských závodů začínala řádka docela hezkých vinných sklípků, a ačkoliv bylo nedělní poledne a tedy čas oběda, před jedním se právě loučil postarší vinař se skupinkou turistů. Z rtuťovitého chlapíka, který nevydržel ani vteřinu na místě, se vyklubal majitel soukromé vinice a celoživotní (přesněji řečeno od roku 1961) vinař Jiří Adámek. Okamžitě se mě zmocnil a odvlekl mě do svého sklípku ke spoustě pečlivě poskládaných zaprášených láhví. Některé tu leží už desítky let a jsou dokonce pokryté chumáči údajně blahodárné plísně.
„A teď vám ukážu něco šokujícího,“ říkal nadšený vinař vždy, než odšpuntoval další láhev k degustaci. Vzal si na to dokonce svoji sváteční halenu a obstarožně vypadající čepici. „Cítíte to výrazné třešňové aroma? To je Sauvignon, pozdní sběr, ročník 2003 – podle mého subjektivního názoru vedle roku 1999 nejlepší za poslední dobu,“ říkal nadšeně. „A nebo tohle – to vás bude úplně šokovat! Ryzlink rýnský – kopřivový buket…“
Záhy jsem se dozvěděl, že vinice rodiny Adámků mají rozlohou jen asi 1,5 hektaru, ale protože se jejich majitelé specializují na bílá vína, u kterých se navíc ještě pečlivě a dlouhodobě drží zásady, že se nemají doslazovat, respektive že nejkvalitnější jsou demi-sec, skrývá jejich sklípek pravděpodobně mnoho tajemství, nad kterými by zaplesalo srdce leckterého znalce.
To ale nebyl konec všem překvapivým novinkám. Dozvěděl jsem se, že věhlas sklípků Adámkových jde dokonce tak daleko, že si části pronajímají lidé z různých koutů republiky a tam si zakládají vlastní vinotéku.
„Jedna skupina manažerů z Prahy si dokonce chtěla u mě jeden takový boční sklípek sama vykopat,“ říká mi Adámek. „Snažil jsem se jim trochu pomoci, a než přijeli, odkopal jsem kus skály, ale vynadali mi, že to je jejich sklípek a tudíž jejich práce. Prý je to ohánění se krumpáčem a lopatou skvělá relaxace po celotýdenním sezení v kancelářích u počítače!“

V SOUSEDNÍM RAKOUSKU
Vinařská oblast Weinviertlu (což znamená něco jako vinná čtvrť) je největším rakouským vinařským regionem. Zatímco na severu plynule přechází na území Moravy, její jižní výběžky sahají až do Enzersfeldu nedaleko Vídně. Pro nás má oblast poněkud trpce chutnající historii – právě tady, na Moravském poli, byl zradou jihočeských pánů poražen a Habsburky potupně ubit jeden z nejslavnějších českých králů Přemysl Otakar II.
Jestliže se u nás začíná vinařská turistika teprve postupně rozvíjet, pak v Rakousku je to dlouhodobý šlágr (podobně jako např. v Napa Valley v Kalifornii nebo Maipo Valley v Chile). Potvrzuje to nejen péče o architekturu stávajících vinných sklípků, které jsou často seřazeny v malebné uličky, ale také velká nabídka turistických atrakcí. Nabízí se zde nepřeberné množství degustací, odborných prohlídek, seminářů i klasické odpočinkové turistiky. Například si můžete vybrat dopolední vyjížďku na koni mezi vinice, odpolední návštěvu nějaké historické památky nebo večerní posezení nad zvěřinou ve sklípku, zapíjenou (jak jinak) vybranými druhy vína. V říjnu se prakticky v každé vesnici koná vinobraní (nejznámější v Altenbergu, v Pulkau) a ochutnávky ve vinařské uličce Kellergstetten v Poysdorferu. Tady se, v největších vinných sklepích v celém Rakousku, také nalézá proslulé vinařské muzeum. V délce 21 kilometrů jsou tu vydlabaná tři patra sklepů nad sebou.
Milovníci historie vína, která je tady podle rakouských pramenů stará více jak osm tisíc let, si zase mohou naplánovat cestu do Bisambergu, kde je čeká naučná stezka s takovými zastaveními, jako například Pižmová hora, Víno od doby Keltů apod. V listopadu jsou zase velkým magnetem křty vína s husími specialitami v Eggenburgu-Stoizendorfu nebo adventní procházka vinařskými uličkami Spannbergu.
Sjel jsem kolem jakéhosi nechutného zábavního parku hned za rakouskou celnicí malou silničkou do Haugsdorfu a za chvíli se dostal do tak pěkné vinařské uličky, že jsem málem spadl z kola, jak jsem se rozhlížel kolem sebe. Pečlivě nabílené, nebo naopak různobarevné zdi sklípků (bez moravské opadávající omítky) porostlé břečťanem, občas před vchodem zachovalý a už hodně pamatující vinařský lis, nad tím modré nebe, prostě pastva pro oči.
Do Oberretzbachu jsem v horkém dni dojel celý zpocený. Ve zdejších hraničních habrových lesích se na místě zvaném Heiliger Stein nachází jedno z kultovních míst celého Rakouska – posvátný obětní kámen, kdysi vystavený v kapli kostela postaveného nad ním. Dnes se z něj dochovaly sice jenom základy, ale výhled odtud je takový, že stoupání sem rozhodně stálo za to. Nedaleká malá vinička prý podle místního hlídače produkuje vzácná mešní vína.
Pro mne byl samotný Retz skutečným vyvrcholením celé rakouské části mého putování za vínem. Prohlídku podzemí mi ulehčil mechanický průvodce s českou nahrávkou, který si mohou návštěvníci z Česka vyzvednout v turistickém centru na náměstí. Nepohrdl jsem ani pončem, které tu půjčují, protože prohlídka podzemí trvá téměř jeden a půl hodiny.
Retzské sklepy pro město znamenaly nejen pohromu, ale stály také za jeho nebývalým rozkvětem. Část podzemí totiž existovala už v 15. století a husité se tajnými vchody rychle a mistrně dostali v listopadu 1425 do města. Nejmladší syn zdejšího hraběte se před nimi zachránil – jak jinak – ve vinném sudu. Radní města dotlačili krále, aby jim udělil monopol na pěstování vína, které se ukládalo právě do sklepů, a město zase bohatlo a vzkvétalo.

IN VINO VERITAS
Je nedělní večer. Slunce zapadá a já pomalu šlapu do kopce zpátky na hraniční přechod. Za sebou mám hustých skoro 150 kilometrů, ale jsem zas o něco bohatší. A nemyslím tím těch několik láhví bílého zlata v cyklistických brašnách.
V posledních letech prožívají vinaři prakticky na celém světě velký boom. Pěstování vína se dokonce stává kromě dobrého byznysu také trochu snobárnou. Příkladem budiž francouzský herec Gérard Depardieu. Ten si dokonce nedávno ke svým vinicím v Anjou, v kraji Pays de la Loire v západní Francii, přikoupil pozemky v centru maďarské oblasti světově proslulých vín značky Tokaj. Naopak bývalý ředitel TV Nova a dnešní europoslanec Vladimír Železný si to v poslední době u svých voličů ve znojemské vinařské oblasti údajně trochu polepil tím, že do tohoto proslulého kraje vinné révy dováží za velmi nízké ceny poměrně všední francouzská vína. I to je ale důkazem, že vinařská turistika má před sebou zelenou. 

 


Moravská vinařská oblast

l Táhne se od svahů Českomoravské vrchoviny až na Břeclavsko. Nachází se zde celkem devět různobarevně značených cest se společným logem o úctyhodné celkové délce 1090 km. Jednotlivé trasy spojuje páteřní (červeně značená) Moravská vinná stezka z Uherského Hradiště do Znojma. Znojemská trasa (značená zeleně) je se svojí délkou 163 km nejdelší.
l Za projektem vinařských stezek stojí Nadace Partnerství. Vydala již 10 speciálních vinných cyklomap a v knižní podobě Průvodce po vinařských stezkách. Zasloužila se o vybudování dvacítky cyklistických odpočívadel, vyškolila místní vinaře v umění turistického marketingu a připravila i projekty záchrany několika vinných sklípků. Pravděpodobně také díky ní bylo založeno několik cechů vinařů a občanských sdružení, které se zabývají výrobou kvalitních vín a jejich propagací.

 

Co lze vidět na vinařských stezkách
Kdo se vydá po vinařské stezce,  kromě polechtání svých chuťových buněk může obdivovat spousty přírodních krás, tvořených hlavně kaňonem Dyje a také mohutnými zříceninami hradů, vzácnými sakrálními památkami, a dokonce i několika technickými unikáty (zachovalé pevnosti, rekonstruovaný vodní mlýn ze 16. století ve Slupi, větrný mlýn a muzeum motocyklů v Lesné). Stojí tu i zbytky strážních věží zachované jako památka na donedávna velmi střeženou hranici u budovy bývalé finanční stráže na konci Čížova.

Historie vína
l Hrozny lidé jedli už před padesáti tisíci lety a šťáva se prokazatelně pila v oblasti Přední Asie už osm tisíc let před Kristem.
l Za pravděpodobnou kolébku vína se ale většinou považuje Gruzie nebo Arménie.
l Pití vína, dokonce i když se přehnalo, se na rozdíl od dnešní doby kdysi nepovažovalo za žádný společenský prohřešek – už legendární jsou egyptské rytiny znázorňující zvracející faraony.
l Výroba vína je dodnes v podstatě jednoduchá a kopíruje postupy Keltů, podle archeologů prvních skutečných vinařů na českém a moravském území.
l Hrozny se dělí podle barvy, rozmačkají se a lisují. Díky kvasinkám, přírodním nebo uměle dodávaným (umělým se někteří vinaři na Moravě velmi brání a v minulosti např. ve Weinviertlu byl za ně i trest smrti), přírodní cukr v hroznech zkvasí na alkohol a oxid uhličitý. Nenápadný plyn, který při tom vzniká, je poměrně nebezpečný a rok co rok připraví některého vinaře o život při kontrolách procesu kvašení.
l Nebezpečí otravy je zašifrováno už ve starých římských a keltských legendách o kozlu chránícím víno při kvašení.
l Mezi nejkvalitnější vína patří ta z pozdních sběrů a výběrová. Špičku představují tzv. ledová vína, díky pozdnímu sběru (většinou v prosinci) hrozno několikrát přejde mrazem a dosahuje vysoký stupeň sladkosti. Dvě deci pak mohou stát í více než 600 Kč.
l Podobně ceněná jsou i slámová vína z hroznů, které leží minimálně tři měsíce na slámě či rákosu. Tento druh vína vyniká nejen vysokou cukernatostí a zlatavou barvou, ale také, bohužel, cenou.
l Nejdražšími jsou ale tzv. barrique, červená nebo bílá. Dávají se uzrát do dubových soudků o obsahu přesně 225 litrů. Víno dostává specifickou vůni a chuť uvolňováním aromatických látek ze dřeva. Nejkvalitnější dubové dřevo se těží ve Francii, žádané je i ze Slovenska a Česka.
l U červeného vína se nejprve prokvasí podrcené hrozny, teprve pak se celá drť lisuje. Růžová vína vzniknou vylisováním drtě z modrých hroznů co nejdříve po začátku kvašení.
l Barva vína se nejlépe posuzuje proti bílému pozadí. Víno musí mít jiskru a nesmí být zakalené. Barevná škála je od jantarové a zlatavé přes zelené odstíny až po rubínovou a granátovou.
l Nosem hodnotíme zvláště takzvaný buket. Ten nejlépe vytvoříme mírným kroužením vína ve sklence. Její hrdlo by mělo být užší, aby aroma tak rychle nevyprchalo.
l Chuť v první řadě prozradí, zda je víno suché, polosuché, polosladké nebo sladké. Je dobré poválet doušek vína v puse, aby se nám tak k vytvoření konečného dojmu mohly kompetentně vyjádřit všechny chuťové pohárky.

Nejznámější jihomoravská vína
Páteř produkce regionu tvoří hlavně bílá aromatická vína, z nichž nejznámější je Veltlínské zelené, následované odrůdami Müller Thurgau, Ryzlinky vlašským i rýnským (přezdívaným víno králů a král vín), Sauvignonem, Rulandským bílým a Muškátem moravským. Z modrých odrůd jsou zde zastoupeny hlavně Svatovavřinecké s výraznou vůní švestek, trnek nebo dokonce višní, Rulandské modré a také Zweigeltrebe, používané k výrobě stále oblíbenějších růžových vín.
září 2005
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group