ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

ÚDOLÍ PUTUJÍCÍCH KAMENŮ

Některé jsou skutečně obrovské. Leží roztroušeny po rozlehlé jezerní plošině The Racetrack a za nimi se táhnou stopy, které jasně dosvědčují, že se čas od času pohybují. Nikdo je ale při tom ještě neviděl.

Jediným svědectvím jsou mělké stopy, které se za kameny táhnou. Neuvěřitelné je, že téměř každá vypadá naprosto jinak. Některé jsou rovné, jiné se vlní, kroutí nebo jinak klikatí. Kameny spolu jakoby závodí, míjejí se nebo křižují. Slovo „závodí“ se odráží dokonce i v názvu samotného údolí. The Racetrack totiž v překladu neznamená nic jiného než „závodní dráha“. V severní části plošiny se dokonce nachází i menší tmavý skalnatý ostrůvek z křemenitého monzonitu pojmenovaný The Grandstand, v češtině „hlavní tribuna“. Mimochodem, pohled přes celé údolí je odtud opravdu znamenitý.
Stopa vytlačená v suchém bahně pohybem a váhou kamene může být také různě dlouhá. Jeden metr, stejně jako několik stovek metrů. Pohybující se kameny pocházejí z okolních skal a mají rozměry větší kuličky až po opravdové balvany. Vůbec největší kámen váží okolo tří set dvaceti kilogramů. Jak s takovým kolosem může vůbec něco pohnout?
To „něco“ je právě záhadou. Co všechno se musí stát, aby k tomuto na Zemi ojedinělému fenoménu vůbec došlo? Na tuto otázku existuje hned několik odpovědí, ovšem jenom jediná je správná. Nebo dvě?!

MOŽNÁ JE TO VÍTR
Moving (Sliding) Rocks byly objeveny roku 1915 prospektorem Josephem Crookem. Od té doby se střídají jedna teorie za druhou. V roce 1948 se objevila na pultech o tomto zvláštním úkazu dokonce i první publikace.
Jedna z nejpravděpodobnějších teorií tvrdí, že první podmínkou k takovému pohybu je velmi rozlehlá rovná plocha. A ta tady právě existuje v podobě vyschlého jezerního dna s vrstvou neobvykle popraskaného bahna. (Některé prameny uvádějí, že se „kameny pohybují po písku“. Je to však mylná informace od člověka, který zde nikdy nebyl.) Ve skutečnosti jde o směs na kámen ztvrdlého jemného bahna (41 procent), mazlavého jílu (35 procent) a velmi drobnozrnného písku (24 procent).
Kdysi bylo údolí Racetrack zaplněno vodou. Když jezero vyschlo, zbyla po něm mohutná vrstva usazeného světlého popraskaného jílu, téměř vodorovná plošina, anglicky playa. Už na první pohled zaujme její zvláštní povrch složený z „fosilních“ výrazně zaoblených polygonů. Jejich nezvyklý tvar (bahno usychá většinou do nevzhledných škraloupů) klade balvanům při jejich pohybu pouze mírný odpor.
Druhou podmínkou pro tento neobvyklý jev je dostatečné množství deště, který způsobí, že tvrdý, na troud vysušený jíl rozměkne a stane se zároveň mimořádně kluzkým.
A konečně, musí se objevovat velmi prudký nárazový vítr a větrné víry, které se do kamenů opírají. To by vysvětlovalo, proč je každá stopa na první pohled tak jiná než ostatní. Jistou podobnost, co se týče zakřivení stop, vykazují pouze kameny ležící velmi blízko sebe.
Na vodorovné planině jsou místy vidět i staré rýhy, které deště postupně omývají. Za jak dlouho zmizí, závisí na tom, jak jsou hluboké. Na mělčí stačí první prudký déšť, hluboké jsou patrné až sedm let.

NEBO SNAD LEDOVÉ KRY?
Velmi pravděpodobně ale zní i další pozoruhodná hypotéza, a sice že jde o působení ledových ker. Už v roce 1955 ji vyslovil vědec George M. Stanley. Tvrdí, že kameny jsou během zimy, kdy bývá plošina zaplavena až deseti centimetry vody a teplota se pohybuje pod bodem mrazu, uzavřeny v ledovém příkrovu. Při jarním tání se pak vítr opírá do celé kry a ne pouze do kamenů. Tato teorie, jak upozornili Robert Sharp a Dwight Carey, kteří velké množství drah analyzovali a dělali různé pokusy, však dost dobře nevysvětluje, proč se pohybují jen některé kameny.
Teorie ledových ker ale získala v roce 1995 dalšího zastánce – Johna B. Reida. Tento vědec tvrdí, že kdyby měl kameny pohybovat jen vítr, musel by být o síle přinejmenším pěti set mil za hodinu (osm set pět kilometrů za hodinu). Podobné větry ale nebyly nikdy na Zemi zaznamenány. O orkánu (nejsilnější vichřici) se mluví, když síla větru přesáhne sto sedmnáct kilometrů za hodinu. Reid opřel svou hypotézu ledu o dvě velké pohybové periody, kdy byla většina stop skutečně hodně podobných. Odchylky, kdy se kameny od sebe oddalovaly, vysvětluje vědec tím, že led praskal postupně. Menší kry se pak spolu s kameny, které sevřely, od sebe navzájem vzdalovaly. Jak led postupně tál, mohly se dokonce i přibližovat.
Kde ale jsou otisky ledu? Šířka stopy vytlačené v suchém bahně přesně odpovídá šířce kamene. Pohyb ledu by musel být také alespoň někde na povrchu vidět. Nebo se kolem kamene vytvořil jen tenčí ledový pancíř, který se země vůbec nedotýkal?
Navíc jsou si podobné opravdu jen některé stopy. Většina spolu nijak nesouvisí ani tvarem, natož délkou.
A ještě další záhada, která vysvětlení komplikuje – podle nejnovějších pozorování se kameny hýbají i v jiné roční době než jen na konci zimy!

POSLEDNÍ PRŮZKUM
Trochu více světla se v devadesátých letech pokusili vnést do věci geoložka Paula Messina a Phil Stoffer z kalifornské státní univerzity v San Jose. V dubnu 1995 začali spolu s týmem dalších vědců svůj průzkum.
Původně chtěla Paula Messina rozmístit na různých místech kamery a mít tak celou plošinu pod kontrolou. Jelikož však nedostala od správy parku k podobnému zásahu povolení, musela provádět svůj průzkum přímým pozorováním a měřením pomocí satelitní techniky.
Během několika dnů tým v červenci 1996 vyfotografoval a proměřil na planině Racetrack všechny pohybující se kameny i jejich stopy. Každý ze sto šedesáti dvou napočítaných kamenů dostal jméno a byla přesně změřena a zakreslena jeho stopa. Průměrná délka stop dosahovala dvou set dvanácti metrů. Nejkratší měřila sto padesát šest centimetrů, nejdelší neuvěřitelných osm set osmdesát metrů a sedmdesát tři centimetrů – ať je to přesně!
A vysvětlení? Podle geoložky musí jeden až dva dny před mysteriózním úkazem velmi vydatně pršet. Dešťová voda smyje z okolních hor jemný jíl. Na plošině se vytvoří film rozbředlého bahna, který kluzkost naprosto vodorovné plochy ještě více umocňuje.
Leccos by se tím vysvětlilo. Ale co další úkazy? Například vědci vypozorovali, že délka stopy v žádném případě nesouvisí s velikostí a váhou kamene. Vysledovali také, že zaoblené kameny se při pohybu většinou kroutí, zatímco za hranatými jsou stopy víceméně rovné.
Většina kamenů se pohybovala především severovýchodním směrem. Jiné stopy však měly odlišný nejen tvar, ale i směr, v některých případech dokonce zcela protichůdný. Na první pohled to vypadalo, že pohyb nedává vůbec žádnou logiku.
Z charakteru ztuhlých kapek bahna a balistické nárazové vlny vědci vypočítali, že některé kameny se musely pohybovat rychlostí až dva metry za sekundu! Uvádějí, že hýbat by s nimi musel velmi silný vítr opírající se přímo do kamenů. Podle Pauly Messiny na to stačí už vichřice o rychlosti nad sto kilometrů za hodinu.
Protože měl tým možnost zanést veškerá svá měření velmi podrobně do mapy a údaje počítačově zpracovat, nemohlo mu uniknout, že na první pohled velmi chaotický pohyb mezi jednotlivými kameny má přece jen určitou souvislost. Totiž že stopy na východní straně playe jsou vesměs rovné a velmi dlouhé a ty klikatící se, vlnité a křižující se všemi různými směry leží spíše směrem ke středu plošiny. Dosti pozoruhodný výsledek umožňující již jisté závěry.
Vědci předpokládají, že nesmírně silné větry, které se v oblasti nedalekého Owens Lake skutečně vyskytují, se ve výše položeném a relativně úzkém Racetrack Valley ještě více stupňují, až se vytvoří vlastně jakýsi „tunelový průvan“. Kolem nedalekého a hodně strmého vrcholu Ubehebe Peak, který je v nadmořské výšce tisíc sedm set třicet jedna metrů nad mořem, dochází pak k prudké změně směru větru. Nad playou tak vznikají nejen přímé nárazové větry, ale i zvláštní „točivé prachové víry“ (dust devils) – jakýsi druh malého tornáda, které je schopné pohnout prakticky čímkoli, i kamenem o třech stech dvaceti kilogramech.

PLNO OTAZNÍKŮ
Původně byla ve hře ještě jedna velmi přesvědčivá teorie – působení gravitace. Poměrně brzy se ale měřením zjistilo, že severní konec plošiny, ke kterému kameny, vyskytující se převážně na jihu, míří, leží dokonce o pět centimetrů výše než jejich původní místo.
S gravitací však souvisí ještě jedna docela zajímavá hypotéza. Carl Lang si při svých výzkumech všiml, že v jižní části playe jsou trhliny o něco hlubší než kdekoli jinde. Protože jde o nejnižší a navíc ještě ve stínu položené místo, kde se zdržuje voda nejdéle, vyslovil myšlenku, že vrstva bahna po průtrži mračen v jižní části výrazně nabobtná. Po dalších vydatných deštích, kdy voda stéká hluboko do trhlin, se v těchto místech vytvoří pouhým okem sotva znatelná vypouklina. Až osmnáct centimetrů vysoký pahrbek pak napomáhá kamenům sklouzávat „dolů“. Tohle byť i sotva znatelné vyvýšení pak stačí větru, aby kameny hýbal. Led důležitý není.
Jednu dobu se věřilo, že na pohyb může mít vliv i zemětřesení nebo měnící se zemský magnetismus. Jiní badatelé nacházejí vysvětlení v působení mimozemské civilizace a snaze sdělit tajemnými pohyby něco důležitého lidstvu. A když už nás nic jiného nenapadne, ještě stále je možnost svalit vinu na „toho nahoře“.
Jednoznačné vysvětlení však nepřineslo ani poslední měření. Dodnes není určeno přesné množství potřebného deště ani síla větru, která by balvany posouvala při jejich podivné cestě. Zatím tedy záleží na každém člověku, kterým argumentům dá přednost.
Na základě velkých pohybů, jež proběhly v sedmdesátých letech, se usuzovalo, že se kameny pohybují každý rok až dva. V době po satelitním měření, tedy po roce 1996, byla playa podrobena pravidelnému pozorování a teprve v roce 1998 byl zaznamenán pohyb u pouhého jediného kamene. Jednalo se o kámen Diane (kameny dostávají ženská jména), u kterého byla v roce 1996 naměřena nejdelší stopa. Kámen za sebou zanechal tentokrát dráhu dlouhou pouhých šest metrů. Není divné, že se pohyboval pouze jeden jediný?
V roce 1999 byl klid. Teprve rok 2000 přinesl další dvě nové stopy o délce 45,5 a 6,1 metru. Ale jak to, že zase jen dvě? V tomto roce působilo silné a vytrvalé El Ni~no a přehnalo se několik pozoruhodných bouří. Že by se kamenům nechtělo vyzradit své tajemství?
Průlom do období relativního klidu přinesl až následující rok 2001. Vědci náhle zaregistrovali sedmdesát dva nových stop a ze skály se uvolnilo několik dalších kamenů.
V únoru předtím napadlo patnáct centimetrů sněhu. Na jaře zůstala plošina díky pozvolna tající bílé pokrývce dlouho mokrá. Navíc jaro přineslo množství vydatných bouří. Na plošině se vytvořila velmi kluzká vrstvička jílu a mnoho cyanobakterií, které vytvářejí na povrchu takzvaný organický film zajišťující při pohybu minimální tření. Možná, by se tím přece jen něco vysvětlovalo. Co však stále chybí, je očitý svědek...

ZÁHADY VE 21. STOLETÍ?
Je zvláštní, že se dnes, v době vyspělé techniky, nepřijde na takovouto záhadu. Kameny ale leží v chráněné rezervaci a to neumožňuje umístit sem kamery a jiné měřiče. Možná je to i dobře. Je krásné si někdy zapřemýšlet a zabádat, jak a co je. A klidně může jít o na první pohled obyčejné kameny, které se kdesi daleko v poušti vydávají čas od času na svou prapodivnou pouť.
Je docela možné, že údolí Racetrack si své tajemství uchová ještě dlouho, leží hodně stranou a není jednoduché se tam dostat. Vedou k němu jen tři terénní cesty. Nejpoužívanější – Racetrack Valley Road – vypadá na první pohled nenáročně. Je však hodně hrbolatá a plná ostrých kamenů, které dávají zabrat i odolným pneumatikám. Píchlá kola jsou tady téměř na denním pořádku. Začíná v Ubehebe Crater a měří čtyřicet čtyři kilometrů.
Bez terénního auta to tady nejde. Nehledě na to, že po deštích může být povrch silně narušený, až neprůjezdný. Krajina okolo Racetrack Road vypadá velmi vyprahle. Oživují ji větrem ošlehané keříky creosote bush, pár okousaných kaktusů a místy dokonce i několik menších stromových juk. Po třiceti dvou kilometrech se cesta rozdvojuje. Rozcestí Teakettle Junction přímo vyzývá k zastavení. Z anglického názvu je cítit čaj. A skutečně, na dřevěném rozcestníku je zavěšeno několik plechových, smaltovaných a keramických konvic. Tento „inventář“ se časem pochopitelně neustále mění. Nádoby jako by v této sluncem vysušené odlehlé pustině připomínaly, aby nikdo nezapomněl na něco důležitého – třeba na vodu. Nebo na benzin? Vzdálenosti jsou tady jiné než v Evropě.
Z jihu vede do údolí Racetrack cesta přes vysoké pohoří Hunter Mountain a odloučené Hidden Valley. Kvůli sesuvům půdy bývá však někdy neprůjezdná.
A třetí – Lippincott Road ze vzdáleného Saline Valley – je velmi hrbolatá a kamenitá, plná hlubokých nerovností. Na některých mapách se dokonce přestala uvádět.
Právě kvůli těžkému terénu nám nějakou dobu trvalo, než jsme se do údolí Racetrack vůbec dostali. Když se nám to konečně podařilo, vychutnávali jsme opuštěnost této krajiny plnými doušky. Celou plošinu i s jejími záhadnými kameny jsme měli po tři dny sami pro sebe. Zažili jsme tady dokonce i hodně silný vítr. Mraky byly, ovšem déšť chyběl. Škoda, mohli jsme být (možná) „u toho“.
Znovu jsme se sem dostali o dva roky později (přesně rok po velkém pohybu v roce 2001). Byli jsme hlavně nesmírně zvědaví, jestli se za tu dobu kameny pohnuly. O probíhajících studiích jsme tehdy ještě mnoho nevěděli.
Už při prvním pohledu na oblast jižní plošiny bylo jasné, že se na Racetracku zase „závodilo“.
Tentokrát muselo být bahno mnohem více rozměklé. Možná bylo na plošině vody moc, protože jindy velmi čisté okraje stop byly po pohybu v roce 2001 o něco hlubší se zbytky neforemného nahrnutého bahna na okrajích. Dokonce byla místy vidět částečně se odlupující vrchní vrstvička jílu, tedy nedávno z okolních hor naplavené jemné bahno, o němž se zmiňuje Paula Messina.
Radost, že se „záhady stále dějí“, však kalil pohled na nesčetné množství výrazných lidských stop, na šerednou vizitku někoho, kdo se odvážil vstoupit na planinu při mokru, přestože je to vysloveně zakázáno. Na stopy, které na pláň nepatří a zmizí až za několik let, se budou muset dívat všichni, kteří sem přišli za tajemstvím pouště a možná právě tady hledají něco, co v hlučných, uspěchaných a přelidněných velkoměstech nikdy nenajdou.
Dotyčný dokonce některé kameny odstranil z původního místa, pár jich dokonce zmizelo úplně.


ČTYŘI OTÁZKY PRO PAULU MESSINU
Člověkem, který má z Racetracku nové poznatky, je Paula Messina. Prováděla tu poslední výzkum a o místo se stále zajímá.

 

Pohybují se kameny jen v určitém ročním období?
Pohyb není nijak periodický. Některé se pohybují a jiné ne. K jevu dochází hlavně během pozdních zimních bouří. Zrovna tak se ale kameny pohybují po letních monzunech. Tehdy se také vytvářejí ony pověstné „dust devils“ – neobvyklé, velmi silné vzdušné víry.
Jaká musí být skutečná síla větru?
Tohle se dá teoreticky vypočítat podle matematických vzorců. Závisí to hodně na koeficientu tření. Je docela možné, že se díky velmi mazlavému povrchu pokrytému jemnou vrstvičkou bahna rovná téměř nule, pak by vítr nemusel být až tak silný. Tento koeficient ale nemůže nikdo přesně určit.
Kolik musí spadnout deště?
Odhaduji, že pět až deset centimetrů. Tohle by mělo stačit, aby se vrstva dostatečně nasytila vodou. Když spadne velmi prudký déšť, uvolní se z okolních strání velké množství jemného jílu, který vytvoří na plošině jemnou kluzkou vrstvičku.
Stalo se v posledních dvou letech v  Racetracku něco mimořádného?
Během zimy na přelomu let 2004 a 2005 a zimu předtím stála na jižním konci dlouho voda, která většinu starších stop smazala. Byla jsem na místě naposledy v březnu 2005. Voda v tu dobu už vyschla. Viděla jsem na jižním konci několik úplně nových stop, ale zatím k nim nemám žádná přesná měření.

The Racetrack
l Nesnadno přístupná oblast skrytá mezi kostrbatými horskými hřebeny v severní odlehlé části kalifornského národního parku Death Valley (Údolí smrti).
l Charakter zdejší krajiny se utvářel střídáním horkých, suchých, studených a mokrých period během posledních deseti tisíc let. Dnešnímu suchému období předcházela perioda mokrá, ve které bylo údolí zaplněno vodou. Vyschlé jezero po sobě zanechalo mohutnou vrstvu usazeného popraskaného světlého jílu. Vzniklá téměř vodorovná plošina (playa) se táhne údolím ze severu na jih v délce přibližně 4,8 kilometru a šířce 3,2 kilometru.
l Racetrack Valley leží ve výšce tisíc sto třicet metrů, takže zatímco samotné Údolí smrti je jednou z nejsušších oblastí zeměkoule, tady je klima výrazně studenější, denní úmorné pouštní horko střídá během noci citelný chlad. V zimě se teplota pohybuje často pod bodem mrazu. Někdy napadne dokonce i sníh.
l Podobných míst, kde dochází k tomuto ojedinělému fenoménu, má být v Kalifornii a Nevadě ještě osm. Stejně jako v Racetracku je i tam rozlehlá rovná playa pokrytá vrstvou suchého popraskaného bahna v podobě zaoblených polygonů a na ní se pohybují kameny. Jenom s tím rozdílem, že se o těchto místech moc neví a nic nepíše.
říjen 2005
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group