ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Ostrov za slanou louží

louzePrvní dojem z mělkého Waddenzee závisí na tom, v jakou denní dobu a za jakého počasí k němu dorazíte. Waddenzee patří mezi tzv. waty – přílivo-odlivové plošiny, při přílivu mělce zatápěné a při odlivu bez vody. Za odlivu a bezvětří tento poslední nevysušený polder v Evropě připomíná slanou bažinu. Hladina je téměř nehybná a místy nad ni vystupují šedé písčité hřbety. Na některých se procházejí rackové, na odlehlejších sídlí kolonie tuleňů. Mělké Waddenzee je líhní mořských ryb, domovem spousty ptactva a unikátním světem plným mikroskopických živých organismů.

V osmdesátých letech minulého století bylo Waddenzee vyhlášeno chráněnou přírodní rezervací, na pohled však nepůsobí nijak úchvatně. Až s vámi trajekt začne kličkovat mezi mělčinami, možná zauvažujete, co vlastně pohledáváte u téhle nevábně zbarvené louže, která nemá vzhled ani razanci správného moře. Milovníci bouřících živlů by proto měli po příjezdu na Ameland rychle zamířit na protější pobřeží, do kterého naráží řádně divoké a pohledné Severní moře. Skýtá jedinečnou podívanou za každého počasí.

Záležitost srdce

Jakmile vkročíme na půdu ostrova Ameland, dýchne na nás poklidná atmosféra, jež připomíná časy dávno minulé. Domy jsou menší, zahrádky úpravnější, doprava pomalejší a zákoutí útulnější než na pevnině. Na úzkých silnicích se smí jezdit maximálně sedmdesátikilometrovou rychlostí. Hlavní dopravní tepnu ostrova ostatně využívá mnohonásobně více cyklistů než motoristů.

Sedlák na traktůrku nás směruje do údajně největší samoobsluhy na ostrově. I obchod je prosycen tím, co je pro Ameland tak typické: klidem. Žena, která si uklízí nákup vedle mne, se ochotně pustí do hovoru. Denně dojíždí na Ameland za prací z pevninského města Leeuwardenu, vzdáleného třicet kilometrů. Připadá mi to zvláštní; čekala bych spíš, že na ostrově bude o zaměstnání nouze. Opak je pravdou, v místních hotelích, kempech a restauracích nacházejí práci stovky lidí i ze vzdálených koutů Holandska. Žena, která se představila jako Petra, tvrdí, že by už na pevnině ani pracovat nechtěla. „Na ostrově je klidněji,“ prohlašuje. Když slyší, že jsem z Čech, jásá: „Praha je nádherné město!“

Lidí, jako je ona, pak na Amelandu potkávám spoustu. Jsou hovorní, přátelští, vstřícní a spousta z nich vědoucně volá: „Ach, Praha! Úžasné město!“ Překvapuje mne, jak rychle a samozřejmě se místní obyvatelé dávají s cizinci do řeči a nabízejí všechno, co mají. Když na pastvině obdivuji černé fríské valachy, jejich majitel hned volá: „Nechcete se projet? Nebojte se, nechci za to žádné peníze!“ Když se na pláži zastavím u skupinky žen lovících krevety, okamžitě mi chtějí odsypat do tašky část úlovku. Na Amelandu se na sebe všichni usmívají, jako by špatnou náladu nechali na pevnině.

„Na Amelandu mám nejraději pocit svobody. Říkáme tomu ostrovní pocit. Když na pevnině nastoupím na trajekt, připadá mi, že mířím do jiného – lepšího světa,“ vysvětluje Anneke, která na Amelandu žije a pracuje v informačním středisku v městečku Nes.

Rozervaný na kusy

Spolu s ostatními Frískými ostrovy byl Ameland původně součástí pevniny. Ve třináctém století však za prudké vichřice rozbouřené moře na několika místech protrhlo hradbu dun a zaplavilo nížinu za nimi. Nejvyšší písčité kopečky (dnešní ostrovy) zůstaly čnít nad hladinou. Za nimi se zformovalo mělké a bažinaté Waddenzee. Vlny si s Amelandem pohrávaly i nadále, ukusovaly části ostrova a měnily jeho podobu. Ze starých map, vystavených v kulturně-

-historickém muzeu Sorgdrager v městečku Hollum, lze vyčíst, že například v roce 1731 se Ameland skládal ze tří malých ostrovů, mezi něž za bouří a za prudkého jarního přílivu pronikalo Severní moře. Dnešní poklidná atmosféra ničím nepřipomíná tehdejší tvrdý život ostrovanů, poznamenaný neustálým bojem s ničivou silou vodního živlu. Až do roku 1930, kdy byl dokončen systém ochranných hrází, hrozilo, že příboj rozerve Ameland na tři kusy.

Moře se nepřestává do písčitého ostrova zakusovat ani dnes. Ze severní strany Ameland chrání vysoké duny – většina z nich vznikla přirozenou cestou a jen v místech, kde byly duny příliš nízké nebo úzké, přírodě pomohli lidé. Prudký příliv spolu s větrem však dokáže přesouvat obrovské masy písku a podoba pobřeží se neustále mění. Když se v muzeu podíváte na staré mapy, zjistíte, že se všechny waddenské ostrovy za posledních 500 let znatelně posunuly směrem k jihovýchodu. Posunu padly za oběť dvě staré vesnice – poslední opuštěné domy osady Sier na západním cípu pohltilo moře v osmnáctém století, zatímco zbytky vesnice Oerd na východní špici Amelandu už od šestnáctého století spočívají hluboko pod masami písku.

Zeměměřiči dnes s pomocí leteckých fotografií zaznamenávají sebemenší změny pobřeží a snaží se jim předcházet, aby zbylé vesnice na ostrově nepotkal podobný osud jako Sier a Oerd. Eroze pobřeží a prudké zimní bouře jsou tak nebezpečné, že se v roce 1994 začalo pracovat na zpevnění jihozápadního pobřeží Amelandu. Na pláž bylo navezeno velké množství písku, který pod vodou drží na místě zinkové podpěry.

Dvě stovky vraků

„Kdo se za větrné noci zatoulá na pustý východní cíp ostrova, Oerd, možná uslyší, jak nad temnými pláněmi kromě bouře kvílí zoufalý ženský hlas. To nešťastná Rixt van het Oerd naříká pro syna, který se její vinou utopil v moři…“ Tolik nejznámější legenda. Příběh o stařeně, která se za bouřlivých nocí s lucernou toulala po pláži a schválně naváděla lodě na mělčiny, odkazuje na staré chmurné časy, kdy na zrádných písčinách kolem Amelandu ztroskotávala jedna loď za druhou. Obyvatele ostrova mnohem víc než osud posádky zajímaly trosky lodě a náklad. Nebylo výjimkou, že námořníky, kteří přežili, bez pardonu ubili. Přístup změnili až koncem 18. století, kdy podle dobových kronik začali ztroskotané posádky zachraňovat. Od roku 1824 na Amelandu působí organizovaný tým dobrovolných záchranářů.

I když dnes lodě používají moderní navigační systémy, rychle se měnící mělčiny v okolí Amelandu pro ně stále představují velké nebezpečí. V těsné blízkosti ostrova jen za posledních sto dvacet let ztroskotalo přes dvě stě plavidel! Největší množství vraků odpočívá pod vodou a pískem u západního cípu ostrova, spoustu jich moře pohřbilo poblíž městečka Nes. Při procházce po pláži si všimněte, že příliv přináší kromě mušliček a mořských řas i hodně hladce omletých úlomků ztrouchnivělého dřeva, zřejmě ze ztroskotaných lodí. Čas od času dokonce prudší příboj vyvrhne na pláž větší část potopeného plavidla.

Na jedenáctém kilometru pláže občas moře odkryje kus vraku parní lodi Sprewer, která uvázla na mělčině v roce 1938. Na dunách mezi vesnicemi Ballum a Hollum jsme pro změnu objevili škuner se dvěma stěžni Johan Willem Friso. Holandská loď ztroskotala na začátku minulého století s těžkým nákladem žuly, určené na stavbu Mírového paláce v Den Haagu. K největšímu neštěstí u pobřeží Amelandu došlo v roce 1799, ještě předtím, než se vraky začaly zanášet do registru. Nizozemská válečná loď de Valk vyplula 30. října 1799 z přístavu Den Helder do Anglie s batalionem dělostřelců a vojáků na palubě. Cestou ve vichřici začala bloudit. Až 10. listopadu ji vítr zavál k pobřeží Amelandu, loď se v bouři rozlomila, 417 lidí se utopilo a přežilo jen pětadvacet členů posádky. Poblíž místa neštěstí dnes stojí pomník se sochou děla. Pokud vyšplháte na dunu za podmračeného a větrného dne a zaposloucháte se do řevu moře, snadno si dokážete představit, jak strašný musel být zápas námořníků s rozbouřeným živlem. Severní moře je stále stejně nelítostné jako před dvěma sty lety, a když fouká silný vítr – což je téměř neustále – dokáže se rychle proměnit ze šplouchajícího „rybníčku“ v běsnící masu. I proto, pokud přijedete v teplém ročním období a budete se chtít vykoupat, raději zamiřte na pláž střeženou pobřežní hlídkou a předem zkontrolujte, zda se právě třepotá na stožáru zelená vlajka.

Jak bydleli kapitáni?

Je krásný slunečný den a obyvatelé městečka Nes oprašují svá úpravná obydlí a titěrné předzahrádky, obehnané nízkými plůtky ze zeleně natřených planěk. Velká okna starých i nových cihlových domků nejsou zakryta záclonami a odhalují úzkostlivě naklizené obývací pokoje, jakési výkladní skříně fríských domácností. Ulicí se nese cinkání cyklistických zvonků a z pekárny voní čerstvý chléb, který se prý na Amelandu dodnes peče z mouky namleté mnišským větrným mlýnem De Phenix z devatenáctého století.

Na městečku Nes je nejkrásnější, jak se tu nenásilně prolíná minulost se současností. Letopočty na většině fasád prozrazují, kdy byly domy postaveny, ovšem na první pohled stěží rozeznáte staré budovy od nových. Nejkrásnější jsou takzvané „kapitánské“ domy, které si na Amelandu od sedmnáctého století budovali velitelé velrybářských lodí. Poznají se podle dvou vodorovných vyčnívajících lišt na průčelí a jsou většinou zachovány v původní podobě. Na fasádách čteme 1626, 1691, 1722.

Nejmenší městečko Ballum je sídlem amelandského zastupitelstva, ale zajímavější než budova radnice je zdejší kostel. Dochovala se v něm nádherná kazatelna ze začátku sedmnáctého století, v Holandsku patří k nejstarším památkám svého druhu.

Jako magnet nás přitahuje červenobílá věž majáku, který tvoří dominantu ostrova. Na mnoha místech na Amelandu se dají koupit těžítka či přívěsky na klíče ve tvaru majáku. Je v provozu od 10. května 1881, má 57 metrů, čtrnáct podlaží a jeho záblesky bývají za hezkého počasí vidět až ze šedesátikilometrové vzdálenosti. Vystoupat na vyhlídkovou plošinu majáku se v době naší návštěvy nedalo – důvodem bylo příliš vysoké riziko požáru. U některých majáků jsou možná obavy namístě, ale červenobílý kolos na Amelandu je celý z pět centimetrů silné litiny, která nehoří. Od září loňského roku je tento maják opět veřejnosti přístupný.

Ráj ornitologů

Do přírodní rezervace Het Oerd na východním cípu ostrova zabloudí jen nejzdatnější turisté. Je rájem ornitologů, botaniků a milovníků nedotčené přírody. V roce 1938 byla oblast prozíravě vyhlášena přírodní rezervací, staré rekreační stavby byly zbourány a jedinými obyvateli jsou dnes rackové, kavky, sovy pálené, lindušky, doupňáci a množství divokých králíků. Nevedou sem žádné silnice a na nejkrásnější místa se nedá dojet ani po cyklostezkách. Kilometry panenské přírody se dají prozkoumat jedině pěšky. Pláže jsou tu široké a pusté. Na úplnou špici ostrova, do slaných mokřin De Hon, už se zatoulá skutečně málokdo. Podle průvodce zde žije na padesát druhů ptáků a roste neuvěřitelných pět set druhů rostlin, z nichž desetina patří mezi vzácné. Je tu ale stále slyšet skučení větru, a pokud se neobjeví na obzoru rybářská loď, není v dohledu živá duše. To jsou okamžiky, pro které se lidé na Ameland vracejí.

 

Ameland

l Jeden z pěti obydlených nizozemských ostrovů (další jsou Texel, Vlieland, Terschelling a Schiermonnikoog), které oddělují vnitřní Waddenzee od vnějšího Severního moře. Ve 14. století patřil ostrov Bavorsku, v roce 1598 získal nezávislost a od začátku 19. století je součástí nizozemské provincie Frísko.

l Obyvatelé Amelandu se původně živili rybolovem; v 18. století se někteří muži pustili do lovu velryb, čímž ostrovu zajistili prosperitu. Období největšího rozkvětu nastalo mezi lety 1720 až 1780, z této doby pochází nejvíce památkově chráněných staveb. Seznam z roku 1781 dokládá, že tehdy na ostrově žilo 128 kapitánů velrybářských lodí; ti nejúspěšnější dokázali za svou kariéru chytit na 150 velryb.

l Zlatou éru ukončilo neštěstí v roce 1777, kdy většinu lodí amelandských velrybářů rozdrtily ledové kry. V následujících letech se stálí obyvatelé ostrova živili především chovem ovcí a farmařením, postupně cestovním ruchem. Okolo roku 1850 se po pláži začali procházet první turisté, kvůli špatnému přístupu na ostrov jich však nebylo mnoho. Ostrov se snažil nalákat výletníky na dva luxusní lázeňské pavilony přímo na pláži, ty se však za bouří zřítily do moře.

l Až začátkem 20. století se na Ameland přijela rekreovat skupina německých dětí a po ní další a další. Ostrov si kromě školních výprav oblíbily rodiny s dětmi, navíc se ukázalo, že zdejší ovzduší velmi prospívá astmatikům a alergikům.

l Dnes Ameland žije především z cestovního ruchu, výstavba prázdninových domků, kempů a hotelů se naštěstí nedotkla nejkrásnějších částí ostrova. Rozlehlý východní cíp s přírodní rezervací Het Oerd zůstal zcela neobydlený.
březen 2006

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group