ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Doktoři bolíto

doktoriLidé na cestách fotí ledacos. Proč objektiv mého Canonu už mnoho let přitahují právě asijští zubaři? Možná se tím snažím podvědomě vyrovnat s traumatem z dětství. Kdesi v hlubinách mé fotografické obsese se nejspíš skrývá bezejmenná dentistka z pražských Vinohrad, ke které jsme kdysi povinně chodili na základní škole. Celá naše třída bývala pár dnů předem podivně zamlklá. Některé vzpouzející se spolužáky museli dokonce ten den do školy doprovázet rodiče.

Doktorka X nebyla ani tak zubařka, jako spíš trýznitelka. Oběti volala podle abecedy, takže jsem do její ordinace vstupoval mezi prvními. Obávaná místnost mi připomínala Dům bolesti ze slavného filmového hororu Ostrov doktora Moreaua s Marlonem Brandem, natočeného podle novely H. G. Wellse. Kvůli doktorce X jsem mnoho let nedokázal sebrat odvahu zajít na banální preventivní prohlídku. Strachu mě nedávno zbavil až MUDr. Petr Kozlík, který má na podobně traumaticky postižené jedince jednoduchou fintu – ošetřuje nám chrup v lokální anestezii (pozor, to není placená reklama, ale jen kajícné doznání mé vlastní zbabělosti).

Muka na rudém igelitu

Pacienti Dípaka Singha, kterého jsem potkal v indickém pouštním městě Džaisalméru, takové štěstí nemají. Musejí se obejít nejen bez utišujících injekcí, ale i bez moderní ultrasonické vrtačky, jejíž jehlu prý vůbec necítíte. Dípak jim vrtá zuby obyčejným ručním nebozezem. Koho rozbolí zub, najde ho snadno. Dípak totiž sedává na chodníku na stejném místě, kde kdysi pracoval už jeho otec a dědeček. Ordinaci otevírá každé ráno kolem sedmé hodiny tím, že na betonový obrubník rozprostře kus rudého igelitu. Na něj rozloží nástroje, připomínající spíš výbavu nějaké rafinované mučírny: kleště různých tvarů a velikostí, krejčovské jehly na otevírání a čištění hnisajících abscesů, starou břitvu na rozsáhlejší operace dásní...

Hned vedle oprýskané plechové tabulky s nápisem DENTIST leží v prachu ulice prosklená vitrínka s desítkami „trofejí“, názorně dokumentujících mistrovo umění. Zažloutlé stoličky a řezáky vyrval Dípak z úst indických rikšů, nosičů čaje a prodavačů zeleniny z nedalekého trhu. Jeho pacienty tvoří nejnižší třída indické společnosti. Nemá o ně nouzi. Zubní nemoci trápí v Indii až osmdesát procent populace, ale jen dvacet procent si může dovolit kvalifikovanou zubařskou péči.

Podle odhadů je v Indii asi osmdesát tisíc diplomovaných zubních lékařů, ale většina lidí z ulice na ně prostě nemá peníze. Obyčejná plomba často stojí víc, než je jejich měsíční příjem. Dípakova dentální péče vyjde nejméně desetkrát levněji. Vytržení zubu u něj stojí v přepočtu asi padesát korun, složitější operace kolem stovky. Dípak si tak měsíčně vydělá asi čtyři tisíce korun. Podobný příjem má třeba pouliční holič, opravář rikš, švec nebo prodavač smaženek, kteří sedí na chodníku hned vedle Dípaka.

Palác krásných zubů

Pouliční zubaři lékařskou vědu nikdy nestudovali. Všechno, co umějí, zdědili po předcích. Na každé větší indické ulici posedává alespoň jeden. Jejich pacienti často hlasitě křičí bolestí a plivou kolem sebe krev. Kolemjdoucí dav se ale ani nezastaví – v Asii tohle prostě patří k pouličnímu koloritu. Zákrok prý nebolí jen šťastlivce, jejichž zuby už parodontóza tak rozežrala, že mají zcela odumřelé nervy.

O něco vyšší třídou jsou asijští dentisté samouci, kteří se zmohli a pronajali si malý krámek. Od kolegů, jejichž ordinací je jen špinavý igelit na chodníku, se liší honosnými vývěsními štíty s usmívajícími se ústy. Skví se na nich nápisy jako Asifova dentální klinika nebo Muhammadův palác krásných zubů.

Jedna taková ordinace stojí na bazaru v pákistánském městě Láhauru hned vedle kovářské dílny. Kolemjdoucího cizince samozřejmě hned napadne, že to nemůže být náhoda. Zubař nejspíš používá stejné nástroje jako jeho soused – pokud ale prostě nejde jen o kovářův vedlejší zdroj příjmů.

V ujgurském městě Kašgharu v západočínské provinci Sintiang vývěsní štíty zubařů názorně ukazují, co čeká nemocného uvnitř. Není to ale zrovna dobrý marketingový tah. Anatomické průřezy tváří totiž jako by se snažily potenciální zákazníky spíše odradit – připomínají hororové zombie s částečně opadaným masem. „Než si tady sednout do křesla, to ať mi raději upadne hlava,“ říkáte si zděšeně.

Dentální ulička

V pákistánském Karáčí najdete celé zubařské uličky, ve kterých se dentisté koncentrují stejně jako o pár ulic vedle třeba zlatníci, ševci, cukráři a příslušníci dalších tradičních povolání. Potkáte ženu se šátkem na tváři, která s bolestivým výrazem v obličeji obchází krámky a snaží se usmlouvat ošetření za co nejnižší cenu. V dentální uličce se můžete jako cizinec nechat ošetřit buď v ordinaci diplomovaného odborníka, nebo u jeho kolegy z chodníku – podle toho, jak hluboko máte do kapsy a jak velký jste masochista.

Ten první poskytne téměř stejně bezbolestnou a kvalitní dentální péči, na jakou jsou zvyklí lidé v Evropě. Ten druhý ale zase své mučení zpestří doplňkovými službami. Vedle trhání zubů totiž asijští pouliční zubaři nabízejí i „zubní pastu“ vyrobenou z jemně mletého vápence, žvýkací tyčinky nebo třeba obskurní pilulky na zvýšení potence. Vyčistí uši, vyloží karty, sestaví horoskopy, nabídnou kouzelné prsteny...

Pro krásu se musí trpět

Některé extravagantní západní rockové hvězdy si prý jen tak z rozmaru nechávají vsadit do zubů diamanty. Zřejmě tím inspirují indické parádníky, kteří si nechávají vystýlat ústa zlatem. Jednoho jsem fotil v poutním městě Puškáru a upřímně jsem se přitom divil, co všechno je člověk ochoten podstoupit, jen aby vypadal zajímavě. Nebožák seděl na dece pouličního zubaře a snažil se tvářit statečně. Být v jeho kůži, řval bych. Příšerně skřípající ruční nebozez totiž do jeho relativně zdravých řezáků vyvrtával hluboké díry, do kterých doktor Bolíto vzápětí ládoval kousky zlatého drátku a rozklepával je kladívkem. Muž mučení podstupoval jen tak, pro krásu.

Tradiční asijské povolání, po staletí předávané z otce na syna, je ale v poslední době terčem útoků zdravotnických odborníků. Nelíbí se jim, že pouliční zubaři své strašidelné nástroje jen málokdy sterilizují. Po oslintaných kleštích lezou mouchy a zakrvácené jehly se celé dny střídají v ústech pacientů. Loni v červnu se v pákistánském Karáčí sešla zvláštní lékařská konference, která varovala, že se tím masově přenáší žloutenka, AIDS a další závažné infekční choroby.

Zubní turisté

I v Asii samozřejmě najdete ordinace vysoce kvalifikovaných zubních lékařů, jejichž péče je zcela na západní úrovni. Stále častěji se stávají cílem takzvaných dentálních turistů. Nový hit vychází z jednoduchého faktu, že ceny jsou tu jen zlomkem toho, co by pacient bez zdravotního pojištění zaplatil doma v Evropě nebo Americe. Zatímco třeba v Rakousku stojí obyčejná bílá plomba 400 eur, v Indii ji v přepočtu pořídíte za 500 korun.

Že zdravotní pojištění máte? Pak za základní ošetření sice možná platit nemusíte, ale často vám nezbývá než čekat, až na vás v přeplněných smluvních ordinacích přijde řada. A že vás zkažený zub strašně bolí? Nečekejte, ale zaplaťte si drahou privátní kliniku. Třetí možností je spojit příjemné s užitečným: prohlédnout si Tádž Mahal a k tomu si v Ágře nechat levně opravit čtyřku vlevo dole.

Zubní turistiku už prý dnes propagují i některé západní zdravotní pojišťovny. Spokojeni jsou totiž nakonec všichni. Pacient, který si zaplatí jen letenku do exotické země a hotel, pojišťovna, která výrazně ušetří na nákladech, i cizokrajný zubař, který má zajištěnou solventní západní klientelu. Mezi oblíbené cílové země a oblasti zubních turistů patří kromě Indie také Thajsko, Karibik a Jižní Afrika. Jméno cestovní kanceláře Surgeon & Safari (www.surgeon-and-safari.co.za) z jihoafrického Petervale snad ani není třeba překládat. Koho by nelákalo spojit výměnu dosluhující amalgámové plomby s pohledem na vyceněné zuby divokých šelem?

Pokud se po sezení v zubařském křesle raději natáhnete na vyhřátou exotickou pláž, vydejte se na kliniku na thajském Phuketu (www.phuketdentalclinic.com). Západní turisté, které přitahuje reklamní slogan Hezčí úsměv ze země úsměvů, prý tvoří až polovinu zdejších pacientů.

Na závěr malá rada: pokud se chystáte do Asie, nezapomeňte si předem zjistit, jestli vaše cestovní připojištění kryje i kvalitní zubařskou péči. Pokud tomu tak totiž není, možná vám nakonec nezbude, než usednout na Dípakův červený igelit. Když si ale prohlížím své vlastní fotky, osobně bych si snad bolavý zub raději vyrazil ocelovou bruslí. Stejně jako Chuck Noland na pustém ostrově, kterého si ve filmu Trosečník zahrál Tom Hanks.

 

Žvýkací tyčinka pouličních zubařů

l Všude v Asii jsou běžně dostupné zubní kartáčky. Při ranní procházce po ulicích Kalkaty, Karáčí, Teheránu či Káhiry ale můžete potkat domorodce, kteří si čistí zuby tradiční dřevěnou žvýkací tyčinkou. Její používání nijak nesouvisí s ekonomickým postavením – je totiž neodmyslitelnou součástí ústní hygieny obyvatel kalkatských slumů, stejně jako bohatých arabských kupců.

 

l Žvýkací tyčinka má v různých částech Asie různá jména. Na Středním východě jí říkají siwak, v Indii datan, v Pákistánu miswak. Zuby si prý tímto způsobem čistili už Balyloňané před 7000 lety. Od nich pak tyčinku přejali Židé, Egypťané, Římané a Arabové. Muslimové jsou přesvědčeni, že tyčinku zavedl až prorok Mohamed jako součást tělesné očisty před modlitbou. Někteří si ráno čistí zuby kartáčkem a tyčinku žvýkají až přes den po jídle nebo cestou do mešity.

 

l Tyčinka se v různých zemích vyrábí z různých druhů keřů s vysokým obsahem vonných silic: Salvadora persica (arabský název arak), Citrus sinensis (pomerančovník), Citrus aurantifolia (limetka), Azadirachta indica (zederach indický, v Indii známý jako neem)... Větvičky o síle tužky se na asijských tržištích prodávají nařezané na délku asi dvaceti centimetrů. Na rozdíl od zubních kartáčků je tedy nekoupíte v drogeriích.

 

l Před použitím se tyčinka na jednom konci nařízne a asi na půl hodiny se namočí do vody, aby trochu změkla. Uživatel ji pak poměrně složitým způsobem systematicky žvýká a protahuje ústy tak, aby uvolněná rostlinná vlákna pronikla do mezizubních prostorů.

l Přívrženci žvýkací tyčinky tvrdí, že je to přinejmenším stejně účinný nástroj dentální hygieny, jako zubní kartáček a pasta. Lékařské studie prý v kůře všech druhů běžně užívaných keřů odhalily řadu látek s antibakteriálními účinky. Tyčinka obsahuje také tanin, zastavující krvácení ze zubních kanálků, a aromatické oleje osvěžující dech a povzbuzující produkci slin. Žvýkání tyčinky posiluje dásně.

 

l Tento způsob čištění zubů je mnohem levnější než kartáček a pasta, takže je dostupný i těm nejchudším z nejchudších.

 

šamané

si se zuby neporadí

Napsala a vyfotografovala Hedvika Miller

Zjistila jsem, že moje představy o chrupu a zdravotním stavu domorodého obyvatelstva v Amazonii byly až do poslední chvíle velmi idealistické, i když rozhodně ne růžové. Pak jsem se ale stala členkou expedice skupiny dentistů z Pensylvánie, kteří jeli inidánům pomoci od bolesti zubů.

Cestu do údolí Amazonie v Peru, přímo do nitra amazonské džungle, řídila Lori, pětatřicetiletá lékařka drobné šíhlé postavy. Do skupiny patřili asistenti a další dobrovolníci včetně pěti skautů. Lori má zkušenosti z Limy, kde se v roce 2004 starala o skupinu chudých dětí, přesto měla z cesty obavy.

„Mám strach, že bude složité se vrátit. Pro doktora je vždy těžké opustit pacienty, kteří ještě potřebují jeho pomoc,“ vysvětlila. Vezla s sebou dvanáct obrovských kufrů s dentistickými potřebami, zubními kartáčky a pastami na zuby.

Organizátory expedice byli manželé Paul a Dolly Bowersovi. Paul už kdysi podnikl několik expedic do nitra deštných pralesů a v jedné vesnici nedaleko města Iquitos potkal Dolly, se kterou později začal organizovat pomoc pro odlehlé peruánské vesnice na přítocích Amazonky. Tamní indiáni nemají žádný přístup k civilizaci a žijí jen z toho, co džungle a řeka dají. A pokud už se nakonec dostanou do nejbližšího města, nemají peníze na to, aby si mohli vymoženosti civilizace dovolit. Dolly ovládá domorodý jazyk a manžel ji naučil anglicky. Bez ní by se nedala „zubařská“ expedice vůbec podniknout.

Hlavou tloukla o zem

Do města Iquitos na samém prahu peruánských a brazilských hranic moc letadel nelétá. Museli jsme využít peruánské letecké společnosti TANS, kterou mimo jiné používá armáda. Věděli jsme, že můžeme převézt dvacet čtyři kufrů, tedy na každého dvě zavazadla – v jednom kufru osobní věci, druhý byl zaplněn dentistickými potřebami. Pracovníci TANS ale měli výhrady k váze zavazadel, nadbytečná kila si nechali draze zaplatit, i když šlo o potřeby pro pomoc indiánům.

Do nitra džungle jsme jeli šest úmorných hodin vlhkým vedrem po řece Tahuayo. Zdejší džungle a způsob, jakým tu lidé žijí, bez elektřiny a v chatrčích, pro mne byly asi stejně jako pro každého obyvatele civilizovaného světa šokem. Jedinou starostí domorodců je potrava. Přes den rybaří, pěstují zeleninu, vyrábějí pivo massato, které je daleko silnější než klasické. Očividně nás viděli rádi – Dolly vždy přivážela něco užitečného.

„Jako první musíme do vesnice Chino,“ prohlásila Dolly. Tamější osmdesátiletou šamanku tak bolely zuby, že tloukla hlavou o zem. A šamanka nahrazuje v džungli doktora.

„Přírodní medicínou se dá vyléčit mnoho potíží, ale pokud to začne být vážné se zuby, může se člověk bolestí až pomátnout,“ vysvětlovala jedna z členek výpravy, zubařka Lori. Ani ona ještě v té chvíli určitě neměla jasnou představu, jak strašný může být stav zubů amazonských indiánů.

Cesta do China vedla po řece, pak džunglí, přes jezero a nakonec dvě hodiny pěšky bažinami – to vše s dvanácti kufry dentistických potřeb, se kterými naštěstí pomohli sami inidáni. I tak – kdo nezažil, neuvěří.

Kufry jsme ve vesnici rozbalili v chátrající budově místní školy, která již roky nefungovala, chybí totiž učitel. A u vchodu se hned začala tvořit fronta čekajících.

Šamanka Paskite byla vrásčitá stařena smířená se svým osudem i bolestí, s kamenným výrazem ve tváří. Měsíce si prý vařila čaj ze silných amazonských bylin, jež odborníci často srovnávají s drogami, které známe my. Odevzdaně usedla na rozvrzanou židli a otevřela ústa. Měla jen čtyři zuby, ostatní vypadaly kvůli rozsáhlé parodontóze a dva ze zbylých byly ještě zasaženy silnou infekcí.

Lori nejprve šamance ukázala obrovskou injekci s látkou na umrtvení dásně, ale žena jen souhlasně kývla, spíš prosebně, než vyděšeně. Ostatní indiáni jen napjatě sledovali, co se bude dít dál. Lori vytrhla část prvního zubu a kleštěmi se snažila vypáčit kořen. Trvalo téměř hodinu, než byla stará žena ošetřena. Kolem přitom čekalo ještě asi sto dalších pacientů.

Hrubě jsem odhadla, kolik času máme na každou vesnici na naší cestě. Potřebovali bychom minimálně měsíc, abychom poskytli alespoň základní péči všem – a my měli jen zhruba týden!

Nejprve děti

Lori rozhodla, že přednost budou mít děti, těm se dají zuby ještě zachránit.

Asi osmiletý Jacko měl vystrašené oči, protože injekci viděl poprvé v životě. Trpěl horečkami a velkými bolestmi spodních zubů. Nepomáhaly mu už ani bylinky, týden nespal. Při zákroku ale neplakal, necukal se. Pacienti šli jeden po druhém. Ve tři odpoledne ale ještě čekaly před domem destíky indiánů s prosebným výrazem v očích.

Nechápala jsem, jak je možné, že má tolik domorodců potíže ze zuby. Pak jsem zjistila, že u nich neexistuje žádná ústní hygiena. Lori zuby především trhala, na jiné ošetření nebyl čas.

Chino jsme opouštěli ve chvíli, kdy ošetření potřebovala ještě spousta lidí. Ale na zubaře čekali i v dalších vesnicích. Ukázalo se, že mnoho indiánů důsledkem nedostatečné hygieny trpí vážnou infekcí dásní, kvůli které přišli o zuby. Těch, kteří měli chrup v pořádku, bylo opravdu málo. O pomoc neměli koho požádat. Nejbližší nemocnice je v Iquitos, což je patnáct hodin jízdy loďkou.

Indiáni se stravují celkem zdravě – od ryb z řeky po zeleninu a bylinky. Umějí připravit fantastické džusy z čerstvého ovoce, ale vodu pijí z řeky. Kdybychom ji pili my, možná bychom expedici ani nepřežili. Očividně nevědí, jaký význam má pro chrup vápník obsažený v mléce. V jejich jídelníčku v podstatě chybí, což ke zdraví zubů také nepřispěje.

Sní o civilizaci?

I když mi Dolly vysvětlovala, že v povodí Amazonky žijí tisíce indiánů, kteří většinou sní o možnosti dostat se do nejbližšího civilizovaného města Iquitos, na mě působili urpostřed džungle spokojeně. Samozřejmě to asi trvá jen do chvíle, kdy je postihne nemoc nebo bolest zubů.

„Oni by do města možná ani nechtěli, kdyby díky misionářům nepoznali civilizaci. Dnes tak například nutně potřebují zápalky, protože se jim nechce složitě rozdělávat oheň. Raději si oblečou normální tričko a kalhoty, než by běhali polonazí. A také už vědí, že k životu potřebují sůl,“ říká Dolly. Učí indiánky plést košíky a vytvářet různé ozdoby, které pak mohou prodávat v Iquitos na tržnici a tak získávat peníze na věci, jež si chtějí koupit, nebo si našetřit na přestěhování, případně na školu pro děti.

Podle Dolly ale hrozí, že by mohli indiáni vyhubit některá chráněná zvířata, jako jsou krokodýli a anakondy. Jsou součástí jejich jídelníčku a navíc za jejich nelegální prodej mohou získat více peněz než za rukodělné výrobky.

Indiáni si zatím udržují svou identitu i přes nátlaky civilizace. Na nic si nestěžují. V poledne se scházejí uprostřed vesnice, vyměňují si jídlo, pití a jiné produkty, občas někdo i zaplatí penězi. V jedné vesnici měli dokonce jakýsi bar s alkoholem, něco jako whisky z cukrové řepy. Míchají to s ovocem a získávají tak ruzné příchutě.

Klasická hygiena u nich neexistuje. Nejsou tu žádné toalety, veškerý odpad končí za chatrčí. Děti si hrají samy, bez dohledu rodičů. Přesto si tu nepamatovali, že by se nějaké v pralese ztratilo, a případy uštknutí hadem jsou spíše vzácností.

Nejde jen o zuby

Ještě po návratu jsem si listovala v jakési kartotéce s osobními záznamy indiánů, kterou si při svém perfekcionismu vytvořila Lori. Za týden v džungli vytrhala celkem sto jedenáct zubů, ale zákrok nezbytně potřebovalo dalších minimálně sto osob. Asistenti vydezinfikovali dásně sto sedmdesáti dětem a dospělým a naučili tři sta šedesát indiánů čistit si zuby. Zda to ale budou dodržovat i dál, je otázkou. Možná je k tomu donutí špatné zkušenosti s bolestí zubů.

Měla zubařská expedice smysl? Pokud pomohla alespoň trochu inidánům v tom, aby mohli dál žít ve svém přirozeném prostředí, může být její dopad mnohem větší, než se zdá. Nejde jen o pomoc lékařů domorodcům. Pokud bude prales živý, budou v něm dál zvířata a ti lidé, kteří sem přirozeně patří a umějí s ním žít v souladu, pak se mohou deštné pralesy udržet i pro další generace. A to je hodně vážná věc.
březen 2006

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group