ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

A co dál, Černobyle?

cernobylLetos, 26. dubna, to bude dvacet let, co obsluha čtvrtého bloku černobylské elektrárny nezvládla celkem běžný provozní pokus a při výbuchu přetlakovaného reaktoru unikla do okolí stotisíckrát větší radiace, než jakou je zasažen běžný obyvatel Česka za celý rok. Ještě deset let bude trvat, než se rozpadne polovina uvolněných atomů cesia 137. Zcela zmizí až za nějakých tři sta let. Kdo by po takové statistice očekával, že pár kilometrů od elektrárny narazí ve vesnici Kupovate na stoletého staříka? Viktor Apanasovič je jedním ze čtyřiceti lidí, kteří dnes ve vesnici žijí. „Děti mi chtěly postavit dům jinde. Ale já chci umřít ve své chatě,“ říká smířeně.

Ještě týden po výbuchu mělo Kupovate okolo tisíce obyvatel. Pak najednou přišla rychlá evakuace. Hrozilo, že se rozžhavený reaktor, zatížený izolačním materiálem, protaví do spodní nádrže s chladicí vodou a následný výbuch bude ještě horší než předchozí. Úřady proto nechaly vyklidit okolí třiceti kilometrů kolem elektrárny, a protože oblast navíc obsahuje místa se zvýšenou radiací, zůstala uzavřená dodnes. Smí se sem jen na povolení a kontroly neprobíhají nijak formálně. Uzavřená zóna zasahuje do Ukrajiny i Běloruska, a tak při vstupu platí stejný režim jako na hranicích.

Zasažené oblasti muselo opustit tři sta padesát tisíc lidí. Ani ostnaté dráty a milice však nedokázaly zabránit desítkám z nich, aby se navzdory nebezpečí do půl roku od výbuchu vrátili domů. „Odvezli nás do Makarovska posadili pětičlenné rodině přímo do kuchyně. Prý časem dostaneme byt. Co já v bytě? Kde bych sušila ryby? Tak jsem se vrátila, a když přišla milice, řekla jsem: Třeba mě zastřelte, ale já se odsud nehnu,“ líčí Hana Alexejevna. Nejspíš udělala dobře. Sociologický průzkum nedávno ukázal, že lidé, kteří se vrátili, se s prožitými traumaty vypořádali lépe než ti, kteří se z černobylské oblasti nechali přestěhovat do nových domovů.

Pro sovětské úřady navrátilci neexistovali. Byli trpěni, pomoci si ale museli sami. Dodnes se tu například udržel směnný obchod. „Tyhle ryby jsem vyměnila v sousední vesnici za mléko,“ vytahuje Hana Alexejevna z pece dlouhou násadou kamenný pekáč vystlaný slámou. Po chvíli staví na stůl špek, kastrůlek sladkých taštiček plněných tvarohem a samozřejmě samohonku, jak tu říkají domácí pálence. V peci praská oheň, v chlívku chrochtá prase, na dvorku se popelí slepice a poštěkávají psi. Dnes do vesnice aspoň zajíždí dvakrát týdně pojízdná prodejna a vede sem elektřina. Idyla se však nekoná. Dřevěné domy se rozpadají, vyrůstají kolem nich další a další stromy, dvorky a zahrady už téměř pohltil les.

V zóně je dnes obydleno dvanáct vesnic a všechny vypadají stejně. Dožívá tu dohromady 358 lidí. Je to generace důchodců, po které už nikdo nepřijde. Co na tom, že na mezinárodním vědeckém sympoziu Černobylského fóra byly loni v létě zveřejněny nové výsledky měření a rozborů, ze kterých vyplynulo, že mnohé zasažené oblasti jsou již bezpečné pro opětovné osídlení a kultivaci. I kdyby úřady uzavřenou oblast nakrásně zmenšily, mnoho by se nejspíš nezměnilo.

„Co by tu kdo hledal? Práce tu není a nikdo to tady nechce ani jako chatu,“ říká Hana Alexejevna. Stejné je to s možností, že by se tu zase začala obdělávat pole a obnovovaly lesy. „Proč by tu někdo za velké peníze obnovoval pole, když v celé Ukrajině leží spousta zemědělské půdy ladem?“ pokládá řečnickou otázku náš průvodce Jurij Tatarčuk.

Po havárii bylo ze zemědělské produkce vyňato celkem 784 320 hektarů půdy, na 694 000 hektarech lesa byla zastavena produkce dřeva. Nejvíce kontaminovaná půda skončila na skládce nebezpečného odpadu. V lesích se však radioaktivní cesium dodnes drží v hrabance, odkud se dostává hlavně do hub a dál do těl zvířat.

POLÍČENO NA TURISTY

V čem je tedy budoucnost černobylské zóny? Zní to jako paradox, ale v turistech. A zdá se, že to tu již pochopili. Došlo mi to, když jsme odjížděli z Kupovate. Pohostinnost Hany Alexejevny byla dojemná a já přemýšlel, jak se odvděčit, a přitom neurazit. Při loučení jsem jí tedy vtiskl do dlaně pozornost z českého křišťálu, kterou jsem měl pro takové příležitosti s sebou. „A co s tím budu dělat?“ otáčela v ruce výtvor českých sklářů tak dlouho, až si mě, natvrdlého, vzal Jurij stranou a nenápadně mi sdělil, že by se stařence slušelo za návštěvu zaplatit padesát hřiven. Její měsíční důchod představuje 350 hřiven, v čemž je již započítáno sto hřiven sociální kompenzace za následky havárie. Dvakrát ročně pak dostává sto hřiven jako příspěvek na čisté produkty.

Dostat se do černobylské zóny je pro cizince až překvapivě snadné na to, že potřebuje povolení ukrajinského ministerstva pro Černobyl. Překvapení nad tím, jak rychle a bez problémů bumážku získá, však opadne v okamžiku, kdy zjistí, že je s ní spojena spousta ministerských služeb a za všechny se pochopitelně zaplatí. Například hodinový pronájem vozu s řidičem vyjde na sto deset hřiven (550 Kč). To je dvakrát víc, než by účtoval běžný kyjevský taxikář. Ten byl ochoten vozit nás při celodenním ritu kdekoliv hodinu za padesát hřiven (250 Kč). Jeho pohodlný passat však má jeden zásadní nedostatek – chybí mu propustka do zóny. Tím cena žigulíku prudce stoupá, přestože mu na ministerstvu kvůli technickému stavu sami žertem říkají rakev s muzikou.

A tak je to se vším. Noc v ministerské ubytovně v Černobylu stojí stejně jako v hotelu v centru Kyjeva, kde je navíc v ceně snídaně. Zaplatíte průvodce, jídlo v ministerské jídelně a vyjde vám, že za každý den v zóně necháte v pokladně ministerstva v přepočtu nějakých sedm tisíc korun.

Má to jisté výhody. Řidič přesně ví, kde zastavit, aby byl záběr nejlepší. Průvodce včas upozorní na každý detail, který bych podle něj neměl minout bez povšimnutí. Člověk tu však má často pocit, že zažívá déj`a vu. Přijíždíme například k elektrárně a Jurij zapíná dozimetr. Jak se blížíme, pípání přístroje se ozývá stále rychleji. Je to efektní. Ale přesně tohle jsem už někde četl...? „Aha, ten už jsem viděl, to je dozimetr superstar,“ neodpustím si poznámku. Jurij se jen směje: „Jo, ten je na všech fotkách z Černobylu.“

O přísun turistů se tu starají i cestovní kanceláře. Například Ukrainian Express travel sem nabízí jednodenní výlet z Kyjeva za 299 dolarů, tedy asi sedm a půl tisíce korun.

„Kolik lidí sem ročně přijede?“ ptám se Jurije.

„Přesně to nevím, ale čím dál víc. Teď už tak dva tisíce za rok. Jezdí sem z celého světa, nově i z Afriky. A proč taky ne? Patří to k historii stejně jako pyramidy,“ zní odpověď.

A jako v každé turistické oblasti i tady vám nabídnou „atrakce“, které zkrátka nemůžete vynechat: památník záchranářů, ruské kolo v opuštěné Pripjati nebo informační centrum černobylské elektrárny s úžasně propracovaným modelem vybuchlého reaktoru, na kterém vám názorně předvedou, co se stalo. Nechybí na něm blikající diody ani figurky zaměstnanců.

Patří sem i hřbitov zamořené techniky, která se podílela na likvidaci následků havárie. Pohled na dva tisíce vraků aut, transportérů a vrtulníků je skutečně bizarní. Jsou zamořené radioaktivitou, takže nemohou skončit ve šrotu. A tak stojí vyrovnány na louce obehnané pouhým drátěným plotem.

Míst s takto provizorně uloženým nebezpečným odpadem je tu víc. Před dvaceti lety nebyl čas budovat nějaká bezpečná skladiště, a tak skončil pod vrstvou hlíny na skládkách, které jsou současným bezpečnostním požadavkům vzdálené na hony.

TISÍCE ZAMĚSTNANCŮ

Přestože se slovo Černobyl vžilo jako synonymum pro celou katastrofu, samotné městečko s tímto názvem zde patří k nejživějším a tvoří centrum celé oblasti. Trvale tu sice žije „jen“ sto dvacet lidí, za prací jich sem ale jezdí čtyři tisíce. Večer připomíná Černobyl velká kasárna. I když už je tma, po ulicích stále jezdí těžká nákladní auta. Pár lidí postává v krámku, který slouží zároveň jako bufet. V bytovkách se svítí. Vedle lidí zajišťujících servis pro elektrárnu v nich přespávají lesníci, vodohospodáři, pracovníci z ochrany životního prostředí. Příroda si musí poradit sama, zcela bez kontroly však zůstat nemůže.

„Jsme z dopravní firmy, kterou si elektrárna najala. Patnáct dní děláme, pak máme patnáct dní volno. Nemyslím, že by to tu bylo nebezpečné. Pokaždé, když vyjíždíme, nás kontrolují přístroji na měření radiace a zatím bylo vždy všechno v normě. Hlavně je to lépe placené,“ svěřuje se u jedné z mnoha ubytoven řidič Andrej.

I když je teplota na nule, sedí z nudy se svým kolegou na betonu před dveřmi a kouří. Tady se pracuje, žije se jinde. Kdo nedělá v cyklu patnáct – patnáct, přijíždí do Černobylu v pondělí a domů se vrací ve čtvrtek. Do Kyjeva, odkud pochází nejvíce zaměstnanců, je to sto kilometrů a denně dojíždět není v ukrajinských podmínkách reálné.

To, s čím se pojem Černobyl spojuje, začíná až několik kilometrů za městečkem – vnitřní uzavřená zóna, obklopující elektrárnu v okruhu deseti kilometrů. Znát je to hned u brány. Zatímco hlídka na hranici vnější zóny s námi vtipkovala, tady není pánem ani úředník ministerstva, pod které celá oblast spadá.

„Tady nefoť,“ varuje Jurij fotografa a připravuje doklady. Musí ukázat i povolení ke vjezdu žigulíku. Co na tom, že ho tu musejí znát jako své boty.

Z elektrárny je nejprve vidět rozestavěný pátý a šestý blok, na jejichž dokončení nebylo po havárii ani pomyšlení. Elektrárna však vyráběla proud až do 15. prosince 2000, kdy se Západu konečně podařilo Ukrajinu přimět, nebo spíš uplatit, aby odstavila poslední, třetí blok. Druhý byl odstaven v roce 1991, první v roce 1996. Ještě dnes je ale v elektrárně zaměstnáno čtyři tisíce lidí. Co tu dělají po pěti letech zastavení provozu? „Dobrá otázka. To totiž nikdo neví,“ směje se Jurij.

Energetici si zvykli na vysoké výplaty a propustit je představuje politický problém. Sovětská vláda pro ně po havárii postavila padesát kilometrů od elektrárny moderní město Slavutič. Dojíždějí z něj vlakem, který cestou nesmí zastavit. Vede totiž přes území Běloruska, protože tehdejší projektanti počítali se vším, jen ne s rozpadem Sovětského svazu.

Úplně zbytečně však elektrárna tolik lidí přece jen nezaměstnává. Jejich čas přijde při konečné likvidaci reaktorů, ve kterých stále zůstává vysoce radioaktivní vyhořelé palivo. Na jeho bezpečné uskladnění však zatím nejsou peníze. A pak se tu školí lidé, kteří přijíždějí opravovat rozpadající se ochranný sarkofág zničeného čtvrtého reaktoru.

„Potřebujeme jich velké množství. Jsou většinou nekvalifikovaní, vyškolíme je, připravíme na jejich úkol, oni jej odvedou, a my musíme sehnat někoho dalšího, protože toho člověka už nemůžeme vystavit další velké dávce radiace,“ říká Julia Marusič z informačního centra elektrárny. To se nachází přímo naproti sarkofágu, který je přes skleněnou výlohu jako na dlani. Julia s klidem vypráví, jak musel být postaven narychlo, a tak některé díly nejsou dobře pospojované, západní stěna je nestabilní, konstrukce koroduje, vršek netěsní, dovnitř zatéká a drží se tam voda.

Na stěně svítí velký digitální displej, který ukazuje momentální úroveň radioaktivního zamoření jeden milirentgen za hodinu.

„Vyfotili jste si to?“ zajímá se Julia. Celkem není proč. Běžně oblečený člověk dokáže bez následků dlouhodobě čelit zamoření čtyřikrát vyššímu a čidlo je navíc umístěno na střeše infocentra, kde je radioaktivity víc. Před budovou ukazuje dozimetr hodnotu poloviční. Jeho pípání je však sugestivní a španělský televizní štáb, který před chvílí přijel, si jej natáčí kamerou. Hlavou mi letí, co mi říkal jeden z českých radiologů: „Výhoda i nevýhoda radiace je v tom, že ji lze snadno měřit i v nepatrných úrovních.“

Opravdu nebezpečné to tu je až u západní stěny sarkofágu, odkud vyzařuje deset až čtyřicet milirentgenů. Za plechový plot, kterým je celý blok obehnán, však smějí jen zaměstnanci a ti nás ženou i od otevřených vrat.

Až se podaří sarkofág opravit, přijde na řadu ambiciózní projekt. Přes celý blok bude přetažena obrovská kopule, která nebezpečné místo nejen hermeticky uzavře, ale bude sloužit i jako jeho monitorovací centrum. Vydržet má nejméně sto let. Někdy v budoucnu snad nový obal umožní i demontáž sarkofágu a odstranění radioaktivního paliva a trosek. Stavbu za 1,2 miliardy dolarů by měli zaplatit partneři projektu – devatenáct zemí, jejichž vlajky v infocentru visí. Je mezi nimi i slovenská, českou hledám marně.

MĚSTO BEZ LIDÍ

Být v černobylské zóně a nevidět Pripjať je stejné, jako přijet z Egypta a nemít vyfotografované pyramidy. A je paradox, že kvůli tomuto městu by dnes mnohé okolní vesnice nejspíš vypadaly stejně, i kdyby k černobylské havárii nedošlo. Mluvila o tom Hana Alexejevna, když říkala: „Tady už stejně žádní mladí nebyli. Všichni se odstěhovali do Pripjati.“

Byla to sovětská chlouba. Moderní město postavené pro zaměstnance na dohled od elektrárny. Ve skutečnosti velké sídliště s typickou socialistickou architekturou sedmdesátých let, přímými ulicemi a hlavním prospektem V. I. Lenina. I tady je u vjezdu závora a kontrola.

Jak vypadá město, ve kterém dvacet let nikdo nebydlí? Kdo někdy četl nějakou postkatastrofickou knížku, ve které příroda do několika let přeměnila kvetoucí metropole v trosky, bude překvapen. Jako by odsud těch čtyřicet pět tisíc lidí odešlo někdy před měsícem. Pravda, výlohy jsou vytlučené a noha co chvíli uklouzne po střepu zakrytém sněhem. Sem tam prorůstá dlažbou nějaký keř či bříza. Jinak ale zmizelo jen to, co nechaly odnést úřady – železná zábradlí, plechové dveře od výtahů, sporáky. Mnoho se tu zužitkovat nedalo.

V bytech tak stojí nábytek, na zdech visí nástěnky, sem tam lze v oknech zahlédnout i zbytky prádla. Turisté se mohou dojímat v prázdné škole nad zaprášeným klavírem a plyšovými medvídky, v nemocnici nad dětskými postýlkami a v zábavním parku nad převrácenými elektrickými autíčky. Je to velmi emotivní. Už vím, proč se se mnou Julia z infocentra loučila slovy: „Nezapomeňte, že Pripjať není město zničené výbuchem. Je to zkrátka město, jehož obyvatelé museli být narychlo evakuováni, aby bylo ochráněno jejich zdraví.“

K vidění jsou tu ale i veselejší věci. Alespoň z dnešního pohledu. Tváře sovětských vůdců na transparentech v divadle, malé pěticípé hvězdy na sloupech a obrovské na střechách věžáků. A také kuriózní kontrasty. Kus od socialistické fresky rozjásaných dělníků někdo nastříkal graffiti v podobě kluka s bublifukem. Na jednom z obchodů je dodnes přilepena dobová výzdoba k 1. máji a nad ní visí velká reklama na čísi internetové stránky.

Necháváme se odvézt k mototechně. Tu chci vidět od chvíle, kdy jsem na internetu narazil na stránky jedné kyjevské motorkářky, která píše: „V den evakuace nezůstal ušetřen obchod s motorkami. Česká motorka ČZ 26 PS 340 cm3, cena 1050 rublů. Čezeta byla snem všech mladých lidí v Sovětském svazu. V obchodech byly stále zástupy mladých, kteří toužili po motorce s výkonem dvaceti šesti koní. Průměrná měsíční mzda nepřesahující 180 rublů však nedovolovala vysněný motocykl pořídit. Pak přišla ta hrůza, evakuace, panika. Nikde žádný prodavač, žádná policie. Obchod byl vyrabován během hodiny. Banky, a dokonce i zlatnictví přečkaly evakuaci bez úhony, jen tento obchod neměl žádnou šanci.“

V mototechně je nepořádek. Snažím se najít alespoň plakátek, letáček, šroubeček. Nic. „Ve skladu jsou nějaké zrezlé zbytky, ale na čezetu to nevypadá,“ hlásí fotograf. Slovo čezeta tu má dodnes zvuk. „Ta je česká? To byla dobrá motorka, vyrábí se ještě?“ rozzářil se Jurij. Tak to bohužel. A o jawu prý nestojí.

Stojím na střeše nejvyššího věžáku a celé mrtvé město mám jako na dlani, včetně ruského kola a panoramatu jaderné elektrárny. Z výšky se prý některé problémy zdají menší. Tady to ale neplatí. Co bude s černobylskou zónou? Vrátí se sem někdy normální život? Nebo to bude už provždy jen cíl zvláštního druhu ekoturistiky? Třeba tu vznikne přírodní rezervace. Po uzavření zóny se tu začalo dařit medvědům a vlkům, počet chráněných druhů stoupl ze šedesáti na sto a lidé už sem například vypustili stádo koňů Převalského. Záležet bude na spoustě věcí. Od úrovně radiace přes obavy lidí až po peníze. A hlavně na chuti se do obnovy pustit.

 

Galerie mýtů

BYL TO JADERNÝ VÝBUCH...

V Černobylu se nejednalo o nukleární výbuch, jaký způsobí třeba jaderná bomba. Při provozním experimentu na čtvrtém bloku prudce vzrostl výkon reaktoru a tím i teplota a tlak chladicí vody. Tlak páry vymrštil a pootočil tisícitunový betonový kryt reaktoru. Ven začala unikat radioaktivita a dovnitř vnikl vzduch. V reaktoru začal hořet grafit. Reagoval s vodní párou a tím vznikal vodík. Následný výbuch vodíku rozmetal kousky vysoce radioaktivního paliva a hořící grafit mimo reaktor.

...VŠICHNI JSOU TAM OZÁŘENI...

Největším dávkám radiace bylo vystaveno přibližně šest set tisíc lidí (1000 zaměstnanců elektrárny a záchranářů pracujících na reaktoru v době havárie, 200 000 lidí podílejících se na likvidaci následků v letech 1986–87, 116 000 obyvatel, které bylo nutné evakuovat v první vlně a dalších 270 000 obyvatel nejvíce zasažených oblastí). Ostatní obdrželi relativně nízkou dávku, nižší, než jaké jsou vystaveni lidé žijící v oblastech s vysokou úrovní přírodní radiace. Dnes v kontaminovaných oblastech Běloruska, Ukrajiny a Ruska žije pět milionů lidí. Většina z nich je vystavena radiaci v mezích doporučených dávek. Vyšším dávkám je vystaveno sto tisíc lidí v oblasti přísné kontroly. Kromě třicetikilometrové zóny kolem reaktoru, některých uzavřených jezer a lesních ploch se radiace ve většině případů vrátila k normálním hodnotám.

 

...ZAHYNULY TISÍCE LIDÍ...

Zdokumentováno je 59 úmrtí. Jednalo se převážně o zaměstnance elektrárny a likvidátory následků havárie, z nichž 31 zemřelo hned v prvních dnech (28 na následky ozáření a tři na následky zranění při výbuchu). Z lidí s diagnostikovanou akutní nemocí z ozáření (celkem 134) dosud zemřelo dalších 19. Ve zbývajících devíti případech se jedná o děti, které podlehly rakovině štítné žlázy. Tou onemocněly v zasažených oblastech celkem čtyři tisíce dětí, které nedostaly včas ochranné jodové preparáty, v 99 procentech byla léčba úspěšná.

 

...DALŠÍ JEŠTĚ ZEMŘOU...

Kolik lidí ještě zemře v důsledku černobylské havárie na rakovinu, která se může rozvinout i po desetiletích, není možné určit. Vědci Černobylského fóra zveřejnili, že jich budou čtyři tisíce. Je to však jen statistický výpočet na základě studií z Hirošimy. Vychází z odhadu, že počet úmrtí na nádorová onemocnění stoupne mezi nejvíce zasaženou vrstvou populace o tři procenta. Vzhledem k tomu, že na rakovinu umírá v populaci asi čtvrtina lidí, bude téměř nemožné prokázat, nakolik se zveřejněné číslo přiblíží pravdě. Zvýšený počet výskytů rakoviny však již lékaři u nejvíce zasažené skupiny zaznamenali.

...KDO NEZEMŘEL, JE NEMOCNÝ...

Větší hrozbu než onemocnění způsobené radiací představují pro obyvatele postižených oblastí psychické problémy. Běžný je stres, deprese a úzkost. Velkorysý program sociálních výhod, nastavený za bývalého Sovětského svazu, je paradoxně udržuje v situaci, kdy sami sebe vnímají jako slabé a neperspektivní oběti závislé na pomoci státu. Přetrvává v nich představa, že byli odsouzeni ke krátkému životu, a tak úzkostlivě sledují své zdraví, nebo naopak na zdravý způsob života zcela rezignovali – holdují alkoholu, tabáku, jsou promiskuitní a ignorují například zákaz konzumace hub a lesních plodů, ve kterých se radioaktivita koncentruje.

 

...A ŽIJÍ TAM MUTANTI

I když radiace genetické mutace způsobuje, zvířecí populace je v černobylské zóně z tohoto pohledu až překvapivě zdravá. Poškozené jedince příroda nejspíš brzy sama vyeliminovala. Dnes tu žije sto druhů zvířat, které jsou vedeny jako ohrožené. Přibližně čtyřicet z nich, jako jsou medvědi a vlci, se tu přitom před havárií vůbec nevyskytovalo. Zvýšení druhové rozmanitosti, biodiverzity, považují vědci za důkaz toho, že zdejší ekosystémy fungují normálně. U lidí nebyl vliv havárie na výskyt vrozených vad či jiných geneticky podmíněných odchylek prokázán.

zdroj: Černobylské fórum*, září 2005

*Černobylské fórum je spojení agentur OSN (IAEA, WHO, UNPD, FAO, UNEP, UNOCHA, UNSCEAR), vlád Běloruska, Ruska a Ukrajiny a Světové banky, zaměřené na hodnocení dopadů černobylské havárie a na koordinaci pomoci postiženým zemím.

 

Může se to stát i u nás?

Jaderným elektrárnám spousta lidí nevěří, nebo z nich má strach. I to je důsledek černobylské havárie. Otázka, jestli se něco podobného může stát i v Česku, se tak přímo nabízí.

„Nemám ráda tvrzení, že se nemůže nic stát a vše je naprosto bezpečné. Poctivější je říct: děláme vše pro to, aby se nic nestalo,“ říká předsedkyně Státního úřadu pro jadernou bezpečnost Dana Drábová. Jisté je, že výbuch ze stejných důvodů jako v Černobylu se v Temelíně nebo Dukovanech opakovat nemůže. Jejich konstrukce je totiž úplně jiná.

Sovětské reaktory RBMK 1000, které sloužily v Černobylské elektrárně, pracují na poměrně jednoduchém a levném principu. Představuje však riziko v tom, že při problémech s chlazením začne stoupat rychlost reakce a výkon zařízení. Tento typ reaktoru je produktem vojenského průmyslu a může sloužit jako zdroj plutonia pro jaderné zbraně. Sovětský svaz si proto ohlídal, aby žádný z jeho satelitů v socialistickém bloku takový typ reaktoru neměl. I díky tomu se ve většině zemí včetně České republiky používají tlakovodní reaktory, u kterých se při problémech s chlazením jaderná reakce naopak sama zastaví. Samotný reaktor je pak neprodyšně uzavřen v železobetonové schránce, která v případě havárie vydrží vzniklý přetlak a zabrání, aby radioaktivní částice unikly do okolí. Technika také pokročila a spolehlivost zařízení je dnes řádově vyšší než před dvaceti lety.

„Černobyl navíc přispěl ke zvýšení kultury v oboru. Celá energetická komunita si uvědomila, že ještě jedna taková havárie, a celé odvětví končí,“ podotýká Drábová. Jestliže černobylské havárii předcházelo porušení platných předpisů a fakt, že obsluha vypnula automatickou ochranu reaktoru, dnes se dělá pro kompenzaci případného lidského selhání všechno možné. Důležité systémy jsou zdvojené i ztrojené a z provozu se nedají vyřadit. Obsluha prochází, podobně jako piloti, náročným a zdlouhavým výcvikem a je mnohem kvalifikovanější. Operátoři reaktoru mají dvě hesla: Nejdůležitější je bezpečnost a Reaktoru se
vyká.
březen 2006

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group