ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Manticora, Miroslav Hrdý

Říká se, že jste „renesanční člověk“. Co to znamená?

Spíše by bylo přesnější říci multifunkční filmař, který se naučil dělat si své filmy sám. Například v Antarktidě, při plavbě na šestnáctimetrové jachtě Pelagic, jsem byl zvukař, režisér, osvětlovač, kameraman, řídil jsem loď, potápěl se – a k tomu všemu tam bylo místa jako v německé ponorce za druhé světové války. U nás není moc lidí, kteří jsou schopní odjet někam do tramtárie, natočit z toho film, nastříhat ho, ozvučit, projekt finančně pohlídat a ještě dotáhnout celou myšlenku do konce.

 

Na takovou práci najímá BBC velké týmy. Nemají snahu vás koupit, přetáhnout? Ušetřili by.

To je právě ono. BBC nepotřebuje nic zlevňovat. Pokud člověk všechno dělá sám, tak zákonitě dospěje do stavu, že výsledek nebude stoprocentní. Například zvuk u filmu. Jde o tak složitou záležitost, že když dotočím obraz a položím kameru, tak pak ještě musím jít a natočit ruchy, bez kterých se film neobejde. Pokud si to mohu dovolit, beru s sebou někoho, kdo se mi o zvuk postará. V zahraničí se nepracuje ve smyslu: potřebujeme ušetřit, vezmeme Hrdého, protože ten umí všechno. Tam na to ty peníze buď jsou, nebo se to nedělá.

Znamená to snad, že Čechům stačí menší kvalita, hlavně když je to levné?

Bohužel, takový je u nás trend. Je neuvěřitelné, co tady někdy běží v televizi za bláboly. Občas se tam objeví i naprosté „home video“, tedy něco, co je schopen natočit doma i amatér – je to plné vaty. Když pak nabídnu televizi film oceněný na světových festivalech, ověnčený medailemi, tak řeknou: buď nám to dáte levně nebo zadarmo, nebo si to nechte. Asi je to tím, že lze snadno nakoupit dokumenty BBC a pak není potřeba brát ohled na náklady našich autorů. V televizi bouchají Vyvolené, Bratry a dokumentární filmy ze sedmdesátých let, které už dneska z vědeckého pohledu nejsou aktuální. Důležité pro ně je zaplnit vysílací okna. Finanční náklady na dokument se zatím příliš nevracejí, přestože mám některé výhody. Například pod vodou natáčím už jedenáct let a jsem téměř nestorem téhle problematiky, a tak zkouším podvodní kamerová pouzdra pro ostravské vývojáře firmy IQSUB a mám prototypy zadarmo.

 

Ale váš film se promítal v Národním muzeu...

Film Aquamarin byl specifickou záležitostí. Národní muzeum si ho u mě objednalo k výstavě Voda a život a pro mě byl velkou výzvou. Promítal se téměř přesně na den desátého výročí, co jsem se s láhvemi na zádech poprvé ponořil pod vodu. Aquamarin je sestříhaný z nejlepších záběrů, které jsem pod vodou natočil já a mí kolegové, významní podvodní kameramani.

 

Natočil jste film Měkkýši. Proč právě oni? Pod mořem je přece mnoho jiných zajímavých organismů.

Film by měl mít kromě kvalitní obrazové stránky i seriózní výpovědní hodnotu! Točit líbivé záběry korálových útesů a sapínů v sasance zvládne i začátečník. Mě lákají složitější věci a měkkýši jsou nádherně komplexní organismy. Divák se v tomto dokumentu mimo jiné dozví, že jeden druh měkkýšů dal jméno porcelánu, druhý je jedovatý a další zase dobře chutná. Snažil jsem se ukázat, jak jsou skvěle přizpůsobiví v různém prostředí.

 

Jako třeba manticory?

Manticory jsou neuvěřitelní afričtí svižníkovití brouci. Jedna stará legenda afrického kmene Sanů praví, že manticora se proměňuje ve zvíře velikosti geparda a pak dokáže zabít člověka. Navíc tyhle národy vnímají manticory jako my zubatou s kosou: že přestřihne, respektive překousne nit života. Člověku ve skutečnosti maximálně prokousne prst. Já ale legendu využil k oživení filmu, o manticoře se v něm mluví jako o smrtonoši. Přitom do poloviny filmu nevíš, jak je ten brouk vlastně velký.

 

Co symbol smrti s krovkami v České republice. Kdo by to byl?

Asi by to odskákal roháč. Je sice neuvěřitelný pohodář, ale má nebezpečně vypadající kusadla.

 

Někde jste řekl, že film o manticorách považujete za velké vítězství.

Na svižnících mě přitahuje to, že kdo je chce najít, musí být lepší než oni. V Africe jsem viděl takové malé svižníky rodu Dromica. Respektive první týden jsem je neviděl vůbec, druhý týden jsem je zaznamenal jako modrou šmouhu a teprve třetí týden jsem měl dostatek trpělivosti, abych například natočil, jak loví mravence. Při natáčení některých zvířat se dá třeba vypomoci záběrem z terária nebo výběhu, aniž by se to poznalo, ale se svižníky je to těžké. Když tohoto brouka strčíš do terária, naběhne hlavou proti sklu a tak běží a běží, až umře.

Manticory jsou navíc neuvěřitelně vzácní brouci. Jedna jejich kolonie, kterou jsem našel v Mosambiku, žila na prostoru o velikosti panelákového obýváku. Například v botswanské vesnici Panda ma Tenca je naposledy sbíral Emil Holub a od té doby je tam nikdo neviděl. Jel jsem tedy vlastně do Afriky točit film o broukovi, který v té době existoval pouze v několika málo exemplářích v soukromých sbírkách a muzeích! Vybral jsem si Karla Wernera, superspecialistu na svižníky, který zrovna připravoval entomologickou expedici do Afriky. Musel jsem ho složitě a dlouho přesvědčovat, aby mě vzal s sebou, a nakonec po mně „za zásluhy“ pojmenoval nový druh svižníka.

 

Vaše fotografie jsou i v odborné knize Jaroslava Mareše o manticorách. Je v ní spousta mapek, popisů. Není to návod pro kšeftaře se vzácnými brouky?

Jaroslav Mareš na té knize pracoval přes dvacet let. Začíná druhem Mantica horni a člověk se tam dozví nejen, kdo byl pan Horni, ale i to, že tenhle druh je znám jen díky několika málo odchyceným jedincům. Tu knihu vydalo nakladatelství TAITA z Hradce Králové a je to výjimečná vědecká publikace. Že by se tato kniha stala návodem pro obchodníky s hmyzem, z toho tedy opravdu strach nemám. Manticory jsou po většinu roku zalezlé v zemi, vylézají zhruba na jeden měsíc, nebo i jen pár dnů v roce. Navíc musí ještě ten den ráno zapršet. Karel Werner všechny tyto fenomény zná. Jeli jsme například přes půl Afriky na jedno konkrétní místo v Thabazimbi, abychom tu našli jednu jedinou manticoru! Další jsme objevili v Botswaně. Takže celý film je natočen s dvěma jedinci dvou druhů manticor. Štěstí sice přeje připraveným, ale tohle bylo těžce vydřené.

 

Točíte brouky a freediving, tedy nádechové potápění. Jde to vůbec dohromady?

Zajímali mě vždycky více brouci než lidé, ale současný nejlepší freediver planety Martin Štěpánek mě kdysi poprosil, jestli bych něco nenatočil o tomto sportu. Když jsem viděl, jak pohodoví lidé freediveři jsou, nějak mě to vtáhlo. Vždyť oni jsou vlastně takoví vodní savci. Při natáčení filmu o freedivingu toho moc nevymyslíš. Potápěč se nadechne, ponoří, plave do sto pěti metrů, tam utrhne cedulku, vyplave nahoru, a celé to trvá zhruba čtyři minuty. Mně se snad podařilo dostat do toho dokumentu i něco o tom, jací jsou to lidé. Film Free diving.cz měl pak na ČT velice slušnou sledovanost. Druhý díl filmu Free diving.cz II připravuji už čtvrtým rokem a doufám, že letos bude mít premiéru.

Čím víc do filmařiny vidím, tím více o všem přemýšlím. Sice to diváci asi nepoznají, ale vědět, že to můžeš udělat líp, a neudělat to, je diletantismus a toho je kolem dost.

Jedním příkladem je makrofotografie hmyzu, je to obor, který mě extrémně zajímá. S dnešní digitální technikou udělá průměrnou makrofotku bez přehánění každý. Jenže brouk by na fotce měl něco dělat, měl by být zasazený do svého prostředí…, a to znamená něco o něm vědět a správnou situaci si pak vyčekat, a tam začíná ta dřina. Najdou se ale chytráci, kteří brouka chytnou, přiotráví ho a před focením ho umístí na nádhernou zahradní růži. Myslí si, jak nad tou problematikou skvěle vyzráli a „nasekají fantastické makrosnímky“. Nemají ani ponětí o tom, že jde o druh, který by na tuhle kytku, navíc takhle rozkvetlou, nikdy nevlezl. Ale to je už o vědomí souvislostí, o profesionalitě a o stavovské cti.

 

Miroslav Hrdý (* 1. 2. 1965)

Kameraman, cestovatel a držitel mnoha prestižních ocenění (např. Grand Prix Tachov, Cena ministra kultury SR) za filmy s podmořskou a cestovatelskou tematikou. Filmování nejen podmořského světa se věnuje od roku 1994. Z dokumentárních filmů můžeme například zmínit film Velký bílý z Gansbaai o známém druhu žraloka, Free diving.cz či dokument Manticory, jenž byl natočený ve spolupráci s předními světovými entomology. Část života zasvětil hudbě jako aktivní muzikant, což využívá při ozvučení svých filmů. Zároveň se aktivně věnuje grafice a designu. Na svých stránkách www.bigheart.cz/ píše, že „studio Big Heart Vision vzniklo jako ‚krycí jméno‘ aktivit spojených s produkcí mou i mých přátel“.
březen 2006

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group