ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

HEBRIDY - OSTROVY NA OKRAJI MOŘE


Autor: František Štaud

Deštěm a větrem sužované, odlehlé, pusté, a přesto neodolatelně půvabné jsou Hebridy, ostrovy západně od skotské pevniny. Rašeliniště táhnoucí se až k dalekému horizontu, bílé pláže a skalnaté útesy osvěžované bouřemi Atlantiku, zchátralé keltské kříže a rozpadlé kostely, rolníci plahočící se na kopanině. Obraz západních ostrovů je důmyslně složená mozaika rozličných kultur, náboženství, poutavé historie, ojedinělých lidských příběhů a neopakovatelné scenerie - vše v úchvatné a přirozené symbióze.


CHLÉB JENOM VE ČTVRTEK

Malé ostrovy (z angl. Small Isles), tedy Rum, Eigg, Canna a Muck, v souostroví Vnitřních Hebrid ve mně vyvolaly cestovatelskou touhu, jakmile jsem o ně zavadil pohledem na mapě. V této aglomeraci čtyř malých ostrůvků totiž nežije dohromady více než 150 lidí, někteří v podmínkách, které by naši prarodiče označili za primitivní.

"Nečekejte, že přijedeme načas, občas se cestou zdržíme pozorováním velryb a delfínů," varuje lodní lístek, když na palubě Emilky odplouvám na ostrov Eigg.

Většina turistů po připlutí na ostrov zůstává na jeho jižním konci v blízkosti malého přístavu, a dělají chybu. Jih ostrova je formován převážně vřesovišti a bažinami a jediné rozptýlení z monotónní krajiny nabízí skála An Sgurr. Oproti tomu severní část Eiggu je utvářena dvěma liniemi nad sebou ložených pískovcových útesů, erozí propracovaných do těch nejfantastičtějších tvarů. Mezi útesy se táhne úzký pás náhorní plošiny, kde se usadila komunita místních kopaničářů. Třešněmi na dortu jsou dvě nádherné pláže jemného bělostného písku, prosté jakéhokoliv náznaku turismu. Jedna z nich je navíc známá jako pláž "zpívajícího písku". To proto, že obsahuje zrnka křemene, která pod botami krásně skřípou. Má to ale jeden háček, musí být sucho, a to je tady asi tak 20 dní v roce.

Strastiplnou jízdou stopem - na korbě rozhrkaného pickupu, mezi dvěma znepřátelenými psy a pošlapanými slepicemi nehodlajícími respektovat soukromí moje ani mého batohu - se dostávám až do Cleadale, drobné osady na druhém konci ostrova.

Ubytovávám se na zahradě mladého páru, jenž mě nutí zamyslet se nad otázkou životních hodnot. Neil tu v malém domku na kopanině žije šest let, Sue strávila většinu života v Glasgow, než se před rokem a půl s městem rozloučila a utekla od civilizace: "Tady mám mnohem víc času na život." Dva dny po mém odjezdu mají svatbu.

Celý ostrov je dodnes bez přívodu elektřiny a plynu. Sedmdesát lidí, kteří na Eiggu trvale žijí, je odkázáno na dovoz plynových bomb a sudů s naftou z pevniny. Každá rodina si tak po celý rok vyrábí elektřinu na zahradě, v malé boudě s naftovým generátorem - v praxi to je totéž jako mít pod okny celý den nastartovaný traktor.

"Na všechno se dá zvyknout," tvrdí Sue. "Horší je, když se rozbouří moře a nejezdí lodě. To je pak celý ostrov třeba týden bez plynu."

Na ostrově je i kostel a škola. Obojí spravedlivě lokalizováno v půli cesty mezi přístavem a Cleadale, aby si věřící a školou povinní při cestě za osvětou neměli co vyčítat.

Při pozdně večerní procházce po útesech nad šumícím mořem narážím na malou plechovou boudu s malinkou zahrádkou, na které se lopotí starší muž v rozpadajících se hadrech.

"Vy tady žijete?"

"Já přijdu a zase jdu, chvíli tady, chvíli tam. Prostě se pokouším žít," odpovídá s výrazem Henryho Fondy ze Steinbeckových Hroznů hněvu. S fotografickou výbavou kolem krku a karbonovým stativem přes rameno se cítím poněkud nepatřičně.

Po celou dobu mého pobytu na ostrově praží slunce. Jsem v jedné z nejvlhčích částí Britských ostrovů, spálen od slunce, uši, nos a rty jeden puchýř. Brát si na Hebridy opalovací krém a sluneční brýle mi připadalo stejně logické, jako jet se sněžnicemi na Kalahari.

"To tady máte pořád takovou výheň?" ptám se s jemnou ironií v hlase Neila.

"Když je dobrý rok, tak svítí tak patnáct dní, jinak asi pět."

Před opuštěním Eiggu se stavuji v jediném místním hokynářství.

"Máte chleba?"

"Cože, v úterý? Chleba chodí ve čtvrtek."

RUM S VELKÝM "R"

Historie Rumu je ze všech Malých ostrovů nejpoutavější. Během posledních šesti století prošel ostrov rukama několika majitelů, v roce 1826 bylo v rámci "vyklízení" (z angl. clearances) vyhnáno na tři sta kopaničářů za lepším životem do Ameriky a byli nahrazeni 8000 ovcemi. Ani těm se tu však zvláště dobře nevedlo a život na ostrově chřadl. Konečně v roce 1886 koupil Rum podnikatel John Bullough a vytvořil si z něj prázdninovou a sportovní usedlost. Ovce se mu pro jeho zálibu ve střelbě zdály zřejmě příliš statické, a tak je prozíravě nahradil jeleny, kterým se tu pod dohledem vědců Cambridgeské univerzity daří dodnes.

V roce 1891 zdědil ostrov Bulloughův syn, sir George, a nechal zde vybudovat extravagantní zámek Kinloch, na jehož výstavbě nepochybně nešetřil. Kameny červeného pískovce dopravoval až ze vzdáleného ostrova Arranu, půdu do zahrad z Ayrshiru, ve vyhřívaných jezírkách lenošili aligátoři, ve sklenících zrály fíky a broskve a k tanci hrál důmyslný orchestrion schovaný pod schodištěm. Pro ženu Moniku zde nechal zřídit i zubní ordinaci. Celý interiér vyzdobil uměleckými sbírkami a loveckými trofejemi ze svých cest kolem světa. Přístup na ostrov byl v té době pro obyčejné smrtelníky v podstatě tabu a ostrovu se začalo přezdívat "zakázaný".

Až v roce 1957 koupilo ostrov od Moniky Bulloughové Skotské přírodní dědictví, které jej dodnes spravuje jako přírodní rezervaci a open-air laboratoř pro studium jelenů.

Devadesát procent z asi 10 000 turistů, kteří Rum ročně navštíví, zde stráví dvě hodiny, převážně prohlídkou excentrického zámku. Rum však nabízí mnohem více než kůže afrických šelem a sbírky čínského porcelánu.

Rum je třpytivá perla na náhrdelníku západních ostrovů. Kromě přitažlivého jména oplývá nespoutanou přírodou, ostrými vrcholky Askovalu, silnou populací jelenů, divokých koz, poníků a horského skotu, stejně jako vzácnými druhy mořských ptáků.

Zřejmě aby uchránila Rum od turistické zkázy, vykompenzovala příroda tyto přednosti poněkud nepříznivými superlativy. Rum je totiž v souostroví Malých ostrovů obdařen jednak největším množstvím srážek (přezdívá se mu "mokrá poušť"), a také největší krvežíznivostí midges (čti "midžis", skotská specialita komárů). Společně s komáry dnes na Rumu trvale žijí dvě desítky lidí. Všichni kromě paní učitelky jsou zaměstnanci Skotského přírodního dědictví.

Zeleným údolím se dostávám až k západnímu pobřeží a po vysokých rozeklaných útesech ke kamenné boudě v Guerdilu. Romantická samota v opuštěném zálivu s výhledem na ostrov Canna mi bere dech. Po tři dny jsem tu zcela sám, obklopen skálami Orvalu, množstvím jelenů, divokých koz a horského skotu.

Večer odpočívám na kamenné pláži před boudou, popíjím kávu, hledím na zapadající slunce a daří se mi nemyslet vůbec na nic. Nevšední okamžiky až kýčovitě dobarvuje velryba, pomalu proplouvající do ruda zbarveným průlivem Canna přímo přede mnou. Její těžké, pravidelné odfukování jako by ladilo se zvukem a rytmem příboje u nedalekých útesů. Idylka trvá asi deset minut, než slunce zmizí pod hladinou, velryba se naposledy vynoří, odfoukne si a zmizí pod vodou za útesy. Fotoaparát nechávám odpočívat na klíně, opírám se o kámen, labužnicky usrkávám z plecháčku a snažím se předpovědět, kdy a kde se velryba zase vynoří.

POMNI, ABYS DEN SVÁTEČNÍ SVĚTIL

Skye, přezdívaný jako "ostrov mlhy a mraků", je snad ten nejpopulárnější ze všech skotských ostrovů. Je to dáno jednak relativně nekomplikovaným přístupem po mostě ze skotské pevniny, ale především fantastickou přírodní scenerií. Skalistá pohoří Black a Red Cuillins odrážející se na hladinách horských jezer, nesčetná údolí plná dravých řek, hřmících vodopádů i meandrujících potůčků, hojnost horské fauny a flóry - někteří tvrdí, že je zde nejmalebnější příroda z celého Spojeného království.

Snadnost přístupu a atraktivnost prostředí přivedly na Skye turistickou prosperitu, a tím i jednodušší život pro většinu lidí. Stinnou stránkou turistické aktivity však je, kromě zřejmého vlivu na životní prostředí, přehnaná cena pozemků a nemovitostí a následný odliv mladých lidí do města.

Z jihu ostrova Skye vyrážím přes hory na sever, mezi skalisky obou masivů Cuillins, za přítomnosti mé jediné společnice - mnohonásobné ozvěny. Za čtyři dny potkávám jenom hrstku tuláků s velkými batohy, kteří si sem jako já přijeli odpočinout od civilizace.

Při takovémto "odpočinku" většinou ztrácím pojem o prostoru a hlavně čase a přestávám tušit, co je vlastně za den. V sobotu, jak jsem se domníval, jsem špinavý, smrdutý, ale hlavně na dně s proviantem dorazil do malebného městečka Portree. Při první příležitosti se ptám, kde seženu chléb.

"V neděli? Nikde! Naše náboženství nedovoluje prodávat v neděli potraviny."

"A jak to, že támhle před barem pijí lidé na ulici?"

"Na to je náboženství krátké."

Jestliže v Anglii a Walesu chodí pravidelně do kostela necelá dvě procenta populace, ve Skotsku je to každý desátý. Náboženství hraje v životě horalů a ostrovanů důležitou roli a je pozoruhodné, v jaké harmonii a toleranci vedle sebe žijí presbyteriáni, baptisté, metodisté, katolíci i vyznavači episkopalismu. Obzvláště třetí z desatera božích přikázání je na Hebridách praktikováno poněkud striktněji, než by byl našinec sužovaný horskou turistikou ochoten akceptovat, ale jsou to právě výletníci, kteří nepřímo nutí starousedlíky, aby "pozapomněli sváteční den světit", či u toho alespoň přimhouřili oko.

Neděle jsou na ostrovech o poznání klidnější než jinde ve Velké Británii, a pokud jde o Vnější Hebridy, tam se každý sedmý den týdne zastaví čas.

KDE LIDÉ JEDÍ OVES

Na Vnějších Hebridách lidé v neděli nejenom nekupují chleba, někteří dokonce ani nezapnou rádio či televizi nebo si nepřečtou noviny. Trajekty ani autobusy nejezdí, někde dokonce zamykají houpačky na dětských hřištích. Lidé Vnějších Hebrid se mi celkově jevili poněkud jiní.

Den před plavbou ze Skye do Lochmaddy na Severním Uistu jsem se narychlo snažil sehnat auto. Na stěně osamělé telefonní budky v Portree jsem našel přilepené nejisté číslo na půjčovnu na ostrově Benbecula:

"Potřeboval bych od zítřka na pár dní nějaké levné auto."

"Zítra ti to někdo přiveze do přístavu."

"Kolik to bude stát?" zeptal jsem se už jen hluchého sluchátka.

Na druhý den mě už v přístavu čeká dívenka s bílým Nissanem.

"Tak tady to máš."

"Fajn, za kolik to bude?"

"Tak dvacku na den."

"Kam mám auto vrátit a kdy to mám zaplatit?"

"Nech to někde na ostrovech, prachy dáš do obálky společně s klíčem a strčíš to pod volant. Jo a pak brnkni, kde to auto najdeme."

Nechtěla vidět řidičák, občanku nebo pas, neznala moje jméno ani adresu.

Tato malá příhoda předznamenala charakter a mentalitu lidí Vnějších Hebrid - čestnost, důvěru, nezištnost. Vlastnosti, kterých se my nejen pohříchu vzdáváme, ale jsme překvapeni, když je objevíme u ostatních.

Konglomerát ostrovů Vnějších Hebrid působí po příjezdu ze Skotské vysočiny a Vnitřních Hebrid poněkud šedivě jednotvárným dojmem. Nekonečné pastviny, močály a slatina, země se pod botami houpe jako trampolína a horizont v dálce splývá s mlhou a mraky. Poryvy větru pročesávají fialové květy bodláků na loukách, stejně jako dlouhé hřívy horského skotu pasoucího se podél cest. Vzdálenosti jsou tu značné a jediným způsobem k jejich překonávání je buď vlastní auto, nebo "loterie" občasných autobusů a poštovních busů. Vesnice mají podobu osamělých, poměrně moderních stavení navlečených na síti telefonních drátů a obložených hromadami pečlivě řezané a vysušené rašeliny, topiva na zimu. Krajina je pochmurně dekorována myriádou rozpadajících se crofthousů, kostelů a mechem obrostlých keltských křížů.

Ale stačí několik paprsků slunce, a země se změní k nepoznání: pláže zezlátnou, fasády bílých domků se rozsvítí jak lucerny a obloha i moře nabudou tak intenzivně modré barvy, že nelze rozpoznat, kde končí jedno a začíná druhé.

Jenom lidé zůstávají stejní, jakoby neteční ke změnám počasí. Nemohu přejít bez povšimnutí, že při pobytu na Vnějších Hebridách potkávám pouze vážné, trochu zasmušilé tváře bez náznaku úsměvu. "Vyžadovalo by to chirurgický zákrok, aby se smysl pro humor dostal do skotského podvědomí," řekl kdysi známý anglický kazatel Sydney Smith. A jsem si jist, že to nemyslel hanlivě. Zatímco v nížině dravě postupovala průmyslová revoluce, města se rozrůstala a bohatí bohatli, na vysočině a ostrovech probíhaly čistky, vesnice chřadly a chudí dále chudli. Horalé byli nuceni emigrovat do Ameriky, Kanady, Austrálie a na Nový Zéland a nahradily je ovce. Ti, co zůstali, živořili na kopanině, bojovali o přežití a následně jim nezbývalo tolik času a energie na úsměvnější stránky života.

Stejně jako byla krajina Skotské vysočiny a ostrovů po miliony let formována pohyby ledovců a výbuchy sopek, vytvářel se charakter Skotů pod vlivem drsných životních podmínek. Velmi výstižně zachytil nesnáze skotského života známý anglický lexikograf Samuel Johnson ve svém Slovníku jazyka anglického z 18. století, kde pod heslem "oves" udává následující: "obilí, které se normálně dává koním, ale ve Skotsku jej jedí lidé".

Málokdo asi bude souhlasit s rovnicí: Skotsko = pláže nejbělejšího písku a nejazurovější vody na západ (a východ) od Okinawy, ale není to až tak velká nadsázka, pod jednou podmínkou - že je hezky. A to není často, v létě možná jeden den z pěti a zřídkakdy se bude jednat o celý den. Pláže jsou na Vnějších Hebridách překvapivě úchvatné a nekonečně dlouhé - v podstatě lemují celé západní pobřeží ze severu na jih. Nevlídné počasí, a za vlídného počasí dotěrní komáři, však odrazují přívaly turistů, a nechávají tak pláže chmurně opuštěné, nedotčené ničím jiným než vlnami Atlantiku.

Mým nejoblíbenějším z celého archipelagu Vnějších Hebrid se nakonec stal malý nenápadný ostrůvek Berneray. A jak jsem později zjistil, nejsem sám, kdo se nechal okouzlit jeho osamělostí, skvostnými plážemi a udržovanými crofthousy. Často se zde prý v létě zastaví i princ Charles.

ŽIVOT NA KONCI SVĚTA

Na stejné rozloze, na jaké se v Londýně mačká 10 milionů lidí, žije na ostrově Harris asi 2000 domorodců. A je to právě tady, kde objevuji další ze svých "konců světa", tentokrát je to osada Hushinish na západním břehu ostrova. Dostávám se k ní po neskutečně krkolomné silničce, abych našel zbytky toho, co kdysi bývala živá komunita kopaničářů. Dnes jsou zde poslední tři obydlené domky, s krásným výhledem na pustou pláž. Zdravím se s jedním z domorodců, mužem kolem šedesátky:

"Jo, já se tu narodil a prožil celý život... mám malinký záhumenek, pár ovcí - musí mě to uživit, ale je to těžké. Život se dnes žije jinde. A jinak." Jeho zasmušilá tvář ve mně vzbuzuje představu, co by mi asi řekli Neil se Sue z Cleadale, kdybych s nimi mluvil po deseti nebo dvaceti letech, a jestli bych je tam v domku pod útesy ještě vůbec našel.

Harris je tvořen dramatickou hornatou krajinou, lemovanou blankytným oceánem a písečnými plážemi. Pouze chladivý vítr mi v pravidelných dávkách připomíná, že se právě neprocházím po pobřeží Středozemního moře.

"Kdo neviděl kameny, nebyl na Lewisu," říká se. A mám-li být upřímný, po několikanásobném procestování ostrova z jihu na sever a ze západu na východ uznávám, že ono tady o mnoho víc k vidění není. Krátce po přejezdu z Harrisu na Lewis (nejsou to oddělené ostrovy, ale dvě části jednoho ostrova) končí hornatý reliéf a je nemilosrdně nahrazen pustými mokřinami, pouze sporadicky ozdobenými modrými jezírky. Však také název Lewis je odvozen od slova leogach, tedy "mokřinatý".


Ikona ostrova Lewis - stojící kameny v Callanish.

Jednolitost zdejší krajiny je naštěstí vynahrazena řadou historicky zajímavých míst na západě ostrova. Nejznámější jsou stojící kameny v Callanish, postavené před téměř 5000 lety. Vědeckých teorií i mytických legend osvětlujících jejich původ a význam je hned několik. Nejblíže k pravdě má možná ta, která tvrdí, že se jedná o zkamenělé obry, které svatý Kieran potrestal za to, že se nenechali pokřtít.

Nedaleko Callanish je osada Garenin s poslední známou uličkou tradičních crofthousů, domků s nízkými dveřmi, malými okénky a doškovými střechami. Je neuvěřitelné, že poslední obyvatelé opustili tato kamenná stavení až v roce 1973. Ještě kousek dál na sever, v osadě Arnol, je možnost detailně zhlédnout útroby takzvaného černého domu: půl druhého metru tlusté zdi bez oken, střecha z drnů a došků připevněná mohutnými lany k těžkým balvanům, krb na sušenou rašelinu a slaměná lůžka. I takto se žilo ještě v 70. letech dvacátého století.

Pod přikrývkou těžkých mraků se pustou, šedivou krajinou prodírám do nejsevernější vesničky ostrova, Eoropie, a k majáku na Butt of Lewis. Dál už cesta nevede, jenom zpět. Vysoké vlny zpěněného moře se za křiku racků tříští o roztrhané útesy. V hlavě mi zní hebridské rčení, které tak výstižně charakterizuje uvolněnou atmosféru západních ostrovů: "Když Bůh tvořil čas, stvořil ho spoustu."




HEBRIDY

Hebridy jsou dvě skupiny asi 200 ostrovů lokalizovaných západně od skotského pobřeží. Jejich název je odvozen ze severského Havbredey, znamenajícího "ostrov na okraji moře". Hebridy jsou známé pro svoje unikátní přírodní rysy, bohatství fauny a flóry, i jako bašta gaelského jazyka a kultury: Black Cuillins na ostrově Skye patří mezi nejhonosnější horské masivy Velké Británie, ostrůvek Rum se stal jedinečnou přírodní laboratoří pro geology a ornitology, nekonečné pláže bílého písku na Jižním Uistu nemají v Evropě konkurenci, stojící kameny v Callanish na ostrově Lewis, vztyčené před 5000 lety, dodnes vyvolávají spekulace a dohady o dávných civilizacích. Snad každý ostrov nabízí nějakou ojedinělost.

Celková populace ostrovů je dnes pár desítek tisíc lidí a stále klesá jako důsledek nedostatečných ekonomických příležitostí a nemilosrdných klimatických podmínek.

Hebridy se geograficky dělí na Vnitřní a Vnější (také Západní), vzájemně oddělené Hebridským mořem a průlivy Severní a Malý Minch.

Vnitřní Hebridy jsou formovány 240 kilometrů dlouhým pásem ostrovů od Skye po Islay.

Vnější Hebridy tvoří nejzápadnější skotské souostroví, rozpínající se ve dvousetkilometrovém oblouku od severního Lewisu až po jižní Barra. Většina ostrovů je neobydlena a téměř veškerá populace Vnějších Hebrid žije na Lewisu a Harrisu. Je to jedno z posledních míst ve Skotsku, kde lidé hovoří gaelštinou jako mateřským jazykem.

POČASÍ A DALŠÍ PŘÍRODNÍ KATASTROFY VE SKOTSKU

S počasím ve Skotsku vše stojí, nebo častěji padá. Snad jediná pozitivní věc na něm je, že se často mění.

Můj známý, skotský fotograf John, mi dal před cestou dobrou radu: "Počasím se nenech odradit. Jak bude, zjistíš velice snadno. Nasliň ukazováček a zvedni ho. Z té strany, odkud tě bude chladit, přijde déšť. A pokud je prst mokrý, ještě než ho nasliníš, tak už prší."

V průběhu cesty jsem pochopil, že největší zdroj zábavy pro osamělého cestovatele Skotskem je ptát se lidí na předpověď počasí. Zde jsou některé z odpovědí:

"Myslíš na dalších pět minut?" (rekreační golfista na Jižním Uistu)

"Ještě další den nebo dva by mělo zůstat fajn."

"Ale vždyť venku prší."

"To jenom mrholí." (na turistických informacích ve Stornoway, Lewis)

"Pro farmáře dobrá, ale bezpečnější je nevěřit ničemu." (prodavačka ve vesničce Applecross)

"Tento týden by mělo být hezky - alespoň do středy." Bylo pondělí. (kopaničář na ostrově Eigg)

"Mně je to jedno. Ráno kouknu z okna a vidím sama, jestli je mlha nebo prší." (svérázná prodavačka knih v přístavu Arisaigu)

"Zase bouřky."

"Proč ZASE. Vždyť za poslední dva týdny žádná nebyla."

"No nebyla, ale předpovídají je pro jistotu pořád." (řidič poštovního busu na Skye)

Obecně se o Skotsku říká, že tam prší a fouká dva dny ze tří. S deštěm jsem neměl to štěstí se vážněji potýkat, ale pokud jde o vítr, především na Vnějších Hebridách, tak bych řekl, že tam fouká tři dny ze dvou.

Hned po připlutí do Lochmaddy na Severním Uistu si vybavuji další varování šprýmaře Johna: "Víš, co by se stalo s lidmi na ostrovech, kdyby přestalo foukat?... Všichni by spadli."

Druhá nástraha, která bezpochyby sráží Skotsku výnosy z cestovního ruchu stejnou měrou jako počasí, jsou komáři - midges. Setkal jsem se s nimi v tom nejintimnějším kontaktu při nocování uprostřed rozsáhlých vřesovišť na ostrově Skye. Byly jich tisíce, statisíce, možná desítky milionů. Nevím, kolik nul si vlastně zasloužili, ale byli neoblomní. Neodradil je 100% DEET repelent, nezastavila je speciální síťka na klobouku, nezlomily je moje prosby, kletby ani modlitby. Byli téměř všude, a kde ne, tam se po chvíli úsilí dostali: do uší, nosních dírek, do všech tělních dutin. Musím přiznat, že na komáry jsem nenašel účinnou
protizbraň.
leden 2001
powered by contentmap

Komentáře  

 
#2 Pavel L 2017-07-17 18:55
Bylo to údajně posunem Golfského proudu trochu k jihu. Proč to ale uvádím. Moje pozorování tím může být ovlivněné. Midges zřejmě takové počasí moc nemají rády a tedy jich bylo poskrovnu. Ve dne stačilo chodit dostatečně rychle a vytrvale.I když v té oblasti se dají sehnat síťky na hlavu a speciální repelenty proti midges, účinnost je minimálně diskutabilní. Ve Skotsku s dá nocovat v podstatě kdekoliv, pokud to není soukromé, případně máte svolení majitele. Tuším, že to byl Staffin. U poslední chalupy se při stopu začíná šeřit, nic nejede. Potkávám trempíka a ptám se jestli neví jestli někomu nebude vadit když si za vesnicí ustelu (pár dní předtím mě právě vyhodili z jednoho místa) a ten mě nakonec pozval na svou zahradu. A teď k čemu jsem se tak zeširoka dostával. Poradil mi, že kouř je odhání a taky měl na zahradě postavený tak černý, utěsněný a hustě tkaný stan, že tam jednak nešly ani midges, ale dovnitř se nechtělo ani sluníčku ráno. Prý z výzbroje SAS
 
 
#1 Pavel L 2017-07-17 18:54
Krásné. Snad to ještě platí a skotské ostrovy se za těch několik let příliš nezměnily. Na Skye jsem byl před dvěma lety. To v Evropě panovalo výjimečné vedro a sucho. Zato Skotsko zažívalo i na něj léto celkem deštivé a chladné (i na místní poměry, jednoho červencového rána jsme se na východní straně Skotska dočkali dokonce okolo pěti stupňů, a to jsme byli v nížinách, na kontinentě v těch dnech padaly čtyřicítky, jeden den dokonce byly povodně).
 

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group