ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Flamendři, studenti a cyklisté

flamendristudentiacyklisteZvonice sv. Martina u stejnojmenného kostela na hlavním náměstí Grote Markt je klasika. První kostel na jejím místě vznikl okolo roku 800, poslední významnou změnu věž prodělala v 17. století. Dvě stě šedesát tři schodů, zvonkohra, panoramatický výhled. Mají tu zvláštního průvodce – každé patro má své telefonní číslo, které vytočíte na mobilu. Za informace pak zaplatíte tolik, kolik vám účtuje za hovor váš mobilní operátor.

Tak se divte!

Budova muzea je naopak supermoderna. Byla navržena italským architektem Alessandrem Mendinim a slavnostně otevřena královnou Beatrix v roce 1994. Dodnes budí překvapení a rozpaky. Byla drahá, ale město mělo štěstí, že holandská těžební a zpracovatelská plynárenská společnost slavila v roce 1988 čtvrtstoletí od svého založení a chtěla se zviditelnit. Z větší části stavbu zaplatila. Na plynaře, jejichž administrativní budova je po zvonici druhou nejvyšší stavbou ve městě, Groningen určitě nezapomene. Muzeum stojí u vnitřního okružního městského kanálu, a když kolem rozlámaných stěn budov pluje tradiční nákladní dvoustěžník, vzniká velký kontrast.

Obě stavby jsou ale dokladem toho, že bývalé hanzovní město chtělo vždy převyšovat průměr. Dole na jihu země byl Amsterdam a centrum státu, pak kromě farem dlouho nic a na severu zářil osamocený Groningen. I nádraží si postavil obří, téměř tak velké jako v Amsterdamu. Pravděpodobně i plánovaný městský holubník, o který usiluje místní spolek pro ochranu zvířat, bude něčím výjimečný (i když jen pro sto padesát holubů).

Ve městě jich přitom žije na několik tisíc. Holubi jsou učenliví a bylo celkem snadné odvést je pravidelným krmením od historických památek ve středu města do parků kolem kanálů (jak nám vysvětlili ochranáři). Proto po Groningenu jezdí cyklisté se dvěma vědry krmení. Jak nám zdůraznili, dobře krmení holubi už nejsou „létajícími krysami“, které mohou přenášet nemoci, a budou-li mít své holubníky, bude možno vybírat jejich vejce, nahrazovat je sádrovými, a tak postupně, nedrasticky, regulovat jejich počet a chránit stavební památky.

Vztah ke zvířatům vůbec je tu ostatně trochu jiný, civilizovaněnjší. Jako po celém Holandsku i tady například funguje zvířecí ambulance, tedy speciální sanitky vyjíždějící ke zvířatům v nouzi, například po sražení autem. Sanitky s nápisem dierenambulance nepřipadají v Groningenu nikomu zvláštní, stejně jako to, že město je v podstatě jen jakási hodně přerostlá vesnice. V ulici se lidé znají, pokukují do svých oken bez záclon a nemají-li své vlastní stání pro auto, ukázněně zaplatí i patnáct eur za parkování za den. Parkovací poplatky jsou zvláštní – někde je taxa za normální hodinu, jinde za 11 či 54 minut. Vysvětlení? „No, možná vědí, že lidé jsou zvyklí na šedesátiminutový poplatek, a takhle musí platit ještě jednu hodinu.“

Na parkovišti jsme objevili i zvláštní skleněnou boudu – pro kuřáky. Ani její existenci nám nikdo nevysvětlil. Byla v areálu moderní velké fakultní nemocnice. Doktoři a sestřičky jako mnohde jinde ve světě totiž posedávali s cigaretami na lavičkách u vchodů.

Ani návštěvu nemocničního areálu průvodci nikomu neporadí, ale projít si kryté dvorany mezi jednotlivými budovami stojí za to – obchody, banka, cestovní kancelář, několik krásných kaváren, živé palmy až do stropu, moderní sochy, vodotrysky, vozíky pro převoz pacientů vyrovnané hned u vchodu jako vozíky v samoobsluze (stejným stylem se i uvolňují – vložíte dvě eura). Nejpřekvapivější byl volně přístupný internet ve dvoraně (správně jen pro pacienty) a vzájemný poměr zaměstnanců a lůžek – sedm tisíc zaměstnanců na tisíc tři sta lůžek.

Cyklista, kdo je víc

Jeden a půl eura za hodinu parkování je i na Holanďany trochu moc. A tak sahají po svém oblíbeném kole. A holandské kolo je kapitola sama pro sebe. Hodí se do Holandska a nikam jinam. Nemá přehazovačku, často je vybaveno jen nožní brzdou, je vyšší, má větší průměr kol, krytý řetěz, pohodlné sedlo, široká vysoká řídítka a pořádný nosič. Prostě kolo pro velké Holanďany, do rovné země bez kopců, zkonstruované tak, aby na něm mohli jezdit úředníci do práce, maminky s dětmi na nákup a studenti do školy. To poslední je zvláště v Groningenu hodně aktuální.

A protože Groningen je dost velké město, je nezbytnou součástí každého kola zámek, raději dva. Zloději kol jsou ve všech městech, pár eur se hodí na drogy či na pivo, v Groningenu se někdy jen potřebují rychle dostat na nádraží. Tam se zmizelá kola často najdou. Jednou za měsíc sem přijede sběrná služba a všechna podezřelá kola s rozlomenými zámky odveze z parkoviště jinam. Druhým zámkem se řetězem se přivazují třeba ke sloupu pouličního osvětlení.

Groningen sám o sobě je jinak víc než bezpečný (ostatně jako většina Holandska). Dokonce tu ani nehyzdí zdi graffiti, která v 80. letech představovala značný problém. Pak prý proběhla velká osvěta, práce po školách a dopadený viník musel pěkně draze zaplatit čištění. Těžko posoudit, co pomohlo. Faktem je, že groningenské historické budovy ani novostavby nikdo spreji nepoškozuje. Zato sprejeři mohou svůj umělecký podpis zvěčnit třeba na svých kolech. V jejich případě tím nejde o zviditelnění sebe, ale o to, své kolo najít ve změti ostatních. Než si nad tím lámat hlavu, je jednodušší koupit pár sprejů a dát kolu nezaměnitelný identifikační kabát. Dívky si kolo někdy věnčí umělými květinami.

I v saku

Při první návštěvě Holandska množství kol a způsob života na nich šokují. Kolo má na silnici přednost. Pokud ne, většinou si ji vynutí. Řidiči dobře vědí, že dojde-li ke srážce s cyklistou, i když v tom budou nevinně, stejně jim nikdo nebude věřit, že za nic nemohou. Cyklista ale nesmí na chodník (15 eur pokuta). Protože všude jsou cyklocesty se svým typicky načervenalým povrchem, na chodníku kola jen parkují nebo po něm předjíždějí pokuta nepokuta.

Pes v košíku na předním nosiči, jedno malé dítě vzadu, druhé vepředu. A protože do práce je třeba být slušně oblečen, jezdí se na kole v kostýmu, v kravatě, v botách na vysokém podpatku. Na věci jsou obří zadní brašny, většinou stále otevřené. Co se do nich nevejde, pověsí se na řídítka nebo vezme do jedné ruky, na řízení stačí druhá. Viděli jsme maminku s dítětem na ruce. Co kdyby spadla? – Holanďan přece z holandského kola nikdy nepadá! Vyrostl na něm a denně najezdí víc, než nachodí pěšky.

Holanďan také obrátí v ruce každé euro, říká se, že pravý Holanďan je ten, kdo koupí u Žida, prodá Skotovi a ještě vydělá. Obyvatelé Groningenu nejsou výjimkou. Jak by nejezdili na kole, když tím ušetří za benzin! A především studenti potřebují peníze na mnohem důležitější věci, než jsou pohonné hmoty.

Hlavně, že mohu

Zeptejte se kohokoliv v Groningenu, co charakterizuje jeho město, a řekne: „Jsme mladé město, samí studenti.“ Jen na univerzitě studuje na čtyřicet tisíc lidí. Studenti prosákli městem, převálcovali obvyklou měšťanskou usedlost, vnesli do Groningenu svůj vlastní režim.

Pondělí: No, kdo by po neděli chodil na přednášky?

Úterý: Přece jen se musíme učit, abychom získali alespoň půlku potřebných bodů a brali podporu.

Středa: No, ještě jeden den to vydržíme, ale večer je už čas zajít na nějakou akci do našeho klubu.

Čtvrtek: Dnes to roztočíme, v pátek se vyspíme a pak jedeme domů.

Dáváme si sraz s Auke, aby nám ukázal cvrkot v několika z dvou set šedesáti groningenských hospod a barů. V kolik? „Vyhovuje vám to v jedenáct? I když nevím, to bude ještě všude mrtvo, půlnoc by byla lepší!“ Jsme u další zvláštnosti. Hospody nemají pevnou zavírací dobu a ty oblíbené okolo centra končí k páté šesté ranní.

Je čtvrt na dvanáct, vcházíme do pravděpodobně nejznámější – Drie gezusters (Tři sestry). Je to vlastně soustava tří hospod a nesčíslného množství sálů a barů, mezi kterými se dá volně přecházet. Náš průvodce komentuje situaci slovy: „Je tady stále ještě moc klid.“ (To ovšem řekne až venku, vevnitř mu nerozumím ani slovo.)

Pod Sestrami je ve sklepě nálevna De tapperij, kam se patří zajít ve tři ráno. Teď vidíme jen holou černou místnost, nikde ani noha. Na rohu náměstí míjíme automat, v okýnkách však není kola nebo sušenky, ale hamburgry a hranolky: „Sem se chodí k ránu na snídani, po dvaceti až pětadvaceti pivech vám vyhládne,“ (čepují se třetinky). V tomto směru jsou prý šampiony studenti humanitárních směrů, hlavně ekonomové a právníci, technické směry se drží zpátky.

V barech převažují mladí, na české poměry hodně mladí, vždyť alkohol a cigarety je povoleno prodávat už osobám starším 16 let. Čekali jsme, že v liberálním Holandsku se ve městě mladých bude u stropu vznášet marihuanový mrak. Nic. „V hospodách si dát jointa nesmíte, musíte na ulici,“ dostává se nám vysvětlení. Ale i na ulici jsme trávu cítili minimálně. Zase slyšíme to, co jsme slyšeli vloni v Amsterdamu: „Nemusím, stačí mi, že vím, že můžu.“

Klub líných

V Groningenu studuje i pár Čechů. Ptali jsme se jedné budoucí matematičky, čím se místní studenti nejvíc liší od českých. Odpověděla bez zaváhání: „Jsou líní.“ Prý je to tím, že je nic nehoní, na školu se dostanou bez problémů, vždyť ani nemají přijímačky.

Důkazem je i jeden ze dvou největších studentských klubů, Vindicat. Má na dva tisíce členů a byl založen už v roce 1812. V češtině by se měl jmenovat Klub líných studentů. Průměrná délka studia jeho členů je totiž osm let (dříve deset). Nikdy prý nemá potíže se získáním sponzorů, i když se hodně financuje sám z poplatků nově přijímaných členů (401 eur vstup + 40 každé čtvrtletí).

Studentských klubů, které mají svou pevnou organizaci, pravidla přijímání i svou klubovou budovu, je ve městě deset. Jeden z nejmenších je fríský Bernet. Je otevřen dvakrát týdně od deseti hodin, a protože Auke je z Fríska (a umí frísky), pustí i nás dovnitř. Bylo dvaadvacet hodin patnáct minut, uvnitř čtyři lidé. Černá podlaha, pár stolů, na podlaze smetená hromádka vajglů od minula, ve velkém špalku uprostřed místnosti zaseknutá sekera.

Přijímací ceremoniály do klubů se poněkud zmírnily poté, co prý pár nových členů doplatilo na povinný vstupní alkoholový maraton životem. Ale i dnes nové členy v některých klubech čeká na každém schodu klubové budovy malý panák. V tomto směru by se současní studenti groningenské univerzity se svými kolegy ze 16. či 17. století určitě shodli. Čeští studenti ale nebyli jedinými Čechy, které jsme v Groningenu potkali. I sem totiž dorazily české a slovenské sexuální pracovnice.

Přívětivé uličky lásky

Kdo by čekal špinavou vulgární ulici a nebezpečně vypadající pasáky opřené o rohy tmavých budov, bude zklamán. Od běžné holandské ulice se ulička lásky liší v podstatě jen červeně orámovanými výlohami s nasvětlenými slečnami. Některé domy mají v přízemí okna dvě, jiné čtyři. Okno se židlí a televizí, chodba dozadu, schody nahoru. Pokud má pronajímatelka právě uvnitř práci, je zataženo. V Groningenu před záclonami stojí umělé penisy a mezi nimi třeba váza s orchidejí – Holandsko miluje květiny. Někdy je na skle nalepena autoznačka NL, více než polovinu dívek totiž tvoří cizinky, včetně Češek a Slovenek.

Je dopoledne, léto, teplo, dívky si místo speciálních oblečků vzaly plavky a vyšly před výlohy. Povídají si, krmí chlebem holuby. Dokonalou přívětivou atmosféru maloměsta umocňují pomalu projíždějící auta a „hallo, baby“, kterým dívky upoutávají pozornost návštěvníků, i když většina z nich tudy jen projíždí a okukuje. Někdy se dokonce objeví i tatínek s nákupem, miminem v sedačce a kytkou pro manželku.

Zaslechneme češtinu a slovenštinu. Nejsem sice člověk, na kterého naplácaná Slovenka čeká, ale přesto se zeptám, zda by nešla zítra na kafe. „Co já vám můžu o Groningenu povídat, jsem tady dva měsíce a ještě jsem pomalu nevystrčila paty. Ale určitě je to lepší než v Praze nebo v Bratislavě.“ Proč, to se nedovím. Slovenské poprsí číslo šest ale na schůzku druhý den nepřišlo.

Nahlížením do oken jsme upoutali pozornost štíhlé, příjemné, nenamalované, úplně normální padesátnice. „Jsme novináři, můžeme se vás na něco zeptat?“ Paní N, kterou znají v ulici všechny dívky, vypráví celkem bez zábran a ukazuje ve vitrínce svoje jméno, telefony a kontaktní adresu. „Patří mi tady šedesát čtyři oken. Češky tady dělaly samozřejmě už před povolením, tehdy musely před policií vždy zmizet. Oficiálně tady nespí, mají jen místo na odpočinek. A pokud mají pronajatou i kuchyňku, jen proto, aby si uvařily kávu. Co já se už najednala s různými právníky.“

Kromě sazby třiceti eur za základní službu se jiná čísla nedovíme. Ochranka tady není, paní N. se za třicet let nesetkala s případem, že by byla zapotřebí. „Platí se předem, je na děvčatech, koho si pustí dovnitř.“

Jak dlouho tady děvčata dělají? Šetří si? Anonymita? N. živě reaguje: „Ano, nikdo je nezná, některé tady jsou i přes rok, šetří si, chtějí se vrátit domů s penězi.“ Co jazyky? „Prosím vás, k čemu? Domluví se rukama.“ Polky, Bulharky, Češky, bílé, snědé, míšenky...

Veřejné domy a masážní salony v Nizozemsku téměř nejsou, privátů jen málo, převažují uličky lásky, tady v nich ovšem (na rozdíl od Amsterdamu) nechodí pod vedením průvodců poněkud překvapení japonští turisté ve dvojicích.

Paní N. pospíchá na masáž, protože ji bolí záda, my nasedáme na svá růžová hotelová kola (groningenské hotely je svým hostům půjčují zadarmo) a pokračujeme v pohodové jízdě po uklizených ulicích, které lemují domky z červených cihel a s bílými okenními rámy. Míjíme avantgardní skleněnou budovu – univerzitní muzeum a vydáváme se podél okružního kanálu, který je i v Groningenu plný obytných lodí. Zatímco za 4+1 s garáží v novostavbě se platí i s poplatky 600 eur měsíčně, za kotvení lodi si město účtuje jen 400 eur ročně. I proto se nové místo sežene jen rovnou s lodí.

Klid, idyla – jak pro důchodce, tak i pro groningenské studenty, když ve čtyři ráno přecházejí z jedné
hospody do druhé.
červen 2006

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group