ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Jak jsem potkala velryby

jakjsempotkalaverlybyOstrovy Francouzské Polynésie působí jako exotický ráj nejen díky nádherné přírodě, ale i zajímavým mixem polynéské a francouzské kultury. Nejznámější z nich je asi díky van Goghovým obrazům hlavní ostrov Tahiti. Oblíbeným místem keporkaků, kde se od konce července do října páří a rodí mláďata, je ale sousední, sesterský ostrov Moorea. Jako průvodce za velrybami místní doporučují kapitána Heifaru, který je zároveň majitelem lodi Moorea Boat Tours. Menší velikost lodi s velice přátelskou rodinnou atmosférou a hlavně její ekologické zaměření nám velice vyhovuje. Čeká nás už třetí výprava za velrybami, poslední šance, a nemohu dospat, mám své oblíbené velrybí sny... Počasí sice není nic moc, ale zato optimismu je spousta. I kdybychom se ani dnes s keporkaky nepotkali, víme, že jsme pro to udělali maximum.

Po krátké projížďce lagunou se vydáváme na volné moře kolem ostrova. S očima na stopkách sleduji na přídi hladinu a hledám jakýkoliv náznak vynoření velryb – fontánu, plácnutí ploutví nebo výskok. Asi po deseti minutách objevím létající ryby, ale po keporkacích ani vidu, ani slechu.

Zkoušíme jihozápad ostrova. Hned po několika minutách se asi sto metrů od nás vynořuje hřbet a plácají obrovské ploutve statného keporkaka. Výdechová fontána má opravdu nádherný tvar V, jaký popisují v odborných knížkách. Všichni na palubě propadáme nadšení a bez hlesu sledujeme v úžasu krátké zanoření, před kterým je vidět „hrb“ keporkaka, pak opět výdech a otočku s plácnutím. Před hlubokým zanořením se velryba nakonec loučí mávnutím svou majestátní ocasní ploutví. Trvalo to jen několik krátkých minut, ale než jsme stačili pořádně vydechnout, objevují se další velryby – párek mladých keporkaků, kteří očividně mají zájem o naši loď. Sice neslyšíme žádný zpěv, ale zato se k nám sami přibližují. Samec nás podeplouvá až neuvěřitelně blizoučko. Heifara zastavuje loď a my v tichosti a s velkým respektem obdivujeme obrovské nádherné bílé břicho. Kapitán odhaduje jejich velikost na dvanáct metrů, ale nám všem se většinou zdají mnohem větší. Až teď si uvědomujeme jejich obrovitost. Opravdu si nezadají s menším autobusem.

Tělem mi pumpuje krev, snad náš sen konečně vyjde! Navenek však člověk musí zůstat klidný, jakýkoliv větší hluk velrybu odradí od dalšího kontaktu.

Velryby nás na dobrou čtvrthodinku opouštějí do hlubin, za několik dlouhých minut napětí se opět vynoří nedaleko. Podle přísných instrukcí Heifary jsme mezitím pohotově připraveni – masky, šnorchly, ploutve a hlavně foťáky. Je nás celkem pět odvážlivců včetně kameramana Tima. Ten jde první velice potichu a pomaloučku do vody. Na pokyn ho pak jeden po druhém následujeme. Loď nás opouští, aby dodržela přísná pravidla pro pozorování velryb. My zůstáváme a bez větších pohybů pouze ležíme na hladině a čekáme. Za pár vteřin se k nám blíží dva obrovské stíny – skoro se mi zastavilo srdce. Najednou pozoruji to, o čem se mi snilo jen v těch nejodvážnějších snech – úžasný tanec dvou nádherných obrů v hlubinách. Navzdory své velikosti se oba mladí keporkaci pohybují neuvěřitelně ladně a já mám chuť se k nim přidat.

Samice předvádí nádherné piruety. Velikost velryb mi nenahání strach. V jejich očích vidím velkou moudrost, klid a nadhled nad námi, těmi malými živáčky na hladině. Samec následuje samici, jako by byli na tenhle taneční kousek sehraní. Sledujeme opravdové nesmělé velrybí námluvy. Můj partner Nycko fotí jako o život a ani si nestihne uvědomit, že je pod velkou lupou samce, který si ho velmi pozorně prohlíží. I když velikostí se nemohou měřit, může jít o konkurenci. Keporkaci totiž velice dobře vycítí, zda se jedná o stejné pohlaví. Nakonec ale samec zřejmě usoudí, že Nycko je přece jen voyeur a dále se věnuje námluvám. Dvě modro-bílé hory masa se k nám opět přibližují, a to na vzdálenost asi pět metrů! Pětatřicetimilimetrový objektiv v některých chvílích opravdu nestačí. Naši ladní obři jsou až moc blízko, takže se mnohdy do hledáčku ani nevejdou. Máme husí kůži, ale zimou to není. Velryby nakonec mizí v modravé dálce stejně rychle, jako se objevily.

 

Keporkak

Megaptera novaeangliae (lze přeložit jako „dlouhokřídlý Novoangličan“)

l Keporkaci jsou asi nejpopulárnějšími velrybami na pozorovacích výpravách. Nejen že bez ostychu předvádějí všechny své kousky, jako akrobatické výskoky, mávání ploutvemi, piruety a zvedání ocasu při zanořování, ale někdy se dokonce k lodi sami přibližují, jako by je samotné kontakt s člověkem také zajímal. Každý jedinec má jiné zbarvení, a to na břiše a hlavně u ocasní ploutve, která zároveň slouží k jejich identifikaci.

l Nejnápadnějšími rozlišovacími znaky těchto kytovců jsou robustní tělo, velké nápadné ploutve dosahující třetiny jejich rozměru, mnohdy až 5 metrů, a malý hrb místo hřbetní ploutve. Hlava i ploutve jsou většinou porostlé schránkami parazitů svijonožců.

l V průměru dosahují délky od 11 do 19 metrů a hmotnosti 35–40 tun, přičemž samice bývá větší než samec.

l Dožívají se 40 až 60 let. Pohlavní dospělosti dosahují kolem pátého roku života a samice poté rodí v zimovištích mláďata jednou za rok až za tři roky. Vyskytují se ve všech oceánech od tropů po polární vody.

l Roční cyklus keporkaků se dělí do tří hlavních fází, letní, migrační a zimní, přičemž každá je spojena s rozdílným chováním. Po období rivality a půstu v tropických zimovištích, kdy má páření a rození mláďat přednost, migrují keporkaci zpět do chladných pastvišť na Antarktidu či severní pól, mnohdy na vzdálenost až 19 tisíc kilometrů. Protože nepřijímají ani během migrace téměř žádnou potravu, shodí během této doby úctyhodně na váze. Další čtyři měsíce se pak nezabývají ničím jiným než potravou.

l V rámci početné rodiny kytovců se keporkaci řadí mezi kosticovce, jelikož mají místo zubů hrubé vláknité kostice vyrůstající z horní čelisti. Ty jsou úžasným vynálezem matky přírody, který slouží k filtrování krilu a malých hejnových ryb, jež tvoří základ jejich potravy.

l Patří mezi pomalejší plavce (3–15 km/h), ale při ohrožení či námluvách mohou zrychlit až na 27 km/h. Ponořují se většinou na 15 minut, na pastvištích pak až na 30 minut.

l Písně keporkaků patří mezi nejdelší a nejucelenější v celé zvířecí říši. Jedna píseň se skládá z několika samostatných témat (2–9) a zajímavá směsice zvuků zahrnující vzdechy, chrochtání, pískání a kňučení včetně nářků trvá většinou od několika minut až do půl hodiny. Zpívají pouze samci a každá populace velryb má svou vlastní píseň, kterou postupem času rozvíjí. Každý samec je schopen tyto změny zachytit a svůj zpěv jim přizpůsobit. I když se většina vědců shoduje na tom, že písně jsou součástí sexuálního chování samců, jejich důvod je stále ještě nejasný. Podle jiných slouží také k udržení sociálního „pořádku“ v rámci jednotlivých populací.

l Název rodu Megaptera vznikl spojením latinského slova mega (velký) a řeckého pteron (křídlo).
červen 2006

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group