ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Nejtajemnější v Altaji

nejtajemnejsivaltajiGaz nás po prašné cestě veze Čujskou stepí do poslední zapadlé osady. Míříme do perly Altaje, Katuňského zapovědniku (zapovědnik – území s nejvyšším stupněm ochrany přírody v Rusku, vstup je možný pouze s povolením). Dál už lze jít jen po svých. Noříme se do tajgy. Tajuplný název s příchutí exotiky skrývá obyčejný drsný jehličnatý les. Nenajdeme v něm ani žádné velikány, ani se nevyznačuje bůhvíjakou hustotou. Listnáčů je velmi málo, vlastně jen v nejnižších partiích několik bříz. Jasně převažuje sibiřský modřín a limba. Jejími šiškami se živí nejen veverky, ale nepohrdnou jimi ani medvědi, rosomáci, lišky, a nakonec ani člověk. Méně je tu jedlí, smrků, jalovců. Čím jsme výše, tím více stromy řídnou a jsou nižší.

Tajga není sice houštinou kmenů, ale hustý zelený podrost hodně ztěžuje průchod. Ve změti kořenů, balvanů, trnitých keřů, ostružiní a maliní občas zahlédneme ladné květy kosatců.

Říkají jim gnus

Stoupáme. Přibývá mechů a pestrobarevných lišejníků, jsme v pásmu horské tundry. Místo kosodřeviny, obvyklé v evropských horách, tu roste zakrslá bříza a zakrslé vrbky. Pokroucené a spletité větve přesahují místy výšku člověka a prodírání je velmi nepříjemné a zdlouhavé. Zdá se nám, že větve jsou kýmsi zlomyslně položeny do tří pater: nejvyšší šlehá do tváře, prostřední shazuje batohy a nejnižší podráží nohy.

Z podmáčeného podloží zakrslých vrb se v pozdním odpoledni při každém kroku zvedají mračna komárů, muchniček a jiné bzučící a bodající havěti, jíž Rusové trefně říkají gnus. Utíkat před ním, dávat přitom pozor na propadnutí se do bažiny, rukama si klestit cestu větvovím a zároveň plácat nejdotěrnější hmyz – to je peklo sibiřské divočiny. Odpočinek na březích vysokohorských ples pak bereme jako odměnu.

Pavouci na ledu

Opouštíme nenáviděné houští a stoupáme alpínskými horskými loukami plnými velkých květů. Břehy stříbřitých bystřin jsou podmáčené a oživují je trsy růžových prvosenek, jasně oranžové vysoké úpolíny (ogoňok) a divoký česnek. Mezi kameny v trávách nalézáme nádherné modrofialové hořce a pestrobarevné macešky. Jednoznačně ale dominuje modrá. Hektary modrozelených polí orlíčků a včelníků jsou pastvou pro oči.

Konečně se nám jde pohodlně. Kam oko dohlédne, se rozprostírají nekonečné řetězy hor; zelené, kamenité i zaledněné vrcholky. A nejvýše, až na samou hranici ledovce, sahá horský žlutý mák a drobné macešky.

Nervózně nás sleduje kolonie pišt’uch, pak zapiští a zvířátka rychle mizí v podzemních úkrytech.

Ještě výše jsou kamenná moře porostlá zelenožlutými lišejníky. Mezi skulinami na nás tu a tam pokukuje roztomilá zemní veverka – burunduk. Často nás zvědavě sleduje z pouhého metru, ale její šedohnědý kožíšek s podélnými proužky ji v kamenech dokonale skrývá. Prozradí ji až pronikavý pískot a rychlý pohyb.

Nejvyšší vrcholky a sedla pokrývají šedobělomodré ledovce. Po ledu se překvapivě prohánějí velcí pavouci. Pak pochopíme, jak se tu vzali – na ledovcových pláních nacházíme desítky mrtvých motýlů, které jsme viděli níže. Přemnožili se a květy i sebemenší kaluže jimi byly doslova obsypány.

Cesty? Žádné nejsou

V Katuňském zapovědniku nejsou cesty. V mapách jsou sice zakresleny jakési stezky, ale to je nutno chápat spíše jako místa, kudy lze projít. Po hřebenech se chodit nedá, schůdnější jsou doliny podél řek, hřebeny se přecházejí v sedlech. Pokud „cesta“ na mapě přechází řeku, znamená to zpravidla, že ten, kdo ji nepřebrodí právě tady, narazí dál už jen na nepřekonatelnou překážku v podobě divokého přítoku či skalní stěny.

Brody se stávají naším každodenním chlebem. Často znamenají několikahodinové a někdy i půldenní zpoždění. Ale obětovat čas na vybrání nejvhodnějšího místa se vyplatí, i v nejmělčích místech má totiž dravá jarní řeka obrovskou sílu, která hravě podtrhne nohy, takže je třeba se jistit i lanem.

Podél řek procházíme všemi vegetačními stupni altajských hor. V místech, kde se řeka hluboce zařezává do okolních kopců, balancujeme na prudkých svazích v suti a vlhké klouzající trávě nebo na visících sněhových jazycích. V místech, kde se řeka rozlévá do široké roviny, obcházíme členité meandry, nabíráme si do bot na podmáčených loukách s vysokými bolševníky a bodláky, které se střídají s hustými křovisky zakrslé vrby. Někde je třeba obtížně přeskákat bažinu po obřích trsech trávy, které vypadají jako želví hřbety. Pod váhou člověka se pohupují, naklánějí a někdy se zdá, že i uhýbají, a tak každý jednou zapadne, někdy po kolena a jindy po pás. Při sestupu pak v tajze zase padáme ve vysokém porostu přes padlé kmeny a téměř neviditelné balvany, zaplétáme se do ostružinových pastí. Z dálky všechny vypadají jako pěkná louka s nízkou trávou...

Strážci území

Přístupové cesty a klíčová údolí, kudy každý vetřelec musí projít, k našemu překvapení skutečně někdo hlídá. Poprvé je potkáváme u řeky Katun’. Šest plně ozbrojených „partyzánů“ v maskáčích se tísní v malém srubu, který si sami postavili ze zdrojů tajgy, vlnitého plechu a kousku igelitu. Nekompromisně kontrolují naše propustky, obrovskou vysílačkou informují ředitele, teprve potom jejich neoholené tváře rozzáří úsměv se spoustou zlatých zubů. Ochotně se s námi dělí o to málo, co mají, po týdnech na instantní kosmické stravě je skopové! Na družbu padá poslední zbytek naší slivovice.

Být strážcem zapovědniku je pořádně tvrdý denní chleba. Za 2500 ruských rublů měsíčně (rubl je necelá česká koruna) se střídají v dvojtýdenních směnách, daleko od svých rodin, s sebou jen to nejnutnější: koně, pušku, holínky, legitimaci strážce a pro Rusy nezbytný těžký kotlík a plechové kýble na vaření... Za nízký plat toho pro své rodiny moc nepořídí, takže ve dnech, kdy jsou doma, tvrdě pracují na svých drobných hospodářstvích. Ale i tak jsou rádi, že mají vůbec nějakou práci.

Ne všichni jsou však místní. Ivan měl dobře placené místo na policejním inspektorátě: „Ne Altaj, Moskva je džungle. A z betonu! Žije v ní deset milionů lidí, jeden těsně vedle druhého, a přitom každý sám. Tady se všichni známe, pomáháme si. A zdejší příroda, ta je prostě překrásná!“ Ivan sem dřív jezdil jako turista, ale nakonec mu zdejší kraj tak učaroval, že se rozhodl úplně změnit svůj život.

V opuštěné základně u jezera Talmeň na nás už čeká German. Bývá zde přes celé léto a tak si tu trošku nad poměry zařídil. Ve srubu ze stropu visí drát se žárovkou, elektřinu dodává hlučný generátor z potůčku. Skutečným přepychem je ale ruská baňa (sauna). Na místní poměry mimořádně pěkná dřevěná chatka s verandou a kamínky uvnitř. Že jsme pořád v Rusku, je poznat z toho, že stavitelé svůj velkorysý záměr nedokončili: baňa svému účelu už sloužit může, tak proč se párat s nějakou lávkou k jezeru, ve kterém se pak má člověk po pobytu v bani jít zchladit? Zatím tu trčí jen nachystané kůly.

A German už roztápí, abychom i my poznali, co znamená pravá ruská baňa. V přetopené chatce rozlévá na rozpálené kameny celý kbelík vody. Když je po dlouhých minutách žár nesnesitelný a všichni jsme nachystáni vystartovat do jezera, uchopí březové metličky a se slovy „papárim sa“ sám sebe, ale pak i nás řádně prošlehá. Žárem a vlhkem přecitlivělá kůže při této proceduře pálí jako čert. Kdosi utrousí „russkij masochism“. German se jen směje a šlehá. Teprve poté nás pustí do jezera. Pádíme přes kameny jako o život do studené vody... Hlasitě pak oddechujeme na verandě baně, pozorujeme klidné jezero a vůbec nám nevadí, že gnus právě zahájil krvavou hostinu na náš účet.

lll

Po návratu do civilizace se samozřejmě opět setkáváme s ředitelem chráněného území. Vyprávíme zážitky, ptají se nás na počasí, průchodnost sedel, setkání s divokými zvířaty a se strážci. Nakonec se ředitel usměje a zeptá se: „I što russkij masochism?“

 

 

Území levharta sněžného

l Stal se symbolem ochrany, patří ke kriticky ohroženým druhům a Katuňský zapovědnik ho má ve znaku. Altaj je jednou z oblastí, kde ještě žije. Počet těchto šelem se na celém světě odhaduje jen na několik tisíc.

l Je to samotářská plachá šelma, která žije ve vysokohorských oblastech, kde se ukrývá v jeskyních a skalních rozsedlinách. Loví za soumraku a v noci.

l Charakteristické dlouhé zadní končetiny mu umožňují až patnáctimetrové skoky. Neobyčejná je rovněž délka ocasu, zhruba půlka z až dvoumetrové délky těla. Samec váží až 50 kg, samice o něco méně.

l V přírodě se dožívá 15 až 18 let. Rozmnožovat se může po celý rok, březost trvá něco přes tři měsíce. Narodí se obvykle dvě až tři mláďata, která zůstávají asi rok a půl s matkou.

l Člověku se vyhýbá, neútočí na něj.

 

Altaj

l Rozložité horstvo se zvedá ze západosibiřské roviny zhruba ve středu euroasijského kontinentu a je tak nejvzdálenějším pohořím od mořského pobřeží vůbec. Kromě Ruska a Mongolska zasahuje Altaj částečně i do Kazachstánu a Číny.

l Vzdálenost od moří a oceánů se výrazně podepsala na charakteru jižních partií, Mongolský a Gobijský Altaj je proto pod vlivem ryze kontinentálního klimatu s minimem srážek, takže stepi, pouště a polopouště v podnoží hor běžně přecházejí přímo do horských sutí a les je v horách pouze v ostrůvcích vlhkých údolí. Ledovců i krátkých řek je poskrovnu.

l Na severu, v Ruském (Velkém) Altaji, je situace zcela odlišná. I odtud je k moři velmi daleko, nicméně vláze ze Severního ledového oceánu nestojí v cestě žádné vysoké pohoří a valící se mraky nabývají na síle cestou přes rovinatou Sibiř, protkanou sítí řek s tisíci jezery a velkými plochami bažin. Narážejí pak na vysoké štíty Ruského Altaje.

l Ruský Altaj je velmi deštivý a zaledněný. Velký přísun srážek vytváří mimořádné podmínky pro vegetaci. Nadbytek vláhy plní koryta divokých horských potoků a řek, které nakonec vytvoří největší sibiřskou řeku Ob’. Její hlavní zdrojnicí je řeka Katun’, která vytéká z Katuňského jezera na jižním úbočí hory Beluchy (4509 m n. m.).

l Díky odlehlosti, velmi nízké hustotě osídlení, obrovským místním vzdálenostem, v podstatě neexistující turistické infrastruktuře a relativní nepřístupnosti horských terénů tu lze najít ještě místa prakticky nedotčená civilizací.

 

Katuňský zapovědnik

l Jedno z nejodlehlejších míst i na altajské poměry. Nevede k němu žádná silnice, ročně ho navštíví jen několik desítek lidí.

l Do srdce této unikátní vysokohorské divočiny (zapovědnik = „zapovězené území“) vede několik cest, ale žádná není snadná. Je třeba překonat vysokou hradbu Katuňské podkovy – nejvyšší altajský hřeben vůbec. Z jihu je oddělen neprodyšnou hranicí s Kazachstánem.

l Charakteristické je perfektně zachovalé a i pro laika jasně zřetelné vertikální zonální členění vegetačních stupňů. Stepní stupeň žlutých trav bez lesa střídá sibiřská tajga – poměrně řídký převážně jehlič-

 

 

natý les s hustým podrostem. Nad tajgou se rozprostírá pásmo horské tundry, místo naší kosodřeviny zde uvidíte zakrslé břízky a vrby. Následuje pásmo alpínských luk s bohatým a vysokým kobercem pestrobarevných květů. Nad ním už je pásmo skal, sněhu a ledu.

l Fauna je typicky sibiřská, druhově ne tak bohatá jako počtem jedinců jednotlivých druhů. K symbolům ochrany patří zejména kriticky ohrožený sněžný levhart, kterého má zapovědnik i ve znaku. Zlaté hory – Altajský zapovědnik, oblast kolem hory Belucha a náhorní plošina Ukok (pazyrické památky) – jsou zapsány na seznamu světového dědictví UNESCO.
červen 2006

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group