ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Děsím se, až budou jen lidé, říká Jan Dungel, malíř snového světa

desimseazbudoujenlideČím je ti dnes příroda?

Naprosto vším. Je to můj pojem duchovního života, přímo prvotní duchovní hodnota. Je to jako vzácný obraz od Vermeera nebo třeba hudba Mozartova Rekviem, je to směs všech vnímaných smyslových vjemů od hudby až po barevnost a bohatost tvarů, a ještě mnohem víc, je to o podstatě bytí. V přírodě rád například i čtu, neboť některé knihy dostávají v otevřeném prostoru zcela jiný rozměr. Jinak je vnímám.

 

A jak tedy vnímáš postupné, ale nezadržitelné ničení přírody, které je zvláště patrné právě v deštných pralesích jihoamerického kontinentu? Ničení, které se stává pomalu symbolem možné zkázy světa.

Bolestně. To myslím doslova, je prostě utrpení to vidět. Děsí mě ta akcelerace, s jakou se ničení stupňuje. A to takovou měrou, že i když si to prostě nepřipouštím, odmítám na to myslet, vím, že už je v podstatě rozhodnuto. Vnitřně to cítím. Je to nevratný proces. Někdy si říkám, že je vlastně dobře, že já se snad té totální pustiny už nedožiji, protože už mám svůj věk, rozumově však vím, že tento okamžik se blíží. Z mého pohledu to bude doba ubíjející světské jednotvárnosti, neboť tady budou už jenom lidé v devastované krajině, která bude uspokojovat jen jejich základní potřeby. A to ještě špatně. Nic víc. Opravdu se děsím té chvíle, kdy na světě budou jen lidé.

 

Přestože se často pohybuješ po místech, kam si prorážíte cestu divočinou i několik dní nebo týdnů? Jak se s tím vyrovnáváte, když na druhé straně cítíš k lidem tam žijícím velké sympatie? Máš je nejspíš svým způsobem i rád.

Bohužel se s tím vyrovnávám jen těžko a není to jednoduché k vysvětlení. Oba jsme byli v Nepálu. Vesnice kolem Pokhary, například Naudanda, bývaly utopeny v lesích plných orchidejí a ptáků. Uplynul jen pouhý jeden rok po mé první návštěvě v osmdesátých letech, kdy jsem prožil opojný pocit z výstupu do této vesničky utopené v zeleni svahů pod bílými štíty Annapurny a Machapuchare, a k mému zděšení jsem tam našel poloprázdnou vesnici a zcela zdevastovanou, odlesněnou pustinu. Ta nepředstavitelná zkáza způsobená jen a jen snahou vesničanů poskytnout turistům z bohatých zemí komfort v podobě horkého čaje a trochy rýže mne zasáhla tak hluboce, že jsem již nikdy nenašel odvahu se tam vrátit! Domorodci zničili své prostředí, vykáceli všechny stromy na palivo a nikdo jim v tom nezabránil. Nebránili tomu ani bohatí turisté, pro než nebyl problém vynést tu trochu benzinu do svého vařiče, lesy nebránily ani místní autority, i když jim to vysvětloval i jejich oblíbenec Edmund Hillary. Kdo za to může? Hledejme pravého viníka! Úplně stejné je to v Amazonii. Ti chudáci toužící po půdě za to vlastně nemohou!

 

Nutí tě tedy ten pohled na pokračující a nezadržitelnou devastaci přírody všude na světě ke spěchu najít ještě další a další místa, na nichž dosud žijí zvířata, která vlastně normální člověk nejenom že neuvidí živá, ale často nemá ani ponětí o jejich existenci?

Do jisté míry ano. Musím některým lidem připadat jako šílenec, který utrácí všechny své peníze za námahu, útrapy a nebezpečí v deštném pralese jenom proto, aby na vlastní oči viděl, že například vzácná kotinga vranucha ozdobná ještě žije. Ale je to moje radost, výrazně to obohacuje můj život a už tomu nejspíš ani jinak nebude. I když by se to vše dalo omluvit profesionálním zájmem, ten je vlastně už vedlejší. Tím se spíše tento životní postoj jen omlouvá. Pro mě je každá z těch expedic cestou do ráje na zemi. Tam získávám sílu žít.

 

Jako na tom obraze s ibisy nachovými zářícími v zeleni pralesa a odrážejícími se svými siluetami jakoby neskutečných bytostí ve vodě řeky? Kdo to neuviděl na vlastní oči, ten řekne: to je jen sen, fantazie. Ale není. Takové scenerie existují! Jen je najít, že? Jak ti ten ráj pomáhají odkrývat indiáni a domorodci vůbec?

Zásadním způsobem. I když jsem byl v pralese kolem Orinoka už tolikrát, že si dokonce pamatuji některé cesty lépe než mí průvodci, nevidím to, co oni. Já jsem vyrostl ve svém lese, kde jsem vnímal obraz i zvuky a hned je zařazoval ke zvířatům, jež jsem důvěrně znal. Indián vidí a slyší podvědomě totéž co já, ale v pralese. Tedy tam, kde já nejsem doma. Indiáni jsou mé oči a uši v prostředí, kde já přes všechnu snahu nikdy jako doma nebudu. A to, že mnohé takové indiány znám, považuji za nesmírnou cennost a hodnotu. Byla to léta a léta budování vztahů a společného úsilí, než jsem získal jejich důvěru a přiměl je opakovaně k cestám do pralesa, aby mi pomohli najít zvíře, které hledám. Toho nedosáhne každý. Ta vzájemná důvěra je moje těžce získaná a neocenitelná životní hodnota.

Zajímavé na tom je, že zpočátku tyto lidi vůbec nezajímalo moje malování, byli prostě průvodci cizince, který s sebou nosí papíry a tužky. Dnes už mám pocit, že spolu se mnou sdílejí snahu hledané zvíře opravdu najít a umožnit mi něco, co respektují jako mé poslání. Dnes ty cesty prožíváme společně. I když pro ně jsem samozřejmě zdroj obživy. Ale to mi nevadí, tak to asi i má být. Jen je v tom navíc ten respekt.

 

Zajímali se někdy odborníci o místa původu tvých kreseb zvířat tak vzácných, že mnozí z nich tvrdí, že už ani nežijí?

Problém bude asi spíše ve mně, protože já jsem se s těmi kresbami vlastně nikomu moc nevnucoval. Nabízel jsem je příležitostně k výstavám, ale největší takovou výstavu jsem měl vlastně až vloni v Lucembursku. Někdy už přemýšlím, co s tím materiálem, co jsem za ta léta nashromáždil, udělám. Možná to zužitkuji alespoň částečně v knize, kterou připravuji.

Ale nijak mne to nemrzí, neboť teprve po letech oceňuji hodnotu těch kreseb, jež získávají právě tou systematičností a umíněností na věrohodnosti a snad i cennosti. Kdybych je publikoval dříve, připadal bych si nyní trapně. Cítím nejistotu stále, ale dnes se toho už tak nebojím. Především je moje zkušenost s tamní přírodou mnohem hlubší. Krajiny pralesa jsou mi více otevřené a mám pocit, že začínám trochu víc rozumět složitému ekosystému deštného pralesa, i když se stále učím.

 

Přesto v tobě zůstalo ještě hodně z kumštýře, jímž jsi jistou dobu chtěl být, když dokážeš namalovat obraz, kde opouštíš realitu, ať už je to jakýsi snový svět pralesního světa, nebo abstraktní pojetí reality.

Pokud máš na mysli moje obrazy a volnou tvorbu, necítím žádný protiklad, pořád je to inspirace přírodou, jen přístup a technika jsou jiné. Skládám zase jen určité fragmenty přírody do různých struktur. Nakonec i v současnosti mnohem častěji vystavuji své obrazy a nikoliv kresby zvířat – jednoduše o ně není takový zájem.

 

Vraťme se ještě k problému ničení deštného pralesa, neboť kdo tam nepobyl alespoň chvíli, nedovede si představit tu hýřivou a inspirující bohatost tvarů, forem života i barev a neporozumí smutku člověka, jenž se vrátí na místa, kde kolem něj mávali obrovští motýli svými smaragdovými křídly, ale on tam najde jen bahno a odpadky. Můžeš blíže popsat tu devastaci například v úbytku druhů kdysi běžných, dnes vzácných nebo zcela vyhubených na místech, která znáš vlastně po dvě desetiletí?

To má mnoho podob. Je to nejspíš nezadržitelný a navíc stále se zrychlující proces. Nejrychlejší a nejviditelnější je například vypalování pralesa, to je zcela důsledné a plošné zničení všeho živého. Zbude popel a ohořelé pahýly kdysi nádherných stromů. K tomu není co dodat. Ale pak je tu například těžba diamantů, zlata, těžba ropy a plynu, těžba dřevin, které mají ve svém důsledku zcela stejný efekt. Mojí téměř osudovou řekou je Orinoko s přítoky. To byla donedávna řeka s absolutně čistou vodou, kterou bylo možné pít, a krajinou, jež byla stejná zřejmě po tisíciletí.

Před pár lety se tam v národním parku Yapacana prosadila ilegální těžba zlata a stovky zlatokopů se začaly stahovat do sice malého území, ale s úděsnými důsledky pro rozsáhlou oblast vymezenou řekami Casiquiare, Orinokem a kolumbijskou hranicí, odkud hordy chudých zlatokopů pronikají nejvíce. Na ty se pak nabalili partyzáni z organizace FARC, banditi a vůbec lůza z celého širokého okolí. Protože tam nejsou cesty, obchody ani bydlení, zlatokopové vybili v širokém okolí všechnu zvěř včetně ryb. I když jde o národní park, zdevastovali řeky, z nichž se staly špinavé stoky plné odpadků a plastových láhví, mezi kterými jako ironie osudu dosud loví nádherné a vzácné vydry obrovské. To se stalo za pouhé tři roky. A protože je to jen předzvěst toho, jak se bude dále tato oblast vyvíjet, je to zcela zdrcující pohled. Je to pohled na lidskou marnost a krutost. Je to i předzvěst „krásy“ světa, který si pro sebe lidstvo tak úporně připravuje.

 

Asi zcela nejzáludnější otázka, kterou ti mohu položit jako člověku a ekologovi, je: co proti tomu může člověk jako já, nebo kdokoliv jiný, dělat? Když se jedná o vybíjení velryb nebo žraloků, je odpověď jednoduchá, nejíst je. Nekupovat jejich maso. Ale v případě pralesů? Jak mohu změnit nebo ovlivnit ničení? Mimochodem, málokdo ví, že vypalování pralesů v Amazonii produkuje takové množství nejškodlivějšího plynu pro skleníkový efekt, oxidu uhličitého, že je to zcela srovnatelné s emitováním oxidu uhličitého ze všech elektrárenských zdrojů na všech kontinentech! Budeš souhlasit s názorem, že je to především v chápání politiky, jíž jsme dennodenními svědky, tedy v nezodpovědnosti politiků. Co je zapotřebí změnit?

Protože už máme hodně zkušeností, je třeba říci, ano, je to tak. Přitom je to jen otázka vůle se dohodnout. Velká část degradace přírody je naprosto zbytečný akt zvůle, je to zbytečně zničený svět, který stejně nikomu nepřinese ve svém konečném účtování nic prospěšného. Třeba ono zmíněné plundrování národního parku Yapacana ve Venezuele nepřináší žádný užitek ani státu, ani místním obyvatelům, idiánům, o přírodě ani nemluvě! Většina prodeje zlata teče mimo oficiální ekonomiku a dobýváním zlata bez jakýchkoliv ekologických standardů nakonec nic nezískají ani zlatokopové samotní. Ti, co to přežijí, totiž většinou zůstanou stejně chudí, jako byli předtím. Skutečným výsledkem této mamutí devastace je nezměrné utrpení většiny lidí, které toto soukolí semele. Na tom ničení má zisk jen pár organizátorů, kteří žijí kdesi v Kolumbii či venezuelském Caracasu, spolu s hrstkou zkorumpovaných úředníků a vojáků.

Využívání přírodního bohatství Amazonie se nedá zastavit, ale jde o způsob, jakým to bude provedeno. Většina prezidentských systémů v Jižní Americe, ale stejně tak například v Malajsii či Indonésii, by respektem k vlastní zemi a její přírodě získala neskutečné bohatství. Na první pohled je to, co se děje, rozumově nevysvětlitelné, nicméně je to vlastně jednoduché. Je to především obrovská ignorance a nevzdělanost nejvyšších politiků, navíc živená korupcí. Je to zásadní popírání lidského citu a rozumu. Jinak to říci neumím.

A je v tom vedle primitivní touhy po moci a bohatství vždy i prvek diktátorství. Nejenom v Jižní Americe, ale i zde doma. Proč se dnes všichni politici bojí občanské společnosti, v níž mají lidé větší podíl na rozhodování o svém životě a prostředí, než jednou za volební období? Důvod je zcela logický – většina lidí má totiž respekt alespoň k tomu, co je živí, podvědomě to ctí. Stále je hodně lidí, kteří chápou, co pro ně příroda znamená. Není to pro ně jen prostředí třeba k relaxaci, je to základ života. Takové občanské společnosti, jež dává přece jenom nějakou naději na změny k lepšímu, se samozřejmě mnozí dnešní politici přímo děsí. A je úplně jedno, jestli jde o deštný prales nebo lužní les u Dyje.

 

Máš pocit, že jsi dokázal svými knihami k lepšímu chápání přírody přispět, nebo když to řekneme jinak, měl jsi to někdy na mysli, když dáváš dohromady nějaký projekt?

To nepřeceňuji, dělám jen to, co cítím a umím, a snažím se tím sdělit svoji úctu k životu a přírodě. Samozřejmě vnímám, jaký vliv na mě samotného a mnohé lidi kniha měla a stále má. Takže mohu věřit, že dobrá kniha s krásnými obrázky může ovlivnit nějakého neznámého kluka stejným způsobem, jak se to stalo mně. Kromě toho se snažím sdělit své postoje na řízení této společnosti z pohledu ekologa i svému okolí. Žiji-li v demokratické společnosti, mám na to nejen právo, je to moje povinnost.

 

Jan Dungel

Malíř zvířat, cestovatel, autor knih a člověk s vyhraněným názorem na duchovní hodnoty, odpovědnost a hlavně se silným vztahem k přírodě. Narodil se ve Vracově na jižní Moravě a zapálený pro přírodu byl celý život. Vystudoval Přírodovědeckou fakultu Masarykovy univerzity. V době jeho studií ještě doznívala v Brně obrovská tvůrčí atmosféra let krátké svobody roku 1968. Znal se také s básníkem Janem Skácelem či Oldřichem Mikuláškem nebo malířem Bohdanem Lacinou, a všichni společně podnikali cesty za krásou a vůní krajiny pod Pálavou. Svět mu pomáhal objevovat i antropolog dr. Jan Jelínek a jeho badatelské cesty.

Od zoologie unikl Dungel k umění, což tehdy nabízelo více tvůrčí svobody. Nadaný a přesný kreslíř Jan Dungel, který působil jako divadelní výtvarník a také ilustroval několik knih o přírodě a zvířatech, se nakonec vrátil k zachycování živé přírody.

červen 2006
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group