ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Bát se do Íránu?

batsedoiranuJá se do Íránu skutečně těšil. Krásná velká země plná historie, památek, divoké přírody, hor a pouští. V tom nezklamala. Jen lidé tam žijí jinak, než jsem čekal.

Írán je poměrně vyspělá a civilizovaná země, určitě alespoň na poměry této části světa. Co víc, snaží se tak působit zejména na své vlastní obyvatele a dá se říci, že za každou cenu, na naše měřítka i poněkud zvláštními prostředky. Podobné je to i při dodržování islámských tradic a zákonů. Dodržují se, ale jak? Evropana asi napadne, že mezi proklamovaným přístupem a skutečností existuje nápadně velký rozdíl.

Pravý a nepravý

Tak třeba filmy. Několik snímků íránského původu jsem viděl před pár lety a velmi silně na mě zapůsobily. Celkově kvalitní provedení, námět, kamera, ale především prostá pravdivost příběhu. Byly výborné. Jenže takové v íránské televizi vůbec neběží. To, co se dá den co den vidět na některém ze státních programů, silně působí jako propaganda. Na záběrech z ulic téměř nevidíte staré auto, všechno perfektně funguje a je moderní, lidé jsou oblečení jako na Manhattanu. Ženy mají jen nejnovější modely mobilů a notebooků, i když zároveň pečlivě upnuté šátky...

Ale proč ta zmínka o filmech? Protože skutečnost je samozřejmě docela jiná. Zřejmě si Íránci mají myslet, že to, co vidí na ulici na vlastní oči, není ten pravý Írán, že je šálí zrak. Někteří to potvrdí, když se vám podaří s nimi promluvit, což nemusí být tak snadné. V prvé řadě k tomu nemá cizinec tolik příležitostí. Mladí Íránci sice mají chuť se s vámi pustit do řeči, stále se ale při tom ohlížejí a jsou velmi opatrní. Je to prý proto, že mohou přijet dohlížitelé, v podstatě tajní policisté, zatknout je a vyslýchat. Normální Íránec přece nemá potřebu bavit se s někým z prohnilého západního světa, když je to doma tak skvělé!

Pak to totiž vypadá tak, že Íránec, který před chvílí mluvil se dvěma baťůžkáři z Čech, odchází po ulici, najednou přijede smykem oprýskaný fiat (nebo to byl žigulík?) a vyskočí z něj nějací muži, naloží Íránce do auta a jedou. Kam, to se raději nikdo neptá...

Dělejte, jako by nic

Abulfazl, student technické univerzity v Teheránu, se s námi do řeči dal naštěstí bez následků. Dokonce nás pozval domů a sezval spoustu přátel, protože setkání v soukromí je prý již poměrně bezpečné. Je ale dobré si dávat pozor, aby vás pokud možno nikdo neviděl do domu přicházet. A i když jsme se nakonec setkali jen s nejlepšími Abulfazlovými kamarády, nikdo nesměl vědět, že v bytě dokonce i přespíme. Bylo to takové divadélko, že nikdo nic neví. Jako zpestření večera to nebylo špatné, ale bylo těžké si představit, jak se dá v takové atmosféře žít.

„Írán je vyspělý, máme dobré školství, nemocnice, krásnou zemi,“ říká Abulfazl. „O politice se tady nebavíme, ale je to už mnohem lepší než dříve. Nemusíme už třeba předvádět, jak nenávidíme Ameriku a tak…“

Nynější přinejmenším zvláštní situace v zemi má původ ve změně režimu, která nastala v letech 1978–79 za takzvané islámské revoluce a po nástupu Chomejního. Zjednodušeně řečeno, do té doby vládl zemi šáh Réza Pahlaví, který se zasazoval o rozvoj země a orientoval se především na Západ. Jeho pragmatická vláda měla i stinné stránky, jako například nezaměstnanost a částečnou sekularizaci (zesvětštění) společnosti. Nová vláda zakrátko vyhlásila islámskou republiku, označila Spojené státy za velkého satana a začala novou éru v historii země, kterou lze poměrně dobře vystihnout známým heslem „návrat ke Knize“ (myslí se Korán).

Je ale v dnešní době možné žít podle starých pravidel a výslovně jen podle Koránu? Stačí stará pravidla na složitost dnešního světa? Podle toho, co lze v dnešním Íránu vidět, patrně ne.

Říše teroru?

Upnutí se jen k islámu například znamená i to, že jedna z největších a nejznámějších mešit na světě, modrá Imámova mešita v Isfahánu, je dennodenně naprosto prázdná. Výjimkou jsou možná svátky, ale my do ní chodili v odpoledním horku nerušeně spát. Přesto nám připadalo, že to s islámem v Íránu není zase tak radikální, jak jsme si mysleli. A to se Isfahán považuje za kulturní pokladnici země a především za její náboženské centrum.

V kinech i na ulicích už dneska občas uvidíte i docela „západní“ výjevy: například billboard u kina, kde dávají Terminátora, i když asi pro jistotu je pro televizní upoutávka na tento film jakoby náhodou vybrána scéna, ve které Arnold těsně před střelbou z kulometu zdraví salam alejkum! Je možná trochu škoda, že Íránci „odpornou a zavrženíhodnou Ameriku“ (a tedy i ostatní západní země a kultury) poznávají nejprve z této strany, ale to se asi dalo čekat. Evropská i americká média ostatně někdy líčí na oplátku Írán jako říši teroru. Neumím ani po návštěvě této země posoudit, do jaké míry je to pravda, ale celkem jistě hraje výraznou roli nedostatek informací. Íránci vědí málo o nás, my zase o nich. V západních denících se objeví sdělení, že „zemi terorizují kněží, stará garda z doby ajatolláha Chomejního“, nebo že „lidé v Íránu měli opravdu strach, báli se mluvit s cizinci a jediný způsob, jak je možno s nimi komunikovat, je internet – v internetových chatrooms (prý) hovoří otevřeně a anonymně o obrovské míře útlaku“. Ale pochopit a vystihnout život dnešních obyvatel této velké země asi nejde tak snadno.

Abulfazl nám řekl, že mladí se o politiku raději nestarají, že do ní stejně není vidět a celkem jistě člověk narazí na obtíže, bez kterých by se raději obešel. Studuje, rád by cestoval, ale nemůže. Tedy zatím. Nemá pas, stejně jako naprostá většina ostatních. Získat ho není snadné. Ale stejně jako ostatní mladí lidé se celkem zajímá o to, co se děje mimo jeho zemi. Možná více než o dění doma. To by mohl být začátek období, kdy o sobě budeme vědět více, a tím snad předejdeme zbytečným nedorozuměním.

Tamní prostí lidé, jak jsme se sami přesvědčili, jsou skutečně poměrně vzdělaní, vstřícní a nemají zájem na nějakých konfliktech nebo nenávistných postojích pro nic za nic. Pokud se jim ovšem nebude tvrdit, že jste jejich nepřátelé. Spíše se jedná o postoje, pózy, které vytváří jen hrstka lidí na odpovídajících pozicích a jež se mění podle situace. Ale oni nejsou Íránem – takovým, jaký skutečně je.

Nebojte se jet do Íránu. Je to krásná země.
červen 2006

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group