ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Kambodža pod vodou

kambodzapodvodouZa dalších deset minut je po všem. Zaplavené ulice v této nízko položené části kambodžské metropole znovu ožívají. Rikšové a majitelé kol odvážně brázdí nově vzniklou řeku, děti se vesele koupou ve vodě zahuštěné prachem a odpadky. S nadšením se vystavují gejzírům vody od kol auta, které projíždí kolem.

Obdivuhodní jsou majitelé malých motorek, hned po kolech nejrozšířenějšího dopravního prostředku ve městě. Rozjedou se, nohy vystrčí až málem na řidítka… a jedou! Pravda, občas motor zhasne, takže se musí pokus opakovat. Bavíme se tímhle vodním divadlem, dokud nám nedojde, že i my jsme tu na motorce.

Je konec srpna a období dešťů, trvající v Kambodži od června do října, je doslova v plném proudu. Zemi každodenně skrápějí mohutné tropické lijáky, během nichž naprší osmdesát procent ročních srážek. Voda většinou stačí spadnout během odpoledních bouřek či přeháněk, rána i v této době bývají jasná, teprve k poledni se obloha začíná zatahovat a chystat svůj pravidelný příděl vody. Pravidelnost je důležitá pro toho, kdo se jako my rozhodl putovat po Kambodži na motorce. Ne všude se na ní ale v období dešťů dá dostat.

TLUSTÁ ČÁRA

V Phnompenhu kromě okolí tržnice, která stojí v jakési přirozené prohlubenině, problém nemáme. Nakonec sama budova, postavená Francouzi ve stylu art deco, je jakýmsi pokusem řešit opakované zaplavování. A opravdu, v budově, prý svého druhu největší na světě, je sucho, i když se venku kapky s kapkami žení…

Však také výsadu prodávat uvnitř tržnice nemá jen tak někdo. Králi tržnice jsou zlatníci, jejichž třpytivé zboží poblikává v jinak dost tmavé hale. Jeden z majitelů zlatého krámku nám sice špatnou, ale přece jenom češtinou říká: „Studoval jsem u vás na inženýra. Ale moje rodina si líp vydělá prodejem zlata a šperků. Tak jsem také zlatník.“

Do zlatnictví přicházejí hlavně zahraniční turisté, dá se tu výhodně a hlavně levně nakoupit. My na to ale nemáme, a tak frčíme slábnoucím deštěm dál. Město je umyté a lesklé, opravené bulváry a nové budovy dávají tušit, že se země pomalu začíná vzpamatovávat z genocidy spáchané na vlastním národě Rudými Khmery mezi lety 1975 a 1979. Za oběť této ultralevicové diktatuře padly téměř tři miliony lidí, tedy skoro polovina tehdejšího obyvatelstva země. Nejhroznějším mementem je mučírna a věznice S-21, dnes přeměněná na muzeum genocidy. Už jsme tu jednou před lety byli (viz magazín Koktejl 4/1999), a kdyby nás sem nezavedly pracovní povinnosti, nikdy bychom se na tohle místo, pro mě synonymum pekla na zemi, nevrátili. Ze sedmnácti tisíc tady vězněných a mučených lidí se konce diktatury dožilo pouhopouhých sedm.

„V té době mi bylo deset let,“ vzpomíná drobná žena, „a moc jsem tomu nerozuměla. Vlastně nikdo tomu nerozuměl, všichni poslouchali Pol Pota a nikdo nevěděl, co je to za člověka. Celou moji rodinu taky zabili a já nic nevěděla. Pochopte, školy byly zavřené, neexistovaly peníze ani trhy…,“ žena se zajíká, ale statečně se snaží odpovědět na otázku, jak to všechno bylo možné.

„Až když přišli Vietnamci, pochopili jsme, co všechno se stalo, co to bylo za lidi… A Kambodža se ocitla v roce nula. V roce nula!“

Ano, v zemi nezůstal kámen na kameni. Vše bylo systematicky zničeno. Snad jen ten déšť, který i teď skrápí střechu věznice, bývalou střední školu, zůstal stejný. A vytrvale se snaží smýt viny, kterých je tato malá země plná. Vždyť většina bývalých příslušníků Rudých Khmerů dosud žije mezi těmi, jejichž příbuzné zabili či umučili. Aby země vůbec mohla žít dál, udělala se za minulostí tlustá čára.

S OBRÁCENÝM PROUDEM

Druhý den ráno svítí slunce a po kalužích není ani památky. Před královským palácem je živo, jako ostatně pořád. Oslnivá ukázka khmerské architektury – jedna z mála v zemi, jež nebyla zničena Rudými Khmery – láká turisty a ti zase lákají pouliční prodavače, kteří nabízejí hlavně obětiny a …ptáčky.

„Kupte si ptáčka,“ láká nás muž s klecí plnou drobných opeřenců.

„A co bychom s ním dělali?“

„No přece pustili ho,“ zdánlivě nelogicky odpovídá muž. Khmerové jsou z valné většiny buddhisté, a tak se snaží během svého života „napáchat“ co nejvíce dobrých skutků. Jedním z nich může být vypuštění ptáka na svobodu, samozřejmě s příslušnou modlitbou. Kolem nás to tak činí kdekdo a nad hladinu řeky Tonlé Sap vzlétá jeden dobrý skutek za druhým.

V Phnompenhu se stékají veletok Mekong a řeka Tonlé Sap, která je vlastně sto kilometrů dlouhým kanálem spojujícím Mekong se stejnojmenným největším jezerem v zemi Tonlé Sapem neboli Velkým jezerem. A právě to je naším cílem.

Jelikož je období dešťů, pojedeme člunem k jezeru po proudu. V druhé polovině roku by tomu bylo naopak. Unikátní jev, kdy řeka dvakrát ročně mění směr toku, má na svědomí právě střídání sucha a dešťů. V suchém období voda stejně jako všude na světě prostě vytéká z jezera a vlévá se do Mekongu. V období dešťů se ale hladina Mekongu zvedne natolik, že vrací tok řeky Tonlé Sap zpět do jezera. To pak zvětší jeho rozlohu z obvyklých tří tisíc kilometrů čtverečních na více než dvojnásobek. Spolu s jezerem a přítoky obou řek může zavodněná plocha dosahovat rozlohy až dvacet tisíc kilometrů čtverečních. Centrální kambodžská nížina, v níž žije většina obyvatel země, se pak změní na opravdový vodní svět.

Po obou březích Tonlé Sapu – které jsou ale místy opravdu nezřetelné – stojí dřevěné baráky, jejichž podlaha líže hladinu vody. Před sedmi lety, v období sucha, jsme je viděli stát na vysokých nohách. Je nad slunce jasné, proč je tento stavební prvek v Kambodži tak rozšířený.

Ani nepostřehneme, že se řeka už vlila do jezera. Kolem nás jsou jen nekonečné vodní pláně. Vzpomínáme, jak při poslední cestě člun sledoval tyče zapíchnuté ve vodě, které vyznačovaly bezpečnou cestu mělkým jezerem. Řada člunů a lodiček tehdy uvázla v bahně. Jen je nám divné, kam zmizely všechny ty plovoucí vesnice, které jsme tenkrát míjeli. Shluky domů, obytné lodě, celé farmy na vorech...

VODA POD PODLAHOU

Záhada je vyřešena, hned jak se přiblížíme k současným břehům jezera. V období sucha jsou značně posunuty směrem k městu Siemreap. Obyvatelé plovoucích domovů, kteří se živí hlavně rybolovem – Tonlé Sap je jednou z nejvýznamnějších zásobáren sladkovodních ryb na světě – už nemusejí za úlovky daleko na jezero. Jezero přišlo za nimi, a tak se vesnice pohodlně rozvalují jen pár minut jízdy od Siemreapu s jeho nenasytným trhem. Změnit tady místo pobytu ostatně není nic složitého, stačí svůj dům zapřáhnout za motorový člun a prostě odplout kousek dál. Elegantní řešení zvláště ve chvíli, kdy vás rozčilují vaši sousedé.

Najímáme si menší loďku na projížďku po plovoucí vesnici. Nejsme zdaleka jediní, okružní jízdy po jezeře spojené s okukováním domorodců jsou slušným turistickým byznysem.

„Ta loď není moje, jenom tu pomáhám. Studuju a školné stojí deset dolarů měsíčně. Tak si přivydělávám,“ říká lodník, který se představil jako John. Jako všichni ti mladíci ve městech, kolem turistických památek nebo hotelů i on si vymyslel anglické jméno, aby si ho cizinci dobře zapamatovali.

„Tady nalevo žijí Khmerové, napravo Vietnamci,“ ukazuje John na domy po obou stranách vodní ulice, kterou křižují nejroztodivnější plavidla. Kromě turistických lodí také dřevěné kánoe nebo třeba obyčejný škopek, ve kterém zkouší své lodnické umění asi sedmiletý špunt. Na návštěvu, do plovoucího kostela, do plovoucí hospody nebo školy se tady nechodí, ale samozřejmě pluje. Dělají to tak Khmerové, stejně jako Vietnamci, jichž tu žije poměrně početná komunita a jejich domy jsou bůhvíproč mnohem větší a výstavnější než khmerské.

John staví u khmerského domu. Je to vlastně krokodýlí farma, klece se živými plazy se houpou na vodě, stejně jako celý dům.

„My krokodýly jenom lovíme a živé je prodáváme dál, na velké krokodýlí farmy,“ vysvětluje paní domu, John tlumočí. „Tam se pak chovají a zabíjejí, kvůli kůži.“

„Dneska už tu žiju jenom já a můj manžel,“ provádí nás paní svým domovem. Je to vlastně jediná veliká místnost, pomyslně rozdělená na část kuchyňskou, kde od stropu visí sušené ryby, dále cosi jako obývák s hamakem místo gauče a na ložnici, což je vysoká postel zahalená růžovým závěsem. „Naši dva synové už mají vlastní domácnosti a dcera žije a pracuje v Siemreapu,“ vysvětluje žena, a protože se blíží večer, rozsvítí zářivku.

Tady, stejně jako na mnoha místech v celé zemi, na souši i na vodě, všude tam, kam nevede elektrický proud, je životně důležité vlastnit akumulátor. Tedy to, co u nás známe jako autobaterii. Bez toho se totiž nejen nedá svítit, ale hlavně dívat se na televizi, což je jedna z nejoblíbenějších zábav vůbec. Začátek jakési telenovely asijské provenience také znamená konec naší návštěvy.

Slunce rychle padá za obzor. Hladina vody se uklidní a loďky po ní najednou kloužou úplně tiše. Kromě blikajících televizorů a sem tam nějaké zářivky osvětlují tenhle vodní svět už jenom blesky vzdálené bouřky.

A ZASE VODA

„Tam nedojedete, tam vede tak špatná silnice, že se to prostě nedá,“ odrazují nás v půjčovně motorek od cesty do města Kratie, vzdáleného tři sta padesát kilometrů od Phnompenhu. Ani místní ještě nestačili zaregistrovat, že silnice tam vede zcela nová, na kambodžské poměry opravdu luxusní. A mnohem lepší než to, po čem se drncáme na výjezdu z Phnompenhu. Útěchou nám může být, že kdybychom zvolili veřejnou dopravu, pravděpodobně bychom si zadnice natřásali na střeše autobusu nebo seděli někomu na klíně uvnitř.

Brzy ale přestaneme vnímat sténání mopedu obtěžkaného námi dvěma, batohy, technikou na natáčení a stativem. Jedeme sice podél Mekongu, ale kde končí řeka a začíná jiná, nelze poznat. Jediným suchým místem široko daleko je násep, po kterém frčíme na sever. Voda nás fascinuje – je všude kolem, červenohnědé dravé říčky se valí mezi chatrčemi a jenom úzké dřevěné lávky spojují domy na muřích nohách se silnicí.

Obzor se trochu otevře a na všech jeho koncích – zase voda. Rybaří se tu na všechny možné způsoby – kluci ze zábavy na prut, chlapi od rodin rejdí podběrákem v tekoucí vodě a co chvíli ho vytáhnou plný. Však se také říká, že když tady zaprší, i v kalužích na silnici se dá nalovit.

Opravdoví profíci však loví pomocí obrovských sítí na kladce. Sítě jsou mnohem větší než loďky, ze kterých jsou obsluhovány. Každých pár minut se síť vytáhne a posbírají se sardinky. Desetitisíce sardinek, které se v kádích převážejí k silnici. Tam už čekají ženy – obchodnice – a úlovek třídí podle velikosti. Obytné lodě se sítěmi tvoří celé vesnice. Miliony sardinek a každá projde lidskou rukou…

Jakmile té strašné spousty ryb a vody trochu ubude, objeví se rýžová pole. Hned po rybách to, co živí Kambodžu. Ženy donekonečna přesazují sazenice rostliny, která vyžaduje tolik ruční práce jako žádná jiná. Děti sedí na buvolech a potulují se krajinou.

„My je tady paseme. Vozíme se na nich, protože je to pohodlnější. A taky bezpečnější, protože tu můžou být miny. A hadi,“ přišel si procvičit angličtinu asi třináctiletý kluk.

„Proč nejsi ve škole?“

„Já už jsem dneska byl,“ říká. Je sice jedenáct dopoledne, ale nejspíš nelže. Učitelé jsou tak mizerně placení, že často učí pouhé dvě hodiny denně. Co dělají zbytek času?

„Učí soukromě a za peníze,“ objasňuje situaci mladý majitel hotýlku v provinčním městě Kompongčam. Dorazíme sem v pozdním odpoledni a z okna hotelu vidíme přímo na majestátní Mekong a na jediný most přes tento veletok v zemi. Nedávno ho postavili Japonci. V budoucnu by se měl stát součástí dálnice z thajského Bangkoku do vietnamského Ho Či Minova Města, jakési spojnice jihovýchodní Asie. Městu Kompongčam by to nepochybně pomohlo. Zoufale chátrající koloniální domy, slum na nábřeží a špinavá tržnice, to je zatím vše, co nabízí třetí největší město země.

SLONI A MNIŠI

Logicky nejkratší cesta z Kompongčamu do Kratie vede podél Mekongu. V tuto roční dobu je však nesjízdná – tedy pod vodou – objížďka přes mírnou vrchovinu má téměř sto kilometrů. Míjíme kaučukovníkové plantáže, které si svých pár let slávy odbyly ještě v době, kdy Kambodža byla součástí Francouzské Indočíny. Sledujeme hodinky a mraky, nejpozději úderem třetí můžeme očekávat, že se zase spustí voda.

Tentokrát nás liják zastihne mezi slony. U silnice nejprve zahlédneme hlouček zvědavců, kteří si stejně jako my nechtějí nechat ujít podívanou na ně. Na slonech sedí mladí chlapi a pohánějí je patami. Když už je průtrž mračen příliš silná, lidé se běží schovat pod dům na kůlech a živě diskutují o slonech. I pro ně je to zážitek, běžně tu nežijí.

„Přišli až ze Siempreapu,“ vysvětluje jeden z vesničanů. „A to je sto kilometrů!“ dodává, zatímco se chlapi na slonech navzdory dešti zahřívají obdivnými pohledy místních dívek.

„Budou u nás pracovat v lese.“

To není v Kambodži nic nového. Sloni se tu místo traktorů používají od nepaměti, jenom teď už jich zde je podstatně méně než před polpotovskou diktaturou. Za tehdejších hladomorů téměř vymizel nejeden živočišný druh a v městečku Skuon se dokonce zrodil zvyk pojídat zvláštní „delikatesu“ – smažené pavouky.

Klášter Phnom Sombok leží na vršku, z něhož by měl být nejlepší výhled v celém širokém okolí. Vede k němu úzká cesta, z jedné strany omývaná majestátním Mekongem, z druhé obrovskou lagunou, vzniklou v zátopové oblasti. K vysokému náspu se sbíhají lávky od domů na kůlech a krčí se na něm krávy a kozy. Přežvykují slámu, která tu stojí ve vysokých „panácích“.

Příkré schody vedou až ke klášteru, což je vlastně shluk chatrčí kolem nevelkého chrámu. Žijí v nich buddhistické mnišky, které se starají o mužskou část osazenstva kláštera. Z verandiček, vlastně otevřených kuchyní, je vpravdě ptačí rozhled po okolí – klášter ze všech stran obklopuje voda. Stará mniška s pečlivě vyholenou hlavou se mi představuje – zní to nějak jako Kačija – a zve mne do svého domova. Dřevěná podlaha a na ní kobereček, na kterém se Kačija modlí. Postel a malý stolek. To je vše, co dnes bývalá profesorka francouzštiny potřebuje k životu.

Ozve se gong a mnišky, které měly dnes na starosti přípravu jídla, zvou mnichy na oběd. Staří muži v oranžových hábitech se trousí ze spodní části kláštera, zouvají sandále a usedají nad překrásně upravenou hostinou. Popravdě jde jenom o rýži a trochu zeleniny, ale vypadá to jako mana nebeská. Mniši se pomodlí a pustí do jídla, ženy v bílých hábitech sedí proti nim v řadě a zpívají.

Jejich zvláštní zpěv nám zní v uších, ještě když za vydatného deště dojíždíme do města Kratie. Oblohu křižují blesky celou noc a my nemůžeme nepřemýšlet o tom, že před nějakými třiceti lety byli buddhističtí mniši a inteligence jako taková levicovým experimentátorům největším trnem v oku. V bezuzdném vraždění šli první na řadu. Snad proto je Kačija v tom ptačím hnízdě dnes tak šťastná.

Po celonočním dešti je jindy špinavé centrum Kratie jako znovuzrozené. Mezi krámky tiše prochází zástup mladých mnichů, u každého se zastaví a přijmou od majitele ještě kouřící naběračku rýže. Mezi prsty bosých nohou jim protéká bahno. Kambodža začíná nový den.
červen 2006

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group