ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Mumie v česku

mumievceskuV České republice dnes odpočívá téměř dvacítka dávnověkých egyptských mumifikovaných těl. Mumií, které pocházejí přímo z českého a moravského území, je rovnou několik desítek a jsou mnohem mladší než egyptské. Najdeme mezi nimi například i belgickou šlechtičnu, která zesnula ve Vamberku, italskou matku představenou, jež skonala v Praze, nebo třeba jezuity a měšťany z Klatov.

Zámek Kynžvart v západních Čechách je obklopen velkým parkem a kníže Metternich si ho vybral za své letní sídlo. Tento obratný politik a diplomat byl velkým sběratelem zajímavostí a kuriozit a jeho letní sídlo se stalo muzeem ještě za jeho života, už roku 1829. Jedny z prvních exponátů byly egyptské mumie.

Mumie často představovaly vzácný dar, kterým se navazovaly a utužovaly dobré diplomatické vztahy. Unikátní exponáty tak získal kníže Metternich v roce 1828 jako pozornost od egyptského místokrále Muhammada Alího.

„Máme tady dvě mumie, jednu celou, jednu bez hlavy, a jednu mumifikovanou hlavu zvlášť. Podle zápisů vedených v minulých stoletích se nedá přesně zjistit, jestli hlava k jedné z mumií patří, nebo ne,“ říká kastelán kynžvartského zámku PhDr. Miloš Říha.

Podle egyptologa Pavla Onderku z Náprstkova muzea patří hlava mumie na kynžvartském zámku k tělu Egypťana Pentahutrese. Kustod kynžvartských sbírek a zároveň poslední chebský kat Carl Huss se nechvalně proslavil tím, že jednu z mumií rozbalil z obvazových materiálů. Na jedné straně ji zásadním způsobem poškodil, což dnešní antropology a muzejníky netěší, ovšem na straně druhé z rozbalené mumie vytáhl amulety, které tak mohly být později ošetřeny a vystaveny.

Leccos se dá zjistit už jen ze dřeva rakví obou zdejších mumií. Zatímco rakev Pentahutrese je sykomorová, což bylo dřevo ve starém Egyptě dostupnější a tudíž levnější, rakev Kenamona je cedrová, patřila tedy někomu s vyšším společenským postavením. Kenamon působil jako strážce pečeti krále Horního a Dolního Egypta. Tato funkce by se dala přirovnat k funkci ministra financí. Kenamon se na tehdejší dobu dožil velmi požehnaného věku, zřejmě šedesáti až sedmdesáti let. Úřad vykonával za vlády Amenhotepa II. a pohřben byl v oblasti nedaleko Údolí králů, v lokalitě Šejch Abn el-Kurna.

„Dnes už jsou mumie Pentahutrese a Kenamona před návštěvníky zabezpečeny plexisklem. V minulosti měli někteří návštěvníci potřebu nadzvedávat víko sarkofágu, čímž se měnila teplota i vlhkost v rakvi. Takové změny mumiím samozřejmě vůbec neprospívaly,“ upozorňuje kastelán zámku. „V současnosti je Kenamonova rakev restaurována a velmi dobré je, že restaurátorka Jitka Barochová, která opravy prováděla před třiceti lety, teď v práci pokračuje. Nemusí tak jako většina restaurátorů zjišťovat, co a jak dělal předchůdce. Navíc se materiály a postupy vyvíjejí, takže co se dělalo před desítkami let, už dnes nemusí vyhovovat,“ dodal.

Život po životě v představách dávných Egypťanů byl velmi propracovaný a dodnes o nich ještě nevíme všechno. „Nemáme dost informací o představách Egypťanů, co bude na onom světě. Sošky, které se dávaly do hrobů, měly sloužit k tomu, aby pracovaly za zemřelého na onom světě. To naznačuje, že v záhrobí mělo být cosi jako všeobecná pracovní povinnost,“ přibližuje egyptské vnímání záhrobí egyptolog Onderka. „Sošky byly například z egyptské fajáns, což je hmota na bázi skla. V egyptské knize mrtvých je přání, aby po smrti nemuseli konzumovat moč a výkaly. Zřejmě se podobných postupů báli ještě za života. Pro přiblížení – představa egyptského života po smrti by se dala přirovnat k představě přebývání v pekle.“ Zesnulý Kenamon měl pronést slova, kterými prosí o to, aby se stal bohem: „Sestup, má matko Nuto, a rozestři se nade mnou v tomto svém jménu hvězdy Nebeské jezero. Kéž mne včleníš mezi nezničitelné hvězdy, které existují v tomto tvém jménu Velká záplava, abych se mohl stát bohem.“ Mumifikace mu měla tuto přeměnu umožnit.

Egypťané byli mumifikací posedlí, takže mumifikovali mnohé živé tvory, jak dokazují i mumie malých krokodýlů vystavené vedle kynžvartských sarkofágů.

Nejstarší mumie

Kdokoliv vejde do egyptské místnosti muzea v Moravské Třebové, zůstane alespoň na chvíli v údivu stát. Hlavním exponátem je dvojitá rakev s egyptskou mumií. Obě schránky, v nichž mumifikované tělo spočívá, jsou otevřeny, aby byla vidět nádherná kartonáž (tvarovaný obal samotné mumie z obinadel, zbytků papyrů, dřeva a štukovací omítky) s náboženskými výjevy vztahujícími se k posmrtnému životu. Pod kartonáží už dva tisíce let odpočívá Egypťanka, ze které vykukují jen špičky prstů na nohou. Zvláštní pocit umocňují egyptské kresby na zdech, které znázorňují egyptská božstva.

„Mumie se do muzea dostala v roce 1912. Zdejší rodák Ludwig V. Holzmaister ji poslal ze své druhé cesty do Afriky z přelomu let 1911–1912. Jedná se o dvojitou antropomorfní rakev s mumií ženy. Podle muzejních záznamů snad pochází ze skalní hrobky v egyptských Thébách. Zřejmě je to žena z vyšších kruhů thébské teokracie,“ popisuje exponát PhDr. Jana Martínková, vedoucí muzea. Typ rakve je charakteristický pro pozdní ptolemaiovskou dobu, tedy první století před naším letopočtem. Neví se, zda se v rakvi nacházely i nějaké sošky. Mumie byla v letech 1970–1971 restaurována a během prací restaurátoři zjistili, že je kartonáž poškozená a mumie byla už jednou v Egyptě vyňata. Jméno zesnulé Hereret, česky Květina, bylo zaznamenáno na kartonáži. Pohřbená žena se honosila titulem „paní domu“, což by naznačovalo, že byla vdaná a vedla domácnost. Antropologické vyšetření, které stejně jako všechna ostatní na mumiích v tehdejším Československu prováděl profesor Evžen Strouhal z Náprstkova muzea, neodhalilo, zda měla děti. Za života mohla být velmi krásná, měřila asi sto sedmdesát centimetrů a na kostře se nenašly žádné patologické změny.

Na kartonáži i na obou rakvích mumie se nachází jeden svislý sloupec hieroglyfického textu s obětní formulí: „Král dává oběť Usirovi-Chotamentejovi, velkému bohu, pánu Abydu. On mu dává invokační oběť chleba, piva, býka, ptáka, květiny, chladné vody, mastí a oblečení na dva obětní stoly. Král dává oběť Ptah-Sokar-Usirovi.“

Hereret si ani v nejdivočejším snu nepředstavovala, že její existence bude pokračovat v muzeu malého města kdesi ve střední Evropě.

Ztracení Egypťané

Pojem mumie zahrnuje dva naprosto rozdílné typy lidských pozůstatků. Jedny byly záměrně připravovány k mumifikaci pomocí speciálních procesů, které zahrnovaly odstranění některých tkání, balzamování a bandážování. Takovými jsou světově proslulé egyptské mumie. Jiné zůstaly samovolně ve vysušené podobě. Takovými jsou například proslavené mumie z And či pražská Marie Elekta. Tato těla byla zachována díky příznivým klimatickým podmínkám, mezi které patří například stálá teplota a vlhkost.

V České republice je necelá dvacítka egyptských mumií. Jedenáct z nich vlastní Náprstkovo muzeum, tři Hrdličkovo muzeum člověka, dvě najdeme na zámku Kynžvart, jednu v Městském muzeu v Moravské Třebové, jednu na moravském zámku Buchlov. Není vyloučeno, že další mohou být v soukromých sbírkách. A právě na zámku v Buchlově mají pravděpodobně mumifikovanou oběť vraždy. Jde o mumii faraonského úředníka Nefersobka, jehož lebka je poškozena. Zranění se nezačalo hojit, což naznačuje, že na ně zemřel. Ovšem po tisíci letech už nelze s jistotou říci, zda bylo zranění způsobeno násilím a ne třeba nešťastným pádem.

Mumie byly určitou dobu používány i jako léčivo na špatně se hojící rány a ke zlepšení mužské potence. Některé z „českých“ mumií byly v minulosti rozemlety na prášek a rozprodány v lékárnách.

Mumií bylo v Česku určitě více. „V inventáři z let 1607–1611 se dozvídáme, že Rudolf II. vlastnil egyptské hliněné vázy a nádoby a v inventáři z roku 1619 je hned dvakrát zmíněna mumie,“ píše Lucie Jirásková ve svém příspěvku o známých sbírkách Rudolfa II.

Už Kryštov Harant z Polžic a Bezdružic, jeden z našich cestovatelů 17. století, se ve svém cestopise Putování aneb cesta z Království českého do Benátek, odtud po moři do země Svaté, země judské a dále do Egypta zmiňuje o císařových mumiích: „Celou takovou mumii, totiž celého člověka míti ráčí, kteréhož jsem viděl, majícího červeně obarvené nehty, poznal jsem, že z Egypta přivezený býti musel.“

Ovšem císař nebyl jediný, koho okouzlila exotika dávno zemřelých Egypťanů. Petr Vok z Rožmberka měl podle dobových zápisů na svém třeboňském zámku „jednoho mrtvého ve dvou modře malovaných almarách se zlatými pruhy“. Bohužel zdaleka ne všechny se zachovaly a dokonce ani ty zachovalé nejsou všechny přístupné veřejnosti.

Ctihodná Marie Elekta

I v Česku se můžeme setkat s původními mumiemi, které mohou těm egyptským svou zachovalostí směle konkurovat.

„My, níže podepsaní vědy lékařské doktoři a vážení profesoři veleslavné university pražské a slovutní přísežní fyzikové Království českého, stvrzujeme a dosvědčujeme, že jsme i my i s námi podepsaní chirurgové Království českého a města Prahy vlastníma očima viděli, jakož i vlastníma rukama ohledali a co nejdůkladněji prozkoumali tělo ctihodné ... zakladatelky ... na sedadle posazené a že jsme je nalezli dokonale neporušené, mající kůži úplně zachovalou, barvu hnědou neboli kaštanovou a všecky údy ohybné, a ... neporušenost považujeme jednomyslně za naprosto zázračnou a všecky přirozené síly přesahující,“ – tak zněl oficiální verdikt lékařů z pražské Karlovy univerzity z 12. srpna 1677. Mumie Marie Elekty od Ježíše, zakladatelky pražského karmelu, totiž byla zachována v takovém stavu, že to sestry karmelitky považovaly za zázrak.

Kdo byla Marie Elekta od Ježíše, jejíž pražská mumie se tak zázračně dochovala? Její původní jméno bylo Caterina Tramazzoli a narodila se 28. 1. 1605 v italském městečku Terni. V jednadvaceti letech vstoupila do kláštera „poslušna hlasu Ducha svatého“. Historické materiály naznačují, že už tehdy musela být velice silně zasažena křesťanskou věroukou. Proslula svou horlivostí a zbožností. Zdeněk Kalista o ní v knize Ctihodná Marie Ježíšova píše: „...vzhledem ke klášterním sestrám je velmi pokorná, vzhledem ke svým nadřízeným nadmíru poslušná. Nejvíce miluje svaté mlčení, které jí dovoluje se soustředit co nejplněji k bohu.“

Na přání Eleonory Gonzagy, manželky císaře Ferdinanda II., byly vyslány čtyři sestry karmelitánky, aby ve Vídni založily nový klášter. Byly vybrány dvě z kláštera janovského a dvě z Terni. Výprava vstoupila do Vídně 2. 11. 1629 a Marie Elekta tu prokázala skvělé služby. Byla vyslána k založení dalších klášterů, nejdříve do Štýrského Hradce, posléze do Prahy.

„Už ve Štýrském Hradci se u ní objevila vodnatelnost (hydropsie). V roce 1655 se jí otevřely rány na nohou. V Praze se její stav značně zhoršil. Byla trápena obtížemi žaludečními a prudkými bolestmi hlavy. Dostavilo se u ní chrlení krve a byla zachvácena bolestmi jater,“ píše v jejím životopise Zdeněk Kalista. Podle klášterní tradice dokázala Marie Elekta předpovědět svou smrt a 11. ledna 1663 v brzkých ranních hodinách skutečně zemřela. Hned po smrti se vyrojily pověsti o zázračných světlech a hlasech, které se Karmelem rozléhaly. Antropolog Emanuel Vlček píše, že „bezprostřední příčinou smrti byl prudký zánět plic. Podle našeho zkoumání byla příčinou smrti jaterní cirhóza (základní a rozhodující onemocnění, které trvalo přes třicet let), ascites a již zmíněný zápal plic“.

Stav mumie je podivuhodně zachovalý. Tělo zakladatelky kláštera je umístěno v klášteře bosých karmelitek na Hradčanech. Mumie byla v roce 1666 vytažena z promáčené rakve, ale po vysušení „nebyla těžší, než pytel peří“. Dnes váží pouhých 7,5 kilogramu. Zuby Marie Elekty jsou kompletní, bez kazů a parodontických změn. Na samotném zachování těla, které zůstává po stoletích ve vynikajícím stavu, je vskutku něco až zázračného.

Vambeřané v Broumově

Podobně jako zatékalo do hrobky ctihodné Marie Elekty, o několik století později začalo zatékat do krypty kostela sv. Prokopa ve Vamberku, kde bylo uloženo 34 mumií vamberských obyvatel. Hrozilo nevratné poškození, takže bylo nutné najít náhradní místo. Jako nejlepší se ukázalo podzemí benediktinského kláštera v Broumově.

„Když se z Vamberka ozvali, byli jsme rádi, že můžeme mumiím poskytnout náhradní prostory. Ale nejdříve museli památkáři proměřit podmínky, jako je teplota či vlhkost vzduchu, aby nedocházelo k nějakému dalšímu poškození. Protože všechna měření ukázala, že naše sklepení je vhodné, byly k nám v roce 2000 mumie převezeny,“ říká zdejší vikář Norbert Josef Zeman. „Mezi mumiemi máme i zajímavost. Souvisí s pověstmi o fextech. Slovo ‚fext‘ je výraz pro člověka s ‚dvojitou kůží‘ nebo člověka, který se narodil v košilce, tou se zřejmě myslí plodový obal. Má být nesmrtelný, respektive zabít ho může jen skleněná kulka. A když zemře, tak se jeho tělo nerozkládá. Původně je slovo fext odvozeno z německého kugelfest – nezranitelný kulí,“ říká učitel náboženství Přemysl Sochor, který zároveň působí jako průvodce. Fext, respektive jeho mumie, je vystaven v klášterním podzemí hned mezi prvními. U některých mumií je kříž či kalich, čímž je naznačena příslušnost ke kléru. Jednou z mumií je bývalý kněz Adalbert Damian Rozvoda. „Kněz to zvláště zasloužilý, znamenitě čilý a horlivý, který působil ve Vamberku třicet tři let,“ praví listina, která byla nalezena u mumie.

Další známou zesnulou je belgická šlechtična Magdalena Grambová, která se roku 1627 přistěhovala z Meldeku do Vamberka a založila zde krajkářskou tradici. Na kusu papíru má své „identifikační číslo“. Papírová cedule na hrudi Františka Lišky zase praví, že se jedná o syna varhaníka Jana Lišky a jeho manželky Anny. Zesnul v březnu 1750 a bylo mu sedmdesát šest let. U některých mumií je na první pohled vidět, že tito lidé museli za života trpět velmi silnou nadváhou, u mnoha se zachovaly rysy obličeje.

Nelze se vyhnout otázce, zda mumie i přes svůj vyschlý zevnějšek nepáchnou. „No, upřímně řečeno, když se mění počasí, tak ano. Ale to bývá zřídka. A opravdu nevím, k čemu bych ten pach přirovnal,“ přiznal Přemysl Sochor.

Vamberským mumiím může návštěvník pohlédnout do tváře z bezprostřední blízkosti. V Klatovech ale po zkušenostech s některými návštěvníky dali vysušené nebožtíky do rakví se skleněným poklopem.

Klatovské souvislosti

Katakomby v Klatovech jsou kryptou jezuitského kostela Neposkvrněného početí Panny Marie a sv. Ignáce. Byly vyprojektovány jako místo pro pohřbívání duchovních a v případě potřeby i jako úkryt. Stavba byla dokončena v roce 1675 a už rok nato zde byl uložen první nebožtík. I když tu měli být pohřbíváni hlavně jezuité, v průběhu let se zde začali ukládat i bohatí šlechtici a řemeslníci, vysocí důstojníci a samozřejmě důležití měšťané. Proč se nechali ukládat do kostelních katakomb a ne do země?

„Je potřeba si uvědomit historický kontext a vnímání smrti v tehdejší společnosti. V té době všichni čekali na vzkříšení, a proto pohřbení v chrámu bylo mnohem cennější než na hřbitově. Kapacita katakomb však byla omezená, takže je jasné, že si to nemohl dovolit každý,“ vysvětluje předseda sdružení Klatovské katakomby Václav Chroust.

Zatímco duchovní byli pohřbíváni v prostém šatu, měšťané a obchodníci naopak měli své pohřební oblečení bohatě zdobené. Posledním pohřbeným byl Antonín Weichs v roce 1783. O pouhý rok později císař Josef II. pohřbívání v kostelech zakázal. Ovšem do té doby zde bylo uloženo kolem dvou stovek osob. Do dnešních dnů se zachovalo necelých čtyřicet mumifikovaných těl. Nejednalo se samozřejmě o mumifikaci egyptského typu, kdy se používaly speciální bandáže, vonné roztoky či napouštění pryskyřicí. Proces byl velmi unikátní, chtělo by se říci typicky český. Těla totiž jezuité ukládali na chmelovou podložku, která působila antisepticky. I to byl jeden z důvodů, proč nedošlo k rozkladu. Pro klatovskou mumifikaci byl zásadní větrací systém katakomb způsobující vysušení těl, která dnes váží osm až deset kilogramů.

„Existuje několik pohledů na klatovské mumie,“ říká Václav Chroust. „Tím prvním, a nejčastějším, je prosté materialistické zhodnocení zachovalých těl jako biologického unikátu. Ten druhý, méně častý, ale neméně důležitý, je zasazení mumií do historického kontextu. Je potřeba si uvědomit, že jezuité přišli do Klatov v polovině 17. století. Postavili tady gymnázium, na kterém studoval osvícenský a obrozenecký novinář, vydavatel a spisovatel Václav Matěj Kramerius i český bohemista a církevní historik Josef Dobrovský. Lidé, jejichž těla jsou zde uložena, se zásadním způsobem podíleli na tváři města.“

Ovšem větrací systém byl nakonec zkázou pro většinu těl. Když byla v roce 1937 při přestavbě kostela řada průduchů v jeho sloupech a pilířích zazděna, narušilo se proudění vzduchu a mumie začaly plesnivět, do dubových rakví se pustil červotoč. Většina těl musela být uložena na hřbitově.

Svým dílem přispěla ke skáze i veřejnost, která měla ve 40. letech minulého století po přestavbě kostela k mumiím přístup a ne vždy se k nim chovala s očekávanou pietou. Počátkem 60. let byl porušený větrací systém znovu opraven a díky tomu se dnes mohou Klatovy pochlubit alespoň zbylými těly. V roce 2001 se mykologové a chemici snažili zbavit těla i rakve plísní.

V současné době se neví, komu zachovaná těla patří, takže není vyloučeno, že mezi nimi leží i Albert Chanovský z Dlouhé Vsi, zakladatel zdejší jezuitské koleje a tudíž velmi vzdělaný muž.

„Vidět věci v souvislostech je umění, které upadá. Historie nezačala včera a naše mumie jsou pevnou součástí nejen klatovské historie,“ uzavírá své myšlenky Václav Chroust.

Putování časem

V době, kdy dnešní nebožtíci žili, je možné najít zajímavé a často nečekané souvislosti. Impulzem mohou být i mumie kapucínů katolického řeholního řádu inspirovaného duchem sv. Františka z Assisi v klášterní hrobce v Brně. Nebo mumie z v podstatě neznámého západočeského Mnichova, který byl roku 1437 pasován na město. V polovině 19. století v něm žilo 1137 lidí. V současnosti má spolu s okolními dvěma obcemi celkem 352 obyvatel – a několik desítek mumií. Repliku turínského plátna je možné obdivovat spolu s mumiemi v Broumově. Putování za českými mumiemi, ať už původem od nás nebo egyptskými, je poutí, kde se historické údaje prolínají s přírodními vědami, filozofií i politikou.

 

Nyanchhap

Z devatenácti egyptských mumií, které se nacházejí ve veřejných sbírkách České republiky, jich jedenáct vlastní Náprstkovo muzeum (složka Národního muzea) v Praze. Jedna z nich patřila hodnostáři Nyanchhapovi. Rakev získal Josef Ferdinand Habsburský, velitel 93. regimentu dislokovaného v Olomouci, během svého pobytu v Egyptě v roce 1903. V roce 1906 celou svou egyptskou sbírku daroval nově založenému muzeu v Olomouci, kde byla Nyanchhapova mumie vystavována až do počátku 80. let minulého století. Tehdy byla celá egyptská sbírka muzea převedena do Náprstkova muzea. Nyanchhap žil v pozdní době egyptských dějin (664–332 př. n. l.). Žil a byl pohřben ve městě Achmím.

červen 2006

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group