ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Tokio a temno a Hello Kitty

tokiotemnoahellokittyJaponci se nedívají, klopí zrak. Nesluší se dívat. Ale já nejsem Japonec. Tihleti puberťáci také zcela neodpovídají typickému vzorku japonského obyvatelstva. Potažmo normálnějším, tradičnějším částem Tokia. Jsme voblasti zvané Harajuku – hip district. Šílené, zvláštní, vzrušující a futuristické… Na ulicích japonští bohémové oblečení tak, aby šokovali. Fotografové fotící módu ulice. Turisté, kteří sice nevynikají snahou o exotičnost, ale přesto exoticky působí – svou rasovou a kulturní odlišností. Posedlost po značkovém zboží dokazují svým vzhledem relativně chudí i snobi. Je tu vidět unikátní množství prosperujících butiků světových jmen a značek. Tisíce restaurací, kaváren, top módních kadeřnických a kosmetických salonů.

Čtvrť Harajuku se vyloupla jako oblast, která je absolutně „in“, už vroce 1964, kdy se v Tokiu konaly olympijské hry. Olympijské městečko bylo nedaleko a lidi přitahovala do ulic šance potkat někoho slavného. Známé tváře tu jsou stále kvidění.

„Hello, I am Takashi,“ uvede mě do reality stvoření vedle mě. Japonec neznámou osobu neosloví, ale tady na mostě Jingubashii jsou jiná pravidla. „Fascinuje mě temno…,“ říká. „...Máš kluka?“ Zocvokované černé tašky, ověšené něčím, co vypadá jako pokémoni, vytáhne papírový ubrousek. „Kdy jsi se narodila, který měsíc?“ – „V prosinci,“ odtuším. – „Hm…, ooh!“ diví se a píše na ubrousek své datum narození a jméno. Pak stočí ubrousek do válečku a pečlivě zakroutí. Odhrne vlasy před uchem. Čistí si uši… Tohle a v Japonsku!

Jsou tu davy mladých lidí, extrémně koncentrovaná výstřednost a potřeba zaujmout. Trochu vynikám, mám celkem obyčejné triko a džíny. Japonci mají obvykle vlasy přirozeně černé a rovné. Ale já vidím stovky hlav s nejaponsky zakroucenými účesy. Vlasy různě slepené či vafro stylu, prodloužené nebo hlavy zcela bez nich, blonďaté nebo vmnoha barvách.

Mám rád Nedobedo

Vobrovském kontrastu, pár kroků odtud vzeleném parku Yoyogi, je chrám Meji Jingumae. Zde se právě odehrává tradiční japonská svatba. Je tu mnoho velmi seriózně vypadajících a tradičně smýšlejících Japonců vkimonech, obřad, bubny, hudba, průvod, radost ve vážné tváři, sklopený zrak, ruka před ústy žen, hovoří-li. Posvátné manželství na celý život.

Kontrasty a rozpory, staré tradice versus vzpurné mládí a vlivy ze světa jsou tak viditelné. Doslova místně i myšlenkově žijí bok po boku. Kterou cestou jít? To je téma na dlouhou filozofickou rozpravu. Vracím se ve svých myšlenkách zpět na most.

Dávám se do řeči svelmi vysokou osobou. Je fialová, její pohlaví si nedovedu ujasnit. Vlastně si nejsem jistá ani příslušností národní či rasovou. Asi je to muž, protože si říká Rod. Nadšeně mi povídá o své kapele a zve mě na koncert. „Kup si časák – Gothic Lolita Bible, najdeš nás tam,“ dodává pyšně. Pak se ptá, odkud jsem. „Opravdu, Czechoslovakia?“ Až na malý nedostatek v pojmenování naší země je to úspěch, ví, o jakou zemi jde. „Máte proklatě dobrý fotbalový tým. A tak malá země!“ reaguje. „Mám rád Nedobedo!“ (japonský výraz pro Nedvěda)

Potvrzení pro manželku

Dostala jsem úžasný nápad zbavit svou kolu bublinek a postříkala jsem nechtěně někoho vedle mne. Ve zmatku říkám „sorry“ a ukláním se. Anorektická dívka s obří žlutou mašlí na hlavě, všudypřítomným piercingem a kabelkou značky Louis Vuitton mě sjede zabijáckým pohledem.

Opřu se o zeď, kousek od červenovlasé dívky, a čekám na kamaráda, kterého učím anglickou konverzaci. Makoto přichází přesně o půl, vobleku skravatou, v ruce kožený kufřík. Usadíme se v blízké kavárně. Výhled na lidské hemžení v ulicích Harajuku je nadmíru poutavý. Makoto je velmi zdrženlivý, milý a korektní. Působí poněkud asexuálně. Zčervená a začne mi vysvětlovat: „Já, já…, víš, chtěl bych tě poprosit o laskavost… no, …hm,“ otře si obličej příručním miniručníkem. Každý Japonec má vždy minimálně jeden ručníček (asi 20 krát 20 centimetrů) vneustálé pohotovosti. Makoto pokračuje: „Napiš, prosím tě, dopis mé ženě… Ona, …víš, posledně, když jsem přišel domů z angličtiny, mně strašně vyhubovala… Já, …já potřebuji potvrzení, že chodím na angličtinu. Mám papír.“ A vytahuje řádně připravený, napůl přeložený, úhledný list papíru. „Ona je hodně přísná,“ říká, „a když nepřijdu zpráce hned domů, musím přinést potvrzení.“

Snažím se vypadat nepřekvapeně, netuším, co by se sMakotem stalo vdalší fázi rozpaků. A tak raději píši jeho ženě.

Podle tradičních zvyklostí má být žena vdomácnosti, pečovat o svého muže, zabezpečit mu pohodlí, očekávat jeho příchod ze zaměstnání, obradostnit jeho volný čas a starat se o děti. Muž tvrdě pracuje a finančně zabezpečuje rodinu. Makoto se mě ptá: „Jak vlastně vidíš nás, Japonce?“

Konec tradicí?

Nahlas přemýšlím: „Japonec je vychováván vtvrdé disciplíně, tráví spoustu času ve škole, dril pokračuje i ve volném čase, aby byl výborný a měl šanci dostat se na co nejvýznačnější vysokou školu. Tam musí tvrdě pracovat, aby byl excelentní a měl šanci na co nejlepší pracovní umístění. Získá práci, tvrdě pracuje, nezná nic jiného. Pokud jde na oslavu či posezení, je opět pracovního charakteru. Zestárne, přijde čas důchodu a on má najednou strašnou spoustu času. Neví co si počít, má ztoho stres. Žádná práce, žádné koníčky (nebyl čas je rozvinout), jen ten čas! V některých případech tento cyklus vede ksebevraždě…“

Makoto chvíli nic neříká. Mlčí. Nakonec se na mě zamyšleně podívá a říká: „To jsi nás za tak krátkou dobu velmi správně odhalila.“ Pokračuje: „Se sebevraždami je problém i vmladším věku. Dříve se velmi dbalo na to, že muž dal celý svůj produktivní život práci vjedné konkrétní společnosti. Patří to ke cti a tradicím. Teď můžeš být propuštěn. Je to šok, je to potupa být nezaměstnaný, ztratíš smysl života.“

Dostáváme se tak až na téma pohřbů. Makotův tatínek pracuje ve společnosti, která dodává cukr a saké na pohřby. Pro mrtvé, respektive pro pozůstalé vTokiu a vJokohamě. Vrámci staré japonské pohřební tradice. „Hm, ale vtuto dobu je málo mrtvých. Vzimě umírá víc lidí,“ komentuje Makoto.

Jak pochopit hlubiny duše, rozvraty a pohnutky mladší generace Japonců? Kam patří, kam chtějí patřit?

Jako jiný národ

Mladí Japonci mají svou subkulturu, jako by tvořili jiný národ. Udupávají tradiční hodnoty země vycházejícího slunce, nechtějí je. Odmítají oddanost práci vpřípadě mužů a nechtějí oddanost manželovi v případě žen. Chtějí být veselí a jiní, sví. Klíčovými významy jsou emancipace, vlivy západních kultur, nebýt ozubeným kolečkem již sestaveného stroje. Hovoříme-li o snad naivním ideálu některých japonských teenagerů – zeptejte se jako cizinec: „Odkud myslíš, že jsem?“ – „Aach, you are from America, yes?“ (Jsi z Ameriky, že?)
červen 2006

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group