ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Nemoc, smrt a mýty Afriky

„To bylo tak,“ vysvětluji. „Včera odpoledne jsem se na chvíli zastavil na hřišti před misií. Malí černoušci tam tancovali, zpívali a hráli nejrůznější hry. Chtěl jsem je také trochu pobavit, a tak jsem jim předvedl pár jednoduchých kouzel se sirkami. Když jsem dnes ráno dělal v nemocnici vizitu, jedna černoška se mě nečekaně zeptala: Pane doktore, vy umíte kouzla? Můj syn vás včera viděl na hřišti.“

„Tady jsi v Africe, lidé tu na kouzla skutečně věří a ty děti nepochopily, že předvádíš jen triky. Nebylo by dobré, kdybys získal pověst kouzelníka, to je velmi nebezpečné. Osmdesát procent zdejších soudních sporů se týká obvinění z čarodějnictví. Lidé se čarodějů bojí, pronásledují je a mstí se jim.“

Marcello měl pravdu a já se o tom ještě mnohokrát přesvědčil. Jednou mi na konci vizity hlavní „bratr“ zdejšího chirurgického oddělení Goum připomněl, že jsme přijali ještě jednoho pacienta. V malém pokojíku na samém konci pavilonu na mě opravdu čekal mladý černoch. Po měsících strávených v Africe mi stačil jediný pohled, abych určil diagnózu. Muž byl zcela vyčerpaný, na kost vyhublý, opakovanými průjmy dehydratovaný, s plísňovým onemocněním v ústech a temnými uzly Kaposiho sarkomu na nohou. AIDS. Předepsal jsem mu léky ke zmírnění bolestí a černošští pomocníci mu ještě odebrali krev, aby se diagnóza potvrdila. Bohužel, více se mu pomoci nedalo. Za několik dní zemřel.

Ještě týž den se ale ke mně doneslo, že rodina zemřelého „loví“ ve městě jistého člověka, protože prý mladíka sprovodil ze světa pomocí kouzla. Bylo pro ně těžko pochopitelné, že jejich syn zemřel tak mladý, vždyť přece mladý člověk jen tak neumírá...

Pro Afričany se naprosto nic neděje náhodou, všechno má své vysvětlení. Pokud zemře dítě, mladý člověk, přijde živelná pohroma, neúroda, nemoc, prostě cokoli, co vybočuje z řádného běhu přírody, je třeba to vždy vysvětlit. Černoch sice uzná tvrzení lékaře, že dítě zahubil parazit způsobující malárii, ale rozhodně mu to nestačí. Bude usilovně pátrat po tom, kdo parazita na jeho dítě poslal, a bude se mu za to chtít pomstít.

Žádné dobro a zlo

Obyvatelé Afriky, se kterými jsem se setkal, nevnímali svět v tradičním křesťanském pohledu – jako místo, kde se střetává dobro se zlem. Je to jen dounia, velký prostor, kde vedle sebe existují „hybatelé“ a „věci“. Věci – yé – nemají žádnou moc ovlivnit běh světa. Patří sem půda, kamení, voda, rostlinstvo, zvířata, hmyz, zbraně, jed i nástroje... Původci dějů jsou jen „hybatelé“, kterým jsou yé podřízeny a jejichž prostřednictvím pak působí zlo nebo dobro.

Pro Evropana to vypadá složitě, pro Afričany je to jasné – hybatelé jsou přitom pouze tři: bůh – nzapa, člověk – zo a duch. Duchem se rozumí především dříve zemřelý člověk – toro, nicméně existují i jiní duchové nelidského původu – yingo. Svoji moc nad věcmi vykonávají pomocí slova – tene. Proto například jed připravený kouzelníkem není sám o sobě nebezpečný ani škodlivý, dokud nad ním kouzelník nepronese zaříkávání – tene.

Na místě je i úcta k zemřelým předkům – toro. Tito duchové mohou pomáhat i škodit. Je třeba s nimi vycházet v harmonii.

A jak to souvisí s AIDS? Domorodci je virus vnímán jen jako věc – yé, tedy sama o sobě smrt způsobit nemůže. Smrt způsobí jen některý z hybatelů, který virus použije jako nositele pro své likundu – zlé moci.

A co víc: vlastník takové zlé moci to dokonce může tak chytře nastražit, že vybranou oběť nevědomky zabije někdo jiný. Tak se třeba Středoafričané dívají na meningitidu (zánět mozkových blan), kterou tu děti onemocní poměrně často. Zpočátku se projevuje horečkou a neurologickými příznaky a domorodí obyvatelé si představují, že duši jejich dítěte na dálku čaroděj postupně přeměňuje v duši zvířete. Jakmile dítě upadne do bezvědomí, proces přeměňování je ukončen. Poté dětská duše už jenom coby duše antilopy či jiného zvířete bloudí bušem. Jestliže dítě zemře, vysvětlení je prosté. Některý z lovců zvíře právě ulovil.

Hon na viníka

Aby postižená rodina odhalila majitele likundu, označovaného často jako sorcieur, ptá se nganga – domácího čaroděje. Ten ho najde pomocí zaříkávání či speciálních procedur. Někdy se snaží vyčíst, o koho jde, z polohy těla na lůžku, když je mrtvý nesen vesnicí domů. Jindy se snaží číst ze zvířecích kostí, nebo sype popel z určité byliny do očí nemocnému a očekává, že při obřadu vysloví jméno člověka, který na něj seslal nemoc. Většinou se tak ukáže, že hledanou osobou je někdo, kdo má s příslušnou rodinou nějaký spor, nebo se jedná o osobu starou, zavrženou, která rodině dobře poslouží jako obětní beránek.

Když je „viník“ odhalen, musí postiženému znovu vrátit zdraví nebo mu alespoň uhradit léčbu či zaplatit výkupné, případně odevzdat úrodu. Mnohdy je obviněný dokonce donucen odstěhovat se z vesnice.

Čím hlouběji se dostáváte do buše, tím jsou metody vyřizování účtů drsnější. Nezřídka se lze setkat s vypálením domu nebo veřejným bitím. Není vzácností svolávání božích soudů. Jedním z nich je zkouška jedem. Obžalovaný musí vypít pohár s jedovatým nápojem. Pokud nápoj vyzvrátí a nezemře, je nevinný.

Ve městech často stačí jen samotné nařčení od dvou osob, aby byl obžalovaný uvržen do vězení. Policisté raději takového člověka zavřou, jen aby ho ušetřili dalšího pronásledování, které má nezřídka charakter lynčování, mučení a někdy přináší i smrt.

Nešťastníka obviněného za smrt mladíka, který zemřel na AIDS, šel hledat rozvášněný dav. Utekl před ním na policejní stanici, kde jej schovali do cely. Začala příprava na soud.

Věděl jsem, že do širší rodiny zemřelého patří Appolinaire, vzdělaný a schopný mladý černoch, který si občas na misii přivydělával jako pomocník, zahradník, kuchař a řidič. Týž den večer jsem ho proto jel hledat do domorodé čtvrti. Objevil jsem ho na třídenním place mortuel – pohřebním shromáždění rodiny v domě zesnulého. Jde o jeden z nejtypičtějších rituálů místního folkloru. Rodinná slavnost trvá při úmrtí muže tři dny, v případě ženy o den déle. Příbuzní z daleka i blízka se společně modlí, zpívají, tančí, jedí a vzpomínají na zemřelého.

AIDS je tabu

Čekal jsem na něj před domkem v autě.

„Chtěl jste se mnou mluvit, doktore,“ zašeptal, když přišel. Požádal jsem ho, aby nastoupil. V Africe mají i stěny uši a jediné bezpečné místo pro rozhovor je jedoucí automobil.

„Ty věříš, že tvého příbuzného zabilo kouzlo?“ zeptal jsem se po chvíli mlčení.

„Tak to u nás chodí, je to tradice,“ opět zašeptal Appolinaire.

„Takže kvůli tradici vězníte nevinného člověka?“ zvýšil jsem hlas.

„A co mám podle vás dělat? Proti starším nic nezmůžu,“ zvýšil také hlas a bezmocně rozhodil rukama.

„Tak poslouchej,“ řekl jsem již zase klidně, „teď se vrátíš na place mortuel a řekneš radě starších, že až bude soud, nemocnice v žádném případě nebude mlčet. Mám výsledky vyšetření potvrzující, že pacient zemřel na AIDS, a ty soudu předložím jako důkaz.“

Pohlédl na mě vyděšeně. Když jsem ho ujistil, že to myslím vážně, chvíli mlčel. Zdálo se, že pochopil. Pak rychle zmizel ve tmě.

Věděl jsem dobře, že mluvit o AIDS je zde tabu. Rodina vždy raději všem tvrdí, že nemocný zemřel na zápal plic či cokoli jiného, jen ne na AIDS. Prohlásit něco takového veřejně by znamenalo strašlivou hanbu.

Následující den se mi do nemocnice donesla zpráva, že po dlouhém rokování starších byl celý případ uzavřen – rodina se nebude mstít. Žaloba byla stažena a věc utichla. Pro tentokrát vše dobře dopadlo.

I když proti této hrůzné tradici státní orgány i misionáři neúnavně vystupují, nové případy se přesto stále objevují a bohužel jen málokdy mají podobně šťastný konec.

Rusalka Mamiota

„Jak je to možné,“ divil jsem se potom na misii u večeře, „vždyť většina obyvatel Bozoumu jsou křesťané?“

Marcello chápavě přikývl hlavou: „Většina zdejších obyvatel jsou křesťané a křesťanství skutečně za svou víru pokládají, ale na druhou stranu si ponechávají řadu tradičních představ, aniž by to pro ně znamenalo nějaký vnitřní rozpor. Schválně, zeptej se někdy někoho z nich na rusalku Mamiotu.“

Zeptal jsem se na ni o několik dní později vrchní „sestry“ (zdravotními sestrami jsou v Africe převážně muži): „Jean-Paule, žije v říčce pod misií Mamiota?“

„Ale kdepak,“ odmítavě zakroutil hlavou. „Otcové z misie ji nesnesli ve svém sousedství, a tak ji už před mnoha lety vyhnali. To ví přece každé malé dítě.“

Nevěřil jsem svým uším, vždyť zdravotnický personál patří přece mezi nejvzdělanější vrstvu městečka.

Pak mi Jean-Paul vyprávěl: „Mamiota je duch vody, vypadá jako krásná bílá žena a nyní žije v řece Ouham, asi tři kilometry západně od Bozoumu. Zjevuje se tomu, kdo sem přijde o půlnoci. Ten, kdo Mamiotu spatří, ztratí své srdce, jako omámený chodí za ní k řece a ona zase v noci za ním domů. Plní mu nejrůznější přání, ale po čase chce za to oběti – jeho rodiče, bratry a nakonec si vezme i jeho.”

„Tak krásná bílá žena, říkáš?“ povídám. „Jako bělocha mě to velmi zajímá. Rád bych se šel na ni podívat.”

Za mnou se ozval výkřik. U dveří stál další černý „bratr“. „To nesmíte, pane doktore, my vás tady moc potřebujeme,“ varoval mě s hrůzou.

Kouzla, náhody?

Jednou do nemocnice přinesli asi pětadvacetiletého mladíka v kómatu. Personál mi vyprávěl, že jeho starý bohatý otec vlastnil stádo krav. Syn těžce nesl, že otec stále neumírá a dědictví je v nedohlednu, a tak tajně vyhledal kouzelníka a objednal si u něho otcovu smrt. Když otec skutečně zemřel, začal mu kopat hrob a zavadil prý krumpáčem o rakev. Od toho okamžiku mu začalo být zle. V nemocnici zemřel ještě týž den. I přes narychlo provedená vyšetření se nezjistilo, co mu vlastně bylo. Dělalo to na mě dojem akutního selhání jater. Tedy možná otrava. Nevím, snad měl ještě mladšího bratra, který... Nebo v tom bylo cosi záhadného, pro nás nevysvětlitelného?

S čarodějem jsem se během svého ročního pobytu ve Středoafrické republice osobně nikdy nesetkal. Jen jednou se mi poštěstilo prohlédnout si předměty, které kouzelníci používají při černé magii.

Bylo to asi po šesti měsících mého působení v Africe, když jsem projížděl městem Berbérati na okraji pralesa asi tři sta kilometrů jižně od Bozoumu. Na tamní misii jsem tehdy potkal stařičkého františkána otce Umberta, jednoho z nejstarších misionářů v zemi.

Předměty otce Umberta

Do Středoafrické republiky přijel už před padesáti lety. Dlouhá léta působil na severu v horách u hranic s Čadem, kde žije kmen Pana. Jako kněz trávil veškerý svůj čas s domorodci a postupně si získal jejich důvěru. Dozvěděl se tak o jejich zvycích a lépe pronikal do způsobu jejich myšlení.

Protože jeho koníčkem je etnografie, sbíral otec Umberto také rozličné domorodé předměty. Za padesát let tak vznikla pozoruhodná sbírka zejména zbraní, lidových šperků, zbytků oděvů, masek, původních platidel apod. Dnes jsou uloženy v misijním muzeu v Yolé u Bouaru.

Při našem setkání jsem se mu zmínil, že o jeho zálibách dobře vím od ostatních misionářů, a také jsem se pochvalně vyjádřil o jeho sbírce, kterou jsem měl možnost si v Yolé prohlédnout.

„Jestli tě to zajímá, ukážu ti ještě jednu její část,“ navrhl mi, „tu neveřejnou,“ a hned mě nadšeně vedl na dvůr misie. Tam odemkl velký kovový kontejner, přesně takový, jaký se používá k přepravě zboží na lodích či kamionech. Vnitřek byl plný podivných předmětů.

„To jsou pracovní nástroje afrického kouzelníka,“ řekl mi.

Byl jsem překvapen, kolik rozličných věcí tam měl. Bral jednotlivé předměty postupně do ruky a vysvětloval: „Tato kamenná miska sloužila k přípravě jedů. Bůh ví, za kolik smrtí je odpovědná. Nebo tento kámen. Vidíš, má ve třech rozích vytesané hlavy. Ten umístil kouzelník na rozcestí vedle své vesnice, aby hlavy sledovaly každého, odkud kam jde. Čas od času si pak k němu přicházel ‚vyslechnout hlášení‘. Díky informacím, které od ‚svého kamene‘ získal, se před ním ve vesnici nedalo nic utajit.“

Neméně zajímavé byly i podivné figurky s hlavami majícími místo nosu zobák. „To jsou sošky zlé moci – likundu,“ vysvětloval mi františkán, „stačilo je v noci oživit a pak už poslušně vykonávaly všechny příkazy.“ Další záhadnou sošku, rovněž z kamene, zahrabával kouzelník vedle chýše, aby dítě, které v ní žilo, přestalo růst. Nakonec Umberto vybral ještě jednu sošku. „Sloužila k tomu, aby žena porodila znetvořené dítě. Jak vidíš, kouzelníci měli jen samé užitečné a praktické věci,“ zakončil s nadsázkou a s úšklebkem své vyprávění.

Hodný kouzelník

Vedle kouzelníka se lze v africké společnosti setkat i s tradiční postavou léčitele – gerisseura, který je ze společenského hlediska méně nebezpečný než sorcieur. Nepůsobí neštěstí a nemoci, snaží se naopak léčit. Je také většinou prvním, za kým se černoch vydává. Teprve když nemoc neustupuje, jde do nemocnice. Ta bývá jeho poslední šancí. Pak už je jenom smrt. Bohužel, toto zdržení i nedostatek peněz často způsobují, že mnoho pacientů přichází do nemocnice pozdě.

V žádném případě nechci tvrdit, že jsou všichni léčitelé podvodníci. Určitě je mnoho takových, kteří mají hluboké znalosti o rostlinných přípravcích a nemocným skutečně pomáhají. Jejich pacienti mě pochopitelně nemuseli vyhledávat.

Velmi často jsem se ale bohužel setkával s následky léčby různých nedouků. Ještě mám v živé paměti miminko s popálenou tváří, kterému horlivý léčitel nalil do ucha horký lektvar, mnohokrát jsem viděl ženy, které rodily doma za tradičního dohledu a do nemocnice přišly až za jeden nebo dva dny, kdy už bylo dítě mrtvé. Potom nás stálo nemálo úsilí zachránit alespoň matku.

Naštěstí nebyly nejčastější následky tradiční léčby zas až tak vážné. Většinou šlo o takzvané skarifikace – tedy mnohočetné krátké nářezy nad místem, kde pacient pociťoval bolest. Mnohdy mi tyto jizvy posloužily i k odhadu diagnózy. Například pokud jsem našel u ženy mnohočetné skarifikace v podbřišku, šlo většinou o chronickou pánevní infekci. U muže označeného jizvami na boku v dolní části hrudníku jsem zase mohl hádat na prodělaný zápal plic.

U muslimských kočovníků z kmene M’bororo jsem místo nářezů kůže vídával kruhové popáleniny způsobené nahřátými kravskými rohy. Řada dětí na pediatrii měla kolem boků nebo kotníků tenké kožené řemínky s gris-gris – malými amulety proti zlým silám. Je ale třeba říci, že zdravotnický personál v nemocnici si ve většině případů zachovával od těchto praktik odstup.

Finta ošetřovatelů

Jednou si ošetřovatel securiste z blízké vesnice zlomil nohu ve stehnu. Securiste je člověk bez hlubšího zdravotnického vzdělání, v tomto oboru jen krátce vyškolený, aby byl ve vesnici, kde žije, schopen nejen zaléčit nejjednodušší onemocnění, ale hlavně také včas odtud poslat závažnější případy do nemocnice. Pravděpodobně mu práce ošetřovatele mnoho nevynášela, a tak se rozhodl zkusit to jako zlatokop. Štěstí mu ale nepřálo. Ve výkopu jej zavalila zem. Ráno ho jeho rodina přinesla do nemocnice. Právě jsem se chystal operovat jednoho pacienta, ošetřovatele jsem jen zběžně prohlédl a stručně poznamenal: „Něco s tím uděláme.“ Když jsem se vrátil z operačního sálu, už jsem ho nenašel. Až následující den ráno jsem potkal rozčileného zdravotního „bratra“ Gouma, který mi situaci vysvětlil: „Ten muž si z nějakého důvodu myslel, že mu nohu chceme uříznout, a navíc neměl ani peníze. Jeho příbuzní ho proto svěřili do péče marabu – muslimského léčitele. Ten mu přiložil na stehno léčivé listy a znehybnil jej několika dřívky.“ To rozhodně nebylo dobré, protože v lepším případě mu kost mohla srůst ve špatné poloze a on by měl nohu už nadosmrti zkrácenou.

Personál se rozhodl, že když jde o kolegu, nemohou věci nechat jen tak. A následující den byl securiste skutečně opět v nemocnici.

„Jak se vám to povedlo?“ překvapilo mne, že se muslimský léčitel vzdal svého pacienta. Goum se jen zasmál: „Ujistili jsme marabua, že pacienta nechceme v žádném případě zpět, ale že od něj v případě neúspěchu budeme požadovat peníze (v přepočtu asi 3500 korun) k pokrytí nákladů zbytečně vynaložených státem na zaškolení ošetřovatele. Je přece jasné, že s kratší nohou již nebude moci ani chodit, ani pracovat. Marabu pak sám domluvil rodině, aby nemocného okamžitě odnesli zpět do nemocnice.“

lll

 

Všechna má setkání s činností léčitelů však nemívala jen šťastný konec. Jednou na oddělení přivezli ženu z bohaté rodiny v hlubokém bezvědomí, se zápalem mozkových blan. Rodina jí dokonce uhradila samostatný jednolůžkový pokoj. Po třech dnech usilovného snažení se její kritický stav natolik zlepšil, že se postupně probrala, začala jíst, mluvit a dokonce se i posadila. Byl to opravdový úspěch. Moje naděje, že se žena brzy uzdraví, ale byla předčasná. Čtvrtý den ráno jsem ji nalezl mrtvou. Nemohl jsem tomu uvěřit, ale záhy jsem zjistil, co se stalo: členům rodiny se léčba nezdála dost rychlá, a proto k ženě tajně večer přizvali léčitele. Protože byla izolována v jednolůžkovém pokoji, nikdo si toho nevšiml. Léčiteli se ale podařilo už téměř zdravou ženu svými lektvary sprovodit ze světa za pouhých třicet minut. Netvrdím, že ji chtěl zabít, možná, že „má” antibiotika jen reagovala s jeho mně zcela neznámými rostlinnými jedy.

A tak černá Afrika stále zůstává místem, kde staré mýty dosud žijí a kde se s léčitelstvím a čarodějnictvím můžete setkávat na každém kroku.
duben 2006

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group