ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Cesta nechává stopy na duši, míní dobrodruh a cestovatel Jaroslav Lhota

rozhovorViděl jste hodně míst v cizině. Existuje nějaké, kde jste si řekl: Tady bych mohl žít?

Ani moc ne. Myslím si, že každý z nás by měl žít tam, odkud pochází. Je nesmírně důležité mít kořeny a mít se kam vrátit. Tím nemyslím stejný domek nebo stejné město, ale střední Evropa je oblast, kam patřím. Přestože velice rád jezdím po světě, zabývám se orientálními filozofiemi a zajímavostmi různých přírodních národů, tak ze mě nikdy nebude ani muslim, ani buddhista, ani hinduista. Zkrátka jsem Středoevropan a tím zůstanu. Mohu se cizími životními styly, náboženstvím a filozofií inspirovat, ale byl by jistě nesmysl někam se odstěhovat.

 

Říká se, že cestování, jeho nástrahy a překvapení postupně odhalují skutečnou lidskou povahu...

Cestování každého významně ovlivní. Vychová k určité pokoře, ke skromnosti. Člověk si čím dál víc uvědomuje, že je lepší věci přijímat a snažit se je pochopit takové, jaké jsou, než je neustále měnit. Hodně se to naučíte například v Africe. Evropan je zpočátku pološílený z toho, že tam nic nefunguje, na všechno je dost času a na nic se nelze spolehnout. Ale časem se naučí brát věci tak, jak přicházejí, a zjistí, že životní styl v Africe je mnohem vhodnější než náš perfekcionalismus, ta neustálá touha po výkonu, po dokonalosti, typická pro severozápadní civilizaci.

Spokojenost člověka nespočívá v tom, že kolem sebe hromadí hmotné statky a dosahuje životních úspěchů. Spočívá v harmonii s prostředím, ve kterém žije. V tom se mi ohromně líbí buddhismus, ač nejsem vyznavač buddhistické filozofie. Každý Evropan by si měl uvědomit, že štěstí nespočívá v neustálém uspokojování hmotných potřeb, neboť okamžikem uspokojení jedné se objevují další, čímž vzniká začarovaný kruh. Přitom klidu a pohody může dosáhnout tím, že sníží své nároky, a sám bude žasnout, jak snadno se pak dají uspokojit.

Organizujete delší dobrodružné cesty pro lidi, kteří mají rádi netradiční zážitky. Ty v nich ale určitě musejí nechávat nějaké stopy...

Je úžasné, jak se lidé dokáží během cesty změnit. Ale není to úplně jednoduché. Člověk nemůže na nikoho příliš tlačit, musí jen vytvořit prostor, aby každý k poznání došel sám. Budu-li klientům tohle vykládat, tak se mi vysmějí, ale když kolem nich vytvořím dobré podmínky, tak se dobrá myšlenka stane jejich a oni ji přijmou za svou. A to je hodně důležité. Myslím si, že průvodce by měl být člověk, který dokáže lidi nasměrovat k jejich vlastnímu poznání. Protože cestovat znamená vzdělávat se.

Jednou jste řekl, že člověk by se měl v přírodě chovat jako její host. Není to těžké dodržet při skupinových zájezdech, kdy mají lidé často pocit, jako by jim patřil celý svět?

To opět záleží na osobnosti průvodce. Netýká se to jen přírody, ale i jakési ohleduplnosti k místním kulturám a zvykům. Já se vždycky snažím klienty připravit na to, co je na zájezdu čeká. Například, když jsme v nějaké islámské zemi, učím je oblékat se přiměřeným způsobem, aby nechodili polonazí a neodhalovali si části těla, které se třeba u nás nosí naprosto běžně odhalené, ale v islámské zemi je to nedůstojné.

Podobně se na ně snažím působit v přírodě, aby co nejméně ovlivňovali životní prostředí kolem sebe. Nejde to samozřejmě úplně. Ale je důležité, aby se člověk snažil do přírody zasahovat co nejméně.

 

Máte své oblíbené místo?

Nejradši jezdím na kole v extrémních prostředích, tedy v hodně opuštěných místech, ve velkých nadmořských výškách, v zemi s drsnějším klimatem, například v Tibetu, na poušti Atacama, v horách severního Pákistánu…

Nejvíc ale miluji Afriku. A ani si moc nevybírám, od jihu až na sever. Mám ji rád, protože je taková upřímná. Zejména subsaharská Afrika, ta si na nic nehraje. Tam když je někdo chudý, tak je opravdu chudý. Na druhou stranu, když se někdo raduje, a místní lidé se dokážou radovat i z úplných maličkostí, tak se opravdu raduje naprosto upřímně.

 

Zůstává Afrika stále krásná, nebo už její tajuplnost narušil příliv turistů?

V Africe turistů zase tolik není. Jezdí jen na pár míst, jako jsou například pobřeží Maroka, Tuniska, některé lokality v Egyptě, pobřeží Keni, něco v Jihoafrické republice. Ale to jsou opravdu jen zlomky Afriky, na drtivé většině kontinentu o turistu ani nezavadíte.

 

V Tanzanii jste málem přišel o život – kvůli hrochovi. Přitom jsem slyšela, že je vaším oblíbeným zvířetem.

Já mám spíše raději nosorožce než hrochy, protože jsou podle mne typičtějším symbolem Afriky než sloni. S hrochy jsem měl v životě už několik nepříjemných setkání, při sjezdu řeky Ruahy v Tanzanii, na kánoích na Zambezi, v národním parku Okavango v Botswaně. Vždy, když se v mé blízkosti vyskytl v Africe nějaký hroch, neměl jsem z toho dobrý pocit. Naštěstí jsem ze všech těch setkání vyváznul, i když je pravda, že několikrát jen o chlup.

 

Nosorožci jsou mírumilovnější?

Jednak jich není tolik a člověk se jim snáz vyhne. Když se sjíždí nějaká řeka, dokáží hroši zablokovat koryto tak, že se jim člověk opravdu nemůže vyhnout a musí se pokusit je nějakým způsobem obeplout. A když je ta řeka užší, tak to jde velice špatně. Kdežto nosorožci se pozorují spíše z auta nebo z podobného bezpečnějšího místa.

 

Jaký byl tvůj první pocit z afrického prostředí?

Poprvé jsem jel do Maroka. Byl to nádherný pocit, když jsem přeplouval Gibraltar a blížily se ke mně břehy Afriky. Když jsem byl poprvé v subsaharské Africe, byl jsem plný iluzí. Naštěstí jsem se z toho včas vzpamatoval. Bylo nás tam tenkrát sedm, tak jsme si mohli navzájem morálně pomoci a nakonec jsme si to nádherně užili. Ale byli jsme z toho střetu svých představ a reality dost psychicky vyčerpaní.

 

Jakou radu bys tedy dnes dal zapálenému baťůžkáři, který se poprvé chystá na vlastní pěst do Afriky?

Ať se zbaví předsudků o tom, že jsou si všichni lidé rovni. Protože největší předsudek, se kterým může člověk do Afriky jet, je ten, že když se bude ke všem chovat s otevřenou náručí a srdcem, tak že oni se k němu budou chovat stejně. Takový člověk velice brzy skončí okradený úplně o všechno a vrátí se domů totálně znechucený z toho, jak ošklivě se k němu Afrika zachovala.

 

Jezdíte po světě už hodně dlouho. Jak vás to nejvíce poznamenalo?

Já jsem si asi po patnácti letech cestování začal klást otázky typu, proč jsme všichni takoví, jací jsme. Proč toužíme po spravedlnosti a po pohádkách s dobrým koncem, když ve skutečnosti vyhrávají lumpové a podvodníci. Začal jsem pátrat, jak to vlastně je a jestli je správné chovat se slušně, poctivě a rovně, přestože člověk kvůli tomu žije třeba na nižší hmotné úrovni než ti, kteří podvádějí a kradou a žijí si daleko lépe. Nejprve jsem si přečetl bibli a korán, pak jsem začal studovat východní náboženství a filozofie, ale uspokojivou odpověď jsem nenašel. Až jsem se nakonec dostal ke knize Matta Ridleyho Původ ctnosti. Díky ní jsem si uvědomil, že celý náš svět funguje podle docela jednoduchých pravidel, která jsou obsažena i ve většině náboženství a filozofií, jen jsou obalena spoustou zbytečného balastu.

 

Může člověk po tolika letech cestování ještě mít co objevovat? Nebo se pak už jen vrací na některá místa?

Na stejná místa se často vracím kvůli své profesi a dělám to moc rád. Je příjemné mít partnery – přátele v Tanzanii, Maroku, Tunisku a čas od času se s nimi vidět. A mezitím si občas vyjet někam, kde to ještě neznám.

Rozhodně nejsem člověk, který by měl nad pracovním stolem mapu světa a pomocí vlaječek a špendlíků systematicky dobýval neobjevená území. Spíš se nechám inspirovat tím, co mne napadne nebo osloví. Třeba mi zrovna zítra zavolá kamarád, že mu schází člověk na zajímavou výpravu, a já za pár dnů už budu někde v džungli. Podobně, jako se mi to stalo před osmnácti lety při mé první velké cestě.

Ta vůbec nemusí být ta nejvzdálenější, nejdobrodružnější nebo nejdražší. Najednou to prostě přijde a člověk pochopí, že právě tahle cesta byla jeho prví „velká“. Mně se to stalo v roce 1987 na Sibiři, kde jsme sjížděli prameny Jeniseje na nafukovací lodi. Myslím, že právě ta mě významně ovlivnila. Po takové cestě zůstanou stopy na duši.

 

 

RNDr. Ing. Jaroslav Lhota

Narodil se v roce 1957 ve vesničce Onšovec na Českomoravské vrchovině. Vystudoval Elektrotechnickou fakultu ČVUT a Matematicko-fyzikální fakultu Univerzity Karlovy. Do roku 1988 pracoval jako vědecký pracovník ČSAV, od roku 1989 pak ve skupině kolegů horolezců jako výškový montér. V roce 1990 se zúčastnil založení dobrodružné cestovní kanceláře, ve které je společníkem a spolupracovníkem. Velmi rád píše a fotografuje. V současné době jezdí hlavně do Afriky a zhruba třetinu roku pobývá v zahraničí, kde doprovází skupiny nebo připravuje nové zájezdy. Je všestranně zaměřený (rafting, horská i silniční cyklistika, paragliding, horolezectví) a sám o sobě říká, že mu není žádná aktivita cizí. Zúčastnil se neoficiálních mistrovství světa v raftingu na Altaji, v USA a v Kostarice. Je ženatý, má dvě
děti.
duben 2006

You have no rights to post comments

Naše tituly

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group