ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Fidži – běloši místním nechutnali

belosiBudou se na vás neustále usmívat, dají vám kolem krku korálky a odvezou vás do pětihvězdičkového turistického rezortu.

Jeden z nejluxusnějších je hned u Nadi, druhého největšího městečka na Fidži, na jehož mezinárodní letiště přilétá drtivá většina letadel ze zámoří.

Ještě omráčeni nádherným pohledem z přistávajícího letadla na zelené perly fidžijských ostrovů lemované zlatými kroužky pláží v modromodrém oceánu, užasnete znovu, když se před vámi otevře brána rezortu, který vybudovala hotelová společnost Sheraton.

„Co může být lepší než vaše vlastní vila ve vašem vlastním ráji?“ inzeruje své nabídky, doplněné ovšem i o možnost trávit dovolenou v luxusních hotelových pokojích.

Poloostrov Denarau resort je dokonale oddělený od neturistického Fidži. Byl proměněn z bažiny v rozkošně zvlněné golfové hřiště s pečlivě pěstěnou trávou, doplněné o bazény, restaurace, bary, tenisová hřiště – prostě o všechno, co byste snad na dovolené mohli potřebovat.

Skutečně dokonale udržovaný svět, jehož si můžete užít odděleni od domorodců – kromě těch, kteří v rezortu pracují a neustále vás zdraví bula bula se zářivým úsměvem, dokonale šťastní, že tuto práci získali, protože jejich společenský status na ostrově tím významně stoupl.

V rezortu jste hermeticky oddělení vlastně od jakéhokoliv problému. Hrajete golf, tenis, jezdíte na tryskových člunech po moři i ramenech řeky, můžete si koupit vyhlídkovou plavbu na dvojstěžníku kotvícím v přístavu poloostrova a užít si tam volnou konzumaci alkoholu a jídla, co hrdlo ráčí, magických vyhlídek na ostrovy rozeseté v moři, potápění i šnorchlování u plážiček malých opuštěných ostrůvků, kde škuner kvůli vám zakotví.

Snídat budete v Sheratonu, což znamená obrovský bufet, který vám nabídne přibližně sto možností, a většina turistů je vyzkouší všechny. Západu slunce do moře si můžete užívat u sheratonského bazénu anebo přímo na pláži hotelu, večeřet lze v příjemné rybí restauraci s výhledem na přístav, kde vám nabídnou úlovek dne – zaručeně čerstvé ryby, z nichž nejlepší je mahi mahi na grilu. Nesmíte ale vynechat ani tradiční cocodu, což jsou kousky syrové ryby naložené v limetkovém džusu a podávané v sladké kokosové omáčce. Chutná skvěle, je dokonale osvěžující a jistě nesmírně zdravá. Pít přitom můžete proslavené novozélandské sauvignony a těžká voňavá červená vína z Austrálie.

Ale pozor! Když se vám v rezortu zalíbí, můžete si na poloostrově snů koupit i vlastní dům s výhledem na golfové hřiště a plavebním kanálem u vašeho zadního dvorku, kam lze zaparkovat váš člun nebo jachtu. Pozemky se právě pronajímají, vilky staví, bohatí klienti jsou lákáni všemi způsoby.

„Užijte si bydlení v pětihvězdičkovém rezortu,“ můžete číst reklamu na každém druhém bulabusu. Otevřené autobusy bulabusy zajišťují neustále a bezplatně spojení mezi všemi hotely, restauracemi a atrakcemi.

Můžete tu být prostě dokonale šťastní. Pokud vám konto stačí, tak navždy.

Nejšťastnější ovšem budou vždycky domorodci v první vesnici za hranicí rezortu. Těm totiž močál, místo kterého je tu dnes všechna ta krása, kdysi patřil. Vesnice ho úspěšně pronajala hotelovému řetězci za tři procenta z obratu ročně, tedy sumu dokonale dostačující na to, aby všichni její obyvatelé žili v luxusu a nemuseli dělat už vůbec nic. Aby byly opraveny a bíle natřeny všechny dřevěné domy, a dokonce postaven kostel, na který se jezdí dívat celá země. Prý stál dvacet osm milionů fidžijských dolarů, což je více než čtyři sta milionů korun. Jde sice o bytelnou dřevěnou budovu, ale ústní podání zřejmě tu sumu každým rokem zvětšuje, jak si všichni ti, kterým močál nepatřil, vykládají o náhlém štěstí svých krajanů.

 

lll

 

Být turistou, o kterého se od začátku do konce stará luxusní hotelový řetězec, je jeden ze způsobů, jak vidět Fidži. Nebo spíš jak vidět jeden ze dvou světů na Fidži. Ten hvězdičkový, rezortní, samozřejmě nesmírně příjemný, pro domorodce zcela nedostupný, pokud v něm nevykonávají pomocné práce. Tedy nepracují v cestovním ruchu, jak říkají oni.

Ten druhý, skutečný svět Fidži, zdaleka už ne tak dokonalý, ale zato exotický a pozoruhodný, lze zahlédnout, když vyjedete z turistického rezortu.

Hned v úvodu vás mírně oškube taxíkář. Když si pro něj zavoláte z hotelu, bude vás cesta do Nadi stát skoro dvakrát tolik, než když si najmete taxík na zpáteční cestu na hlavní třídě a usmlouváte s ním cenu.

Proto také taxíkář hrdě přiznává, že vydělává sto padesát fidžijských dolarů, tedy asi 2250 českých korun týdně, zatímco normální zaměstnanec vykonávající obslužné práce pro turisty má kolem osmdesáti dolarů týdně. Sběrač třtiny na plantáži si za celodenní šílenou dřinu přijde na sedm fidžijských dolarů, tedy něco přes stovku v českých korunách.

Výsledkem je, že i když jsou ceny pro turisty samozřejmě řádně vyšroubovány, ještě stále si lze více méně občas dovolit skvělé rybí pochoutky v restauracích na hlavní třídě. Cena jídla nepřesáhne čtyři sta českých korun.

Restauratéři ve městě se o vás ovšem perou. Najímají naháněče, zapojí celou rodinu do toho, aby vás získali, ukazují vám ryby, ze kterých uvaří ten svůj nebeský pokrm, vytahují z akvárií kraby, které vám slibují udělat na medu a čili, vyprávějí vám, jak jste úžasní a jak k vám chovají sympatii z hloubi duše a jak oni jsou ti nejlepší kuchaři a vy dostanete ty nejlepší speciality.

Když se pak jednou dostanete do vnitrozemí Fidži a vstoupíte na pravý nefalšovaný neturistický trh pro domorodce, zjistíte, že tam u stánku pro místní obyvatele stojí fish and chips, neboli ryba s hranolky, ten slavný zbytek britské koloniální kultury, jeden fidžijský dolar, tedy asi patnáct českých korun.

Rázem je vám jasné, že k celodennímu slušnému výdělku stačí restauratérovi v Nadi čtyři pět turistů za den. S tímto vědomím si můžete pečlivě vybírat mezi fidžijskými, indickými a čínskými restauracemi, kterou z nich poctíte návštěvou.

Ovšem pozor! Pokud chcete navštívit úchvatné obřady ve velkolepém Sri Siva Subramaniya Swami Templu, dokonale barevném hinduistickém kostele, zřejmě nejpodstatnější kulturní památce na Fidži, stojící na konci hlavní třídy v Nadi, nesmíte předtím pít alkohol a konzumovat maso.

 

lll

 

Teprve za branami turistických rezortů zjistíte, jak zvláštně je fidžijská společnost sestavena. Polovina z 840 tisíc obyvatel je mladší dvaceti let. Dvě třetiny mladší třiceti let.

Původní obyvatelé Fidžijci, kterých je na ostrově padesát procent, tvrdí, že se na Fidži vylodili před třemi tisíci lety, ale nikdo neumí říct, odkud tehdy vlastně přišli. Jsou mohutní, kudrnatí a mají tmavou pleť.

Čtyřicet pět procent obyvatel jsou Indové, které sem původně dovezli Angličané kolonizující Fidži, aby měli levnou pracovní sílu pro práci na plantážích. Fidžijci se do otrocké práce nikdy příliš nehrnuli.

Za obchodem přišla na Fidži i skupina Číňanů (pět procent obyvatel).

Pár tisíc bílých manažerů je výsledkem zahraničních investic do turistického ráje. Ať už jsou z Austrálie, Nového Zélandu, Ameriky nebo Evropy, říká se jim tu Evropané.

Číňané se dnes stejně úspěšně jako všude věnují byznysu. Pracovití Indové obsadili významnější místa ve státní správě. Fidžijci si v poklidu žíjí a prodávají vlastní tradice.

Těch ovšem není mnoho. Ještě prarodiče dnešních Fidžijců neuměli číst a psát. Fidži tedy nemá žádnou psanou historii.

Jediné vyprávění o minulosti, které se dochovalo, jsou místní tance zobrazující prý dějiny. Jmenují se meke. Vystupují při nich výhružně se tvářící Fidžijci s kopími a kyji. Předvádějí neustálé boje. Fidžijky v sukýnkách z rákosí se natřásají a všichni k tomu s neuvěřitelnou chutí zpívají jakýsi melodický polyfonní chorál.

Tradice, která ale bílé turisty přitahuje nejvíce, je nesporně fidžijské lidojedství. A to i přesto, že běloši Fidžijcům nechutnali. Lidojedi dávali přednost místním obyvatelům z nepřátelských kmenů. Pojídači lidí ale věřili tomu, že snědením nepřítele přejde jeho síla na ně. V rámci sbírání sil se tedy zapřeli a nepohrdli ani bělochy.

Proto kapitán lodi Bounty a jeho nejbližší, vysazení do člunu bez zásob u fidžijských břehů, zamířili raději na západ a pluli několik tisíc kilometrů pustým oceánem, aby byli nakonec zachráněni příslušníky mírumilovnější kultury.

Mimochodem lidé byli na Fidži kromě ryb jediným zdrojem bílkovin. Žádný jiný větší savec nebyl dlouho k dispozici. Proto bylo pojídání nepřátel tak populární.

Kanibalské praktiky Fidžijců připomínají repliky dřevěných zbraní na zabíjení a další kuchyňskou přípravu lidí prodávané na každém rohu – v obchodech se suvenýry i na tržištích.

„Jen my máme zaručeně pravé repliky kanibalských zbraní,“ říkají vám v kamenných obchodech. „Na tržištích vás okradou a jejich zbraně ještě navíc nevypadají, jak by měly.“

Zbraně z tržišť samozřejmě vypadají prakticky stejně, ale jsou výrazně levnější. Takže právě zde můžete výhodně nakoupit mohutné kyje a palice vyrobené ze vzácných dřev, které sloužily k zabíjení, porcování a konzumaci lidí. Jako suvenýr si můžete pořídit lamač krku, otvírač břicha, jakýsi rýč, jímž se oddělovala hlava od těla, palcát, kterým se házelo po prchajícím nepříteli, a hlavně vidličky se čtyřmi bodci, kterými se vytrhávalo maso z paží a nohou upečených obětí.

Fidži bylo dnes v anketě Condé Naste vybráno jako země s nejpřátelštějšími lidmi. Ale za starých časů to tu opravdu nebyla žádná selanka. Končetiny lidských obětí pro kuchyňskou přípravu byly odsekávány zaživa a pečeny přednostně. Potom teprve následovalo pečení trupu a hlavy. Další oběti připravené na snědení přitom ležely spoutány vedle ohně a mohly pozorovat celý rituál.

A ještě jednu pozoruhodnou tradici měli Fidžijci. Ta se ovšem dnes turistům masově nepředvádí. Nelze tedy s určitostí potvrdit ani vyvrátit, jestli tradice je dosud živá, skomírá, anebo dokonce zcela vymizela.

Fidžijské dívky se nechávaly pro své fidžijské muže tetovat na přirození. Za tuto ozdobu platily obrovskými bolestmi. Tetovalo se několik měsíců i let, vždy když muži kmene odešli na lov, aby neslyšeli křik a nářek tetovaných dívek.

 

lll

 

Pro poznání toho, jak dnes fidžijská společnost opravdu funguje, je nejlepší najmout si auto a vydat se kolem největšího ostrova Viti Levu.

Uvidíte realitu vesnic s chatrčemi splácanými ze všech odpadků civilizace a toho, co poskytuje příroda, kde největší událostí je příjezd dodávky s oděvy z druhé ruky. Na jiné nejsou finanční zdroje. Muži jsou otrockou prací na třtinových plantážích schopni vydělat s bídou na základní životní potřeby.

„Cena cukru šla dolů. Nedá se tu přežít, přestože příroda poskytuje banány, ananasy, papáje. Proto se všichni z vesnic snaží utéct do turistiky,“ vysvětluje řidič.

Samozřejmě. Čeká je mnohem lehčí práce v architektonicky dokonalých klimatizovaných prostorách, za více peněz. Právě proto se zřejmě všichni zaměstnanci hotelů tak šťastně usmívají a halasně zdraví každého turistu srdečným bula bula.

Ne všichni venkované jsou ovšem ochotni zapojit se do kolotoče vydělávání peněz. Na fidžijském venkově uvidíte největší počet lidí na světě sedících jen tak ve stínu. Uvidíte děti bloumající před chatrčemi. Nedělají a nebudou dělat nic. Nabudete přesvědčení, že řada z nich zřejmě nechodí do školy. Budovy škol jsou přitom jediné slušné stavby ve vesnicích. Vyučuje se od osmi do tří odpoledne.

Oběd musí mít děti povinně s sebou. Chodí z takových vzdáleností, že kdyby se v poledne rozprchly, odpoledne už je ve škole nikdo neuvidí.

„Co budete dělat odpoledne po škole?“ ptám se školáků při polední přestávce. Nevědí.

„Co takhle zaplavat si v oceánu?“

Oceán ne.

Stejný paradox jako v jiných tropických rájích. Minimum domorodců plave a užívá si pláží, palem a vůbec krás přírody.

„Budem hrát rugby,“ zachraňuje situaci jeden ze žáčků. Rugbyové hřiště – pozůstatek britské koloniální vlády – je před každou školou.

Fidži je bezpečná země. Žádná velká zločinnost, žádní hadi a podobná jedovatá havěť. Takže největší dobrodružství na pevnině nejspíš zažijete, když vám řidič zastaví na trhu pro domorodce, nikoliv turisty. Spatříte ovoce a zeleninu všech barev, ryby na hromadách, ale hlavně podivné smotané kořeny jakési rostliny.

K nim se stahuje většina fidžijských mužů s podivnými úsměvy. Všude probíhají ochutnávky. V nádobě připomínající lavor je rozmíchán jakýsi prášek s vodou. Nabírá se jednou miskou, ze které všichni společně pijí.

„Dej si. Ochutnej...,“ postrkují mě k nádobě s potutelnými úsměvy. Očkování proti žloutence je dobrá věc, napadá mě. Piju ze stejné misky jako všichni hnědý, podivně tříslovitý nápoj, ve kterém jako by byly rozemlety kořeny a kůra.

Také že ano.

„Co to je?“ ptám se.

„Grog,“ odpovídají se smíchem.

„Jak ti je?“ Těší se, že to se mnou sekne o podlahu.

Právě mi totiž dali místní drogu. S rumem nemá nic společného. Její anglický název je naopak kava. Nemá ovšem nic společného ani s kávou. Jde o rozemleté kořeny pepřovníku, které mají tlumivé účinky. Při větší dávce umrtvují obličejové svaly.

Pití kavy je celonárodní zábava vesničanů. Za starých časů se ke kavě dostaly jenom kmenové elity. Dnes se přístup k této droze demokratizoval. Je celkem snadné najít ve vnitrozemí tradiční vesnice, ve kterých pro vás uspořádají kavový obřad.

Později zjistíte, že v těchto vesnicích, tvořených chatrčemi se střechami z listů, se už nebydlí. Jakési soubory místních písní a tanců do nich přijíždějí o chvíli dřív než turisté, aby předvedly své tance, zpěvy, a hlavně aby si všichni dali kavu. Právě to je možná jejich jediný honorář za vystoupení.

Jinak se kava pije při rituálu yacona, kdykoliv je k tomu jen trochu dobrá příležitost. Na křtech, svatbách, pohřbech, při zasedáních rady starších.

Umíchá se ve velké nádobě a nabírá se kokosovou skořápkou. Než ji dostanete, musíte jedenkrát tlesknout. Vypijete nápoj na ex a musíte tlesknout třikrát. Ostatní samozřejmě tleskají také – tak dlouho, dokud se všichni v pití kavy z jediné kokosové skořápky nevystřídají.

 

lll

 

„Zatraceně,“ zakleje najednou řidič a bleskově si zapíná bezpečnostní pás. Všiml si policisty s vysílačkou ukrytého u silnice. A už je tu policejní hlídka stavící náš vůz.

„Řekneš, že jsem měl pás! Že jsi to viděl!“ zapřísahá mě řidič.

Zastavuje a dušuje se, že je nevinen.

Policisté se tváří komisně.

Pokuta osmdesát dolarů – tisíc dvě stě korun! Řidičův týdenní příjem.

Přichází i muž s vysílačkou, který nás viděl první.

„Měl jsem pás. Mám tmavé tričko, nebylo to vidět,“ zapřísahá se řidič. „Že je to tak?“ obrací se na mě.

Snažím se odpovědět neurčitě. Nelhat, ale neublížit řidiči.

„Tak jak to je?“ Přísný policista obešel auto, stojí u mého okénka. „Měl pás?“

„Ano, měl,“ říkám a myslím si: opravdu ho měl, když jsme vyjeli. Odpoutal se, až když nám zastavil na trhu. Nemám prostě srdce připravit řidiče o týdenní plat.

„To se mi nezdá...,“ vrtí hlavou policista.

Řidič vystoupil, cosi vysvětluje druhému policistovi. Všichni teď začínají diskutovat u policejního auta. Že by nám zavřeli řidiče a mne za křivé svědectví?

Konečně se řidič vrací. Odfoukne si a startuje.

„Tak jak to dopadlo?“ ptám se.

To byli Indové – ti jsou nejhorší. Já jsem ale naštěstí napůl Ind a napůl Fidžijec. Takže jsme se nakonec dohodli.“

„Ale na čem?“ nechápu. Neviděl jsem, že by se je pokusil uplácet.

„Chtěli si mě pozvat k vyšetřování. A vás jako svědka. Jenže to nejde, když zítra odlítáte do Evropy. Nepůjde to prostě vyšetřit... No přece jim nedám takové prachy!“

 

lll

 

Turistika je pro Fidži, tvořené více než třemi sty ostrovů a ostrůvků, opravdu dar z nebes. Ještě dlouho sem bude možné vozit tisíce turistů a ukazovat jim bohem zapomenutý kraj bez tlačenice na úžasných plážích.

Ti bohatší si mohou pořídit dovolenou na jednom z tří set třiatřiceti kouzelných malých fidžijských ostrovů přesně podle svého gusta.

Nechcete vidět ani turistu? Zamluvte si opuštěný ostrov s jediným obydlím, kam vám bude loď vozit zásoby jednou týdně.

Jste na svatební cestě? Zabukujte svatební ostrov s jedinou chatou na pláži, kde vás po celé líbánky nebude nikdo rušit.

Chcete zažít pocit trosečníků v tichomořském ráji? Zamluvte si pobyt v rodinných chatkách na ostrově Pokladů. Bude vás tam pár, žádné auto, žádní turisté projíždějící jen tak okolo.

Chcete naopak divoké prázdniny? Rajský ostrov pro svobodné je k dispozici.

Fanoušci Toma Hankse mohou zajet na ostrov, kde se natáčel slavný hollywoodský film Trosečník.

U ostrova Malolo lze krmit žraloky anebo pozorovat barevné rybky jménem klaun známé z filmu Hledá se Nemo.

Na Turtle Islandu vás ohromí obrovité želvy.

Nabídka je neuvěřitelně pestrá. To si uvědomíte, když si koupíte lodní lístek na katamarán propojující jednotlivé ostrovy. U většiny z nich pouze na pár okamžiků zakotví. A turisté, kteří si předplatili pobyt na ostrůvku, musí přestoupit na loďku místního hotelového zařízení, která si je odveze na pevnou zem, kde budou všestranně opečováváni.

Jen u těch větších ostrovů a větších rezortů pravidelná linka zastaví u mola, na němž už jsou připraveni domorodci zpívající uvítací písně za doprovodu kytar.

Vykládají se zásoby, které nosiči táhnou k ostrovu na zádech. A vy máte pocit, jako byste se vrátili do koloniálních časů.

Za něco takového jsou a budou mnozí ochotni utrácet nemalé peníze.

Ale ještě dobrá zpráva. Na Fidži myslí i na baťůžkáře. Dokonce i na některých z menších kouzelných ostrovů jsou pro ně postaveny ubytovny, aby si i ti, kteří nemají na pětihvězdičkové hotely, mohli pro sebe urvat kus pozemského ráje.
duben 2006
 
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group