ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

PŮLHODINA NENÁVISTI

pulhodinaHranice mezi Pákistánem a Indií připomíná vrásku ve tváři indického subkontinentu. Začíná až dole na jihu u ústí řeky Indu, klikatí se rozpálenými rádžasthánskými pouštěmi, protíná úrodné nížiny Paňdžábu a zvedá se do výšky v kašmírském podhůří Himálaje. Stovky kilometrů dlouhou čáru lze překročit jen na jednom jediném místě: na hraničním přechodu Wagah-Attari mezi pákistánským městem Láhaur a indickým Amritsarem. A právě tady se každý den navečer koná bizarní estráda.

Z třicet kilometrů vzdáleného Láhauru se na indickou hranici dostanete za pár rupií některým z mnoha mikrobusů vyjíždějících od vlakového nádraží. Končí na velkém parkovišti. Přijeďte sem kolem třetí odpoledne, ukryjte se před horkem do restaurace a objednejte si čaj s mlékem. Než vše vypukne, přečtete si něco o pohnutých dějinách obou na smrt znepřátelených sousedů.

lll

Na čtení tu budete mít klid. Na hraničním přechodu by se sice daly čekat proudy lidí a aut, ale to pro Wagah neplatí. Získat vízum sousedního státu je totiž tak složité, že tudy skoro nikdo nejezdí. I obchodní styky jsou minimální. Když na přechod čas od času přijede náklaďák, zastaví před hranicí. Pákistánští nosiči si rozeberou pytle s nákladem a jako mravenci je přenosí doprostřed několik desítek metrů široké země nikoho. Tam si je hodí na záda indičtí nosiči a přeloží je na opodál čekající indický tirák.

V roce 1993, kdy jsem tu byl poprvé, neexistovalo mezi Pákistánem a Indií žádné dopravní spojení. „Do Indie?!“ zeptal se nechápavě muslimský celník. „Vždyť tě tam ti hinduističtí vrazi zabijí!“ Přes hranici jsem musel přejít pěšky. „Z Pákistánu?!“ zeptal se vyděšeně indický celník. „Jak to, že tě tam ti muslimští vrazi nezabili?“

lll

V březnu 1999, po jednapadesáti letech, vyjel přes hranici poprvé autobus. Vidět ho můžete doprovázený policejním džípem s houkačkou. „Autobus přátelství“, spojující Dillí s Láhaurem, je dnes považován za barometr vzájemných vztahů. Když linka nejezdí, visí ve vzduchu další válka – třeba v létě 1999, když se pákistánští a indičtí vojáci navzájem ostřelovali z děl a vrtulníků v horách kolem Kargilu. Nebo v prosinci 2001, kdy na indický parlament zaútočila skupina islámských ozbrojenců, podle Indů vyslaných Islámábádem. Autobus pak nejezdil rok a půl. Ale když je výsledkem napětí, že jen nejezdí nějaký autobus, je to stále ještě ta lepší varianta. Pákistán má totiž zhruba padesát jaderných hlavic, Indie asi sto, a v další válce by je zřejmě neváhaly použít.

Pokud linka jezdí, doprovázejí ji přísnější bezpečnostní opatření než na letišti. Vlády obou zemí berou vážně výhrůžky fanatiků (cizích i vlastních), kteří chtějí symbol politického tání zničit. Pyrotechnici kontrolují speciálním zrcadlem podvozek, zavazadla i cestující procházejí detektorem kovů a na hranici si autobus předávají policejní patroly, které mu dělají cestu.

lll

Pokud jste dopili čaj, můžete se zařadit do fronty před detektorem kovů. Na bizarní estrádu sem totiž každý den přijíždějí tisíce lidí. Pohraničníci neponechávají nic náhodě. Riziko atentátu je příliš velké. Rámem se povinně protlačí školáci, starci i matky s dětmi na rukou. Starší děti se vrhají ke stánkům s občerstvením, které se rozložily všude kolem. Nabízejí coca-colu, brambůrky, ovoce, sladkosti a suvenýry. Převažují vlastenecké kýče, třeba odznak s obrázkem hypermoderní mešity šáha Faisala v Islámábádu, tričko s nápisem Beautifull Pakistan nebo čelenka se zeleným půlměsícem. Za rukáv vás chytne i profesionální fotograf nabízející snímek s opodál postávajícími pohraničníky. Nezapomenutelná památka!

Hned za detektorem se rozkládá mohutná betonová Brána svobody

(Báb-e-Azádí), postavená v dubnu 2001 na památku muslimských obětí rozdělení Indie. Připomíná je dobová fotografie nekonečného zástupu zbědovaných lidí, kteří se v létě 1947 vlekli do nově vzniklého Pákistánu právě tudy. Když bránou projdete, po obou stranách spatříte tribuny – levou pro ženy, pravou pro muže, v zemi s muslimskou morálkou to jinak nejde. Už jsou skoro plné. V předních řadách postávají japonští turisté, ověšení kamerami a fotoaparáty. Někteří sedí i dole na chodníku, kde je obskakují nosiči čaje.

lll

Hraniční přechod Wagah už dnes najdete v turistických bedekrech a v itinerářích cestovních kanceláří. Každodenní rituál stahování vlajek se stal atrakcí, vyhledávanou nejen patrioty z obou stran hranice, ale i cizinci z celého světa. Vyrostlo tu několik restaurací a mezinárodní řetězce uvažují o vybudování hotelů. Ne pro cestující na druhou stranu hranice, těch je minimum, ale pro návštěvníky bizarní podívané, která právě začíná.

Když z amplionů zazní vlastenecké songy, vbíhá na asfalt pod tribunou několik mužů s pákistánskými vlajkami. „Pákistán zindábád! – Ať žije Pákistán!“ křičí. Davy na tribunách začínají tleskat a pískat. Křik se rychle synchronizuje a za chvíli už skandují tisíce lidí. Indové mají dnes chvíli zpoždění. Jejich tribuna, kterou od nás za hranicí dělí jen asi dvě stě metrů, je zatím prázdná. Ale už o pár vteřin později ji triumfálně zaplaví lidská řeka vedená indickými vlajkonoši: „Bharát mata ki džaj!“ – Ať zvítězí matka Indie! Skoro to vypadá, jako kdyby přes půl století trvající mezinárodní spor mohla rozhodnout síla hlasivek.

lll

Roztleskávači nejsou profesionálové a jejich projevy vlastenectví nikdo neorganizuje. „Musíme jim ukázat, že jsme silnější,“ říká mi student Alí, který sem jezdí své krajany povzbuzovat, kdykoli má čas. Opodál mává vlajkou stařec s bílým plnovousem v zeleném oblečení s bílým půlměsícem. Je to Mehrdín (75), prodavač zeleniny z Láhauru. Je tady každý den už přes čtyřicet let. Vynechal prý, jen když byl nemocný tak, že nedokázal vstát z postele. Je hvězdou všech reportáží a jeho krajané se s ním s oblibou fotografují. „Alláhu akbar! – Alláh je velký!” řve. Vlajkou se snaží co nejvíc vyprovokovat Indy, kteří mu nenávistně odpovídají.

I když mi do okolní reality vůbec nic není, cítím, že davové emoce jsou silně nakažlivé. Připomínají vzrušující atmosféru fotbalového stadionu, kde se člověk náhle přistihne, že fandí taky, i když ho fotbal vlastně vůbec nezajímá. „Stejný hlad, žravý a frustrovaný, hlad po společenství nebo jenom po tom být spolu, pochodovat, zpívat a společně nenávidět,“ říkal o tom francouzský filozof Denis de Rougemont.

Vzpomenu si i na slavný román 1984. George Orwell v něm popsal povinný rituál „dvou minut nenávisti“, kterého se museli každý den účastnit všichni občané totalitní Oceánie. „Ve druhé minutě přešla nenávist v záchvat zuřivosti. Lidé vyskakovali z míst a křičeli. Winston najednou zjistil, že řve s ostatními a zuřivě kope patou do trnože. Po třiceti vteřinách ... odporná extáze strachu a pomstychtivosti, touha zabíjet, mučit, rozsekat obličeje kovářským kladivem projela všemi jako elektrický proud a změnila každého i proti jeho vůli v ječícího šílence.“

lll

Bouřící tribuny jako na povel ztichnou. Vzduch prořízne řev vojenských povelů. Herci představení, které právě začíná, jsou elitní pohraničníci v parádních uniformách s čabrakami. Úctu vzbuzují už jejich mohutné zakroucené kníry.

Několik dvoumetrových postav pochoduje z Brány svobody směrem k ocelové brance v plotu, za kterým je země nikoho. Nohy zdvihají nepřirozeně vysoko a při každém kroku prudce mlátí okovanými holínkami do asfaltu. Každý pohyb, každé pečlivě nacvičené gesto vyjadřuje sílu, odhodlání a hněv – komicky přehnané emoce, které balancují na tenké hranici mezi patosem a směšností.

V půlce cesty muži náhle zpomalí a začnou nohama klouzat do stran, jako kdyby jeli na bruslích. Vojenští ceremoniáři tu figuru zřejmě okoukali z baletu. Bizarní válečný tanec připomíná rozzuřené kohouty. Hlídka dopochoduje těsně k plotu, kde se po několika povelech vyrovná do zástupu. Trubač zaduje do polnice, velitel vyštěkne několik rozkazů.

Na indické straně v tu chvíli probíhá totéž. Pohyby obou hlídek jako by byly přesně synchronizované. Lanka, na jejichž koncích se třepetají vlajky, uchopí Pákistánci i Indové ve stejné vteřině. Jen pár metrů od sebe začínají zástavy svých zemí stahovat muži, neustále připravení začít na své sousedy střílet. Dozní hymna, vlajky sjedou, strážní je složí. Tisíce lidí na tribunách v tu chvíli stojí v pozoru a vzdávají čest.

Pákistánský a indický velitel vypochodují na půl cesty do země nikoho a naznačí gesto, jako by si chtěli přátelsky podat ruce. V poslední chvíli ale opovržlivě ucuknou a dlouhé vteřiny jen tak stojí a vyzývavě se dívají do očí protivníka. Je to symbolická válka nervů, nahrazující skutečný boj. Oba muži se pak otočí a jako roboti napochodují zpátky na své teritorium.

Třesk! Do zabouchnutí kovových bran vložili vojáci veškerou svou sílu. Rány naznačují, že mezi oběma zeměmi stojí nepřekročitelná bariéra. Hranice je pro dnešek neprodyšně uzavřena.

lll

Spektakulární půlhodinka kolektivní nenávisti se na hraničním přechodu Wagah-Attari odehrává každý den už od roku 1947. Teprve loni na podzim se Pákistánci a Indové dohodli, že rituál postupně přetvoří. Gesta vojáků prý už nebudou vyjadřovat agresi, ale naopak přátelství a porozumění. Mír potrvá až do příští války.

Jakmile vlajkonoši vyklidí pole, lidé seběhnou z tribun a nahrnou se k bráně. Vojáci se samopaly je nepustí blíž než na deset metrů. Jakýkoli incident by totiž mohl znamenat vypuknutí války. Od rozdělení britské koloniální Indie by to mezi oběma zeměmi byla už čtvrtá.

Na druhé straně se zatím srotil dav Indů, které od nás dělí jen plot z ostnatého drátu. Někteří nenávistně pokřikují a hrozí pěstmi.

Prohlížím si tváře dětí. Malé se na své sousedy dívají se zvědavostí, ale v očích těch starších už čtu stopy nenávisti. Jeden pákistánský stařec se s křikem a máváním zdraví s indickými příbuznými. Prý je neviděl už skoro šedesát let.

Stmívá se a davy se pomalu rozcházejí zpátky k parkovišti. Muži si hlasitě vyměňují dojmy. Oči jim planou vzrušením, jako kdyby se vraceli z fotbalového zápasu. „Beautifull Pakistan!“ zařve naposledy student Alí a ještě jednou zahrozí pěstí směrem k indické hranici.

lll

Brána se znovu otevře až druhý den ráno těsně před rozedněním. Slavnostnímu vytahování vlajky bude už ale přihlížet jen pár pohraničníků. Večer je nenávist vzrušující, jenže komu by se kvůli ní chtělo brzo vstávat?

 

 

Smrt přišla o půlnoci

l Úrodný Paňdžáb (Pětiříčí) dnes dělí ostnaté dráty a minová pole na pákistánskou a indickou část. Dřív býval jedinou zemí, kde žila pestrá mozaika muslimů, sikhů a hinduistů. Po krvavých střetech v dávné minulosti se sice nijak zvlášť nemilovali, ale vycházeli spolu. Přesněji řečeno museli spolu vycházet. Britská koloniální nadvláda totiž držela náboženské vášně na uzdě.

l V srpnu 1942 zahájil Mahátma Gándhí kampaň „Opusťte Indii“. Na konci války už bylo jasné, že Britové budou muset dřív nebo později poslechnout. Vůdce Muslimské ligy Muhammad Alí Džinnáh prosazoval vytvoření samostatného islámského státu indických vyznavačů islámu – myšlenku, se kterou v roce 1930 přišel filozof Alama Muhammad Iqbal. Dal mu jméno Pákistán – Země čistých.

l Na jaře 1947 vyvolaly vzpomínky na dávná krveprolití v Paňdžábu první náboženské potyčky, které rychle roztočily spirálu násilí. Britům nakonec nezbylo, než pověřit advokáta Cyrila Radcliffa, aby vzal tužku a narýsoval do mapy hranici nově vzniklého Západního Pákistánu. A 15. srpna byl Paňdžáb roztržen na dvě části. Pět milionů sikhů a hinduistů se náhle ocitlo v Pákistánu, pět milionů muslimů v Indii. Deset milionů lidí začalo prchat na opačné strany, okrádáno a vražděno svými včerejšími sousedy.

l Začalo to, co Dominique Lapierre a Larry Collins ve své proslulé knize O půlnoci přijde svoboda nazvali „největším rozvodem v dějinách“. Píšou: „Severní Indie zešílela. Na šest týdnů se ponořila do krvavé lázně nepředstavitelného rozsahu. Jako v nejčernějších hodinách lidstva zmocnilo se vražedné šílenství milionů lidí. Ani jedna vesnice, ani jedna rodina nebyla ušetřena. Během tohoto krátkého nestvůrného zabíjení zahynulo tolik Indů jako Francouzů za druhé světové války.“

l Celkový počet obětí není dodnes znám, odhady se pohybují mezi dvěma sty tisíci až dvěma miliony. Na nádraží v Láhauru a Amritsaru přijížděly z opačných stran hranice vlaky plné zmasakrovaných mrtvol.

l Jen o pár týdnů později mezi novými sousedy vypukla válka o Kašmír. Následovaly ještě dvě další (1965 a 1971). Výsledek? Na světě snad nejsou jiné dvě země, které by se navzájem nenáviděly víc než Indie a
Pákistán.
květen 2006

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group