ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Palau ráj se strašákem

Pak se rozpoutalo peklo. Japonská císařská armáda se na invazi připravovala několik měsíců a už po pár dnech urputných bojů bylo jisté, že Japonci chtějí buď ostrov uhájit, nebo padnout. Před bitvou ale přesunuli téměř všechny muže, ženy a děti z Peleliu na vzdálené ostrovy, a tak se bitva odehrávala pouze mezi vojáky japonské a americké armády.

V několika měsících padlo sedm tisíc Japonců a osm tisíc Američanů a ostrov je dodnes jakýmsi muzeem druhé světové války. Téměř vše tu o jedné z nejstrašnějších bitev promlouvá: zničená americká obojživelná vozidla a tanky, mohutné japonské kanony v jeskyních, americké pomníky a japonské chrámy, které se budovaly po válce; muzea a hromadné hroby.

Na ostrově, jehož minulost přiláká ročně stovky návštěvníků z celého světa, žije jen tisíc obyvatel. Peleliu (zhruba osmdesát kilometrů od hlavního města Palau Kororu) je rájem pro potápěče a cílem návštěv rodin obou zemí, jejichž vojáci tu kdysi bojovali a umírali.

Historie a překrásné korály však nejsou tím jediným, o co se místní obyvatelé mohou podělit s návštěvníky. Právě tady se totiž začíná v posledních letech budovat zajímavý alternativní koncept vzdělávání.

Mario Katosang, ministr vzdělávání, stojí před velkou mapou světa ve své kanceláři v hlavním městě Kororu a vášnivě vypráví o svých cestách do zahraničí.

„Přivezl jsem si tuto mapu z Japonska. Cestovat je krásné, člověk vidí tolik krásy a naučí se věcem, o kterých se mu v malé ostrovní zemi ani nesnilo. Chceme však, aby naše vlastní kultura přežila. Během posledních desetiletí bylo Palau ovlivněno americkým způsobem vzdělávání, dokonce jsme přijali mnohé učebnice. Jak se však můžeme učit z cizích učebnic? Chceme, aby se naše děti o životě učily na základě toho, co zde máme. Palau je jedna z nejkrásnějších zemí na světě...“ Děti se teď učí přímo na plážích, pod palmami, používají pomůcky, které zemi dala příroda. „O náš přístup ke vzdělání už projevily zájem mnohé země, máme tu studenty z Taiwanu, Japonska, Korey a Číny…“

Ngereblunt Arurang, ředitelka místní školy, jediné na ostrově Peleliu, mi řekla, že experimentální školy na ostrovech republiky Palau teď slouží mnoha různým účelům. „Máme velmi mladé obyvatelstvo. Na Peleliu tvoří více než třicet procent obyvatel děti školou povinné. Po konzultaci s ministerstvem vzdělávání jsme se ale rozhodli, že školu zpřístupníme všem obyvatelům ostrova. Dospělí sem mohou přijít kdykoliv – ve dne i v noci, pokud předem upozorní hlídače – a zadarmo používat internet. Počítače jsou k dispozici stejně jako knihovna.“

Experiment zajímá mnoho dalších zemí Tichomoří, které má obrovskou rozlohu, ale pouze několik tisíc obyvatel. Peleliu je jedním z posledních „velkých“ ostrovů republiky Palau, jeho území se rozkládá až k hranicím s Indonésií. Na některých jižních ostrovech žije jen hrstka lidí. S hlavním městem Kororem komunikují pouze přes rádio, loď k nim zavítá jen jednou za měsíc, někdy i za ještě delší čas.

ZEMSKý RáJ…

Palau je jednou z nejnádhernějších zemí na světě. Tropické ostrovy a souostroví objímá azurové moře. Na dně zátok neleží písek, ale jak se tu říká „bláto“ – bílé, čisté a jemné. Mnohé ostrovy mají svůj vlastní ekosystém, uprostřed některých se rozkládají jezera. Nejslanější je Medúzové – opravdu v něm plavou tisíce velkých a malých medúz, které časem ztratily schopnost žahnout. Moře je čisté dokonce i kolem hlavního města a je rájem pro potápěče.

V pralese mystického ostrova Babelthuap (druhý největší ostrov Mikronésie po Guamu) se skrývají skvosty místní tradiční architektury – bai, velké dřevěné víceúčelové stavby. Na severu ostrova se z tropické vegetace tyčí takzvané monolity, tedy obrovské kamenné desky, často s vytesanými tvářemi. Jsou stejným tajemstvím jako sochy na Velikonočním ostrově.

Tradiční vesnice (především na ostrově Babelthuap) jsou dosud spojeny cestami a pěšinami vyloženými kameny stovky a tisíce let starými. Mnohé vypadají téměř jako miniaturní cesty z doby římské říše.

Největším hlavolamem pro archeology jsou však kopce vytvořené lidskou rukou do podoby monumentálního Borobuduru na střední Jávě (Indonésie). Největším je Chelechui na jihu Babelthuapu.

Na Palau se zachovaly mnohé kulturní zvyky Mikronésie. Na druhou stranu tato společnost dokázala absorbovat mnohé zvyky koloniálních mocností. Přestože na ostrově Kororu (zárověň název hlavního města země) žije pouhých deset tisíc obyvatel, najdou se tu prvotřídní muzea, Japonskem vybudované akvárium a výzkumné středisko, umělecké galerie. Restaurace nabízejí jídlo z Taiwanu, Japonska, Spojených států (ale není tu žádná „fast food“ restaurace), Korey… Střed Kororu má několik nákupních středisek, internetových kaváren a servisů pro potápěče.

Podél obou pobřeží ostrova Babelthuapu se nyní buduje moderní dvouproudová silnice. Staví ji korejská firma a během letošního roku by měla být dokončena. Na východním pobřeží se též buduje nové hlavní město, podezřele se ale podobá miniatuře Washingtonu. Koror a Babelthuap jsou nyní spojeny nádherným mostem – darem Japonska. Díky přírodní kráse a kulturním památkám ostrov počítá s přílivem turistů.

NEZáVISLOST A závislost

V ústavě, kterou Palau přijalo po vyhlášení nezávislosti, stálo, že na jeho území nebudou žádné jaderné zbraně, jaderný materiál, ani se tu nebudou konat jaderné pokusy. To se Spojeným státům nelíbilo, vidí celou oblast (včetně Guamu a Tinianu) jako výhodné místo pro své alternativní základny v případě, že budou muset opustit Filipíny. Načrtly takzvaný Kompakt volného sdružení (Compact of Free Association), jenž by jim dal možnost jaderné základny vybudovat a „v případě nutnosti“ převzít správu celého území. Výměnou nabídly miliony dolarů ročně ve formě zahraniční pomoci a vzdělávacího fondu. K tomu, aby se kompakt stal právně podloženou mezinárodní dohodou, bylo třeba změnit ústavu, k čemuž bylo potřeba získat devadesát pět procent hlasů místních voličů.

Následovalo osm referend a osmkrát občané Palau odmítli dát k možnému budování jaderných základen na svém území souhlas.

Sinton Soalablai, předseda administrace škol, vysvětlil: „Původně bylo třeba devadesáti pěti procent hlasů, ale postupně se procenta snižovala až na sedmdesát pět. Vláda vyhlašovala jedno referendum za druhým a bylo jasné, že bude muset lidi nějak přesvědčit. Nakonec se jí to podařilo a kompakt je nadřízen naší ústavě.”

Po neúspěšných referendech politici změnili taktiku a různými manévry v roce 1993 stanovili, že k přijetí kompaktu stačí pouhá většina hlasů. Lidé uvěřili, že studená válka skončila a nové základny se stavět nebudou, a při vidině peněz z USA řekli ano. Spojené státy jako odměnu poskytují ročně malé zemičce zhruba 16 milionů dolarů.

A jaderná otázka? Ústava sice dosud zakazuje jakékoliv jaderné materiály, ale v případě, že základny vybudují USA, nebude mít vláda Palau právo kontrolovat, co je na palubě amerických lodí.

„Kolonializovali nás Španělé, Němci, Japonci a nakonec USA,“ vysvětluje ve své pracovně ředitel úřadu zahraničních věcí. „Než přišli Japonci, nemělo Palau soukromé vlastnictví, naše kultura je kolektivní, mohli bychom říci až komunistická. Kapitalistický systém je našim lidem cizí. Navíc jsou otázky spojené s jadernými zbraněmi kvůli Hirošimě velmi citlivé. V padesátých letech zničily podstatnou část Mikronésie jaderné výbuchy. Museli jsme však se Spojenými státy vyjednávat. Během studené války nám Američané říkali, že musíme mít strach z komunistů, tak jsme se báli a toužili po ochraně. O turistech z ciziny se ani nedalo mluvit – byly jich jen desítky ročně a naši občané nesměli nikam kromě USA.“

 

Kompakt zatím omezuje přístup USA na jednu třetinu území země. Platnost dohody je padesát let. V prosinci 1994 bylo Palau přijato do OSN jako sto osmdesátý pátý člen. Do jaké míry je nezávislé, je otázka.

 

 

Historie Palau

l Palau má tisíce let dlouhou historii, ovlivněnou a spojenou s ostrovními kulturami Mikronésie a Asie.

l Prvním Evropanem, který tu přistál, byl v roce 1543 Španěl Ruy Lopez de Villalobos. Pojmenoval celé souostroví Arrecifos a záhy odplul zpět. Španělsko pak vyhlásilo oblast za svou kolonii, ale ve skutečnosti to zdejší život příliš neovlivnilo.

l U ostrova Ulong v roce 1783 ztroskotala britská loď pod velením kapitána Henryho Wilsona. Pohostinství místních lidí údajně neznalo hranic. Vůdce Ibedul z Kororu hostil celou posádku lodi. Zdejší řemeslníci vrak opravili a místní ji naložili nádhernými dary, které jsou dnes součástí Britského muzea. Obě země pak vzájemně obchodovaly.

l Španělsko v roce 1885 britské obchodníky vyhostilo, zavedlo koloniální správu a poslalo na ostrovy misionáře. Záhy ostrovy předalo Německu.

l Německo spása duší nezajímala, nutilo ženy a muže tvrdě pracovat na plantážích a v dolech. Z původních čtyřiceti tisíc obyvatel tuto nadvládu a zavlečené choroby přežily pouhé čtyři tisíce.

l V roce 1914 přišli Japonci a zůstali tu do konce druhé světové války.

l Po válce Spojené státy doufaly, že se jim podaří vytvořit monolitní Mikronésii, ale občané Palau si zvolili v roce 1978 nezávislost.

l Palau je stejně jako většina států jižního Tichomoří závislou zemí, USA přislíbily 450 milionů dolarů na prvních 15 let po podepsání dohody.

l Palau má pouze jednu dvouletou vysokou školu. Obyvatelé jezdí většinou studovat do USA.

l Masivní fondy proudí i z Japonska, které tu vybudovalo nejdůležitější most, vědecké středisko na výzkum oceánu, stejně jako akvárium a malé elegantní mezinárodní letiště.

l Palau, jako většina zemiček v Tichomoří, také žongluje mezi Čínou a Taiwanem. Taiwan je ochoten platit těžké peníze za uznání svrchovanosti, zatímco Samoa uznává pouze jednu Čínu. Palau nedávno „změnilo svůj názor”, uznalo Taiwan a ročně přijímá tisíce turistů z této země. Jedna z taiwanských leteckých společností dokonce létá z Taipeie na Palau několikrát týdně.

l Na Palau pracují většinou cizinci – původní obyvatelé jsou zaměstnaní ve vládním sektoru nebo vlastní obchody a malé podniky. Občané Palau se vyhýbají „špinavé práci”. Téměř všechny dražší restaurace a hotely mají manažery a někdy dokonce i číšníky ze všech koutů Asie.

l Zahraniční pomoc a daně z podniků vybudovaných cizinci zaručují občanům Palau poměrně vysokou životní úroveň a fungující sociální systém.

l Kultura se zachovala především za dveřmi domů a na venkově. Hromadná doprava téměř neexistuje, stejně jako chodníky. Jedinými dopravními prostředky jsou soukromé automobily a lodě. Vláda zabezpečuje pouze lodní dopravu na vzdálenější ostrovy.

l Palauský model ale zřejmě funguje. Země je spořádaná, kultura přežila kolonialismus ze všech koutů světa, extrémní chudoba téměř neexistuje a přírodní krása je nedotčená. Americké vojenské základny jsou zatím strašidlem.
květen 2006
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group