ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

BALKÁNSKÁ KRASAVICE CROATIA

Říká se, že o Chorvatsku by se daly psát romány - je to skutečně tak. Když jsme ze severovýchodní části dojeli až k jihovýchodnímu cípu, měli jsme za sebou tři tisíce kilometrů dlouhou cestu zemí tak rozmanitou a krásnou, že kdyby se volila mezi státy Miss, byla by Croatia ověnčena vavříny. Tahle balkánská krasavice je jako záhadná žena, která sice bezelstně otevírá náruč a odhaluje vám svou duši, ale když začínáte mít pocit, že o ní něco víte, nečekaně vás překvapí a vy se ptáte, kolik tváří ještě má.

VZHŮRU DO VELKOMĚSTA!

Přilétáme do Záhřebu. U východu z letiště se proplétáme davem mladých mužů, kteří nasedají do přistavených autobusů jednotek SFOR. Sledujeme, jak taxikář kličkuje mezi doprovodnými vozidly a přes jistou nevoli velitelů nakonec zastavuje před jejich džípem: "Dobro došli," zdraví nás a pak pohodí hlavou směrem k vojenskému mumraji: "To jsou nové přírůstky jednotek SFOR, ale ti tu nezůstávají, jen Chorvatskem projíždějí." Cestou z letiště se skvěle zhošťuje role záhřebského zpravodaje a mluví o všem možném: "Tak tohle je místní Beverly Hills," komentuje novou zástavbu na předměstí, kde už nás "město milionu srdcí" vítá obrovskou cedulí: Dobro došli u Zagreb! Vystupujeme v jedné z nejhezčích čtvrtí - secesním Dolním městě. Taxikář nás ještě upozorňuje na impozantní budovu hotelu Esplanade: "To je nejstarší z dvaadvaceti záhřebských hotelů a spí v něm samé významné osobnosti. Co já už se jich navozil!" říká hrdě a jmenuje Woodyho Allena, Deep Purple, Erose Ramazzottiho... Kousek odtud je Glavni kolodvor - nádraží, kde stavěl proslulý Orient Express. Právě zde našla Agatha Christie inspiraci k napsání slavného detektivního románu.

Rušnou Pražskou ulicí jdeme až k záhřebskému "Václaváku". Náměstí nese jméno bána Jelačiče a kolem jeho sochy se točí každodenní všední život Záhřebanů. "Kdo má nějaký problém nebo požadavek, může si zajet do Horního města. Na náměstí svatého Marka sídlí prezident, vláda i parlament a každý týden tam mohou lidé přijít a mluvit s nimi," dává se s námi do řeči starší pán a ukazuje nám cestu k lanovce, která spojuje Dolní město s Horním. "Některým stačí, že s nimi promluvila taková autorita."

Jedeme do Horního města. Lanovka je jen kousek od náměstí a v provozu je od roku 1888. "Tu si postavili Horňáci, aby se nemuseli drápat do kopce, když se vraceli domů podnapilí," směje se šibalsky pán u kasy. Vstupujeme do kabinky a za 55 vteřin už stojíme u Lotrščacké věže, odkud je nádherný výhled na Dolní město a ze které každý den hlásí Záhřebanům poledne výstřel z gričského děla.

Horní Gradec býval obcí, jež tu stála už v 11. století. O čtyři století později se spojil s biskupskou obcí Kaptol v uherské královské město. Tyto dvě části od sebe dodnes dělí středověká Kamenná brána, v jejímž oblouku se nachází malá mariánská svatyně. Tři stařenky zapalují svíčky a usedají do lavic, aby se v tomhle "kostele pod širým nebem" pomodlily. Stěny podloubí jsou osázené děkovnými cedulkami a mladé dívky, které tu tiše postávají, doufají, že Majka vyslyší i jejich prosby. Panna Marie od Kamenné brány je patronkou a ochránkyní všech Záhřebanů...

Kostely v Chorvatsku bývají vždycky plné. V roce 1991, kdy proběhlo poslední sčítání lidu, bylo 76,5 % katolíků, 11 % pravoslavných věřících, 1,2 % muslimů a přibližně stejné procento protestantů. Od vyhlášení samostatnosti Chorvatska stát církvím vrací majetek, a tak mají sakrální stavby ve městech většinou "nový kabát". Záhřebské čtvrti Kaptol vévodí nádherná novogotická katedrála, největší církevní stavba v Chorvatsku, kterou rekonstrukce teprve čeká. Davy věřících přispívají do pokladny na její obnovu a z obrovského plátna, umístěného na lešení, se na ně přívětivě dívá nejvyšší církevní hodnostář...

Samozřejmě si nemůžeme nechat ujít vyhlášený trh Dolac. Tohle místo se ráno promění v pestrobarevný koberec, kterým se linou vůně květin a kde si můžete koupit, na co si vzpomenete. A na co si nevzpomenete, to vám trhovci připomenou: "Dóóómááácí klobásy! Váájíčkáá!" Samozřejmně se počítá s turisty, a tak se tu prodávají výšivky, záhřebská pouťová srdíčka a také typické zimní bačkory: "Jedna Američanka si u mě loni v létě koupila najednou třicet šest párů, jak se jí líbily," chlubí se usměvavý, téměř bezzubý děda. Vedle nabízí trhovkyně kravaty (víte, že to je vlastně chorvatský "vynález"?) a mechanické tužky, které patentoval Slavoljub Penkala. Málokdo ví, že tenhle Záhřeban vymyslel také termosku.

Kousek od nás vylepuje vlasatý mladík plakáty. Jeden z nich zve do kina na nejnovější chorvatský trhák - dokument "Novo, novo vrijeme". Za padesát kun si kupujeme lístek a jsme zvědaví, co příštích 102 minut uvidíme. Film byl charakterizován místním tiskem jako "politický voyerismus" - jeho tvůrci totiž natáčeli malou digitální kamerou víc než rok devět předních chorvatských politiků. Sledujeme spolu s ostatními diváky jejich spontánní projevy a pikantní detaily ze zákulisí předvolebních kampaní - chvílemi je to až komické. Jeden z autorů filmu, novinář Igor Mirkovič, v den premiéry řekl: "Nemohu se dočkat, až se politici nebudou považovat za největší hvězdy a lidé k nim přestanou vzhlížet jako k bohům." Dokument začíná smrtí prezidenta Tudjmana a mapuje složité období, kdy se Chorvatsko ocitlo bez nositele absolutní politické moci, až do okamžiku zvolení Stipe Mesiče prezidentem. Film je pro nás zajímavý nejen proto, že čerstvý prezident je právě v Česku na oficiální návštěvě. Především je o současném Chorvatsku. O zemi, která sice řeší podobné problémy jako my, ale má tak hluboké křesťanské kořeny, že se tu lidé potýkají s otázkami postavení žen ve společnosti, homosexuality či drog...

Trochu nám vyhládlo a také chceme vědět, jak Chorvatsko chutná. V útulné konobě s krbem ochutnáváme nejprve štrukli, což je jakýsi štrúdl plněný balkánským sýrem, pršut (šunka, která se před uzením natírá popelem ze spáleného dřeva a je nad ohništěm tak šikovně zavěšená, aby k ní mohl i čerstvý vzduch) a paški sir (čerstvý ovčí sýr) s výborným teplým chlebem a jehněčí na roštu s horou zeleninového salátu. Skvělou večeři zapíjíme chutným vínem a kávou z džezvy. Záhřeb zatím přikryla tma a my se procházíme vyhlášenou Tkalčevovou ulicí - tady se scházejí především studenti. V létě se frekventovaná silnice úderem sedmnácté hodiny změní v pěší zónu, na které vyrostou stánky a z kaváren se židle a stolky vynesou na ulici. Atmosféru zpříjemní hudba a do rána "to tu žije"...


Split - největší město chorvatského pobřeží s krásným přístavem. Jeho dominantou je Diokleciánův palác, zapsaný v seznamu světových památek UNESCO.

TAM, KDE NEJVĚTŠÍM KOPCEM JE MELOUN

Míříme do Slavonie. Její východní část hodně připomíná jižní Moravu. Je to širá rovina s úrodnou půdou a typickými staveními, za nimiž se táhnou vinohrady. Jako součást Chorvatska patřila kdysi Slavonie k uherskému státu a byla po staletí vystavena nájezdům nebezpečného osmanského souseda. Turci vypalovali vesnice, pustošili města, aby je na 150 let ovládli. Stopy turecké nadvlády jsou tu dodnes, a tak se nenechte překvapit mešitami a vojenskými pevnostmi.

Po odchodu Turků sem v 18. století směřoval také první přistěhovalecký proud Čechů a o století později druhý. Češi se usídlili kolem Pakrace a v Daruvaru, kde dnes tvoří pětinu z deseti tisíc obyvatel. Mají svůj krajanský spolek, knihovnu Franty Buriana, vydávají český týdeník Jednota a před dvěma lety slavnostně otevřeli novou českou školu. Možná si ještě pamatujete, že právě daruvarské děti byly v době války Chorvatska se Srbskem v Čechách. "Bylo mi dvanáct a válka se mě tenkrát nijak nedotýkala," vzpomíná dnes už student střední školy Tomislav. Je původem Čech a jeho předkové se sem přistěhovali už v roce 1860. "Když si pro nás do Seče přijeli rodiče, hodně dětí brečelo. Já ne. V naší rodině se nikomu nic nestalo a dům, kde bydlíme, měl jen díry po granátech. Ale ostatní domy byly úplně zničené a někteří mí spolužáci se nemohli vrátit domů nebo přišli o své blízké. Začal jsem chápat, co znamená válka, ale úplně mi to došlo, až když jsem byl s rodiči ve Vukovaru."

Pak už nám nadšeně vypráví o místním radioklubu, kde tráví téměř každý víkend: "Chci se letos rozjet do Čech - na mezinárodní setkání radioamatérů." Na malé vývěsce v ulici vidíme pozvánku na výstavu o Václavu Havlovi a opodál novotou zářící pivovar, kde se vaří Staročeško. Procházíme upraveným náměstím, kde se opravené domy honosí novými fasádami. Je to jarním sluncem a usměvavými lidmi, nebo to zařídili místní radioamatéři, že je Daruvar naladěný na optimistickou vlnu?

NA VÝCHOD OD RÁJE

Přijíždíme do trojúhelníku zvaného Baranja. Tahle část Slavonie byla do chorvatských rukou vrácena teprve před třemi lety. Leží mezi hranicí s Maďarskem, Drávou a Dunajem. Při soutoku obou řek se na ploše 17 770 hektarů rozkládá národní park Kopačevská bažina (Kopacki Rit). Jejím centrem je Kopačevské jezero, spojené podzemními cestami s Dunajem.

"Od konce jara až do podzimu tudy pronikají do jezera vody se spoustou ryb. Jezero se rozlévá do okolních lesů a luk a vzniklé bažiny se stávají domovem pro vodní ptáky. V létě bažinu pokryjí lekníny, vodní traviny a rákosí," říká na úvod ředitel rezervace Tibor Miklos a pak nám podrobně popisuje bohatou faunu a flóru. "Bohužel, větší část rezervace není přístupná," říká a bez dalšího vysvětlování nám pouští krátký, ale výstižný film. Záběry na minami roztrhaná těla zvířat jsou víc než výmluvné: "V téhle oblasti probíhaly těžké boje a ještě není celá odminovaná. Proto se návštěvníci mohou pohybovat jen po přísně vyznačených trasách." Další část filmu už přibližuje Kopačevskou bažinu v létě - živou a barevnou. Je slunečné jarní počasí. Tibor nám podává dalekohledy a vyjíždíme do terénu. Vítr si pohrává s mraky na obloze a slunce jako reflektor osvětluje okolní krajinu. Nevšední scenerie mají každým okamžikem jinou atmosféru. Pozorujeme z loďky kolonie kormoránů, nad hlavami nám občas zakrouží orel a do ticha vstoupí jen ptačí orchestr...

Další část parku projíždíme autem. "Za turecké nadvlády vedl přes baranjské močály a bažiny haťový most, který nechal postavit kvůli svým výbojům turecký sultán Sulejmán. Most vedl z Osijeku do osm kilometrů vzdálené vesnice Darda a trvalo desítky let, než se ho podařilo zničit," vypráví Tibor a klikatou lesní cestou zatáčí k Tikveši. Uprostřed malebného místa stojí válkou zničené torzo krásného loveckého zámku, který byl vystavěn Habsburky a z něhož si po druhé světové válce udělal Josip Broz Tito své rezidenční sídlo. "Po rekonstrukci tu bude turistické informační centrum a biologická stanice," říká nám po prohlídce areálu Tibor. Na rozloučenou si jdeme dát rybí specialitu do nedaleké restaurace: "Víte, že ryba pluje třikrát? Ve vodě, v oleji a ve víně..." Pochutnáváme si na dobrém obědě a už nepochybujeme o tom, že Kopacki Rit bude brzy jednou z nejnavštěvovanějších turistických oblastí.

"Po pádu Vukovaru byl Osijek první na řadě při postupu srbských jednotek do vnitrozemí Chorvatska. Všechny ženy, děti i muži nad šedesát let byli evakuováni. Můj otec musel zůstat, i když mu bylo dvaašedesát, protože pracoval jako vedoucí pošty a uměl morseovku," vypráví nám třicetiletá Osiječanka Nikoljana. "My jsme byli odvezeni do vnitrozemí a na jaderské pobřeží a bydleli jsme tam po ubytovnách. Mnoho lidí si tam našlo práci a teď šetří peníze, aby se mohli vrátit."


Osijek byl po pádu Vukovaru první na řadě při postupu srbských jednotek do chorvatského vnitrozemí...

Osijek byl před válkou více než stotisícovým městem, kde bylo 41 % Chorvatů a 37 % Srbů. Během války tu zůstalo dvacet tisíc lidí. "Měli jsme strach, protože nás bylo málo, a těžko bych popsal všechny pocity, které mě provázely," vypráví pětačtyřicetiletý Ante. "Jsem Srb, narodil jsem se v Osijeku, moje žena je Chorvatka a nikdy jsem tu neměl žádný problém. Válčil jsem na straně Chorvatů."

Ante pracuje v místním sociálním centru: "Po válce sem začala přicházet spousta lidí s tím, že nemohou spát, mají problémy s jídlem nebo nezvládají vlastní agresivitu. Jsou to typické příznaky posttraumatického stresového syndromu. Ke stálým klientům patří mladí hrvatski branitelja. Jsou mezi nimi invalidé i nezaměstnaní, někteří propadli alkoholu a drogám a mají existenční problémy. Centrum jim nabízí právní a sociální pomoc i speciální programy, které vedou psychologové a defektologové. Válka poznamenala všechny lidi. Já dodnes nemůžu slyšet silvestrovské petardy..."

Procházíme se Osijekem. Na ulicích se honí děti, útulné kavárničky jsou plné a v centru září novotou řada obchůdků. "Od války se tu přece jen dost změnilo - na některých domech už nenajdete ani díry po granátech. Přijeďte příští rok a možná to tu ani nepoznáte," loučí se s úsměvem Nikoljana. Přes opuštěné vesnice, kde stojí jen tu a tam jako bílé vrány obydlené domky, jedeme směrem k Vukovaru. Leží při ústí řeky Vuky do Dunaje. Chorvaté o něm s nadsázkou říkají, že stál dřív než New York a prý to dokládají i archeologické vykopávky z blízkého naleziště Vučedol staré 5000 let. Tohle přístavní město mělo řadu reprezentativních budov: barokní zámek Eltzů, františkánský klášter, filipojakubský kostel (třetí největší po Záhřebu a Šibeniku), muzea, divadla i galerie. Během války byl však Vukovar téměř srovnán se zemí. Historické budovy se proměnily v trosky, rozsáhlé sbírky muzeí, galerií i vzácné církevní památky si Srbové odvezli a stotisícové město bylo vylidněno...

"Vukovar byl úplně odříznut od světa," přibližuje nám události v době války místní průvodkyně. "Lidé se schovávali po sklepích, neměli nic potřebného pro život, měli jen strach. Nejhorší byla situace v nemocnici. Přibývalo raněných, chyběla krev a nedostávalo se léků. Když o tom v rádiu informoval novinář Siniša Glavaševič, nikdo mu nevěřil, dokonce ani mezinárodní červený kříž. S mikrofonem v ruce byl zastřelen v momentě, kdy podával poslední zprávy o tom, co se děje. Srbové pak všechny raněné a celý nemocniční personál převezli v kamionech jugoslávské armády na farmu Ovčara, vzdálenou dvacet minut od města. Lékaře navěšeli na háky, "operovali" je za živa a ostatní se na to museli dívat. Pak je po pěti dovedli k vykopané jámě na poli a tam je stříleli - nemocné, ženy i děti, celkem dvě stovky lidí. Mezi posledními pěti byl jeden ozbrojený civilista, který se celou dobu vydával za nemocného. Než stačili už namol opilí a unavení Srbové dát povel k palbě, vytáhl pistoli a postřílel je. Běžel pak celou cestu, aby řekl, co viděl. Ještě žije, ale změnil identitu..."

Další lidskou tragédii připomíná nový hřbitov, postavený v blízkosti dalšího masového hrobu, kde bylo objeveno 938 těl. Některá z nich nebyla dodnes identifikována. Když se na záhřebské patologii podaří totožnost některého z popravených zjistit, objeví se na připraveném pomníčku jméno s datem identifikace. Na paměť popravených tu stojí čtyřmetrový bronzový kříž.

"Já jsem tu s rodinou od začátku roku 1998, kdy Srbové vrátili Vukovar Chorvatsku. Vukovar má dnes necelých deset procent z původního počtu obyvatel. Rekonstrukce sice postupuje jen velice pomalu, ale jsme optimisté," říká tahle zajímavá žena a pyšně ukazuje na novou budovu pošty, hotel a nové obchůdky.

Ve slavonském tisku se polemiky a články na téma obnovy zničených měst objevují denně. Některé jsou pesimistické a mluví se v nich o apatii a nezájmu chorvatské vlády, jiné přinášejí informace o tom, jaké dotace poskytly země jako například Dánsko, Švédsko, Norsko a o snahách jednotlivých ministerstev podpořit malé a střední podnikatele a celou řadu projektů.

Přemýšlím o všem, co jsme viděli a slyšeli. Připomíná to trochu situaci v česko-německém pohraničí...


Válka? Ne, teď už jen květiny a radost ze života.

V JINÉM SVĚTĚ?

Vesnice, které míjíme na cestě jihovýchodní Slavonií, většinou nemají klasickou náves. Obdélníkové domky jsou otočeny bokem k silnici, jako vojáci za pochodu. Všechna okna míří na dvorek a do každé místnosti se vstupuje z pavlače zvláštním vchodem. Vedle branky u plotu jsou lavičky a za plotem květinové zahrádky. Cestou nám už splývají v jednu, až na Vukojevci. V téhle svérázné vesnici zdobí dojemně upravené skalky staré žehličky, dráty, ozubená kolečka a kostry kol, na nichž jsou připevněné ozdoby od umělých zvířátek až po vycpanou kočku. Také fasády domů jsou výrazem místní lidové tvořivosti, na rozdíl od dvorků, které vypadají jako před "železnou nedělí", a zahrad, co připomínají zakázané skládky.

Zastavujeme na kraji vesnice a v mžiku vzbuzujeme pozornost: "Za kým jdete? Hledáte někoho?" pokřikuje na nás starší Romka. Její zvučný hlas přilákal ostatní. Dohadují se, jestli jsme "sociálka", nebo "špinaví novináři" - fotoaparát přece jen budí nedůvěru. Když říkáme, že jsme jen turisté, natahují pro změnu dlaně a chtějí peníze. "Love nane," odpovídáme k jejich velkému údivu. "Hej, voni rozuměj cigánsky!" a už nás zvou k sobě. Ušmudlané děti s čokoládovýma očima kolem nás poskakují jako kobylky a ženské mluví jedna přes druhou: "Jen se podívejte, jak tu žijeme! Já mám šest dětí, tady Nevena deset, a peníze nemáme! Sbíráme starý železo, ale za kilo nám támhle dají dvacet lipa!" Ukazují směrem k honosnému domu, před nímž okázale parkuje BMW. V něm žije svůj americký sen bohatý Rom zvaný Luka, pro kterého je železo slušný byznys. Jeho dům tvoří pomyslnou hranici, jež dělí Cikány, co železo sbírají, od Romů, kteří ho od nich vykupují. Třicetiletý Dragan se ovšem ohrazuje: "Nejsme žádný Cikáni ani Romové. Máme přece seriózní firmy!" Osmdesátiletý děda z domku odnaproti je asi jediný gadžo z celé vsi a vidí to jednoznačně: "Všechno je to verbež, která nechce dělat! Chlapi pijou, ženský jenom zvedaj sukně a roděj děti, a ještě berou za měsíc tolik, co nemám za celej rok!"

Připadám si jako Malý princ, který opouští "Železnou planetu" - obyvatelé vesničky jako by žili úplně odtrženi od veškerého dění kolem.

"ČUVAJME SVOJU PRIRODU!"

Snad jen s výjimkou velehor najdete v chorvatské krajině všechno. Placaté roviny, nabobtnalé vršky s chundelatými borovými lesy, bílá vápencová pohoří i ostře řezané hřebeny skalnatých hor, jezera, hluboké kaňony i rašeliniště, krasové jeskyně, vodopády, říční údolí... a samozřejmě moře s pohádkovým pobřežím a mnoha ostrovy a ostrůvky. V Jadranu jich je 1185. Ty největší mají pobřežní čáru dlouhou hodně přes deset kilometrů a takových tu je 69, z nichž je na prvním místě ostrov Krk (409 km²). Nejvyšší pohoří má Brač - 778 m nad mořem. Na všech ostrovech žije celkem asi 200 tisíc obyvatel.

Po úzké silnici, která se kroutí jako had, vjíždíme do severní Dalmácie. Před námi se vynořuje kamenité pohoří Velebit, jehož vršky se bělají sněhovým popraškem a chvílemi se ztrácejí v mlžném oparu. Jsme v národním parku Paklenica, téměř liduprázdné pustině s nedotčenou divokou přírodou, kde se prohání čtyři tisíce druhů živočichů a roste tu sedm set druhů rostlin. Centrum parku tvoří dva mohutné kaňony, Velika a Mala Paklenica. Je krásné jarní ráno, když se ze Starigradu vydáváme na pěší túru. "Jdete lézt?" ptá se nás u pokladny mladý muž. "Tady je to pro alpské lezení jako stvořené. Každoročně se tu na konci dubna koná Big Wall Speed Climbing. Jezdí sem alpinisté z celého světa, ale zatím tu nebyl nikdo z Čech."


Drsně krásná příroda nejednou posloužila filmařům jako ideální kulisa.

Procházíme čarokrásným kaňonem, jehož skalní stěny svírají koryto stejnojmenné bystřiny. Ta v létě jako ostatní horské prameny vysychá, a v celé oblasti nenarazíte na vodu. Stoupáme už nějakou chvíli po strmé kamenité stezce do vršku, když zaslechneme zvonec. Naproti nám jde děda se dvěma mulami. Tváře má ošlehané větrem, usmívá se, a když vidí naše překvapené obličeje, zastavuje: "Já mám tady nahoře domek. Bydlíme tam s mojí ženou. Všichni už dávno odešli bydlet dolů, ale nám to nevadí. My si stačíme sami. Je mi osmdesát a jinde bych už bydlet nechtěl. Když je něco potřeba, donesu to," pobízí muly a mává na nás. Za dvě hodiny už bude dole. Šplháme ještě pár metrů nahoru. Paklenica se odhaluje v celé své kráse a nám se naskýtá nádherný výhled na moře.

Také další národní park v severní Dalmácii je neosídlený - nejhustší jaderské souostroví Kornati, které tvoří 109 ostrůvků. Některé jsou jako placky a jiné zase připomínají bochánky. Na žádném z nich není sladká voda, a tak jsou vhodné jen pro občasné pikniky a potápění. Pokud vám šplouchání moře nestačí a chcete si poslechnout, jak šumí "Niagara na chorvatský způsob", tak se vydejte k vodopádu Krka, který padá dolů přes největší kaskády v Evropě. V uších vám možná zazní melodie z filmu Vinnetou.

NA ČOKOVAC!

Sjíždíme k Zadaru a trajektem pokračujeme na ostrůvky Pašman a Ugljan. Jsou od sebe odděleny čtyři metry hlubokým průplavem a spojeny malým mostem. Oba ostrovy jsou porostlé olivovníky a místní obyvatelé se zabývají zemědělstvím. Na polích jsme však viděli jen staré lidi: "Mladí odešli do měst a sem jezdí tak na víkendy," prozrazuje osmdesátiletá babička, která okopává malé políčko. "Nebýt toho, že to tu v létě pronajímám, asi bych se neuživila." Dříve byla půda ve vnitrozemí ostrovů vzácným rodinným pokladem, ale dnes má větší cenu pozemek na pobřeží. Pole uvnitř ostrova Ugljan jsou pro mladého člověka "danajským darem". Zatímco si povídáme, míří objektiv fotoaparátu do tváře další babičky: "Tobě se nelíbí mladé holky, že fotíš babky?" směje se na fotoreportéra a komicky se natřásá.

Na ostrůvku Pašman vyjíždíme na kopec Čokovac, kde je jediný fungující benediktinský klášter v Chorvatsku. Po několik staletí byl významným střediskem hlaholského písemnictví. Zdejší mnichy povolal císař Karel IV. do Prahy do kláštera v Emauzích.

Tahám za šňůrku se zvoncem, a hned nám přichází otevřít mladý pohledný muž. Zdvořile nás zve do zahrady a představuje se jako Jeroným: "Víte, já jsem v klášteře teprve rok a na některé otázky vám nemohu odpovědět ani vám nemohu vyhovět. Je nás tu sice šest, ale teď jsem v klášteře jen já a dva nemocní mniši, o které se starám. Dva jsou ve městě a jeden studuje teologii. Víte, my tu žijeme velice skromně, asi byste stejně nic neviděli," omlouvá se, že nás nemůže pozvat jinam než do kostela.

Na rozdíl od benediktinského je klášter Visovac, ležící uprostřed Visovackého jezera, mnohem okázalejší a zdobnější. Také mniši mají o něco uvolněnější režim. "Tady máme basketbalové hřiště a na protějším břehu trénujeme fotbal, abychom tu nerozbili okna," říká nám mnich, jemuž vítr zvedá sutanu a pod ní se modrají rifle. Do tohoto kláštera se jezdí dívat turisté, na rozdíl od Čokovace, který je veřejnosti naprosto nepřístupný.

DELTA NERETVY

Kdysi byla delta Neretvy nejchudší kraj. Voda se často vylévala z břehů a řádila tu malárie. Neretva pramení v Bosně, po proudu si razí kaňon a přes Mostar vede její koryto až do Metkoviče, kde se rozlévá na několik desítek větví. V šedesátých letech začala meliorace a z nánosů vznikla velice úrodná políčka. Lidé je obstarávají z lodiček, kterým se říká trupice. Už dva tisíce let mají tahle úzká štíhlá plavidla stále stejný tvar. V horní části delty Neretvy roste přes milion citrusových stromů. Pěstitelé prodávají jejich plody podél silnic a samozřejmě v jejich stáncích nechybí domácí rakije, hruškovice a víno.

Tam, kde se mísí sladká voda se slanou, se daří spíše pšenici. Krajina je tu velmi zvláštní - potkává se tu řeka s mořem, nížina s krasem a jezero s bažinou.

Zdálo by se, že lidé tu žijí jen prací, ale výjimka zřejmě potvrzuje pravidlo: ve vesnici Komin vymýšlí své vynálezy "kominský Ikarus" Stipe Vlahovič Pače. Z bouraných kamionů si sváží domů náhradní díly a z nich udělá motorovou koloběžku, repliku starého jednoplošníku, a teď dokonce žirokopter, na kterém chce v létě přeletět deltu Neretvy: "Když se něco pokazí, tak skočím dolů. Vždyť skok je přece také let!"

OD MĚSTA K MĚSTU

Města na jaderském pobřeží mají svou neopakovatelnou atmosféru. Každé z nich má svého patrona, svůj příběh a za sebou bohatou historii. V každém z nich je pořádný rybí trh a starobylé úzké uličky, kde vám nad hlavou vlaje prádlo na šňůře, spojující protější domy. Jejich obyvatelé vám s přehledem řeknou, jaký vítr vane a co to znamená.


Ulice přímořských měst jsou "prodlouženým obývákem"...

"Když vane vítr z pouště, kterému říkáme jugo, bude dusno a nízký tlak. V minulosti dokonce bylo uzákoněno, že když je jugo, nesmí se vydávat žádná rozhodnutí! Severní vítr buru fouká v zimě a je velice ostrý a nepříjemný. Nejpříjemnější je mistral," vysvětluje nám v Dubrovniku Chorvat, který má za manželku Češku. "Většina domů je stavěna podle slunce, větrů a dešťů. Jsou na to přísné předpisy." Kamenné domy nejsou jen šikovně situované, ale dokonale promyšlené. Jsou úzké, aby se ušetřil prostor. Byty v těchto domech mají v každém patře jednu místnost, přičemž kuchyně a toalety jsou kvůli zápachu v podkroví. Není tedy žádnou senzací, díváte-li se při pohledu z historické věže na červené střechy domů někomu přímo do hrnce nebo když vám v restauraci přinesou jídlo z půdy. V Dubrovniku vás během několika dní už nepřekvapí nic: že se kolem osmé večer malé děti vracejí ze školy (je tu jen jedna a střídají se na směny s gymnazisty), že si tu hýčkají holuby a radnice dokonce dotuje krmení (dokonce si zvykli slétat se přesně v pravé poledne u sloupu na náměstí), že digitální hodiny na staré věži mají římské číslice a že patron Dubrovniku sv. Blažej je ve městě dokonce třiadvacetkrát!

Navečer se na náměstí začínají procházet lidé. Ty místní poznáte velmi snadno podle toho, že jsou perfektně značkově oblečeni. Korzování tu patří k místnímu koloritu a nikdo by si na sebe nevzal levnou konfekci nebo "uniformu" z vietnamské tržnice. Také tu asijské trhovce vůbec nepotkáte! "Tady je jiná mentalita. Doma nemusíte mít nic, kromě skříně s oblečením. I kdyby na chleba nebylo, koupí máma dítěti značkové botičky v Bennetonu," upozorňuje nás při večerní kávě náš společník u stolu. Obchody ve městě nabízejí především zlato, kožené doplňky a značkové oblečení. Prostě všechno, potřebné k životu v turistickém městečku... Výletní loďky vás také zavezou na malé ostrůvky, kde si užijete romantiky, co hrdlo ráčí. Během deseti minut doplujete z Dubrovniku na Lokrum, ostrov s největším eukalyptovým hájem. Vzrostlé stromy se tyčí do několikametrové výšky a mezi nimi "sedí" v trávě obří opuncie, japonské pomeranče a jiné exotické stromy. Ostrov je také hustě porostlý palmami a olivovníky, které vytvářejí v horkých letních dnech příjemný stín. Jestli se bojíte žraloků, zaplavete si tu v bezpečném mrtvém moři.

Nedaleký malebný ostrůvek Lopud byl oblíbeným místem spisovatele Viktora Dyka, jenž tu často pobýval, ale v roce 1931 se utopil v jedné zátoce. Dodnes tu má pomníček a ještě prý žijí pamětníci, kteří ho znali. Nebyl jediným Čechem, který tu byl vítán. Ve dvacátých letech byli dokonce Češi na Jadranu hlavní klientelou a v průběhu dalších let sem směřovaly tisíce lidí na dovolenou! A není divu: když tuhle krásku objevíte, toužíte se k ní znovu vracet a trochu více ji poznat.


Stejně jako v celé Evropě, tak i tady propadly děti kouzlu stříbřitých koloběžek.

 
červen 2001

 

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group