ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Ve stopách Josefa Švejka

V Humenném se Švejk zastavil cestou na východní frontu a poručík Lukáš ho poslal sehnat nějaký koňak, když „se mu počalo vše nějak hnusit a cítil potřebu opít se, aby ho opustil světobol“.

Vystoupil jsem z vlaku na nádraží, které už dávno nenese stopy bojů, jak to viděl v době první světové války Švejk, a hned jsem potkal krajany. Při otázce, zda někde cestou nepotkali Švejka, si kupodivu nemysleli, že jsem se zbláznil, ale odpověděli: „Stojí hned támhle za rohem.“

A skutečně – snad na tomtéž místě, kde kupoval Švejk od Židů domácí koňak, stojí asi jeden a půl metru vysoká typická postava vojáčka s přihlouplým výrazem. Kromě Humenného a Sanoku stojí Švejkova socha v Przemyślu a Petrohradu. V Przemyślu vznikla dokonce kuriózně ze sbírky železného šrotu, na kterou neznámý dárce přispěl dvěma kily komunistických metálů.

Těžce zkoušeným krajem

Jistě, Švejkova historická cesta nezačala v Humenném, ale v Budějovicích, kam byl poslán k regimentu, aby se pak s nadporučíkem Lukášem vydali na frontu do Ruska. Humenné bylo jednou ze zastávek Švejkova transportu. Historikové uvádějí, že Hašek vtiskl od chvíle, kdy Švejk došel do Budějovic, do této románové postavy sám sebe a vlastní zážitky z cesty na frontu.

Můj vlak na mě samozřejmě nečekal, do Medzilaborců, kam pokračoval i Švejk, jsem musel dalším spojem. Čekal jsem na něj na peroně, kde Švejk kdysi viděl, jak maďarští četníci týrají slovenské Rusíny.

Trať vede údolím Laborce a svahy a lesy Karpat se k ní stále více přibližují. Medzilaborce tehdy jen několik týdnů před Švejkovým příjezdem dobyla 48. divize ruského generála Kornilova, se kterým pak čeští legionáři v roce 1918 bojovali na Sibiři proti bolševikům.

S Kornilovem u Medzilaborců bojovala i Česká družina, a když museli Rusové před přesilou couvat zpět do Haliče, ustupovali čeští vojáci jako poslední. Při ústupu byl Kornilov dokonce zajat, ale byl to právě český voják František Mrňák, díky kterému generál ze zajetí uprchl. Mrňák se konce války nedožil, byl později na rumunské hranici při útěku zajat a popraven.

Zdejší kraj pod Karpatami patří k oblastem, na kterých se války 20. století nejvíce podepsaly. Rusíni, kteří tu žili, již před válkou bojovali o pouhé přežití s bídou a národnostním útlakem ze strany Maďarů. V době bojů v roce 1915 pak bylo mnoho vesnic doslova vymazáno zpovrchu země. Mnohé z těch, které zůstaly, byly potom znovu zničeny o čtyři roky později při útoku maďarských komunistů na Československo. A za dvacet let byly některé obce zničeny ještě do třetice, tentokrát Němci. Těsně po druhé světové válce tu napáchali velké škody banderovci. Je zvláštní, že i přes tyhle rány osudu tady ještě zůstali žít nějací lidé.

Z okna vlaku pozoruji vpravo od trati světla Brestova a hned poté Radvaně. Švejk by je neviděl, obě místa byla na jaře 1915 úplně vypálená. Nedaleká silnice, po které dnes sviští kamiony, byla tehdy zcela rozryta dělostřeleckými krátery. Na jejich okrajích déšť odkryl zbytky roztrhaných těl a uniforem.

Zákopy, které údolí tehdy protínaly od hřebene Kotové po masiv Sverzavy, už jsou sice dávno zasypané a ohořelá borovice u Nové Čabyně, ze které viděl Švejk viset kus nohy rakouského pěšáka, už také neexistuje. Ale v údolí Laborce připomíná tuto strašnou dobu hned několik válečných hřbitovů.

Protože se blíží karpatský večer, vystupuji v Krásném Brodu a vracím se nazpět do osady Monastier. Dodnes se totiž nad obcí tyčí rozstřílené zbytky kláštera, který padl za oběť bojům hned v roce 1915, a stojí za to ho navštívit. Na svazích Záruby rozdělám oheň, a pak dlouho do noci koukám do jeho plamenů a snažím si představit, co se tady před skoro sto lety dělo.

Přes Karpaty

Ačkoliv dnes už z Medzilaborců jezdí vlaky po obnovené trase přes Karpaty až doSanoku, rozhodl jsem se jít přes hraniční hřeben pěšky. Cesta přes město je úmorná, změna nastane, teprve když špatná asfaltka sledovaná říčkou Vydraňkou zmizí v hlubokém údolí mezi pohraničním karpatským hřebenem a masivem Magury. V Palotě, poslední slovenské obci, opouštím silnici, která v serpentinách stoupá doLaboreckého průsmyku, a šlapu dál po kolejích.

Po dvou hodinách svižného pochodu se objevilmohutný portál železničního tunelu. Tady v roce 1915 zastavil Švejkův transport a vojáci dostali poslední pořádné jídlo z čuníka zakoupeného v Medzilaborcích. Lupkovský průsmyk a okolí hraničního tunelu tehdy ovšem vypadaly úplně jinak než dnes.

„…Všude válely se jímky na patrony, plechové prázdné krabice od konzerv, cáry z ruských, rakouských i německých uniforem, části rozbitých vozů, zakrvácené dlouhé pruhy gázových obvazů a vaty,“ napsal Hašek. „Do staré borovice u bývalého nádraží, ze kterého zůstala jen hromada sutin, byl vražen granát, který nevybuchl. Všude bylo vidět střepiny z granátů… a museli tu patrně pochovat mrtvoly, poněvadž zde strašně páchlo hnilobou… Polorozbořený vodojem, dřevěná budka železničního hlídače a vůbec vše bylo provrtáno kulemi jako řešeto.“

Teď je tu liduprázdno, jen u studánky na kraji terénního zářezu si nějaký lesák právě nabírá vodu do láhve. Když si všiml, že si prohlížím znak masarykovského Československa, houkl: „Eště nedávno tam bola tiež tabuľa, že sa tadiaľ vracal do republiky na jar 1945 prezident Beneš!“

„A proč už tam není?!“ ožil jsem.

„Mečiar ju dal preč v roku 1993, keď bol premiérom,“ mávl rukou muž a rozloučil se: „Nepodpáľte mi les, ked tu budete niekde spať!“

Ještě hodinu jsem ztratil marným hledáním německého pomníku s orlicí odlitou z bronzu ukořistěných ruských děl věnovaného padlým Brandenburákům. Měl být někde na skále nad zmizelým nádražím. Ale pak už jsem tunelem zamířil do Haliče. Tunel je uprostřed označen v místě, kde začíná Polsko. Vede do mírného oblouku, ale není dlouhý. Stačí pár desítek metrů a na konci začíná probleskovat světlo. Na druhé straně jsem byl za pár minut. Byl jsem v Haliči.

Haličský výlet

Oklikou přes les jsem sestoupil až k železniční stanici Nowy Łupków. Z hlavní trati zde odbočuje turisty oblíbená lesní úzkokolejka a pokračuje podél hraničního hřebene údolím Oslawky do Balnice na hranici se Slovenskem.

Po několika hodinách čekání přijela konečně poměrně čistá lokálka a pak už jsme si to svištěli údolím Osławice dolů z Karpat k Sanoku. Lesy postupně ubývaly a stále více se objevovaly louky. Také tady, v Haliči, válka znamenala zkázu pro mnoho vesnic a samot, ale jako by se tu obnovovaly s větší těžkostí. Na rozdíl od rusínských obcí u Medzilaborců působí polské vesnice nějak ošuntěleji. Podle Haška má být v okolí Szcawne a Kulaszne několik válečných hřbitovů, ale hůedat jsem je mohl jen z vlaku. Nezahlédl jsem ani jeden.

Už se pomalu vidím v Sanoku, městečku s dosud živou Švejkovou památkou, přes které v roce 1944 nastupovali vojáci 2. československé parabrigády na pochod do krvavých bojů o Dukelský průsmyk. Jenže vlak se náhle s trhnutím zastavil. Cestující živě gestikulují a já usuzuji, že dál se už jen tak nepojede. Vzápětí mé obavy potvrzuje i průvodčí. Trať několikrát zničená během obou válek a nedávno narušená záplavami nevydržela. Houstne šero a mně je jasné, že pokud budu čekat na náhradní autobus, nestihnu se s největší pravděpodobností vrátit zítra včas do Svidníku. Cesta v Haškových alias Švejkových stopách končí.

Vyškrábal jsem se tedy na silnici a podařilo se mi stopnout náklaďák, který jel přes Komanczu na Duklu. O půlnoci jsem překročil v hustém dešti hřeben Karpat a zároveň hranice Slovenska – domů.

 

 

Na obou stranách

V bojích o Medzilaborce a Lupkovský průsmyk Češi proti sobě bojovali a umírali na obou stranách fronty. Dvacetiletý dobrovolník Emil Navrátil padl za císaře pána a jeho rodinu, zatímco při leteckém bombardování Medzilaborců dne 6. 4. 1915 zahynuli vojín Josef Vít, narozený 2. 2. 1896, a desátník Ivan Smoržeňuk, oba příslušníci 2. roty České družiny. Byli to pravděpodobně první českoslovenští vojáci zasažení touto novou zbraní. Přímo v Lupkovském průsmyku, na samé hranici vlasti, padl dne 24. 4. 1915 vojín Antonín Zamrazil, příslušník 1. roty České družiny.

 

Švejkův regiment

l 91. pluk, se kterým Švejk zamířil na frontu, patří díky Haškovi k těm nemnoha vojenským útvarům, jejichž sláva po první světové válce obletěla bez přehánění celý svět. Podle předního historika Jindřicha Marka tento pluk vznikl v Českých Budějovicích 1. 1. 1883 a byl tvořen ze šedesáti procent Čechy a ze čtyřiceti procent sudetskými Němci z Pošumaví.

l Během války pluk bojoval na všech rakouských bojištích – v Srbsku, Itálii i proti Rusku. Část pluku bojovala také v Alpách a zbytek v Karpatech.

l U tohoto pluku sloužil také druhý komunistický prezident Antonín Zápotocký a rovněž záložní poručík Antonín Lokvenc, který se stal později otcem první manželky dalšího prezidenta – Gustáva Husáka.

l Švejkův nadřízený nadporučík Lukáš zase po válce bydlel v podnájmu naPraze 7 u pošťáka Štovíčka, který byt v té době pronajímal jinému pozdějšímu komunistickému prezidentovi Klementu Gottwaldovi.

l Ačkoliv jsou některé postavy ve Švejkovi vymyšleny, Jindřich Lukáš skutečně existoval. Na rozdíl od románu se jmenoval Rudolf Lukas. Byl to sudetský Němec a válku přežil jako hejtman v týlu u jednoho z dalších náhradních praporů 91. pluku v Brucku. Konec války oslavil svatbou a později vstoupil do československé armády, ve které dělal kariéru, než ho v únoru 1938 zabila angína.

l 91. pluk však měl ve svých řadách také opravdové hrdiny. V červnu 1918 byl v boji u Davanza zajat František Viktora a vzápětí oběšen. V září 1918 byl přímo u Švejkova pluku také oběšen četař Karel Liška, protože se u něj našel leták čs. legionářů. Jeho tělo bylo po válce exhumováno a převezeno do Národního muzea, kde se s ním a s dalšími padlými legionáři přišly rozloučit tisíce lidí z celého Československa.

 

Zrození Josefa Švejka

l Švejk byl dosud přeložen do 58 jazyků, několikrát zfilmován, v Německu vznikl dokonce muzikál. Známé je také loutkové zpracování Jiřího Trnky.

l V roce 2004 uveřejnila ČTK zprávu, že se v archivu Supraphonu našel soubor dosud neznámých povídek o Švejkovi.

l Haškův Švejk nevznikl až po autorově návratu z Ruska pod lipnickým hradem, jak se traduje, ale poprvé se jeho postava objevuje už v květnu 1911 v cyklu povídek. Jméno budoucí veliká postava světové literatury získala zřejmě podle Haškova souseda z ulice Na Bojišti nebo tehdejšího poslance parlamentu za Kutnou Horu.

l Hašek Švejka nedopsal. Dokončit se ho pokusil Karel Vaněk, ale kritici mu vytýkají, že mu při tom chyběl Haškův nadhled.

 

Švejkosis – Švejkova diagnóza

l Odborníci, kteří se zabývali Jaroslavem Haškem, jsou většinou přesvědčeni, že Hašek a Švejk jsou toutéž osobou. Hašek byl značně rozporuplný člověk. Toulal se, opíjel, podomně obchodoval se psy, stejně jako Švejk. A stačí si porovnat, jak Švejkovu podobu popsal v roce 1948 v časopise Čin jeho známý z legií Adam Kříž. „Hašek… mocně dýmal z čibuku…, vybíraje si kalhoty. Ještě jednu zvláštnost měl ten Hašek. Vybíral-li si boty, vybral si vždycky ty, které měly nejširší holínky, a kalhoty musely mít největší zadnici. S čepicí byl spokojen jen tehdy, zapadla-li za uši, které pěkně odklápěla – jinak ji nenosil. Bývalo sním mnoho veselosti…“

l Osobností Josefa Švejka se zabývali i psychologové a psychiatři. Dokonce byla vypracována nová diagnóza – švejkosis (The Good Soldier Svejk Syndrome). Lékaři si všimli, že řada pacientů psychiatrie v Paddingtonu si stěžuje stejným způsobem jako Švejk a podobně se i chová. Při podrobnějším vyšetření se ukázalo, že příznaky se vyskytují jen v určitých situacích a tudíž účelově, v tomto případě se snažili nemocní získat lůžko v nemocnici nebo místo v ubytovně a dávky sociální péče, včetně příspěvku 200 liber týdně na bydlení.

l „Švejkosis je vlastně typická účelová psychóza, která neustále vyrábí psychotické příznaky u pacientů, kteří v minulosti příznaky této nebo podobné psychózy sami měli nebo s ní byli dokonce hospitalizováni,“ říká významná pražská psycholožka PhDr. Vendula Tylová.

 

Málem

tady začala válka

Málokdo ví, že v Lupkovském tunelu, proslaveném přítomností Josefa Švejka a dr. Edvarda Beneše, málem začala druhá světová válka. K Hitlerovým jednotkám připraveným tady 26. srpna 1939 k útoku na Polsko nedošel rozkaz k odložení války, a tak vyrazily tunelem na zteč proti polským pohraničníkům v drážním domku jen několik set metrů od mostního portálu. Byly však odraženy.
květen 2006
 
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group