ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Qhara-qalaq

uchoOstrý hvizd píšťalky dodal jeho tělu impulz. Odrazil se. Drobné kamínky odlétly, když se jeho tlapy odlepily od písku, při druhém skoku se téměř nedotkl země. První dva holuby srazil, ještě než ho stačili zpozorovat. Třetímu přerazil packou křídlo. Vzduch kolem něj naplnil tlukot ptačích těl. Zlaté tělo s neuvěřitelnou koordinací svalů a pohybů rozdávalo smrtící rány v hejnu vyděšených holubů. Otočil hlavu a chňapl čelistmi po nejbližším opeřenci. Ostré špičáky scvakly na prázdno... Minul. Prvně za ty roky v aréně. Dopadl na všechny čtyři. Zvuk píšťalky ho volal zpět. Pomalým klusem se blížil k nohám v kožených sandálech. Ruka muže se natáhla. V té chvíli se v něm něco zlomilo. Vyrazil směrem ke klecím a proletěl chodbou, na jejímž konci zářilo světlo otevřených dveří...

lll

Jen u mála živočichů se setkáváme s tak rozdílným přístupem člověka k určitému druhu, jako je tomu právě u karakala. Jeden národ ho oslavuje jako skvělého lovce se statečným srdcem, druhý ho ve svých bájích líčí jako zbabělého hlupáka. Vztah člověka k pouštním rysům, jak je karakal někdy nazýván, je příběhem lásky a nenávisti. Jméno qhara-qalaq – černé ucho – je z turečtiny.

Když v devatenáctém století navštívil cestovatel G. T. Vigne Kašmír, napsal: „Rychlostí předčí karakal i geparda!“ Přestože to byl, alespoň pokud jde o běh, omyl, zcela přesně odráží mytický statut karakalů v Indii té doby.

Chov a výcvik karakalů ale sahá mnohem hlouběji do historie afrických a asijských kultur. Indičtí princové chovali ochočené karakaly pro lov drobné zvěře nebo ke sportovním kláním, kdy byli vypouštěni mezi krmící se holuby. Hodnotil se počet ulovených ptáků, než stačili vzlétnout.

Také íránská šlechta tyto malé lovce trénovala po celé generace. Podle íránské legendy (kniha Shah-nameh) byl prvním cvičitelem karakalů Tahmurat, který je trénoval společně s gepardy. Své cvičence si vybíral mezi divokými zvířaty. Ačkoli větší, rychlejší a silnější gepard byl lovci často preferován, nikdy nedokázal překonat karakala v lovu ptáků. Podle báje dokonce žil na dvoře egyptského faraona jedinec, který dokázal srazit během jediného výskoku patnáct ptáků.

V Persii je karakal často spojován se svým větším příbuzným, lvem. V klasické perštině nese jméno, nebo přesněji má přezdívku parvanak (ten, kdo provází posla na jeho cestě) nebo shatere-shir (průvodce-předvoj), protože provází lva na jeho pouti, kráčí před ním a svým plačtivým křikem upozorňuje ostatní zvířata, že jeho pán přichází.

Zcela jiný vztah mají k této malé šelmě některé africké kmeny. Nick Greaves ve své knize Kdyby lev mohl létat a další příběhy z Afriky vypráví jednu z pohádek kmene Batonka o lvovi a karakalovi. V tomto příběhu hodí karakal lvovi přes oči závoj, aby ho ošálil. Celý život pak tráví ve strachu, že lev jeho lest prohlédne. Ve zkazce namibských Křováků o šakalovi, karakalovi a antilopě zase využívá antilopa bojácného ducha karakala, aby s ním mohla manipulovat.

Ani v současnosti si člověk se svým vztahem ke karakalovi neví rady. V některých zemích je jejich odstřel povolen, někde regulován a nebo zcela zakázán. Jihoafričtí farmáři často považují karakala za zcela zbytečný živočišný druh. Turisty na něj, na rozdíl od lvů, nenalákáte a ještě velmi často napadá domácí zvířata. Proto s ním vedou válku. V dotazníku namibijské vlády z roku 1981 uvedli farmáři více jak dva tisíce zastřelených karakalů ročně!

Člověk a karakal žijí vedle sebe po tisíciletí a záleží opět jen na nás, abychom jméno Caracal caracal nezapsali do seznamu vyhynulých druhů.

lll

Kočky jsou všeobecně považovány za vynikající lovce – rychlé, mrštné, s dokonalými reflexy. Karakal jako by nad svými příbuznými nepatrně vyčníval. Není největší, nejrychlejší ani nejsilnější. Všechny tyto vlastnosti se v něm spojují v dokonalém souladu ideálního predátora. Přestože mezi jeho potravu patří převážně drobní savci, dokáže silou svých čelistí udržet i kořist dvakrát větší, než je on sám. Dlouhými špičáky pak ulovené zvíře porcuje. Jeho výzbroj doplňují ostré drápy. Dlouhé zadní nohy z něj dělají vynikajícího skokana a běžce. Rychlostí běhu se mu nevyrovná žádná kočkovitá šelma srovnatelné velikosti. Výborně šplhá po stromech a dokáže vyskočit až dva metry vysoko, občas tak překvapí ptáky, kteří spí na nižších větvích. Nízko letící holuby nebo perličky loví přímo v letu. Ve výskoku je schopen se otočit o více než sto osmdesát stupňů a srazit ptáka, kterého má takřka za zády.

Nesmí se zapomenout na vynikající zrak a sluch. Dvacet svalů kontroluje pohyb každého ucha a chloupky uvnitř pomáhají lokalizovat kořist. Během lovu drží karakal uši sklopené, aby ho jejich kontrastní černobílé zbarvení neprozradilo. Proč má špičky uší zakončeny dlouhými štětičkami, se dosud objasnit nepodařilo. Mladé zvíře má štětičky napřímené, u starších jedinců se věkem ohýbají. Nejčastějším vysvětlením je komunikace mezi jedinci stejného druhu. Jakým způsobem ono dorozumívání probíhá, ale nevíme. Je to, jako když plavčík na pláži mává praporky, a nikdo neví, co to znamená.

 

Karakal (Caracal caracal)

l Je to dlouhonohá, štíhlá kočkovitá šelma s hladkou, pískově šedou srstí. Nápadné jsou dlouhé štětičky na uších. Délka těla se pohybuje od 55 do 75 cm. Váží kolem dvaceti kilogramů.

l V řadě míst se dodnes loví. Turkmenská rasa je ale velmi vzácná a je chráněná.

l Karakala lidé v Asii často ochočovali a cvičili k lovu, ve volné přírodě se ale člověku vyhýbá.

l Karakal je samotář, výborný lovec. Má bystrý zrak a velmi jemný sluch, je mimořádně hbitý, dokáže vyskočit až dva metry vysoko. Po svém teritoriu se pohybuje převážně přes den, loví ale i v noci. Loví ptáky, které dokáže chytit v letu, malé až středně velké savce, plazy. Jídelníček někdy doplňuje i některými rostlinami.

l Délka života záleží na podmínkách, ve kterých žije, v zajetí žil karakal až 17 let.

l Je často schopen reprodukce už v šesti měsících, dospívá ale až ve 24 měsících. Samice nosí obvykle dvě až tři mláďata 70–78 dní, objevují se ale i početnější vrhy.

l I když je velmi tichý, dokáže vydat stejně hlasitý řev jako levhart.

l O štětičkách na uších se přesně neví, k čemu je karakalové využívají. Zřejmě k dorozumívání mezi sebou, případně jako maskování, protože připomínají chomáčky trávy a tato šelma se pohybuje zejména v travnatých stepích nebo savanách.

zdroj: IMP BV/International Masters Publishers
květen 2006

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group