ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

NA NEJVĚTŠÍ CIKÁNSKÉ PARTY

 

Mistrný řez do hrdla, krev se valí proudem na zem. Všichni napjatě čekají. Přípravy na jeden z největších bulharských svátků jsou na ústředním placu ihtimanské mahaly v plném proudu. Pomocník nafukuje mrtvou ovci, mačká vemeno, až z něj vytryskne mléko. Když stříkanec zasáhne Tomáše, ozve se z hloučku přihlížejících nadšený vřískot. Sledujeme krvavé divadlo z první řady, v nejtěsnějším obležení tlupy rozjařených Cikánů.


SVATÝ JIŘÍ OTEVÍRÁ NEBE I ZEMI

"Georgiov den" - den svatého Jiří - patří mezi nejudržovanější a nejoblíbenější svátky v Bulharsku. V bulharském ortodoxním kalendáři se hierarchicky dokonce řadí nad zmrtvýchvstání Krista, jak dosvědčuje text lidové písně: "Velikonoce jsou velký den, ale den sv. Jiří je ještě větší..." Svátek spadá na 23. dubna (dle gregoriánského kalendáře), nebo 6. května (juliánský kalendář). Toto je doba pro předvídání, věštby, proroctví a předpovědi, co rok přinese. Jsou s tím spojeny naděje na bohatou úrodu a hojnost. Není to náhoda, když Bulhaři říkají, že svatý Jiří přináší léto, a věří, že každá kapka deště, která spadne o svátku, vydá za "zlatou minci".

Georgiov den je jeden svátek na celém Balkánském poloostrově. Základem je starý zvyk, který toho se shora nalepeným křesťanstvím moc společného nemá. Podle různých hypotéz je svatý Jiří kolektivní představou vlastností dávných pohanských božstev, jako Zeus, Perun, Dionýsos a thrácký jezdec Heros. Mohamedáni i křesťané pokládají svatého Jiří za patrona pastevců a polí, světce, který ochraňuje zdraví, život, rodinu a má moc a odvahu ke zničení zlých duchů ve jménu harmonie člověka a přírody. V ikonografii je zobrazen jako bojovník, jenž propichuje draka a obnovuje světový řád. Ve folkloru je vylíčen jako mladý a silný muž jedoucí na rychlém bílém koni. Má devět srdcí a stříbrný oštěp nebo ostrý meč, s nimiž zabíjí draky a příšery. Existuje mnoho legend vyprávějících o svatém Jiří, který otevřel "nebe a zemi", aby zalil pole a vinice čerstvým, jako rosa svěžím deštěm. A jak sťal tři dračí hlavy jednou ranou svého meče. Od nich vytryskly tři řeky - jedna se žlutou pšenicí pro zemědělce, další s jiskřivým nápojem (vínem) pro kopáče a třetí s máslem a mlékem pro pastevce.

Vůbec největší svátek je dnes Georgiov den asi pro Cikány. Ti se po "nuzném" období zimy většinou vydávají na cestu - kočují a hledají si práci od vesnice k vesnici. Žijí na cestě, a jsou proto více závislí na přírodě, na tom, co "spadne na zem a co z ní vyroste". Drží také více na svátky, žijí v tradici, pokládají ji za důležitou pro život. "Nejsme tu pro jeden den," říkají. Znamená to, že budou žít i dále, prostřednictvím dětí a vnoučat. Proto je třeba svátky a tradice, které se nedělají pro jednoho člověka, ale pro generace, dodržovat. Rozhodli jsme se, že se na oslavy dne svatého Jiří zajedem podívat právě k nim.

PŘÍPRAVY V IHTIMANU

V ihtimanské cikánské čtvrti - mahale - žije asi pět tisíc Cikánů. Je to více než třetina obyvatel provinčního města vzdáleného padesát kilometrů od Sofie. Ve skromném domku rodičů našeho průvodce Mariana si necháváme všechny bágly, bereme jen foťáky a nějaké nezbytnosti a v podvečer vyrážíme do ghetta, od města odděleného hromadami odpadků. Na náměstíčku je pěkně rušno. Místní se na nás sesypou jako supi. Připravují se na zítřejší svátek a naše přítomnost se pro ně stává velkou atrakcí, jakou tady zřejmě ještě neměli. Neustále jsme obklopeni davem lidí, hlavně dětí, všichni se vyptávají, odkud jsme a co tam u nich děláme. Když je seznámíme s účelem naší návštěvy, chtějí, abychom jim udělali fotografii. Tomáš má naštěstí s sebou velký externí blesk, tak na ně jenom naprázdno flashuje. Rozhodně zde totiž nemáme v úmyslu fotograficky zdokumentovat celou místní cikánskou komunitu. Mnohem zajímavější nám připadá příprava na sobotní hostinu, která spočívá v zabití a zpracování jehněte.

Jehňata a ovce jsou rituálně poráženy jako oběť svatému Jiří, obvykle se zabíjí první jehně narozené před svátkem. Schody přede dveřmi domů se označují krví obětí, aby odvrátila zlo a neštěstí. Na čele dětí se pro zdraví a proti "zlému oku" dělá znamení kříže. Kdo může, tak si koupí celé jehně, alespoň kus skopového masa si ale pořídí každý. Jehně se zabije 5. května večer nebo 6. května brzy ráno. Celou noc (den) se pak peče a na Georgiov den se už jen jí a pije - prostě hoduje. Na náměstí ihtimanské mahaly se právě chystá porážka ovce. Mistrný řez do hrdla, krev teče proudem na zem. Všichni přihlížejí a napjatě čekají, mrtvou ovci pomocník nafoukne a zmáčkne jí vemeno, až z něj mléko vystříkne. Když stříkanec někoho zasáhne, jako Tomáše, nadšeně potom vřískají. V kaluži krve si zatím hrají malé děti, jedno projede okolo na kole, kapky krve se vznášejí do vzduchu a ohazují mu záda.

Procházíme se místními blátivými uličkami, fotíme a děláme, že fotíme, v patách tlupu rozjařených Cikánů. Jsme příjemně překvapeni, nikdo se nám nesnaží ani jednou podívat do kapes. Svou roli možná sehrála i přítomnost dvoumetrového a nejméně metrákového místního policisty, který naši cestu sledoval zpovzdálí, pohodlně usazen v koženém polstrování obrovského nablýskaného Mercedesu. Připadal nám tu vedle koňských povozů a vraků aut trochu nepatřičně, stejně jako satelity a naplno vyhrávající kazeťáky, které jsou nedílnou součástí zdejších domů-nedomů. Cikáni si na podobné věci tradičně potrpí. Podobně nepatřičně jsme museli ve světě mahaly vypadat i my, takže jen co zapadlo slunce za obzor, vrátili jsme se do "normálního" Ihtimanu.

OSLAVA VE STOLIPINOVU


Některé části plovdivského Stolipinova nám na první pohled připomínaly slumy zemí třetího světa.

Na svátek, sobotu 6. května, jsme odjeli do sto kilometrů vzdáleného druhého největšího bulharského města Plovdivu. Lákalo nás jednak v zeleni utopené staré město se svéráznou obrozeneckou architekturou ulic a domů, s památkami z doby Římanů, a samozřejmě probíhající oslavy dne svatého Jiří. K překvapení taxikáře jsme se nechali odvézt do místní čtvrti Stolipinovo. "Normální lidé sem nezajdou ani omylem," dušoval se řidič a rychle uháněl pryč. V mahale žije asi 50-60 tisíc Cikánů, přesné číslo však nikdo nedokáže určit. Celá čtvrť je od ostatních částí města oddělena "průmyslovou zónou" - několika desítkami menších továren, dílen, a spoustou autoopraven. Oproti starému centru se ocitáme v úplně jiném světě. Nedostavěné cihlovopanelové domy, často neomítnuté a bez oken či patra, mnohdy čtyřpatrové vily s obrovskými bouráky, hned vedle řady panelových domů s pasoucími se koňmi pod lesy satelitů. Jednopatrové chýše s malými špinavými dvorky vypadají, že se každou chvíli rozpadnou. "Jako v nějakém slumu v Nairobi," komentuje místo Tomáš. Je to tu opravdu "husté", všude hromady odpadků, doslova bordel, zaparkované povozy i rezavá auta, stoky a smetiště, mezi tím si hrají polonahé děti. Podél panelových domů stojí řady tržištních krámků - stavebních buněk, většinou obchodů a krčem. Na trávě - staveništi se pasou koně. Cikáni tu měli dopoledne závody povozů tažených koňmi, které se proháněly po hlavní třídě.


Ještě odpoledne hecují rozkurážení jezdci koně a prohánějí své povozy po hlavní třídě Stolipinova.

Ještě odpoledne rozkurážení jezdci koně hecují, ti se vzpínají, až padají do prachu na zem přímo pod okny paneláků. Před nimi nás zaujalo důmyslně vymyšlené umístění rozvodů elektřiny - na pět až deset metrů vysokých železných sloupech. Kdyby prý byly na zemi, tak je zdejší obyvatelé nejspíš ihned zruší, v lepším případě se na ně "jenom" napojí.

 

Vysvětlujeme místním, že jsme se přišli podívat, jak slaví Cikáni Georgiov den. Ti nás vždy odkazují o pět set metrů dál s tím, že oni jsou Turci a Cikány najdeme právě tam. Stejná situace se po několika dalších pěti stech metrech cyklicky opakuje...

"V Plovdivu žijí turečtí Cikáni s tureckým sebevědomím, říkají o sobě, že jsou Turci. Tito Cikáni, kteří už století žijí ve městě, se snaží nebýt Cikány, ale Turky," vysvětlila nám později v Bulharsku i zahraničí uznávaná romistka Elena Marušiaková. Nedá se u nich zjistit, jaké měli tradiční zaměstnání, protože si to sami nepamatují. Mnozí si udrželi zaměstnání nebo ho modifikovali - pracují na stavbách u stavebních firem a v autoopravnách. Vysoce kvalifikovanou železářskou prací a výrobou uměleckých předmětů ze železa se zabývá i zde žijící malá skupina cikánskojazyčných - Burgudži. Výrobci vrtáků, kováči (burgudžia/burgia znamená vrták) si prý tak mohou vydělat i na bulharské poměry slušné peníze. Část obyvatel Stolipinova (i tureckých Cikánů) se zabývá obchodem - nakupují v sousedních zemích vše, co se zrovna prodává, a obtěžkáni taškami všelijak cestují přes hranice, aby to v Bulharsku prodali. Je to celkem výnosné zaměstnání, i když těžké a ne moc příjemné.

"Další zdroj příjmů místních obyvatel umožňuje, stejně jako kdekoli jinde na světě, existence velkého počtu nestátních organizací. Působí jich zde minimálně 30." Stolipinovo je exponovaná čtvrť, místo, kam se "hrnou" sponzoři. Říká se, že jedna nestátní organizace tady živí nepřímo alespoň sto lidí, ze kterých pak žijí další rodiny...

Předseda jedné z takových organizací Dobromir Milev na domluvenou schůzku s námi nepřišel. I tak jsme ale mohli v "kafe" Faks sledovat program dětí z místní umělecké školy. V interiéru to vypadalo jako v sále nějaké venkovské hospody. Děti zpívaly, hrály na bubny a godulky, tančily na pódiu na reprodukovanou čaulgu. Několik desítek rodičů a hostů je podporovalo potleskem a pískáním zpoza stolů zaplněných lahváči, kebabčaty, bramborovým salátem, chlebem a hranolky. Na Georgiov den se tady toho moc nedělá, hlavní je hodování a zábava. Korzujeme mahalou sem a tam, doprovod nám dělá místní omladina. U slavnostních stolů s několika druhy chleba, čerstvým sýrem, česnekem a propečeným jehněčím masem se scházejí rodiny a přátelé. Každý se nějak baví, pije se pivo, víno a rakie. Rozesmátí Cikáni posedávají v uličkách, na zemi před domky, tančí na balkonech i na terasách. Soundsystémy vyhrávají balkánskou čaulgu ze všech stran, jako by snad místní soutěžili, kdo vytočí volume nejhlasitěji. Ve Stolipinovu to je dnes jedna obrovská party. Ve svátek vypadají lidé z ghetta šťastně, a ani si moc nestěžují. Samozřejmě i zde žijí ti, kteří mají hlad, hledají práci, jež však zrovna není. Na druhé straně tu bydlí také lidé, co chodí ověšeni zlatými řetězy. Je to tady stejné jako jinde, jeden má, a jiný zase nemá, každý se s tím vyrovnává po svém. Rozdíly jsou v tomhle světě viditelnější, o svátku - dnu hojnosti však ustupují do pozadí a převládá všeobecné veselí.

VYVRCHOLENÍ

S přibývajícími hodinami se zdají být místní nevrlejší, možná i díky alkoholu stoupajícímu do hlavy. Proto se rozhodujeme pro návrat. Cestou zpátky se ještě zastavujeme u ihtimanských Cikánů. Plni dojmů po návštěvě Stolipinova podvědomě sníme o poklidné atmosféře desetkrát menší mahaly. Jen co vylezeme na ulici, sny se okamžitě hroutí. Místní jsou již viditelně pěkně "pod parou" a předvádějí se na ulici. Policajti sem preventivně přijíždějí v zamřížovaném gaziku se zapnutým majáčkem. Necítíme se zrovna nejlépe, naštěstí nás zachraňuje jedna rodina, se kterou jsme se seznámili den předtím. Zatahují nás k sobě domů. Nakonec zažíváme ještě jednu party se zpěvem, hrou na harmoniku, klarinet a buben. Tentokrát v komornějším rodinném prostředí. Společně jíme pečené jehně, balkánský sýr, zapíjíme lahvovým pivem. Během dvou hodin se v jedné místnosti vystřídalo dobrých dvacet členů rodiny. Zpívalo se, hodovalo, tancovalo, mladí i staří pospolu, vždyť "tu nejsme pro jeden den", ale užijeme si ho, jako by to byl den poslední...

CIKÁNSKÁ KREV


Současný civilizovaný způsob života, ustanovené pořádky a zákony majoritní společnosti jsou pro Cikány něco cizího a dalekého. Zastavil se pro ně čas nebo se dobrovolně vzdali snahy kráčet s dobou...

Úsměvy, široké, zlaté i bezzubé, ale šťastné. Připomínají veselé barevné obrazy na pozadí pořádkumilovné tlupy Evropanů. Křiklavě růžové, zelené barvy se mísí se specifickým pachem jejich temné kůže. Primitivové s osobním kouzlem a divokými impulzy v krvi roztáčejí svá těla v intimním tanci. Rytmus tohoto tance přitahuje. Hudba vychází odněkud z jádra. Z hlubin lidské duše. Nosí prvotní impulz, který je ozvěnou daleké minulosti lidstva.

Lidé, pro něž se zastavil čas, nebo kteří se dobrovolně vzdali snahy kráčet s dobou. Co ztrácejí a co nalézají? Je těžké si odpovědět. Jedno je jisté, že současný civilizovaný způsob života, ustanovené pořádky a zákony majoritní společnosti jsou pro ně něco cizího a vzdáleného. Na druhou stranu jsou přizpůsobiví a "ohební" a nacházejí si způsoby, jak přežít i v tomto jiném světě - po svém.

Svobodný duch, láska a muzika - zvučí jako mýtus, ale očividně se nechtějí probudit z této pohádky. I dnes, kdy žijí v bídě, uprostřed rozvalin, odpadků, nevzdělanosti, jim v srdcích zní jeden jedinečný rytmus - jejich.


Jen co se oteplí, opustí Cikáni své domovy. Většinu svého života tráví na cestě a na ulici.

Od dne svatého Jiří se po prašných cestách, magistrálách vznášejí ve svých pestrých kočárech, plných nádobí, látek, slepic, dětí a žen. Hlava rodiny řídí tento podivuhodný dopravní prostředek. A na tváři se mu objevuje úsměv, vyjadřující naději na lepší zítřky. Matka kojí "budoucnost", jež bude zavěšená na houpačce mezi dvěma stromy někde v lese, kde zastaví, aby přenocovali. Děti pokřikují a mávají na všechny, kteří se kolem nich mihnou, jako by v životě neviděli živé lidi. A poslední člen rodiny, pes...


Od Georgiv dnu putují Cikáni od vesnice k vesnici a prodávají svou práci, svoje umění, sami sebe...

To jsou oni se vším, co mají. Putují od vesnice k vesnici a prodávají svou práci, svoje umění, sami sebe. Nepožadují moc. Jsou spokojeni, když prodají jeden proutěný koš, když pocínují nějaký starý sud a dostanou za to kompot, kus starého oblečení, odloženou hračku pro dítě. Tehdy můžete vidět ten nejvděčnější pohled na světě. Takoví byli a takoví ještě někde jsou...

Ti, kteří se snaží přizpůsobit životu ve městě, dnes čistí veřejné záchodky, zametají ulice, okopávají záhony. Jsou tou nejlepší a nejlevnější silou na všechnu těžkou práci. Většinou nemají ani základní školní vzdělání. Dívky se stávají matkami již ve velmi mladém věku. Někdo si nachází zaměstnání na ulici - nejstarší řemeslo. Jiní si hledají chléb svůj v cizích kapsách... To je odvrácená tvář. Cikáni, jako my všichni, hledají nějaký způsob přežití, vedeni svými instinkty a svědomím. Nejvíce však svojí ohromnou žízní po životě.




BULHARŠTÍ CIKÁNI


V Bulharsku žije podle neoficiálních odhadů až 800 tisíc Cikánů. Tato desetina obyvatel země tvoří mimořádně pestrou mozaiku skupin a různých podskupin se svými tradicemi, náboženstvím, způsobem života a obživy.

Největší a nejrůznorodější je skupina usedlých Romů (Jerlii = z turečtiny místní, usedlí), potomků skupin usazených v Bulharsku v době byzantské a osmanské říše. Dělí se na dvě hlavní skupiny: turecké mohamedány (Chorachane Roma) a bulharské nebo pravoslavné Romy (Dasikane Roma). Mezi nimi najdeme malé endogamní skupiny, které si zachovaly svou profesionální specializaci, tradice, povědomí příslušnosti ke skupině a někdy i kočovný způsob života. Ostatní takové skupiny splynuly v celek, mají povědomí jako Chorachane nebo Dasikane Roma, znají svou bývalou profesní specializaci, kterou však dávno nevykonávají. Spojuje je svérázný dialekt. Bydlí obyčejně v cikánských mahalách měst a městeček (oddělení na základě etnického původu pochází z doby osmanské říše, kdy byla města rozdělena do čtvrtí podle etnik, která v nich bydlela). Za socialismu se živili nekvalifikovanou nebo málo kvalifikovanou prací v továrnách, zemědělství a v městské údržbě nebo řemeslem, mnozí byli tradičně hudebníky. Po pádu socialismu se stali prvními nezaměstnanými. Východisko našli v návratu ke starým tradičním řemeslům (košíkářství, kovářství), obchodování s použitými věcmi, převoznictví i kočovném způsobu života, obchodu se sousedními zeměmi, nádeničení, sezonních pracích, pálení dřevěného uhlí. V létě se vypravují do lesů celé tábory usedlých Cikánů, kteří se živí sběrem hub a bylinek. Stejně jako v každém velkém městě, což se samozřejmě netýká jenom Cikánů, jsou poslední možností obživy nekalé pracovní příležitosti. Čím je cikánská skupina v horší situaci, s narušenou identitou a tradicí (v mahalách, kde jsou sesbíráni lidé z různých měst a skupin), tím snadněji se marginalizuje a vydává se po nekalých cestičkách. V přímořských městech (Varna) kvete obchod s drogami, jinde, jako v Plovdivu, například prostituce. Tradiční cikánská, ale i turecká morálka ji nedovoluje, ale právě plovdivští nejsou "ani ryba, ani rak".

Dalším velkým společenstvím, které již většinou splynulo se skupinami Jerliů, jsou valašští Cikáni (Lacho aj.), kteří do dnešního Bulharska přišli v 17.-18. století z Valašska a hovoří starovalašským dialektem romštiny. Bývalí nomádi se ve 20.-30. letech 20. století začali usazovat v již existujících mahalách a mnozí měnili své vyznání z pravoslavného na mohamedánské. Postupně začali splývat se společenstvím Dasikane a Chorachane Roma. Zachovali si odlišnosti v dialektu a v tradičních zvycích a chování. Ze starovalašských skupin si zachovali svou izolovanost a integritu například pocínovači z Trakie (vl. náz. Vlachuria) - dodnes přísně endogamní kočovníci, kteří nepřestali kočovat ani za socialismu, a zachovávají přísné normy společenského života a staré tradice. Živí se takovým "servisním nomádismem" - chodí tam, kde jsou malé vesnice a kde lidé mají problémy dostat se do opraveny.

Významnou komunitou mezi bulharskými Cikány jsou i Kalderaši - bývalí nomádi kočující do roku 1958, kdy vyšlo nařízení o usazení kočujících skupin. Žijí rozptýleně mezi okolním obyvatelstvem, hlavně na vesnicích a malých městech celého Bulharska. Nikdy se neusazují v cikánských mahalách společně s ostatními skupinami. Mají vlastní dialekt (novovalašský dialekt romštiny), jsou příbuzní se skupinami Kalderarů a Lovarů, kteří se rozptýlili po celém světě v době velké kalderašské invaze (2. polovina 19. století). Zachovávají staré tradice a normy a vnitřní samosprávu. Jsou nejbohatší ze všech skupin Cikánů v Bulharsku, zabývají se tradičním řemeslem - kotlářstvím, ale jsou mezi nimi i drobní fabrikanti, majitelé benzinových stanic, obchodníci, stavebníci, výrobci alkoholu.

Mimořádně početnou skupinou jsou v Bulharsku také tzv. Rudari (nazývaní korytáři, medvědáři, Vlaši nebo vlašští Cikáni). Jsou to bývalí nomádi, rumunskojazyční a tradičně pravoslavní křesťané, kteří se také rozptýlili po světě v době kalderašské invaze. Dělí se na dvě podskupiny - jedni vyrábí tradiční dřevěné předměty (Lingurari) a druzí předvádějí cvičená zvířata - medvědy a opice (Ursari). Ursari hrají na godulky či harmoniky tradiční písně politického ražení a aktuální hry. Ještě předtím, než se vydají na cesty, se dohodnou, kterým směrem tento rok půjdou (v létě jsou většinou u moře v jižním Bulharsku). Vždy dbají o to, aby jich nebylo příliš mnoho na jednom místě. Cestují buď autem, nebo vlakem. Na vlakové stanici jim většinou řeknou, že například tento den prodali pěti medvědářům lístky a aby tím směrem už radši nejezdili. Kromě předvádění prodávají Ursari také části medvědí srsti. Lidé na Balkáně věří, že jim pomůže proti uřeknutí, bezdětnosti, všelijakým chorobám.

V Bulharsku existují také skupiny, které se nehlásí k Cikánům/Romům (pozn.: v Bulharsku lidé neberou tragicky, když někomu říkají Cikán nebo politicky korektně Rom), i když jsou tradičně pokládáni za Cikány. Takové jsou skupiny s tureckým a bulharským etnickým povědomím, jež ztratily svůj cikánský mateřský jazyk a mnohé prvky tradiční cikánské kultury. Patří k nim např. menší skupina kovářů (Agupti), usídlená v Rodopech.

V Bulharsku, naštěstí pro Cikány, neexistuje takový systém sociálních dávek, ze kterých se dá normálně vyžít. Takové dávky zde neexistují, jsou směšně nízké a navíc záleží na tom, kdo a vůbec kdy je dostane. Lidé jsou tu proto nuceni uživit se sami. Pozitivem nedobré ekonomické situace je to, že ještě nestihla zaniknout všechna tradiční řemesla, která se přizpůsobují aktuální poptávce. Organizace i jednotlivci se dnes snaží nalézt cesty na západní trhy a prodat zde tradiční výrobky za tvrdé valuty. Historie se točí a možná, že současná "zaostalost" se stane v budoucnu naopak devizou.

Podle materiálů Eleny Marušiakové zpracoval Michal Novotný


Audio nahrávky k článku v MP3 naleznete ZDE!
červenec - srpen 2001
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group