ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Metropole, kudy chodí strach

metropoleVe vězení byli ještě nalezeni zavraždění Ivis Aguilaro Martínez alias Blaky a Dixon Manuel Martínez. Oběti měly znatelné rány na hlavě a dalších částech těla. Podle zpráv vedení věznice tentokrát nebyly použity řezné ani střelné zbraně. Jak uvedl ředitel DGSEP (Dirección General de Servicios Especiales Preventivos – Ředitelství zvláštních preventivních služeb) Jaime Banegas, jednou z obětí byl vrah a lupič odsouzený na dvaapadesát let vězení, druhý zavražděný teprve na rozsudek čekal. Během dopoledne byly ve věznici nalezeny zakrvácené předměty, s největší pravděpodobností vražedné nástroje. Později svědkové, další vězni, vypověděli, že oba zavraždění chtěli odejít z organizace Mara. A to se trestá smrtí.

Jak dodal Banegas, pouze deset procent členů zločineckých organizací typu Maras se rozhodne, když se dostanou do vězení, odejít z organizace. Jakmile se to však dozvědí ostatní členové gangů, postarají se, aby odpadlíci byli bez výjimky odstraněni. Mohli by mluvit...

Proč tolik násilí?

Pedro Martínez, řadový policista, nepovažoval ono ráno zanejhorší. „Někdy nalezneme více těl, hlavně se jedná o chudinské kolonie nebo kolonie, které jsou sice přes den poměrně bezpečné, ale přes noc tam není radno vycházet,“ říká.

Mara Salvatrucha, MS-13 nebo MS jsou názvy zločineckých organizací, které se původně formovaly ze salvadorských imigrantů, kteří přicházeli v osmdesátých letech do Los Angeles v USA. V té době byl Salvador zmítán těžkou občanskou válkou, která trvala od roku 1979 až do roku 1992. Lepší situace nebyla ani ve většině dalších zemí Střední Ameriky.

Maras se rozrůstaly do dalších měst v USA a členství bylo otevřeno všem imigrantům z Latinské Ameriky, šlo hlavně o uprchlíky z Hondurasu, Mexika, Peru, Ekvádoru, Guatemaly a Nikaraguy.

Když občanská válka v Salvadoru končila a navíc vypukly vážné konflikty mezi samotnými gangy ve Spojených státech, byla řada členů především Mary 13 a 18 deportována zpět do vlasti. Pro Střední Ameriku začal problém, se kterým si dodnes neví rady. Policie v současnosti podle svých vyjádření registruje více než dvacet tisíc členů uskupených do 1058 gangů v Nikaragui, v Salvadoru je to 10 500 marerů uskupených do čtyř hlavních gangů, vGuatemale pak 14 000 marerů ve 434 různých ganzích a v samotných USA se ví o více než 20 000 ganzích každý minimálně s dvaceti členy. Odhaduje se, že šest set z nich operuje na území Los Angeles.

Mara Salvatrucha

I tento gang je všeobecně nazýván Mara, do češtiny přeloženo jako Salvadorská mara. Gang vznikl v Los Angeles a je vytvořen především z imigrantů zeSalvadoru, kteří ve většině případů bojovali na straně tamější povstalecké armády.

Název M jako mara znamená původně v Salvadoru skupinu přátel z jedné čtvrti, kolonie či školy. Číslo 13 má hned několik vysvětlení. M je třináctým písmenem v abecedě a tato mara byla navíc založena na třinácté ulici v Los Angeles.

MS-13 roste téměř nezadržitelnou silou nejen ve státech Střední Ameriky, ale poslední dobou hlavně v USA. Například v Charlotte, hlavním městě Severní Karolíny, které ještě před několika lety o existenci mar nevědělo, měla mara v roce 2000 dvě stě nových členů. Policie jí připsala jen v tomto roce 11 vražd. Gang má své členy už i v jižním Marylandu a severní Virginii, v okolí Washingtonu D. C.

Stát se členem není složité, často k tomu stačí náhoda. Rodrigo Jaime Zamora, teprve jedenáctiletý kluk, pochází z jedné čtvrti na okraji Tegucigalpy. Jednoho dne požádal člena gangu o ochranu před svými spolužáky, kteří ho bili. Gang mu vzápětí nabídl členství. Souhlasil. Potvrzení členství bylo spojeno se zvláštním rituálem. Byl vyzván vstoupit doprostřed kruhu, na jehož okrajích stáli členové gangu. Po něm do kruhu vstoupilo dalších pět členů. Ostatní začali počítat do třinácti a pak do něj pětice začala kopat a bít ho, dokud neupadl do bezvědomí. Pokud by přijímanou osobou byla dívka, pak by navíc byla znásilněna. Rodrigo měl na počátek štěstí, možná i kvůli svému věku, že se vyhnul další podmínce vstupu – zbít, znásilnit nebo zabít někoho nevinného.

Není cesty zpátky

A pak už není z gangu úniku. Rodrigo nesměl bez svolení šéfa nic, nikoho zabít, mluvit s policií, vynechat schůzi gangu. Potvrzuje to i světově známý případ šestnáctiletého Edgara Guzmana, který byl v březnu 2004 předveden na Imigrační a celní úřad v Coloradu. Do USA se dostal ilegálně. Vypověděl, že byl v Guatemale členem MS-13 a emigrovat chtěl jen proto, aby mohl gang opustit. Chtěl žít se svou tetou v Georgii a začít chodit do školy. Prosil, aby nebyl deportován. „Pokud bych zůstal v Guatemale, členové Salvatruchy by mě zabili. Viděl jsem na vlastní oči, jak bijí lidi baseballovými pálkami a střílejí je. Pokud se vrátím zpět do Guatemaly, budou mě mučit a zabijí mě.“

Edgar byl přesto 10. března deportován z USA do Guatemaly. Deset dní se skrýval doma. Když mu nečekaně zemřela babička, vydal se ven. Jen pět bloků od svého domova byl chycen členy gangu a zastřelen.

Proč je MS-13 úspěšná?

Její řád nepřipouští výjimky a zastrašuje. Maras ale nejsou jen násilnými organizacemi, potřebují i značné finanční prostředky a nabízejí za to své „služby“. Hlídají určitou kolonii či čtvrť, kterou běžně vyznačují graffiti na zdích. Kdo tu nemá co pohledávat, ten se odsud, věřte, jen stěží dostane. Kdo zde bydlí, je relativně v bezpečí, musí ale platit daň, která může dosahovat až dvou třetin jeho měsíčního příjmu. Kdo neplatí, přijde vnejlepším případě o ruku či nohu. I řidiči autobusů, pokud jezdí do takovýchto čtvrtí, musí zastavit a zaplatit předem dohodnutý poplatek za povolení vjezdu.

Mezi další zdroje peněz patří ozbrojené přepadávání, pašování a prodej drog, zbraní a ilegální převádění imigrantů přes mexicko-americkou hranici. MS-13 se tak postupně stává celosvětově obávanou kriminální organizací.

Plán Mano Dura

Mano dura znamená v překladu pevná ruka. Plán pod tímto názvem byl přijat vzemích Střední Ameriky 10. října 2003. Jeho součástí je jmenovat soudce, kteří se budou zabývat případy marerů. Zákon byl novelizován, respektive zpřesněn 12. listopadu 2003. Zanedlouho pak prezident Hondurasu navrhl zákon, díky kterému by bylo možné uvěznit delikventy už od dvanácti let, protože řada nových členů přichází do gangů už v tomto věku. Návrh byl zamítnut.

Den pomsty – 23. prosinec

V současné době má policie právo zadržet mladíky, kteří vypadají nebo se chovají jako členové mary, nezávisle na tom, zda se dopustili trestného činu či nikoliv. Pokud je u člena gangu nalezena zbraň, čeká ho až šestileté vězení. Z jedenácti tisíc zadržených údajných marerů v Hondurasu ale bylo v roce 2003, kdy byly podniknuty první kroky proti marerům, nakonec odsouzeno jen pět procent. Soudy si nedovolily pod mezinárodním tlakem ochránců lidských práv nepustit ostatní na svobodu.

Přiostřující se situace ve společnosti využila i policie v Los Angeles a členům gangů v Pico Urión a Hollywoodu zakázala shromažďovat se na ulicích, jezdit společně ve stejných autech a volat si mezi sebou mobilními telefony, pokud se vyskytují na tomto území.

Situace kolem maras vyvolala dokonce v Hondurasu nové diskuze o obnovení trestu smrti. Mara se ale začala těmto tlakům bránit ještě větší agresivitou.

Jeden z jejích zatím nejbrutálnějších činů se odehrál 23. prosince roku 2004 v San Pedru Sula, druhém největším městě Hondurasu, v současné době prvním nejrychleji rostoucím v celé Latinské Americe. Okolo 19.45 zastavili v jedné z neosvětlených ulic členové mary zátarasou plně obsazený městský autobus s třiceti osmi pasažéry, kteří se vraceli z práce a nákupů. Přinutili lidi vystoupit a pak do nich začali střílet. Na místě zůstalo čtrnáct mrtvých, dalších dvacet čtyři bylo převezeno do nemocnice, kde ještě deset lidí zemřelo. Ostatní se dodnes vzpamatovávají z fyzické i psychické újmy.

Naděje zůstala

Miguel R. je jedním z mála, kterým se podařilo odchod z mary přežít. Na dobu, kdy byl členem MS-13, vzpomíná nerad. „Učinil jsem mnoho zlého a dopustil se hříchů, za které své svědomí snad nikdy neočistím,“ říká. Mara neuznává nic kromě víry v Boha. Opustit řady gangu a zůstat naživu může jen ten, kdo se oddá víře. I to má ale svá pravidla. Pokud se prokáže, že to s vírou bývalý člen nemyslí vážně, zemře. Řady věřících nesmí opustit.

Miguel R. se obrátil na víru se svým kamarádem, přesto se to povedlo jen Miguelovi. Jeho kamarád je mrtev. Zřejmě nebyl shledán dostatečně pobožným. Miguel se proto rozhodl Honduras opustit. Už třetím rokem vžije v Evropě, je šťastně ženatý a má dvě děti. Miguel přežil. Zatím.

 

 

Navštívit Tegucigalpu, nebo ne?

Odpověď zní – proč ne. Jen vynechte některé čtvrti, neotvírejte okénka v autě a zamkněte si v něm dveře. A brzy ráno a večer raději nezastavujte ani na červenou.

Doprava

l Letadlo z Prahy přímo do Tegucigalpy nelétá. Spojení je s přestupem v Houstonu, Miami nebo Mexiku D. F. Nejekonomičtější bývá let s Continental Airlines s přestupem v Houstonu, ceny letenek se tak pohybují od 17 100 Kč bez poplatků. Letenku je ale třeba zakoupit dostatečně včas. V Houstonu je pak nutné při přestupu jednu noc přespat.

l Alternativou bývá cesta přes Miami s jakoukoliv leteckou společností – poslední dobou jsou výhodné letenky společnosti Iberia od 10 900 Kč nebo s Continental Airlines od 11 200 Kč bez poplatků. Po přenocování v Miami se vyplatí pokračovat se společností TACA přímo do Tegucigalpy. Letenka včetně poplatků se pohybuje od 240 USD, pokud se ale rozhodnete zakoupit elektronickou prostřednictvím telefonu +18004008222 nebo na internetových stránkách společnosti či přímo před odletem v České republice, zaplatíte od 430 USD výše.

l Cestování přes Mexiko se určitě prodraží, ale je to alternativa, pokud nemáte vízum do USA.

Vstup do země

l Vízum nepotřebujete. Při kontrole je připnut do pasu žlutý formulář s vyznačeným počtem dní pro pobyt v Hondurasu, většinou jde o 30 dní. Smlouvat nemá smysl. Pobyt lze prodloužit o dalších 30 dní za 50 USD na imigračním úřadě v jakémkoliv větším městě.

Doprava ve městě

l Mikrobus z letiště do hotelu vyjde na 150 lempir nebo 10 USD. Jsou bezpečné a spolehlivé.

l Nejjednodušší způsob pohybu po Tegucigalpě je půjčit si auto (30–50 USD/den), půjčovna je na letišti.

l Stačí jakýkoliv národní řidičský průkaz.

l Jízdenky na autobus po městě stojí okolo 2,50–3,00 lempir. Turistům se vzhledem k častému přepadávání některých linek nedoporučuje.

l Taxislužba je bezpečná. Cenu je lépe domluvit před nástupem do vozu, bývá většinou 50 lempir. Taxíky jsou bílé. Hotely mají většinou svou taxislužbu, ale je dražší.

Ubytování

l Ve velkých hotelech stojí 80–160 dolarů za noc a pokoj, kvalitní ubytování lze sehnat i v méně známých hotelech v historickém centru města již od 800 Kč za noc a pokoj.
květen 2006

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group