ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

VÁŠEŇ ZVANÁ BÍLÁ SVOBODA

svoboda

Freeridisté, freestylisté. Ti první se pohybují a lyžují ve volném terénu mimo upravované sjezdovky a testují, zda lavině ujedou, nebo ne, a pak vyzkoušejí svůj lavinový vyhledávač a spoléhají na přátelství svých kamarádů, že je v nouzi zachrání. Ti druzí se drží snowparků, kde většinu času prosedí a pak skáčou co nejvýš a nejdál a zkoušejí, kdy si konečně něco zlomí nebo narazí. S freeridem se trochu mísí termín skialpinismus, protože často je nutné nasadit speciální pásy na lyže a vyrazit vzhůru do sedla tak, jako kdysi chodili Norové se svými tuleními protiskluzovými pásy na lyžích. Zatímco skialpinismus je více o turistice a holdují mu lyžaři každého věku, i ten nejstarší z „free“, kterého jsem ve Francii potkala, měl jen dvacet osm. Byl to David ze savojského střediska La Plagne. Celý národ free Ačkoliv s ním mám kromě lásky k horám společnou snad jen tibetsko- -nepálskou čepičku, kterou jsem si koupila před dvěma roky v Praze, rozuměli jsme si výborně. Předloni jsem barevnou čepičku nosila na sjezdovkách jako jediná. Vloni ji měla na francouzských horách snad polovina vyznavačů bílé svobody. K tomu zlatavě duhové zrcadlové brýle a volné kalhoty, které před úplným spadnutím chrání jen široký pásek pokrytý hranatými stříbrnými cvočky. Oblečením se dost odlišovali od klasických lyžařů. Těm mohlo připadat trochu jako uniforma. Jsou úžasní a víc než sví. Na závodech Moon parku v Méribelu mělo první kolo začít v 11 hodin. V půl dvanácté sem tam někdo projel U-rampou, v poledne se sešli u grilovaných párečků a limonády, dali cigárko, trávu jsem kupodivu necítila, a začali až pojedné. Bylo dvouhodinové zpoždění také projevem jejich volnosti? Ale proč se honit? Pohoda. Možná je naše fotografická přítomnost občas trochu rozčilovala, a tak jednou při skoku na big air (největší sněhový můstek) nechal jeden z nich své kalhoty spadnout úplně. Podobná pohoda byla i na závodech Bouygues Telecom Freestyle nad Les Menuires. Tento park je ideální hlavně pro jarní akce, protože leží 2500 metrů vysoko. S programem to bylo podobné. V 10.30 měla začít kvalifikace, místo toho se teprve upravovaly můstky. Občas se některý ze závodníků zdvihl a sjel si spadnout ze zábradlí. Když se někdo zeptal, kdy akce začne, dostal kupodivu přesnou odpověď: za 14 minut. Vzpomněla jsem si na indonéský ostrov Komodo a jeho varany. I tehdy jsem dostala přesnou odpověď – žije tady 3254 varanů (přitom jsou naprosto nespočitatelní). „Turisté mají rádi přesná čísla, tak jim je říkáme,“ šokoval pak svým vysvětlením, proč uvádějí mylné informace, jeden z mladíků. Uvažovali na svahu v Les Menuires stejně? Každopádně, když za deset minut dvanáct konečně začali, stálo to za to. Létali, klouzali, padali, vstávali a pokračovali. Závodníci, jak mají být. Jen závodní čísla, přivázaná při rozjezdech k opaskům jejich spuštěných kalhot a vlající za nimi, upozorňovala okolní dívající se lyžařský svět, že jsou to příslušníci free-národa. Sjet vše, co se dá Třetím místem, kde jsem se s nimi setkala, byla La Plagne. I tady je několik snowparků a terénů pro bordercross, tedy areálů s umělými sněhovými vlnami, toboganovitými zatáčkami a vším dalším, co k tomuto životnímu stylu patří. Jeden den nás tady doprovázel David, odborník na slovo vzatý. Jeho rodiče byli lyžařští instruktoři a na lyže ho postavili ve dvaceti měsících. Závodit začal v místním lyžařském klubu, deset let jezdil mogul (boule). Členství ve francouzské reprezentaci mu z různých důvodů nevyšlo, a tak tři roky pracoval v kaskadérském profesionálním týmu. Teď se živí hraním v různých filmech a pracuje pro reklamu. A hlavně – vede kurzy pro instruktory freeridu. Otázku na výši finanční odměny na závodech odbude mávnutím ruky: „Na těchto závodech nejsou důležité peníze, ale radost a jejich atmosféra!“ Byl i na Sibiři a přejel na lyžích Bajkal. Za sněhem cestuje po celém světě. „Zima je pro mě jeden blok.“ Nemá žádného manažera, to by ostatně nebyl ten správný „freerajďák“. Všechno sám. Dokonce i sám žije. Tvrdě. Vstává v sedm, od devíti do čtyř lyžuje, pak si sám uvaří, jednou dvakrát týdně jde večer mezi lidi. „Ale nic se mnou není, v deset začnu definitivně usínat.“ Lyžuje a lyžuje. Nesmí vypadnout z kondice. „Vždyť už nejsem nejmladší.“ Má nějaký cíl? Lyžovat už asi lépe nemůže. „Sjezdit všechny trochu slušné volné terény, nejdřív tady v Evropě.“ Jeho lyže do volného terénu jsou mnohem širší a o něco delší než naše a mají kulaté zdvižené špičky na obou koncích. Heady, model příští sezony. Za zimu zlikviduje pět až deset párů. Kolik stojí? „Nevím, když potřebuju nové, prostě jdu do firmy a vyberu si je.“ Ptáme se ho na jeho další nej. Nejvýš skočil z třiceti metrů. „Při takovém skoku musí být pod vámi buďto šikmý svah, nebo pořádná vrstva prašanu,“ vysvětluje a dodává: „Když se dělají reklamní fotky, většinu času zabere ohledávání terénu, pozorování pohybu slunce apod.“ Ten člověk nelyžuje, on si na lyžích hraje. Poskakuje a tím zároveň i trénuje. Aby se s námi na sjezdovkách nenudil, jede před námi pozpátku. Jeho známý, snowboarďák, pracoval tři roky v lyžařském středisku Whistler v Britské Kolumbii. Dojíždíme partu mladých lidí. Kraluje v ní opravdu krásně barevně vyvedená snowboardistka, se zlatými řetízky a náramky. „Nedávno získala na závodech zlatou,“ upozorňuje nás David. Konečně se dostáváme k freeridové špičce areálu la Plagne. Přes ledovec Glacier de Bellecôte, na němž se lyžuje z 3250 metrů, starou sedačkou a následným traverzem se přesuneme nad Face Nord, freeridový kotel se strmými stěnami. V celé oblasti Paradiski, tedy v lyžařských střediscích La Plagne a Les Arcs, je dohromady sto zaregistrovaných freeridových tras, z toho čtrnáct na Face Nord. „Průměrně slušný lyžař ho sjede za hodinu dvě, já za sedm až deset minut, podle sněhových podmínek,“ přidává David svůj komentář. Dívám se trochu nedůvěřivě na svahy začínající pětačtyřicetistupňovým klesáním. A vzpomenu si na často vyprávěnou story o čtyřleté Margaux, která za vynikajících sněhových podmínek, kdy bylo minimální riziko lavin, sjela Face Nord. Dokonce v růžových šatech princezny. Jestlipak dnes lyžuje tak dobře jako David? Laviny a ledovce Dvě slova těsně spojená s freeridem, s krásou a smrtelným nebezpečím. David rozkládá na sněhu kompletní vybavení freeridisty – skládací lopatku a cepín, mapu, dalekohled, brýle do mlhy se žlutým sklem, nůž, lano, karabinu na popruzích, krém s UV filtrem, termosku s pitím (může být doplněná i o placatku s něčím ostřejším). K tomu patří energetické tyčinky, vysílačka, mobil, lavinová sonda, lavinový vyhledávač a popruhy na něj. Ukazuje, jak funguje lavinové pípátko (vyhledávač, beeper). Je členem ESF (Ecole Ski France – Francouzská lyžařská škola). „Lavina vás může svléknout, proto mějte vyhledávač na popruhu na těle, nikdy v batohu nebo v bundě. Stejně tak si na ledovci, kde vždycky mohou být skryté pukliny, navlékněte před vjezdem na ledovcové pole popruhy s horolezeckou karabinou. Až spadnete do pukliny, nebudete mít prostor na to, abyste si je navlékli, a za co by vás pak vytáhli?“ David sám se ocitl v lavině jednou, naštěstí jen po krk, zato třikrát zachraňoval kamarády. Vypráví, že každoročně zahyne v lavinách spousta lyžařů, ale příliš se o tom nemluví, hotely a provozovatelé vleků nechtějí odrazovat návštěvníky. Nad lavinovými svahy jsou sice tabule upozorňující na nebezpečí smrti, ale nikde není zákaz vstupu. Není to ale plané varování. To jsme si uvědomili při příjezdu do střediska Chamonix, které je vyhlášené právě svými off piste terény (francouzský termín pro lyžařské terény mimo sjezdovky). Ulice v okolí kostela byly uzavřené policií, chodníky plné lidí, kostel zaplněný do posledního místečka. Převládaly tibetské čepičky,padající kalhoty a červené obleky instruktorů ESF. Na dveřích budovy, kde sídlí chamonixští průvodci, smuteční oznámení: Charles Demarchi, narozen 1987, zahynul 16. 2. 2005. Charles byl známý místní osmnáctiletý snowboardista. Ujíždět lavinám, jet tak, aby lavina lízala jezdci paty, to je pro mnoho freerajďáků ten nejvyhledávanější adrenalin. Při něm si sáhnou na dno. Někdy to přeženou. Možná to byl i jeho případ. Mezi nebem a zemí Tak se asi cítí návštěvník freeridingového ráje – La Grave – La Meije, ležícího na severu jižních Alp. Sem normální lyžaři nejezdí, tady totiž nejsou rolbované sjezdovky (kromě několika málo v sousedních vesnicích na protější straně údolí). Vzhůru jezdí jen jediná stará kabinková lanovka. Při pohledu na ledopády s rozlámanými ledovými krami se tají dech. Lanovkou z výšky 1400 metrů nad mořem se dvěma přestupy se dostanete až do 3550 metrů. Jak se kdo dostane dolů, je jeho věc. Jen pokud je lavinové nebezpečí příliš velké, dole před nástupem do lanovky vám překontrolují, máte-li s sebou vyhledávač. Lidé, kteří sem míří, nemají vybavení jako ze žurnálu. Je na něm vidět, že je používané. Boty jsou odřené, z kalhot občas visí nitě, bundy vybledly pod vysokohorským sluncem. Tady snad příslušníkům free-národa ani nezáleží na tom, co mají na sobě. Sem se jezdí za fascinující nebezpečnou a okouzlující krásou neposkvrněné zimy. Sedíme v kabině se třemi skandinávskými dlouhány. Jeden má na batohu ceduli horský vůdce. Batoh plný lan a skob je ověšený helmami. Sněžnice. Obří lyže (kabiny na ně mají dokonce udělané speciální velké držáky, jež v jiných střediscích nejsou). Tenhle sport nemá nic společného s jízdou po urolbované sjezdovce. Přitahuje ty, jejichž osudem se stala vášeň zvaná bílá svoboda. Než se vydáte do terénu * Než se vydáte z domova, zjistěte si všechny informace o plánované trase, obvyklém i současném stavu počasí a sněhu. Ověřte fyzické i psychické síly své i vašich kolegů. Obstarejte si spolehlivé mapy a průvodce. * V horách osobně zjistěte stav a kvalitu sněhu, oblačnost, viditelnost, vítr, zvláštnosti terénu (skály, reliéf, existující různé trasy, stav ledovců...). Osobně překontrolujte vybavení své i kolegů. * Poslední kontrolu proveďte přímo na začátku trasy – počasí (viditelnost, náhlé oteplování, mraky na obzoru, mlhu v údolí), stav sněhu (hloubku, stáří, nahromadění), jel-li někdo před vámi, náladu členů vaší expedice a jejich vybavení. Pamatujte: 1. Freeride je radost, ale ne nutnost. 2. Váš nejlepší sjezd nesmí být poslední ve vašem životě. 3. Co nesjedete dnes, sjedete příště, přijdou jiné dny se sluncem a prašanem. 4. Největší nebezpečí na horách je ignorovat nebezpečí!!! 5. Vrátit se ze začátku cesty není znak slabosti, ale inteligence. Informace také na www.moonpark.net. volně přeloženo z knihy Les clés de Paradiski fotografa a horského vůdce Didiera Givoise   leden 2006 
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group