ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Tuva – tajemné srdce Asie

Ještě chvíli předtím kroutil Radyk nevěřícně hlavou. „Tak oni ujeli deset tisíc kilometrů, aby se projeli na koni?“ Je Tuvin. Sice už nežije v jurtě, protože má pěkný dřevěný dům v malé vesnici uprostřed Asie, ale tady se narodil, vyrůstal a snad ani nikdy nikam neodjel. Přání turistů projet se krajem téměř nedotčeným civilizací mu připadalo absurdní. Odmalička tu jezdil na koni a pásl stáda, pak jen po svém otci převzal majetek do svých rukou. Na místní poměry je velmi bohatý člověk – má dům, ve kterém vychovává se ženou čtyři děti, a několikasethlavé stádo dobytka, tedy ovcí, koz a koní. Je pastevec tělem i duší, a tudíž si ani dost dobře nedovedl představit, že by mohlo na světě existovat takové nemehlo, které neumí jezdit na koni, jako já. My dva z České republiky jsme pro něj byli možná mnohem exotičtější než pro nás celá Tuva. Společně jsme v přírodě prožili několik dní. Dva turisté ze středu Evropy a dva Tuvini, potomci kočovníků ze srdce Asie, byli jakoby symbolickým setkáním dvou civilizací, které postupně převálcovává globalizace. Kůň se jmenoval Bora, desetiletý, neokovaný zkušený hřebec přivyklý pevnému vedení jezdce a jízdě mnoha kilometrů stepí denně. Odevzdaně kráčel a vůbec ho nezajímalo, že mě bičují smrkové větve. Po osmi hodinách jízdy mě první den museli z koně sundat. Netušila jsem, že je jízda tak namáhavá. O skvělou večerní kulisu se postaraly hvězdy, které jsou nad tajgou jasné a obrovské, a praskání ohně. Vzdálená bouře pak vše doplnila světelnými efekty. „Medvěd je nebezpečný,“ rozpovídal se z ničeho nic celou dobu mlčící Radyk špatnou ruštinou. Tenhle jazyk příliš nepoužívá, naštěstí Nataša, která nás také doprovází, je středoškolskou profesorkou a ruštinu ovládá perfektně. „Kolik stojí u vás kůň a kolik stojí sedlo?“ pokládal Radyk otázky, které pro něj byly stejně samozřejmé, jako pro nás záludné. Jak to máme proboha vědět? Koně i zvířata jsou pro Tuviny zosobněním jejich rodné země. Medvěd je tu pánem tajgy, je respektován a nikdy se neloví. „Toho ani nemusíš hledat. Běž do tajgy a medvěd si tě najde sám,“ usmíval se Radyk Emilovým siláckým řečem o tom, že se medvěda nebojí. Tuvini žijí z lovu, nikdy ho neprovozují jako zábavu. Tajgou jsme se toulali několik dní. Sbírali jsme houby, borůvky a brusinky, setřásali šišky z kedru, tedy sibiřské borovice, vařili jsme na ohni a poslouchali Radykovo vyprávění. Po třech dnech už jsem uměla upravit sedlo a třmeny a věděla, že když se kůň rozběhne, nemám mluvit, abych si nepřekousla jazyk. Bora se ochotně zastavil, kdykoliv jsem chtěla udělat snímek, a reagoval spolehlivě na každý pohyb uzdou. Z tajgy jsme zvolna přejeli do stepi a míjeli nesčetné množství kurhanů – pozůstatků dosud neodkrytých mohyl, které zřejmě ukrývají velké bohatství. Stojí tu z doby, kdy zemi ovládali záhadní Skytové, tedy od období 600–400 let před naším letopočtem. Nic víc se po zvláštním národu nezachovalo a hroby bývalých velmožů zatím nezajímají ani pastevce, ani ovce a kozy, které se na nich pasou. Dny v tajze byly zvláštní a nám jen připomněly, co všechno musíme podstoupit, abychom se dostali ze svého prostředí, zničeného průmyslem a zemědělstvím, do panenské přírody. Radyk nemá nutkání jezdit se nabít zážitky z nedotčené přírody jinam, je spokojený a šťastný s tím, co má. Tři roky a svatba „Takový nepěkný, nehodný chlapec,“ tak mluví Nataša o svém vnukovi. Kolik Evropanek by se nad tím pohoršilo, ale zdejší maminky a všichni kolem to o svých dětech říkají běžně. Chtějí tak zabránit zlým duchům, aby si dítě odnesli. Proto ho do tří let věku ani neoslovují jménem. Také vlasy se dětem poprvé ostříhají až ve třech letech. Je to pochopitelně příležitost pro velkou slavnost, na kterou se sjíždějí všichni příbuzní ze všech koutů Tuvy. „Kupují“ si jeho vlasy za ovce, koně nebo předměty denní potřeby či peníze. Před celou rodinou dají dítěti slib, který je neodvolatelný a platný na věčné časy. Jestliže daruje Tuvin svému synovci určitý počet ovcí, když jsou mu tři roky, pak se mu o ně stará, dokud nedospěje. Mladý muž si pak může své už rozmnožené stádo vyzvednout nebo ho prodat, prostě naložit s ním, jak sám uzná za vhodné. Podobně nedotknutelný je i svatební dar a svatební hostina je pak po oslavě tří let věku druhým největším životním předělem každého Tuvina. Svatba, na kterou jsme byli pozváni, se nekonala uprostřed široširé stepi, ale v sále hotelového komplexu socialistické výstavby v Kyzylu. To jí však neubíralo na opravdovosti a já poprvé a možná naposledy viděla na vlastní oči, jak „se stoly prohýbají“. Sál byl naplněn k prasknutí, bylo tu asi tři sta svatebčanů, a přesto se mluvilo o malé svatbě. Uprostřed všeho pak, spíše jako záminka ke sbratření příslušníků dvou rodů, mladičký ženich a nádherná nevěsta. Obě matky přivítaly novomanžele tradičním čajem s mlékem a uvedly je do čela hostiny. Ta byla celá profesionálně moderována prohlášením do mikrofonu a hosté před všemi veřejně stvrzovali, čím chtějí mladé manžele obdarovat. „Ty sama budeš dárek,“ odpověděla Nataša na mé námitky, že nemám na svatbu ani vhodné oblečení, ani vhodný dárek. Pochopila jsem její slova, když jsem poslouchala přání svatebčanů – byla prostá a upřímná. Žádné „hodně peněz a do roka kluka jako buka“, ale „ať je vaše mysl čistá, jako je průzračné nebe nad tuvskou stepí“ a podobně. Automatická pračka či mikrovlnná trouba nebo stádo ovcí či koní byly k přání připojeny tak nějak automaticky. Zvláštní chvílí byl obřad, který bychom mohli nazvat rozdávání beraních oháněk. Na obrovských podnosech jich bylo připraveno asi třicet a postupně se jimi obdarovávali nejváženější představitelé rodu ženicha a pak nevěsty. Tuk u kořene oháňky je totiž symbolem hojnosti a blahobytu. Symbolika je to jednoznačná a pranic ji neznehodnotil fakt, že tučné oháňky skončily zcela prozaicky v předem připravených igelitových taškách. V jurtě Část ze svého tradičního života Tuvini ztratili, přesto ještě mnohé zůstalo a jsou na to dnes patřičně hrdí. Především neztratili nic ze své pohostinnosti. Tuvini jsou především pastevci a kočovníci a jejich způsob života je od našeho tak odlišný, že se jen stěží najde něco společného. Teprve na návštěvě v jurtě si člověk uvědomí, jak málo vlastně k životu potřebuje. Postel, kamna, pár hrnců na vaření. To všechno tu je. Taky staré rádio a harmonika, žádná televize, žádný počítač, jen to nejnutnější. Vlastně ještě něco, co není ani vidět, ani slyšet, lze to jen bytostně vnímat. Pojmenování to má snad tak jedině v tuvštině a český překlad by byl zajisté nepřesný. Prostě je poznat, že tu lidé skutečně žijí tak nějak opravdověji... Prostor jurty je rozdělen na část mužskou na levé straně, kde se hned u vchodu odkládají sedla, a ženskou s kuchyní a policemi na nádobí. Kamna jsou uprostřed a komín je vyveden kruhovitým otvorem v nejvyšším místě stropu. Celá konstrukce jurty je z tenkých dřevěných latí stlučených do kříže, překrytá pevnou látkou. Přímo proti vchodu je čestné místo pro hospodáře a pro přijímání hostů. Dříve se přesně dodržovalo, kam se který host usadí podle toho, jestli je bohatý, nebo chudý. Posadit se na jiné místo bylo nanejvýš neuctivé vůči hostiteli. Důležitý byl také způsob, jak lidé seděli, některé polohy byly nepřípustné. Svá pravidla měl už samotný vstup do jurty. Slušelo se před ní lehce zakašlat nebo pronést frázi, aby na sebe host upozornil. Zbraně se nechávaly před vchodem. Jedním z nejstarších rituálů přijímání hostů pak bylo společné kouření a výměna dýmek. Stavění jurty je dnes jednou ze soutěžních disciplín při každoročních národních slavnostech, pořádaných při příležitosti vzniku autonomní republiky v roce 1991. Stejně jako závody na koních, národní zápas chureš a „tanec orla“. Ten symbolizuje duchovní spojení Tuvinů s přírodou, protože podle legend byl orel otcem prvního šamana. Mohli bychom říci prašamana Tuvinů. Avšak co získalo Tuvě slávu největší a uznání po celém světě, je hrdelní zpěv, neboli zpěv takzvaných alikvotních tónů. Tuto techniku, která vrtá západním vědcům dodnes hlavou, ovládají pouze zpěváci v Mongolsku, Tibetu a Tuvě. Epilog Tuvini mnohokrát v historii prokázali, že si dokáží uchovat národní identitu. Vyrovnali se s nadvládou jiných národů, jako byli Ujgurové, Mongolové, Kirgizové a nedávno Rusové. Teď jde jen o to, zda dokáží své zvyky ochránit před vpádem západní civilizace, kterou s sebou zákonitě přinesou turisté. Ti míří do této krásné země, do srdce Asie, stále častěji. * Tuva je samostatná republika v rámci Ruské federace – nejmladší, autonomní, hraničící s Irkutskou oblastí, Krasnojarským krajem, republikami Altaj, Chakasie, Burjatsko a s Mongolskem. * V hlavním městě Kyzylu je vyznačen geografický střed Asie. * Na rozloze 170 tisíc km2 žije 310 000 obyvatel, z toho plných 149 000 ve městech. Většinu (70 %) tvoří Tuvini a Rusové. * Odpradávna žili Tuvini, kteří patří k jihosibiřským národům, kočovným způsobem v jurtách, podobně jako sousední Mongolové. Teprve s příchodem Rusů po roce 1913 si začali po jejich vzoru stavět dřevěné domky. * Za dlouhá léta se ruské a tuvské obyvatelstvo značně promíchalo, ale Tuvini si uchovali své tradice, svůj jazyk, zvyky, kroje, hudbu a víru. Původní šamanismus ve 13. století značně ovlivnil buddhismus a i dnes se zdá, že existují oba náboženské systémy v naprosté symbióze. Stejně tak žijí Tuvini v souladu s přírodou. leden 2006
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group