ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Podivní misionáři

Pat je se svou ženou Deb a dvěma dětmi jedním ze stovek misionářů působících v okolí města Chiangrai na severu Thajska. Přijeli sem před osmi lety. Zpět do Spojených států jezdí jen jednou ročně, aby udržovali a rozšiřovali řady dárců, přátel a sponzorů. Ostatně na nich to vše stojí. „Pate, jak jsi se vlastně stal misionářem?“ ptám se. „No víš, tu cestu pro mě vybral Pán. Jsem původně autoopravář. Než jsem potkal Boha, byl můj život hodně divoký,“ svěřuje se. „Měli jsme s Deb velké problémy s alkoholem a drogami. Tátu mně zavřeli a brácha ještě sedí. Kdybych nepotkal Boha, sedím taky. Ale jednou za mnou přišel jeden známý a řekl: Hele, Pate, slyšel jsem, že je hodně zajímavé jet sloužit Pánu do Thajska. Mám pár známých a moc si to chválí. No a už jsem tady osm let.“ Sám se tomu směje. Odjíždím, ale mně do smíchu není. Kolikátý už je tohle sirotčinec, který jsem navštívil? Čtyřicátý? Padesátý? Kolik jich tu vlastně je? Stovky? Tisíce? „Musíš si dát pozor, většina dětí, které žijí v sirotčincích, má ve skutečnosti rodiče,“ říká mi misionář Pat Wheeler. „Slovo sirotek ale zní dobře sponzorům. Pokud řekneš, že se staráš o sirotky zbavené lidských práv a navíc třeba znásilňované, nikdo neodolá.“ „Takže je to celé podvod?“ ptám se přímo. Pat se zamyslí. „Řeknu ti to takhle. Misionáře může dělat kdokoliv. Někteří jsou poctiví, ale jiní si z darovaných peněz staví domy, další si nechávají platit i od rodin těch dětí, které v sirotčincích jsou, jiní ty děti zneužívají. Já mám chyby jako každý jiný, ale na svoje děti nesahám,“ říká Pat, který žije v domě, za nějž by se nemuseli stydět v Beverly Hills. Je očividné, že o peníze nemá nouzi. „Zaměřujeme se na malé děti, které nemají rodiče. Ubytujeme je, vychováme, poskytneme vzdělání. Prostě jim zajistíme budoucnost,“ pokračuje. Dětí má na starosti dvacet jedna a všechny jsou z horských vesnic. „Je tam strašná chudoba. Jsou to primitivové, kteří se bojí různých duchů,“ směje se Pat. „Lidé z těch kmenů mají velké problémy s drogami a AIDS. Děti je vůbec nezajímají,“ tvrdí mi. Lidé bez práv Pobýval jsem několik let mezi lidmi horského kmene Akha, studoval jejich život a kulturu. A stále častěji jsem v tradičních bambusových vesnicích viděl nové cihlové kostely a žluté smaltové cedule s nápisem „Bůh miluje všechny!“, připevněné na kmenech stromů dost vysoko, aby je nikdo nemohl snadno sundat. A hlavně jsem stále častěji slyšel horaly vyprávět až neuvěřitelné příběhy o práci misionářů, poslů Božích. Začal jsem se o to zajímat. To jsem ještě netušil, že jsou místa, kam se nechodí, a otázky, které se nekladou. Přečetl jsem všechny dostupné materiály, které jsem o misiích v severním Thajsku nalezl. Mluvil jsem s mnoha lidmi, kteří se věnují horským kmenům v této oblasti, ať už se jednalo o lidi z nevládních, vládních či mezinárodních organizací, akademiky nebo thajské politiky. Vždy když jsem zavedl téma rozhovoru na křesťanské misie, atmosféra zvážněla a hlasy se ztišily. Neoficiálně jsem se dozvěděl snadno ledacos, ale pokud jsem požádal o oficiální vyjádření, najednou začali mluvit jinak. A UNESCO, jehož cílem je ochrana kultury? Jak jsem alespoň já zjistil, o negativní působení křesťanských misií na kulturu horských kmenů se příliš nezajímá. „Hlavními problémy těchto skupin lidí je, že nemají thajské občanství a dostatek vhodné půdy pro pěstování zemědělských plodin. Dalším vážným problémem jsou snahy přesunout vesnice z hor do níže položených oblastí,“ říká doktor David Feingold, hlavní poradce thajské kanceláře UNESCO ve věci horských etnik. „To, že tito lidé prakticky nemohou získat občanství, přináší řadu problémů. Nemají pak žádná lidská práva, nesmějí vlastnit půdu, nemohou vycestovat ze své vesnice, nemohou získat potvrzení o vzdělání, nemohou využívat thajský zdravotnický systém... Jsou častými oběťmi obchodu s lidmi a orgány.“ Feingold pak popisuje tragické osudy mnoha akhaských rodin, kterých se dotkla válka proti drogám vyhlášená thajským premiérem Thaksinem. Vede se pod taktovkou Spojených států a pod záštitou UNDCP (program Spojených národů pro kontrolu drog) a leckdy jde spíše o čistku. Je to finančně nákladný a z naprosté většiny neúspěšný program, který se táhne od sedmdesátých let minulého století. „Vojáci přišli do vesnice za náčelníkem a chtěli jména lidí, kteří obchodují s drogami. Náčelník obvykle pod nátlakem vyslovil jména těch, o kterých něco zaslechl nebo s nimiž měl nevyřízené účty. Byli okamžitě odvedeni do vojenských kempů, mučeni a zabiti. Matthew to má dobře zdokumentované,“ pokračuje Feingold. Nežádoucí McDaniel Matthew McDaniel je Američan, který žil v horách při hranicích s Myanmou. Vzal si za ženu příslušnici kmene Akha a třináct let žil v její vesnici. V rámci organizace Akha Heritage Foundation pomáhal sto osmdesáti akhaským vesnicím s vodou, léky a rýží. Jednal s vojáky, kteří terorizovali vesničany, vyjednával propuštění odvedených lidí, organizoval kampaně proti násilným přesunům akhaských vesnic. Vydával knihy v jazyce akha, pro který vymyslel transkripci, a pravidelně informoval OSN a další mezinárodní organizace a média o bezpráví v horách severního Thajska. Černý off-road, kterým jezdil po horách severního Thajska, měl po stranách velkými bílými písmeny napsáno: MISSIONARIES SUCK! (slangové slovo suck je použito v přeneseném smyslu a nemá český ekvivalent, nápis znamená něco jako „Misionáři stojí za houby!“). Nedlouho poté, co OSN v Ženevě poslal oficiální stížnost a konkrétní dokumenty o vraždách, byl na myanemských hranicích zajištěn a po deseti dnech v bangkockém vězení deportován do své vlasti. Oficiálním důvodem byla jeho údajná nebezpečnost pro thajskou společnost. Ve vesnici zanechal těhotnou ženu a tři malé děti. Amnesty International ve své zprávě z roku 2004 píše: „Podle odborníků na systém trestního práva v Thajsku bylo v průběhu roku 2002 v průměru zavražděno přibližně 400 lidí měsíčně. Ale v únoru 2003, v prvním měsíci války proti drogám, nahlásily úřady už více než 1100 lidí zabitých v souvislosti s protidrogovou kampaní.“ Za tři měsíce trvání této akce bylo bez soudu a vyšetřování popraveno přes 2200 podezřelých z kontaktu s drogami. Ministerský předseda Thaksin se nechal 25. března 2003 slyšet: „Pro obchodníky s drogami existují jen dvě místa – vězení, nebo chrám.“ Měl na mysli buddhistický zvyk zpopelňovat mrtvé v chrámech. Programy, které mají zastavit produkci opia, zatím přinesly do vesnic mnohem nebezpečnější syntetické drogy a prohloubily chudobu a hlad. Horalům byla za opium slíbena náhrada ve formě jiné zemědělské plodiny, kterou by mohli prodávat, ale tyto sliby se z mnoha různých příčin a důvodů nenaplnily. Výsledkem je neuvěřitelná chudoba. Ta pak bývá ve spojení se strachem z vojáků a budoucnosti vhodnou pobídkou utéct k drogám. Opium není, vesničané tedy vyhledávají yaabu (metamfetamin) a heroin. A za ně se ale platí a navíc zabíjejí. „Viděl jsem malé dítě, jak si odnáší z naší chaty něco zabaleného v banánovém listu,“ vypráví Matthew McDaniel. „Zeptal jsem se manželky, co to je. Řekla – to jsou malé rybí hlavy z těch drobných sušených ryb, které nejíme. Když jsem se ptal, co s nimi dítě bude dělat, dozvěděl jsem se, že je rozdrtí a sní, protože nic jiného nemá. Akhové už nemají opium, aby měli alespoň nějaké peníze. Jak vidíš, oni stejně nebyli ti, kteří z něj bohatli, jen si koupili rýži a kouřili ho při některých náboženských rituálech. Nebo ho nabídli váženým návštěvníkům. Opium se také často podávalo jako lék na tišení bolesti. Té je v horách vždy dostatek,“ pokračuje Matthew. A Feingold k tomu dodává, jak je to s horaly a opiem. V horách panují jiná pravidla, než na jaká jsme zvyklí. Za závislého je tam považován člověk, který již není schopen pracovat a podílet se na chodu rodiny a komunity. A takových kupodivu moc není. Když se zeptám Feingolda na misionáře, zvážní způsobem, na který jsem už zvyklý. „Jsem antropolog, takže velkým fanouškem misií nejsem. Ale není možné házet všechny do jednoho pytle. Jsou organizace, které dělají svoji práci dobře,“ říká. Učitelé jen naoko „Koho hledáte?“ ptá se mě blonďatý modrooký chlapík s knírkem a angličtinou se silným jižanským přízvukem. Bloudím na motorce mezi políčky a domy, které stojí mezi městem Chiangrai a přilehlým městečkem Baan Du. „Hledám Eden House,“ odpovím. Eden House je jeden ze stovek sirotčinců, které vznikly a vznikají v okolí Chiangrai. Žádný z nich není příliš na očích veřejnosti. Pokud nevíte, kde je hledat, nenajdete je. „My jsme taky sirotčinec, ale do Eden House musíš zpět do Baan Du a za křižovatkou doprava…“ Vern, který se ženou založil a řídí sirotčinec Eden House, je mou přítomností očividně zaskočen. „Jsi křesťan?“ ptá se hned na začátku. Když zalžu, že ano, zajímá se, proč s ním chci mluvit a jak jsem se o něm vlastně dozvěděl. Na podobné otázky jsem se ale připravil dopředu a nachystal si vizitky sice se svým pravým jménem a e-mailovou adresou, ale s falešnou adresou a dalšími vymyšlenými údaji. Vydával jsem se za člověka, který chce poslouchat osobní příběhy jiných, trávit celé dny za zdmi sirotčinců a sledovat každodenní chod těchto míst. Navštěvoval jsem misionáře v jejich rezidencích a večeřel s jejich rodinami. A hlavně jsem se snažil být hodně přesvědčivý, abych se dostal do dveří i těch nejtemnějších míst. Sedím s Vernem v jeho oblíbené luxusní restauraci na hlavní třídě Chiangrai a začínáme snídani. „Můžu ti říct spoustu interních informací. Můžeš je použít, když budeš mluvit s jinými misionáři. Můžu ti vyprávět o policii, o armádě, o mafii, drogách, o obchodu s lidmi, ale musíme být opatrní. V březnu, když jsi tady byl naposledy, probíhalo nějaké vyšetřování. V žádném případě o mně nemluv jako o misionáři. My jsme tu se ženou šestým rokem a jsme zde pod organizací YWAM, projekt LIFE. Stejně jako třeba Penny Wilcox z Home of the Open Heart. Nemáme ale víza jako misionáři. Samozřejmě, děláme tu stejnou práci, vychováváme zdejší děti k lásce k Bohu a šíříme jeho jméno, ale pro úřady jsme sociální pracovníci.“ Vernovi bylo právě šedesát let, a než přijel do Thajska, pracoval jako bankovní úředník v USA. Pečlivě promýšlí každou větu, než ji vysloví. Mluví pomalu. Je zřejmé, že má ze mě strach. Proč? Z čeho? A pak mi stejným tónem, jako když mluví o steaku, řekne: „Musíš si uvědomit, že jsme ve Zlatém trojúhelníku. Do byznysu s drogami jsou zapletení všichni. Od armády, policie, politiků a úspěšných byznysmenů až po kněží a misionáře. Kdybych o tom napsal knížku, nikdo mi neuvěří.“ Utírá si své zpocené čelo. „Horalé jsou používáni jako kurýři. Když jim nabídnou padesát tisíc bahtů, řekněme třeba za převoz do Bangkoku, tak to za ty peníze udělá každý z nich.“ Vzpomenu si na akhaské ženy, když mi s pláčem vyprávěly o manželech ve věznicích daleko od vesnice. Tak daleko, že je nikdy nemohou navštívit a dát jim nějaké peníze. Pro horaly je mnohdy pobyt ve vězení v kombinaci s jazykovou bariérou, jejich sociálním statutem a nedostatkem financí rozsudkem k rychlé smrti. Jiné ženy mi popisovaly, jak našly své muže mrtvé, nebo naopak byly svědky vraždy. Drogová mafie Alfred McCoy, profesor historie jihovýchodní Asie z wisconsinské univerzity, se již několik desítek let zabývá problematikou drog a politikou Spojených států, konkrétně vlivem a působením CIA v oblasti Zlatého trojúhelníku. „Poté co Američané vstoupili do Indočíny, když ji v roce 1955 opustili Francouzi, převzali stejné horské kmeny a stejnou drogovou, heroinovou politiku, kterou Francouzi založili. V šedesátých letech jsme, konkrétně CIA, řídili ve spolupráci s hlavními obchodníky distribuci z hor, nejen abychom pokryli spotřebu v jihovýchodní Asii, ale především uspokojili americké vojáky ve Vietnamu a světový trh,“ uvádí. McCoy napsal i knihu Heroinová politika a popisuje v ní dynastii americké misionářské rodiny Youngových v jihovýchodní Asii. William Young, syn misionáře působícího v myanemském Shanu, vyrůstal v horách mezi horskými kmeny, uměl mluvit jejich jazyky a znal jejich kulturu a vůbec atmosféru a situaci ve vesnicích. V šedesátých letech minulého století byl osloven agenty CIA a požádán o spolupráci. Zanedlouho se stal misionář William hlavním organizátorem exportu heroinu na americké a světové trhy. McCoy dodnes žije a pracuje v Thajsku jako misionář. Se synem Markusem řídí organizaci Divine Inheritance v Mae Suai. Středem jejich zájmu je kmen Wa, notoricky známý výrobou a distribucí drog. Pokud chcete navštívit internetové stránky této organizace, musíte být mezi vyvolenými, kterým je zapůjčeno uživatelské jméno a heslo. Na ostatní návštěvníky stránky čeká alespoň jedno poselství: Zemřít je zisk, stojí v záhlaví stránek. Rozpolcená vesnice Po náročné, několikahodinové jízdě po blátivé cestě džunglí přijíždím do jedné z nejnedostupnějších akhaských vesnic v Thajsku Hur Mae Khom. Vezeme dárky pro poslední tradiční rodiny v této vesnici – sešity a tužky. Před dvěma týdny mi náčelník řekl, že sem přišli baptisté a přesvědčili tři čtvrtě vesničanů, aby se stali křesťany. Museli ale slíbit, že se vzdají všech svých dosavadních tradic. Takže když jsem lezl po žebříku na terasu náčelníkova domu a srkal čaj, který mi smutně naléval, byl jsem velmi zvědavý, co se dozvím. „Zůstalo tady se mnou pět rodin a jeden starý muž, který žije tam na kopci. Ten mi pomáhal udržovat všechno pohromadě. Misionáře jsem nezval ani jsem s nimi nesouhlasil. Ale oni někdy minulý týden přesvědčili starého muže, aby se přidal na jejich stranu a přestěhoval se dolů do vesnice. Ostatní rodiny se k němu brzy přidaly.“ Misionáři slíbili spoustu výhod včetně léků, proto jim lidé uvěřili. Funkci náčelníka převzal ve vesnici kněz. Vesničané požádali o léky i nás. Šel jsem se tedy podívat dolů mezi domy a okamžitě jsem si všiml řady změn. Především mnoho žen nemělo na hlavách tradiční akhaské pokrývky hlavy, které původně pyšně nosily. „Už nemůžeme, misionáři to zakázali,“ vysvětlovaly. Žádné tradiční zvyky, písně nebo tance. Nic. Žena, která praktikovala tradiční medicínu, si mně postěžovala, že už nemůže léčit lidi. Její znalosti se změnily ve hřích. Nemocní bez nemoci Naším cílem jsou malé děti zasažené epidemií AIDS – informuje leták sirotčince Home of the Open Heart. O tom, že pomáhají dětem nakaženým HIV, jsem slyšel mnohokrát, na návštěvu jejich organizace se opravdu těším. Snad už konečně potkám misionáře, o kterém jsem vždy slýchal a četl. Člověka, který se obětuje pro potřebné. Sirotčinec, jehož ředitelkou je Pennie Willcox, sídlí v prestižní vilové čtvrti kousek za Chiangrai. Pennie popisuje práci, kterou zde s manželem už léta dělají. „Chceme tu už zůstat, v Austrálii už bych bydlet nechtěla. I naše vlastní děti to tu milují.“ „Kolik tady máte dětí?“ „Osm dětí.“ „A všechny jsou HIV pozitivní?“ Pennie se dlouze nadechne. „Vlastně ne, všechny jsou zdravé. Vidíš toho chlapečka? Je to Akha. Když jsme si ho sem vzali, byly mu tři měsíce. V té době byl HIV pozitivní. Dnes už je HIV negativní.“ Jsem zklamaný. Loučím se a vracím do Chiangrai. Stmívá se a v ulici s luxusními restauracemi vidím skupinu dvanácti lidí, jak vchází do italské restaurace Da Vinci. Misionáři. Čtyři z nich znám. Na zemi před restaurací sedí mladá akhaská dívka a v náručí drží dítě. Projdou kolem ní zcela bez zájmu. Představuji si pytle s rýží, které by se za jejich dnešní večeři daly pořídit. Hlavně, ať si nestýskají Večeřím u Jupiových. Narodili se v Thajsku, dvacet let žili ve Spojených státech a před třemi lety se vrátili jako misionáři. Založili sirotčinec Upper Room Children’s Home. „Ty čtyři dívky jsou sestry z kmene Hmong. Pátá je z kmene Akha. Je jim od čtyř do osmi let,“ popisuje Toy Jupi svoje svěřenkyně. Když pochválím jeho dům, jen se zatváří spokojeně s tím, že Pán byl milosrdný. „Ani jsme takový velký dům nepotřebovali, ale Pán nám ho poskytl. Vděčíme za to hlavně děvčatům, kdybychom je neměli, tak dům nedostaneme. Původně se o dívky starali jiní dva lidé, ale zjistili jsme, že tu není vše v pořádku, že je bijí, musely lízat špinavé kalhotky, ponižovali je, protože jsou z hor, a jiné škaredé věci. Tak jsme se děvčat ujali sami.“ „Nestýská se jim po rodičích?“ ptám se. Toy děvčata zavolá a zeptá se jich přímo přede mnou. Dvě nejstarší by domů nechtěly, jejich dvě mladší sestry a čtyřletá akhaská holčička ano. Toy znervózní a požádá děvčata, aby se šla převléci do tradičních oděvů a zazpívala mi. „Proč si myslíš, že je pro horaly důležité věřit v křesťanského Boha?“ ptám se. „Ti lidé žijí ve strachu. Celý jejich život je jen velký strach. My je osvobozujeme,“ vysvětluje. Toyova manželka přijde oznámit, že právě Rose odvezla do nemocnice. „Má velké psychické problémy. Mívá časté záchvaty agrese. Je to jinak moc hodná žena, ale měla těžké dětství. Vyrůstala jen s matkou, která ji vychovávala tvrdým křesťanským způsobem.“ Rose je misionářka, jedna z těch, které působí v regionu Chiangrai nejdéle. Přijela do Thajska před třiceti lety. Za tu dobu stihla založit tři sirotčince a má ve své péči několik set dětí. Když jsem ji viděl poprvé, sdělila mi: „Naším cílem je konvertovat děti na křesťanství a potom je poslat zpět do jejich vesnic, aby šířily mezi svými lidmi jméno Ježíše Krista.“ Snažím se vcítit do role malého dítěte, které svým rodičům říká, že vše, v co oni věří, celá jejich kultura a náboženství je hřích. Jak náročné to musí pro obě strany být... Vzpomínám na akhaského muže, který smutně vyprávěl o svém synovi. „Napřed chodil na nedělní mše, kde pokaždé dostal sto bahtů. Jednou přišel s tím, že půjde studovat do internátní školy. Měl jsem radost, že získá lepší vzdělání. Už je tam půl roku. Přestal si vážit všeho, co je od nás. Je to můj syn, můj nástupce. Neměl jsem ho pouštět.“ Akhové se přece bojí duchů Využívám příležitosti setkat se s potomkem prvních konvertovaných Akhů v Thajsku. Přijíždím do sirotčince v době, kdy se tu koná hodina liturgie pro dospělé, kterou Luka pořádá každý týden. Přítomno je osm lidí, včetně dvou amerických misionářek. Po skončení mě Luka provádí po areálu. „Mám ještě jeden sirotčinec. Tady je asi osmdesát dětí. V tomto domě bydlí chlapci a ve druhém děvčata,“ ukazuje na přízemní podlouhlé stavení. Zařízení je ještě střídmější než sparťanské. Dvě řady dvoupatrových postelí podél celého domu, mezi nimi úzká ulička. Jeden psací stůl a skříň. Součástí areálu jsou čajové plantáže, úroda je určena k prodeji. „Kolik lidí na nich pracuje?“ ptám se. „Vlastně máme jen jednoho pracovníka, máme ale spoustu dětí,“ přiznává klidně Luka. Pak mi ukáže dvě honosné vily na kopci, kde bydlí on. Když se zeptám, proč má dva domy, řekne mi: „Bydlíme jen v jednom, druhý je pro návštěvy. Pán Bůh byl tak milosrdný!“ V garáži pro návštěvy stojí zaparkovaná terénní Toyota. Usedáme v moderně vybaveném obývacím pokoji a služebná nám přináší vodu. „Četl jsem o vás a vašich rodičích v knize Bez brány od Overseas Missionary Fellowship. Popisuje se tam, jak západní misionáři vysvobodili vaše rodiče z temného světa duchů,“ říkám. „Ano, Akhaové žijí v temnotě a hříchu. Jejich život je jen o strachu.“ „Z čeho mají strach?“ „Bojí se duchů!“ Údajný strach... AFECT je organizace, která protestuje proti působení misionářů na severu Thajska. Stojím s Attu, akhaským aktivistou a ředitelem této organizace, ve vesnici u velké plechové cedule s nápisem: Nepotřebujeme nové náboženství. „To upozornění jsme sem umístili pro misionáře. Lidé z této vesnice to mají velmi těžké. Napřed je vláda vyhnala z území, kde původně žili, a přestěhovala je sem. Nemají tady dost místa pro vypěstování jídla. Nový pozemek si navíc museli koupit. Protože neměli peníze, situace využili misionáři a nabídli těm, kteří přijmou Ježíše, pozemek. Vznikly velké problémy ve vztazích mezi lidmi. Rozvrátilo to celé rodiny. Misionáři lidem nakonec koupili pozemek několik kilometrů odsud a část vesničanů se tam přestěhovala.“ Přichází náčelník zbylé části vesnice. Nese barevný leták velikosti A4. Je na něm, že kdo je Akha, čeká ho oheň, kdo přijme náboženství, půjde do nebe. Když usedáme k obědu, zeptám se, proč je tedy tolik akhaských dětí v křesťanských sirotčincích, když Akhům vadí práce misionářů. „Rodiče pro ně chtějí lepší vzdělání. Podmínkou sice je, že děti přijmou Ježíše, ale rodiče o tom často vůbec nevědí. Jindy je podmínkou, že musí změnit náboženství celá rodina. Za chvíli nezůstane nikdo, kdo by pokračoval v našich tradicích,“ stěžuje si náčelník. Attu se přidá: „Právě proto jsme začali náš vzdělávací projekt. Nabízíme alternativu ke křesťanským internátním školám. Umožníme mladým lidem vzdělání, jehož součástí je naše kultura a tradice. Tyto kurzy vyučují staří Akhové. Problém je, že máme málo peněz.“ Ptám se i na údajný strach, ve kterém Akhové podle misionářů žijí. „V jakém strachu?“ ptá se užasle náčelník. „Naše kultura a náboženství mají dlouhé tradice, žilo podle nich více než šedesát generací. Naše kultura je krásná a bohatá. Nemáme strach.“ ...a strach skutečný Na dlouhé úzké loďce přejíždím řeku Mekong a vystupuji na břeh, který už patří Laosu, kde na mě čeká Matthew McDaniel. Chci zjistit, co si myslí o strachu, ve kterém mají Akhové žít, a zda je Ježíš skutečně může vysvobodit. „Samozřejmě ti lidé žijí ve strachu. Když jsem se přistěhoval do domu své ženy, bylo zabíjení a násilí na každodenním pořádku. Vojáci si s těmi lidmi mohli dělat, co chtěli. Vesničané si nemají kde stěžovat. Nemají žádná práva. Ať už šlo o vojáky, policajty nebo lidi z lesní správy, měli absolutní moc. Situace není o nic lepší ani dnes. Před pár týdny si přišli pro manžela kamarádky mé ženy a za chvíli i pro ni. Odvedli ji do džungle a chtěli, aby jim řekla jména lidí, kteří obchodují s drogami. Protože nikoho neznala, zlomili jí obě ruce, nohy a potom ji zabili. Hodili ji do stejné jámy, kde už ležel její muž. Akhové z vesnice byli schovaní v džungli a všechno viděli. Jak je možné takhle žít? Pokud misionáři tvrdí, že chtějí pomoci Akhům před strachem, proč neřeší problémy s občanstvím, s půdou, proč nejdou k soudu hájit práva těchto lidí? Misionáři si žijí ve svých luxusních domech, řídí luxusní auta a večeří v luxusních restauracích. Proč by to měnili. Akhaské děti jim přinášejí peníze.“ Obvinění ze zneužívání Další moje cesta vede zpět do Chiangrai, kde se setkávám s holandským misionářem. Poprvé jsem ho potkal před několika měsíci v areálu kanceláří mnoha křesťanských organizací nazvaném Light & Sound při úpatí hory Doi Tung. Byl tehdy velmi rozčílený a kritizoval práci organizací. „Přijel jsem do Thajska šířit dobré slovo. Co jsem zde našel, je hnus. Lidi, kteří říkají, že jsou dobrými křesťany, jsou tady jen kvůli jednomu – kvůli sexu. Osmdesát procent křesťanských organizací je podvod. Nejčastěji se tu zneužívají malí chlapci. Mnozí údajní misionáři jsou pedofilové. Zneužívají se sedmiletí osmiletí chlapci, starší jsou využíváni k tomu, aby sehnali další.“ Tito rádobymisionáři jsou podle něj z Evropy i Ameriky a Japonci. „Ti mají spoustu peněz,“ dodává. „Mluv s králem, s vládou, oslov Spojené národy. Já jsem se snažil a málem mě zabili. Thajská vláda už mi vzala pas. Tady tě zabijí za dvacet eur.“ O zneužívání dětí jsem zde slyšel mnohokrát. Mluví se tady o tom s takovou samozřejmostí, že to zaráží. A navíc je tu možné všechno. Důkazy sice nemám, ale zato řadu informací od lidí, kteří již delší dobu sexuální a jiné misionářské delikty oficiálně vyšetřují. Kvůli jejich bezpečnosti se zatím nedají zveřejňovat jména ani nelze popisovat, v jakém stadiu je vyšetřování. Jedno obvinění je ale uvedeno (alespoň v době, kdy píšu tento článek) na internetových stránkách sirotčince Eden House. Akhaská dívka, která dnes pracuje jako pečovatelka, zde popisuje, jak byla opakovaně znásilněna misionářem, u kterého žila. Epilog Ležím v posteli a hlavou se mi honí všechny události posledních měsíců. Nemohu usnout, a tak se obléknu a jdu na noční trh mezi lidi. Procházím se mezi stánky s jídlem, když mě osloví cizí muž: „Go back to your fucking Czech Republic!“ Mám pocit, že jsem se přeslechl. Muž znovu zopakuje větu, tentokrát hlasitěji, a ztrácí se v davu. Stojím jako opařený. Srdce mi buší, jsem zmatený, unavený a mám strach. Ráno raději rychle odjíždím. Situace se stává příliš nebezpečnou. Ale vrátím se – až to tu všechno trošku vychladne. Je třeba sbírat informace, aby svět věděl, na co a komu dává své peníze...

 

Současná situace kolem misionářů ve světě * Venezuela: Agentura Reuters přinesla 25. října tohoto roku informaci o hromadném odchodu amerických mormonských misionářů ze země. Stalo se tak poté, co prezident Hugo Chavéz přikázal americké evangelické organizaci New Tribes Mission, aby okamžitě opustila Venezuelu. Misionáři jsou obviněni ze špionáže, práce pro CIA a zneužívání domorodých obyvatel. Floridská evangelická skupina působila ve Venezuele 59 let. Cílem zájmu byly konverze indiánských kmenů a překlady Bible a náboženských textů do původních indiánských jazyků. Venezuela je pátým největším exportérem ropy a pohonných látek na americký trh. Agentura Presa Latina zveřejnila 20. 10. 2005 zprávu z Caracasu o fundamentalistické evangelické skupině New Tribes, která prováděla ve Venezuele pokusy na domorodých obyvatelích, jež mohly zapříčinit úmrtí osmdesáti lidí. Uvedl to ministr vnitra Jesse Chiacón. * Laos: Vláda Laoské lidovědemokratické republiky se oficiálně netají tím, že netoleruje vliv náboženských skupin a organizací na svá etnika. Nejedná se pouze o křesťanské misionáře, zákaz platí i pro buddhistické mnichy. Přesto je možné potkat mladá děvčata z horských kmenů s velkými křesťanskými křížky na krku. Křesťanští misionáři totiž chápou postoj vlády jako zásah do svých svobod a snaží se dál „zachraňovat duše“. Misionáři vystupují jako „učitelé“ či „lékaři“. Větší křesťanské organizace se také snaží získat politický vliv na dění v zemi. Využívají při tom stejné praktiky jako ve většině dalších rozvojových zemí – údajnou léčbu HIV/AIDS a drogy. * Na začátku šedesátých let byla západní polovina provincie Luang Nam Tha útočištěm pro CIA. Nechvalně proslulý misionář William Young, syn misionářů, který vyrůstal ve vesnicích lidí kmene Lahu a Shan v severní Myanmě a severním Thajsku, vytvořil z horských etnik protikomunistickou armádu financovanou ze zdrojů CIA. Prostřednictvím Air America nebo jiných leteckých společností bylo ze země vyváženo mnoho opia a heroinu. Uvedla to Lonely Planet – Laos, leden 2005. * Peru: 19. 4. 2001 zaznamenaly v 9.45 hodin radary při brazilské hranici letadlo, jehož let nebyl oznámen. Peruánské vojenské jednotky se pokusily o radiový kontakt, a když se letadlo neozývalo, bylo přibližně o hodinu a dvacet minut později sestřeleno. Dvě pasažérky, pětatřicetiletá misionářka Veronica Bowersová a její sedmiměsíční adoptovaná dcera Charity, pád letadla nepřežily. Dva další pasažéři, manžel Bowersové Jim (38 let) a jejich syn Cory (7 let), byli zraněni. Pilot Kevin Donaldson (42 let) byl střelen do nohou. Uvedla to agentura Reuters. Na tomto příběhu není v podstatě nic neobvyklého. Spojené státy monitorují přelety letadel přes Peru jako součást protidrogového programu, který začal v roce 1995. Pokud radary zaznamenají letadlo podezřelé z převozu drog, Američané okamžitě upozorní peruánské úřady a ty rozhodnou, zda bude letadlo sestřeleno, nebo přinuceno přistát. Sestřelené letadlo by mohlo být považováno za politováníhodný omyl, kdyby nebyly zveřejněny informace získané americkým kongresem. Vysloužilý tajný veterán a dlouhodobý agent CIA před kongresem uvedl, že většina misionářských skupin působících podél celé oblasti Llanos (španělsky prérie nebo pláně) na amazonské straně And, jsou rekrutovaní agenti amerických tajných služeb. Jedna z osob na palubě sestřeleného letadla byla agentem CIA. Když se baptisté a všechny další působící misionářské skupiny chtěli bouřit proti sestřelení letadla a podat žaloby, byli upozorněni, že by mohli být „odříznuti“ od přísunu dotací a dalšího vybavení. Uvedl to The Wilderness. * Thajsko: Paul Lewis, americký antropolog a misionář, překladatel Bible do jazyka akha, pomáhá nyní financovat křesťanské organizace jako New Life Center, Christians Alliance, Akha Outreach Foundation, DAPA a další. Tento muž má na svědomí sterilizace akhaských žen, které těžko porozuměly tomu, co je vlastně čeká. Dr. Feingold, hlavní poradce UNESCO Thailand, byl jedním z lidí, kteří tyto iniciativy zastavili. Aktivity Paula Lewise jdou ale mnohem dál – vypalování vesnic, popravy lidí... Tyto informace však nejsou oficiálně potvrzeny. *Tibet: V internetových novinách Newkerala z 30. 9. 2005 novinářka Sudeshna Sarkar uvádí, že americký kněz znásilnil tibetskou teenageru pod záminkou, že ji zajistí lepší budoucnost ve Spojených státech. Americká celebrita Oprah Winfrey se tímto případem chystá zabývat ve své talkshow, která se tentokrát zaměří na děti nucené k sexuálnímu otroctví. Století misií * Přestože byl koncem 18. století jezuitský řád zrušen, misionářské snahy naopak narostly. Koloniální mocnosti si rozdělovaly svět a františkáni, dominikáni, augustiniáni a další řády se s domýšlivým přesvědčením o vlastní nadřazenosti pokoušeli obrátit národy k obrazu křesťanského světa. Byla kolonizována Indie, Barma, stejně jako značná část Afriky. * Při misiích vznikaly nemocnice a školy. V roce 1805 (některé zdroje uvádějí rok 1800) byla založena první katolická misijní společnost kongregace Nejsvětějšího Srdce Ježíšova. Americká misijní asociace – American Board of Commissioner for Foreign Missions – byla založena 1810. * Zároveň se do misií začaly posílat ženy, což se v oblasti zdravotní a sociální péče ukázalo jako velmi výhodný tah. Nejrůznější mužské i ženské řeholní společnosti působily od severní Kanady po jižní Afriku. * Otevření Suezského průplavu roku 1869 umožnilo mnohem snazší pronikání misionářů do Indie. Křesťanství se dostávalo do míst, která až do té doby byla baštou buddhismu. * Protože se zkušenosti získané prací v terénu daly využít při přípravě dalších misionářů, vznikaly samostatné katedry pro obor misiologie. První přijala své žáky roku 1911 na univerzitě v Münsteru. *Mnozí ze slavných objevitelů byli misionáři, jako například David Livingstone, který objevil Viktoriiny vodopády. Ve své zprávě Missionary Travels and Researches in South Africa z roku 1857 popisuje zážitky ze své objevitelské a misionářské činnosti v jižní Africe. Jak začínal lov duší Napsal Topí Pigula, vyfotografoval Pavel Fochler Má-li křesťanský Bůh k dispozici meč a neštovice, je lépe mít ho na své straně a nechat se pokřtít. Tak asi uvažovali původní obyvatelé Jižní Ameriky, z velké části dnes evangelizované. Přitom ani nyní, v jednadvacátém století, boj o duše nekončí. Sami misionáři tvrdí, že „hlavním úkolem misionářů dneška je svědčit o víře v Ježíše Krista“. Jen se spíše než meč používá lékárnička. I v otázkách víry, stejně jako mnohde jinde, platí, že často vyhrává ten silnější. „Jděte do celého světa a hlásejte evangelium všemu stvoření. Kdo uvěří a bude pokřtěn, bude spasen, kdo však neuvěří, bude zavržen,“ tak je zapsán Ježíšův příkaz v biblickém evangeliu sv. Marka. V podstatě se jedná o návod, jak vydírat strachem a pohrůžkou zejména nevzdělané. Když se k tomu přidá středověká představa posmrtného pekla, lze někdejší úspěch křesťanů na misiích pochopit. Základem pro slovo misie je latinské mittere – poslat. V evangeliu sv. Jana Ježíš praví: „Jakož mne poslal Otec, tak i já posílám vás.“ S objevením Ameriky se objevil i obrovský lán duší, které podle křesťanů potřebovaly spasit. „Misie a dialog jsou si sice vzdáleny, ale dialogický postoj je lidským předpokladem misie,“ píší F. König a H. Waldenfels v Lexikonu náboženství. Samozřejmě nemůže jít o dialog, když je předem daná jediná pravda. V zakládání misií v oblasti Jižní a Střední Ameriky bylo úspěšné zejména Tovaryšstvo Ježíšovo. Řád je u nás známý spíše pod názvem jezuitský. Byl založen roku 1534 Ignácem z Loyoly a do Čech přišel roku 1555, tedy pět let předtím, než začali v Brazílii působit jeho misionáři. Tento řád ovšem nebyl jediným, kdo pronikal do nově objevených oblastí, aby tam obracel lidi na křesťanskou víru. Misie zakládali františkáni i dominikáni, stejně jako další řády a odnože křesťanů. Peklo a ráj Jižní Ameriky Před příchodem bělochů neměli jihoameričtí indiáni potuchy o představě křesťanského pekla či hříchu a spokojeně si žili se svými bohy a vírami. S určitou nadsázkou se dá říci, že spolu s botou prvního evropského vojáka začalo tažení Ježíšova učení kontinentem. Čím více duší uvěří, tím větší majetek lze z věřících vymámit. Zatímco „pohany“ často z rozvinutých kultur kosily meče, muškety a neštovice, služebníci boží zakládali v Jižní Americe misijní stanice. V oblasti dnešní Paraguaye žily asi od roku 8000 před Kristem indiánské kmeny – Guaraniové. Právě sem přišel roku 1525 portugalský dobrodruh Aleixo Garcia. Trvalo pouhých 84 let, a v této oblasti se objevila jezuitská misie, aby tu šířila křesťanství. V našich krajích mají jezuité mizernou pověst kvůli svému působení za středověku. Většině lidí se při slově jezuita vybaví páter Koniáš, který potíral vědění pálením knih, ale málokdo ví o jejich pedagogickém působení na našich univerzitách. Při kolonizaci Jižní a Střední Ameriky se jezuité snažili víru v Krista aplikovat na místní kulturní zvyky a byl to právě tento řád, který se ve druhé polovině 16. století pokusil bránit práva brazilských indiánů. „Jezuité neobraceli indiány na víru násilím, jako to dělali například františkáni. Ti byli opravdu brutální. Budeš pokřtěn a hotovo! Místo svého indiánského jména se budeš jmenovat Fernando, a jestli ne, tak ti usekneme ruku,“ popisuje tehdejší situaci Milan Boldi, který v letech 1997–1998 pracoval pro jednu z jezuitských misií v Bolívii. Ve své připravované knize píše: „Jezuité přišli do oblasti Moxos v roce 1675 s představou vytvořit a zformovat vesnice a zorganizovat je tak, aby si lidé sami vytvářeli vše potřebné k životu. Dále to byl samozřejmě záměr evangelizační a katechetický. Pedro Marbán, Cipriano Barace, José del Castillo a později i Antonio Orellana jsou ti, kteří se nejvíce zasloužili o založení vesnic. První křesťansky založenou vesnicí bylo Loreto – 1682. Tady bylo 25. března pokřtěno Franciscem Yukou pět set indiánů v čele s jejich náčelníkem, který při svém křtu přijal jméno Ignácio. Druhou vesnicí byl Trinidad, založený Ciprianem Barace v roce 1686. Jezuité také ustanovili jazyk moxos základním a oficiálním jazykem pro toto teritorium – s různými odchylkami a znalostmi v jiných částech provincie Moxos.“ Jezuitské redukce Za velký úspěch jezuitských misionářů byly křesťanským světem považovány paraguayské redukce. Jednalo se o organizované vesnice řízené misionáři, tedy jakýsi stát ve státě. Thomas More napsal roku 1516 román Utopia, jenž mohl být návodem ideálního státu, který se jezuité pokusili vytvořit. Na území, kde jezuité působili, bylo obrovské jazykové i kulturní bohatství, tedy různorodost, která působila na křesťany příliš chaoticky. Potřebovali dát všemu svůj řád. „Původně žili indiáni v rodinách a je zajímavé, že na nějakých třiceti až čtyřiceti kilometrech žilo třeba dvacet kmenů – rodin,“ říká Milan Boldi. „Každý měl jiný jazyk i kulturu. Neženili se mezi sebou, naopak spolu bojovali. Jezuité tyto rodiny dali dohromady. Například San Ignacio de Moxos, jedna z největších redukcí, se skládalo z dvaceti kmenů a hovořilo se tu stejným počtem jazyků (Fr. Enrique Jordá, který zde působil na konci 20. století, udává čtrnáct etnických skupin – pozn. autora). Jezuité zavedli jeden jazyk a život indiánů přizpůsobili křesťanským zvyklostem. Začali indiány křtít a učit je vlastní kultuře. Samozřejmě to trvalo století. I dnes, o pět set let později, si indiáni kus vlastní kultury uchovali.“ V takzvaných redukcích měli indiáni svou samosprávu a dostávali katolické vzdělání. V podstatě to byl pokus vytvořit ideální stát. Marco Ramerini ve svém příspěvku The Jesuit Missions (Reducciones) in South America píše, že pracovní den měl šest hodin. Evropský v té době trval dvanáct až čtrnáct hodin. Misie sloužily Španělům k tomu, aby si podmaňovali domorodce a přivlastnili si odlehlé oblasti. Misijní vojsko porazilo roku 1641 dokonce i brazilské lovce otroků. To vše ve jménu křesťanské lásky, stejně jako údajné ochrany území, investic a získávání nové pracovní síly. V první polovině 18. století existovalo podél dnešní argentinsko-paraguayské hranice okolo třiceti redukcí, které dokázaly pro katolickou církev získat sto až tři sta tisíc indiánů. Je jasné, jakou tu měli jezuité moc. Španělskému králi působení jezuitů v Jižní Americe vadilo. V letech 1759 a 1767 byli jezuité z portugalských a španělských kolonií vypovězeni, což byla pro prosperující jezuitské redukce smrtelná rána. Trvalo dvě stě sedmnáct let, než se sem vrátili, aby ve své misijní činnosti pokračovali. Dodnes je možné obdivovat zbytky staveb koloniálního stylu v Argentině, Paraguayi, jižní Brazílii a Uruguayi. Všude jsou tu důkazy mohutné aktivity misionářů v 17.–18. století. Některým stavbám se dokonce dostalo mezinárodní ochrany se statutem historické památky. Česká účast Valentin Stansel byl pravděpodobně prvním jezuitou z českých zemí, který pracoval v Latinské Americe. Tento olomoucký a později pražský profesor matematiky dorazil roku 1663 do Brazílie, aby tu vyučoval v jezuitské koleji. Jeho práce jen dokazuje vzdělanost jezuitů, jeho astronomická pozorování byla v Čechách publikována v rámci Observationes Americanae Cometae. „Když byli čeští jezuité roku 1644 schváleni pro misionářskou práci, začal trvalý příliv misionářů do Latinské Ameriky. Mezi prvními byli vybráni například Matyáš Kukulín z Mohelnice nebo Václav Christmann z Prahy,“ píše Miloslav Rechcígl mladší na stránkách České společnosti pro umění a vědu. „Druhá skupina českých jezuitů, kteří se chystali na svou práci v misiích, dorazila do Latinské Ameriky roku 1684. Jejich konečnou zastávkou bylo Peru a Chile. Později přijeli další bratři, kteří pak působili v mnoha místech Nového světa. Není příliš známé, že se čeští misionáři svou prací významně zapsali do historie latinskoamerických zemí. Jiří Hostinský prokázal velké schopnosti během vyjednávání s indiány silného kmene Tarahumara. Josef Neumann byl význačným znalcem indiánských nářečí a dokonce zapsal kus historie jednoho z kmenů. Matěj Steffel sestavil slovník jejich jazyka a Adam Gilg z moravského Rýmařova pracoval na nářečí kmenů Pine a Eudeve. Mezi nejlepší misionáře pak patřil Stanislav Arlet ze Slezska, kterému se podařilo obrátit ke Kristu sto různých kmenů.“ Přestože se čeština na misijních stanicích ozývá dodnes, není ve výroční zprávě římskokatolické církve za rok 2003 o misiích ani slovo. V českém misijním zastoupení, které jen v rámci jezuitské větve čítá více než sto dvacet lidí, dnes pracuje i Jan Palacký. Posledních patnáct let vede jako lékař bolivijskou misijní nemocnici v San Francisku de Moxos. Aby nedošlo k omylu, jedná se sice o nemocnici, ale má jen pět lůžek. Přesto se může chlubit poměrně moderním vybavením, které umožňuje například vyšetření ultrazvukem. Dnes už je jasné, že obracet na víru se nedá mečem a hrozbou ohně pekelného, chápání misie se výrazně změnilo. Misie se bere jako služba a takzvaná přinášené svědectví. Děje se to tak, že je misionář nějakým způsobem nablízku a svou spirituální práci spojuje s něčím, co je pro místní obyvatele sociálně či zdravotně užitečné, nebo dokonce nezbytné. Samuel Fritz Asi nejznámějším misionářem z Čech byl trutnovský rodák Samuel Fritz. Narodil se 9. 4. 1654 a do Tovaryšstva Ježíšova vstoupil ve svých devatenácti letech. Téměř okamžitě po studiích učinil roku 1683 první pokus být vyslán na misijní cestu do Chile. Neúspěšně. Kladná odpověď přišla z Říma až po druhé žádosti, kterou mladý Fritz odeslal takřka okamžitě po obdržení zamítavého stanoviska. Do Quita odjel roku 1684. V dopise ze září roku 1685 píše: „Národ Omáguů jest dvacet sedm národů, které na ostrůvcích řeky Mara~non jako dobytek sem tam pobíhají.“ Z toho je vidět, že se na indiány díval s jistým pocitem nadřazenosti, ale nelze mu upřít, že se snažil je pochopit a přiblížit se k nim. „Největší potíž je, že každý kmen, hovoří jiným jazykem a já se těm řečem skutečně učím a již dost rozumím,“ uvádí. Kmen Omaguů se podařilo mladému misionáři přivést ke Kristovu učení a zároveň mu předával mnohé znalosti z evropského hospodaření. Více než jeho misijní činnost jsou ale u nás známé jeho kartografické a geografické práce. Zmapoval Amazonku, hledat její pramen a vytvořil rozsáhlé mapové soubory, které využívaly generace cestovatelů. Do svého rodného města se už nevrátil a zemřel 20. března 1725. čerpáno z knihy Kamily Šimkové-Broulové a Vladimíra Šimka: Samuel Fritz – české stopy na březích Amazonky a internetové Catholic Encyclopedia: Samuel Fritz leden 2006
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group