ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

„Možná nastává konec jejich kultury,“ říká o amazonských indiánech etnograf Mnislav Zelený

Skutečně mají dnes indiáni taková práva, že jim to prošlo? Před třiceti čtyřiceti lety by to skončilo trestnou výpravou. Dnes ale už existuje síla, aby si indiáni mohli ve svém národním parku žít po svém a před soud se naopak dostal ten, kdo jejich práva poruší. Otázkou samozřejmě je, jak by takový soud dopadl. I dnes se pochopitelně určitým skupinám lidí současná situace nelíbí. Určitá indiánská území v Brazílii mají status národních parků, přesto o ně indiáni svádějí boj s firmami, které kácí pralesy. Většina indiánských etnik ale žije mimo národní parky a jejich situace není tak příznivá, protože toto obrovské území má ekonomický a strategický význam. A velmi nebezpečná je pak kolumbijská Amazonie, protože tu působí guerilly a narkomafie. Lepší situace je ve Venezuele, kterou jsme si také vybrali pro naše výzkumy. Ale na hranicích Brazílie a Venezuely se v podstatě více než dvacet let vede válka mezi indiány a hledači zlata, kteří používají k těžbě rtuť a ničí tamější území. Střílí se tu i ze samopalů a indiáni jsou mnohdy jako štvaná zvěř. Ví se o tom, píše a vložila se do toho i Amnesty International, ale spousta zlata dělá svoje. Za takových okolností asi není snadné navázat s indiány kontakt. Kdo chce vstoupit na jejich území, natož tam vědecky pracovat, potřebuje jejich souhlas. Na povolení se v Brazílii čeká i roky, a indiáni ho nemusejí vůbec vydat. Všechno je ale i o důvěře a štěstí. Mohu to potvrdit z vlastní zkušenosti. V mém případě rozhodlo, že jsem poznal správného člověka, který byl pro xinguské indiány jako jejich otec. Byl to přímo Orlando Villas Boas, znovuobjevitel těchto indiánů a zakladatel prvního národního parku Xingu v roce 1963. A když pak indiáni vidí, že vám jde o ně, že s nimi spolupracujete a nevnucujete jim své představy o životě, můžete si je i získat. Mě nakonec adoptoval náčelník Aritana z kmene Yawalapitiů, který je uznávanou indiánskou osobností v celé Brazílii. Na území indiánů ale působí řada církví, dobrovolných organizací... Bohužel se řada různých skupin snaží indiánům takzvaně pomáhat – tedy ve skutečnosti jim vnucovat své představy o tom, jak by měli žít. Staví jim domy nebo silnice, a přitom oni o ně nestojí. Mají své představy o prostoru: třeba dům musí být oválný či kulatý, ne čtverhranný, jinak si v něm nejsou všichni rovni a cítí se nešťastně, a tak podobně. Musíme si prostě uvědomit, že určitá společenstva lidí mohou mít jiné životní hodnoty, než jaké se líbí nám. Ostatně například kmen Yawalapitiů je potvrzením, že indiánům prospívá, pokud je necháme žít po svém a příliš se o ně nestaráme. V roce 1946, kdy je znovu objevil Orlando Villas Boas, tvořilo kmen asi sedmnáct lidí, v roce 1964 jich bylo asi padesát pět, v roce 1989 už sto patnáct a před dvěma lety dokonce tři sta padesát. Vy ale také pomáháte... Řekl bych, že spíše spolupracujeme. Nám nejde o to měnit jejich způsob života, něco jim vnucovat, spíše naopak. Díky kontaktům, které s indiány máme, jsem mohl vytvořit skupinu – řekněme nadšenců, která provádí antropologické, přírodovědné a jiné výzkumy na indiánském území, a poznatky, jež získáme, jim nabízíme, aby je využili pro sebe. Například v rámci naší skupiny přírodovědec ze zoologické zahrady v Plzni ing. Trávníček studoval na území kmene Yekwana kajmany a zjistil, že je mezi nimi málo samiček, protože o pohlaví vylíhnutého kajmana rozhoduje vnější teplota a ta víc přeje samcům. Vysvětlil to indiánům, kteří se lovem kajmanů živí, a ti se pak spíše zaměřili na lov samců. Maso kajmanů je součástí jejich jídelníčku, takže jim samozřejmě záleží na jejich zachování. Mimo rozhovor jste se zmínil, že možná nastává konec kultury těchto indiánů. Nezní to příliš katastroficky? Oni jsou hodně konzervativní, žijí ve svém prostředí, které se neměnilo stovky let. Jsou zvyklí na určité jistoty: jaké přijde roční období, co se bude dít, když nastanou deště nebo sucho, vědí, kdy bude málo ryb a kdy hodně a podobně. Planeta se ale rychle mění, stejně jako situace v deštných pralesích. Je jedno, jestli jde o vypalování lesů nebo globální klimatické změny. Například když měla v Altamiře na dolním toku Rio Xingu vzniknout přehrada, sjeli se šamané a náčelníci z celé Ameriky, aby protestovali, protože nádrž by natolik zasáhla do přirozeného prostředí, že by indiány zničila. Takže pokud nezůstane zachováno prostředí, dá se výsledek jasně vytušit. Bez svého životního prostředí indián hyne, mizí, protože je na něj velice úzce vázán celou svou kulturou materiální i duchovní. Oni si to ostatně dobře uvědomují. Sami nás požádali, abychom jim vytipovali území, které by se stalo jakýmsi jejich posvátným lesem – bosque sagrado. Tam by si chránili cenné ptáky, ryby, obratlovce a rostliny. To je zřejmě i součástí výzkumu, který chystáte. Vypsali jsme konkurz na výzkumné projekty, které by přinesly jak užitek indiánům, tak cenné vědecké informace. Z dvaceti pěti přihlášených návrhů jsme několik vybrali a v podstatě vytvořili pět skupin, které postupně do Venezuely pojedou. Nejprve to budou zoogeografové, kteří vhodné území vyberou a připraví pracovní mapy, pak přírodovědci a tak dále. První skupina odlétá do Venezuely nyní v lednu. Když mluvíte o zahájeném výzkumném programu, znamená to, že už máte vybudováno v pralesích technické zázemí, tedy nějakou stanici? Teprve ji budujeme – takový jednoduchý dvojdomek, dvojčuroatu, kterou nám vlastně postavili indiáni Yekwana, jmenuje se Danta a leží na jakémsi poloostrově. Pak využijeme ještě jednu starší stanici Dedemay výše proti toku řek v džungli. Ostatně nezůstáváme jen u výzkumu. Chceme zřídit jednoduchou takzvanou „říční“ nemocnici, tedy zdravotní stanici na člunu. Bude ji obhospodařovat indián, který má k léčení předpoklady. Nedávno se konala v muzeu v Ústí nad Labem výstava o amazonských indiánech, ve které jste využili své poznatky. Vaše plány jdou ale ještě dál... Mám doma bedny unikátních materiálů z Amazonie a mí přátelé mají další. Proto bychom chtěli v České republice zřídit muzeum amazonských indiánů. Náš projekt velmi zaujal ústeckou radnici i vedení tamějšího muzea. Nechceme žádné neosobní vitríny, ale živou moderní expozici, takové opravdové nahlédnutí do světa amazonských indiánů. Máte i indiánské jméno Atapana. Co znamená a jak jste ho získal? Atapana je zelený list jednoho druhu palmy. Zelená barva je stejně jako u nás také u indiánů barvou naděje a života, a tak jsem údajně získal hezké jméno. Bylo to pro mne velké životní vyznamenání a cením si jej více než několika doktorátů, neboť to bylo ocenění mého způsobu života s indiány, vyjádření toho, že jsem je pochopil a porozuměl jim. Mou „druhou“ matkou se stala Ayrika a mým „druhým“ otcem šaman Gu~nitze. leden 2006 
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group