ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

ZEMĚ KRVAVÉHO HRABĚTE

 

Autor: Petr Blahuš

"Upír Dracula a bývalý diktátor Ceauşescu jsou bohužel jediní Rumuni, které svět zná. Nikdo o nás vlastně nic neví," unaveně se nám svěřuje nad panákem silné goralské cujky (obdoby naší slivovice) v soukromí svého bytu nedaleko centra Tirghoviště náš známý Radu. A přitom se Rumunsko se svými přírodními i uměleckými výtvory řadí k nejbohatším státům Evropy. K ojedinělým divům, které mohou návštěvníci této balkánské země obdivovat, patří určitě tajuplné Karpaty, léčivé prameny, Dunajská delta, kláštery v Bukovině či středověká města a hrady v Sedmihradsku.


MALOVANÉ KLÁŠTERY V OBCINA MARE


Od roku 1989 vzkvétají v Rumunsku jen pravoslavné kláštery...
Foto: Petr Blahuš

Pravoslavné kláštery v dnešní Moldávii, bývalém rakouském Buchenwaldu, jsou všemi, kdo měli to štěstí je navštívit, považovány za mistrovské kousky umění a středověké balkánské architektury. Navíc spolu se svým přírodním okolím, do kterého jsou posazeny, tvoří skutečně velkolepou kulisu. Většina z nich byla založena v 15. a 16. století jako bašty pravoslavné církve v neklidných dobách zesilování tureckého vlivu v oblasti, což je konečně dobře patrné i ze způsobu postavení jejich vnějších hradeb. Největšího rozkvětu se kláštery dočkaly v 16. století v době panování metropolity Roscy, který se také ve snaze zpřístupnit víru všemu obyvatelstvu uchýlil ve své době k neobvyklému tahu. Protože většina Moldavanů byla negramotná a distribuce biblí mezi ně by tak byla zbytečnou investicí, rozkázal patriarcha, aby byly na vnější stěny klášterů namalovány nejdůležitější výjevy z křesťanské víry. Ačkoliv umělci, kteří tyto biblické výjevy vytvořili, byli do oblasti vysláni z Byzance, nesou jejich díla také mnoho rysů lokálního, moldavského lidového umění.

Prostřednictvím této unikátní pomůcky se pak mniši v jednotlivých klášterech snažili o hlubší proniknutí křesťanství mezi chudé robotníky. Toto opatření bylo důležité i proto, že pravoslaví, na rozdíl od západních církví, značně omezuje přístup žen na kázání v chrámech a kostelích. Pro mnoho moldavských žen to byla jediná možnost, jak poznat podstatu svého náboženství.

Moldavské kláštery jsou sice pomalovány i zevnitř, ale naprostá většina fresek se nachází na jejich vnějších stěnách, převážně na sytě modrém podkladu. Pravoslavní světci na výjevech mají zářivý, až fanatický lesk v očích a mohutné byzantské plnovousy. Hříšníci byli pro snadné pochopení nakresleni všichni stejně a odpudivě. Nejhůře dopadli v autorské fantazii zlí turečtí vojáci. V podstatě jediné poškození si malované kláštery odnesly z 18. století, kdy byla celá oblast po předchozí vítězné válce Rakouska s Tureckem a mezinárodním soudním sporu s Petrohradem v roce 1774 obsazena vojskem Marie Terezie a pod jménem Bukovina připojena k říši. Ihned po uklidnění poměrů začaly ke klášterům, jejichž sláva už tehdy táhla Evropou, proudit celá procesí rakouských náboženských poutníků. Věřící lidé vyškrabávali nakresleným tureckým vojákům oči a nazdařbůh přes fresky ryli svá jména. Dodnes jich tam jsou tisíce. Přesto však, ačkoliv je většina maleb stará skoro 500 let a tloušťka nánosu barvy je jen 0,25 mm (!), což je zvláště v porovnání s italskými freskami úžasné, odolaly fresky drsnému karpatskému podnebí i bouřlivým dějinám neuvěřitelně dobře.


Malovaná zeď kláštera Voronet v Moldávii, zemi klášterů.
Foto: Pavel Štýbr

V horách Obcina Mare, kde se nalézá většina malovaných klášterů, je nejlepším, i když ne jediným způsobem putování po těchto památkách pěší trek přes hory. Obcina Mare, jejíž výška nepřesahuje 1200 metrů, je tvořená třemi rovnoběžnými horskými hřbety porostlými čistým jedlovobukovým pralesem, jež překračuje jen několik cest. Neexistuje krásnější pocit, než rozhrnout větve posledních stromů a hluboko pod sebou, na konci svahu porostlého horskou trávou, uvidět mohutné obvodové opevnění, které je zpevněné v rozích dělostřeleckými baštami (moldavský kníže Štěpán ve své době poskytl azyl mnoha zkušeným husitským válečným veteránům i s jejich obávanými píšťalami), a s budovou samotného kláštera uprostřed nádvoří, jehož zdi i přes značnou vzdálenost září pestrými barvami.

Malované kláštery jsou dodnes v majetku rumunské pravoslavné církve, která si vstupným, dosahujícím v přepočtu asi 2 dolarů, vylepšuje svůj rozpočet. Také roli průvodců tu přebírají mniši. Dalším způsobem přilepšení pro kláštery je chov domácího zvířectva a vlastní půda, na které se pěstují plodiny. Obilí dosud sklízí tradičním způsobem pomocí kos a cepů. Za nejkrásnější pravoslavné malované kláštery se v Moldávii považují kláštery v Suceavici, Voronetu, Moldovici, Putně a v místě se zvláštním jménem - Humor. Mezi odborníky se pak největší úctě těší obrovská biblická freska "Poslední soud" ve Voronetu a unikátní obrazy "Nebeský žebřík" a "Ježíšův strom" v klášteře Suceavica.

ŠANCE PRO NEZADANÉ: VYBERTE SI ŽENU NA TRŽIŠTI NEVĚST!

Dnešní Rumunsko se rozkládá na území bývalého Valašska, Sedmihradska, Banátu, Moldávie, Bukoviny a Dobrudže. Jak šly věky, tyto jednotlivé státní útvary upadaly střídavě pod vliv svých větších sousedů, byly až do základů pustošeny nájezdníky a dobyvateli, a znovu se spojovaly. Výsledkem tohoto bouřlivého vývoje je smutný fakt, že na území dnešního Rumunska až na výjimky neexistují staré lidové tradice, jejichž stopy by bylo možno sledovat až hluboko do středověku. Výjimkou je tradiční pastevecký rituál na hoře Gaina, kde si bylo možno jako na dobytčím trhu vybrat svoji životní družku.


Dobytčí trh v Apuseni. Zatímco trh nevěst na stejném místě je už jen pouťovou atrakcí, s dobytkem se tu skutečně obchoduje.
Foto: Pavel Štýbr

Důvody tohoto na první pohled barbarského a pro dnešní feministky naprosto nepřijatelného obřadu byly velmi praktické. Zdejší kraj se v mnohém podobá jiným karpatským horským skupinám, a to se všemi atributy: tváří krajiny, podnebím i osídlením. Hora Gaina se tyčí na jižním konci pohoří Bihor v masivu centrální skupiny nazvané Muntii Apuseni do výšky 1488 metrů nad městečkem Avram Iancu (pojmenovaným po rumunské obdobě Jánošíka, hrdinovi, který navíc stál v čele lidového povstání v roce 1848). Odjakživa sloužila hora místnímu obyvatelstvu živícímu se vesměs pastevectvím nejen za orientační bod, ale také jako přírodní svatyně, a měla pro ně tudíž silný emocionální význam. Není tedy divu, že se právě sem scházeli jedenkrát za rok, vždy první sobotu následující po 20. červenci, všichni mladí bačové z okolních hor. Ti od časného jara do pozdního podzimu, odtrženi od lidské společnosti, obklopeni divokými zvířaty a drsnou přírodou, žili a putovali se svými koňmi nebo ovcemi po rozlehlých pastvinách. Zdejší slavnost, spojená s náboženskou poutí, tak byla jedinou možností, jak se seznámit a založit vlastní rodinu. Tato tradice, kdy sem z jedné strany sestupovali z hor mládenci a z druhé, z podhůří, vystupovaly mladé panny v lidových krojích i se svými rodiči a výbavou, aby si zde domluvily podmínky svatby, se ve zdejším kraji udržela v původní podobě až do první poloviny dvacátého století.

Trhy nevěst na hoře Gaina se v současnosti podobají čím dál více obyčejným poutím, jak je známe z malých městeček u nás. Dá se zde koupit všelijaká veteš - makety pistolí, čínské nafukovací hračky, ručně dělané slamáky a samozřejmě nezbytný podomácku pálený alkohol, zahraniční sušenky a konzervy. V podstatě jedinou připomínkou dávné tradice trhu nevěst je dívčí sbor hráček na obří, až čtyřmetrové fujary. Jak nám vysvětlil jejich přiopilý manažer, původně těmito nástroji manželky svolávaly večer své muže z pastvy domů. Je pravda, že jako akustický maják, slyšitelný v mlze nebo tmě na kilometry daleko, to mohlo být docela účinné. Každoročně je na konci trhu nevěst vyhlašována nejlepší hráčka fujarové kapely. Namísto cti vdát se za svého manažera se však musí spokojit jen s několika láhvemi kořalky nebo místního rumu, který se tu prodává pod označením ROM, a improvizovaným dárkovým košem. Inu, časy se opravdu mění - i v Rumunsku.

HODY HODY DOPROVODY, DEJTE MI VEJCE, NEBO VÁS UŘKNU!

Hřebeny Severních Karpat, někdy také zvaných Lesní, tvoří v místech, kde je etnografická mapa Rumunska pokropena skvrnami rusínského etnika, umělou hranici. Ta rusínskou menšinu v Rumunsku odděluje od většiny komunity již za hranicí v Ukrajinské republice. Rumunštinou se zde moc nedomluvíte - většina zdejších obyvatel, oproti zbytku rumunské populace výrazně světlovlasých a se slovanskými rysy, totiž dodnes ovládá jenom rusínštinu, prastarý slovanský jazyk, kupodivu dost podobný češtině.


Velikonoce pod srázy Maramureše.
Foto: Petr Blahuš

Rumunské Velikonoce jsou díky gregoriánskému kalendáři posunuté oproti našim středoevropským asi o týden dozadu. Ve stejném termínu, ale odlišným způsobem, je slaví i obyvatelé nejsevernějšího cípu Rumunska u hranic s Ukrajinou - Rusíni, resp. Huculové.

Než jsme došli slavnostně vyzdobenou vesnicí pod srázy Maramureše před kostel, vůbec jsme si neuvědomili, o co se tu vlastně jedná. Vůbec nám nedošlo, že zde slaví Velikonoce. Před kostelem jsme však narazili na zástup slavnostně oblečených lidí, většinou ve starých lidových krojích. Na zemi, vždy před členy jedné rodiny, stál slavnostně nazdobený proutěný košík s nádherně malovanými kraslicemi. Podél řady důstojně procházel vousatý pop a za doprovodu pravoslavných náboženských písní zpívaných vesničany každému košíku slavnostně požehnal, snad na znamení plodnosti, bohatství, nebo jako obraně proti uhranutí. Když požehnal poslední rodině, zamířil patriarcha, následován mužem nesoucím svátost a všemi vesničany, do kostela, z jehož kostelní věže se vzápětí do širého kraje neslo silné zvonění. Netrvalo dlouho, a zůstali jsme stát na návsi před kostelem, ze kterého se ozývaly velebné tóny modliteb a písní, úplně sami. Chtěli jsme jet stopem, ale tady běžně mnoho aut nejezdí. V době velikonoční bohoslužby tu neprojelo ani kolo. A stejně jsme měli štěstí: když bohoslužba skončila a vesničané se vyhrnuli ven z kostela, aby doma v úzkém kruhu slavili svátky, ujal se nás jeden stařík. Prohlásil, že v tento den nemůže nikdo zůstat sám, pozval nás do rodiny a ještě večer nás odvezl - pravda, ve značně podroušeném stavu - svojí na svoz sena upravenou Dacií hluboko do hor, až na konec údolí pod srázy mohutného Pop Ivanu.

PASTEVCI - POSLEDNÍ ENKLÁVY PŮVODNÍHO ŽIVOTA


Tvrdé životní podmínky, život vysoko v horách, samota. Huculští bačové si ale nikdy nestěžují.
Foto: Petr Blahuš

Huculští bačové, pasoucí svá stáda vysoko nad horní hranicí lesů, jsou stejní jako jejich valašští sousedé. I jejich salaše a koliby už z dálky voní stejně. První, co promočeného poutníka unaveně klopýtajícího z hor udeří do nosu, je intenzivní a živočišná vůně hnoje. Když pak poutník prokličkuje mezi těmito vonnými ostrůvky až k salaši, je vždy stále znovu a znovu překvapen, jak taková kuča může ještě stát. Překvapením však stále není konec - pokud jsou bačové "doma", což je hlavně večer po zahnání stád do ohrad, chráněných před medvědy a vlky ostrými psy a špičatými klacky, naskytne se jeho očím pohled, který se tu, vysoko v horách, nezměnil prakticky několik století. Vnitřek salaše je pokryt silnou vrstvou sazí, jež se uchytily od otevřeného ohniště - hlavně kolem díry ve střeše, která nahrazuje komín - a nad ním se v obrovském železném hrnci neustále ohřívá voda. Díky tomu všechno v salaši - kožešiny na prostém kavalci, pytle s moukou a solí v koutě a zavěšené šrůtky špeku - nádherně uzeně voní. U vchodu mají bačové většinou dřevěné kádě s poslední várkou kravského nebo kozího mléka, které jako první nabídnou unavenému hostu. Cigareta nabídnutá na revanš pak stvrdí nově vzniklý vzájemně respektující vztah. Pro bači, kteří se do vesnic pod horami dostanou jen několikrát za sezonu, například když do výkupen odvážejí plátěné pytle s ovčím sýrem kaškavalem, je každá taková návštěva vítaným zpestřením každodenní zaběhnuté rutiny a zdrojem novinek, jež se udály "tam dole". Podle starodávných zvyků bačové pozvou hosta ke stolu a nabídnou mu to nejlepší, co sami mají. Poutník, který zná pravidla této etikety, nejdříve odmítá, a pak samozřejmě i on vytahuje z batohů to nejlepší, co mu ještě zbylo, a velmi chválí kvalitu bačovy kukuřičné kaše mamaligy a sýrů. Nebezpečí střevních potíží, kterých se host obává při pohledu na špinavé bačovy ruce, jimiž nabírá pro hosta kaši a připravuje placky, hravě zažene několik loků cujky a česnek. Nezřídka se také stává, že když přijde čas spát, bača uvolní poutníkovi vlastní lože a jen s ovčí kožešinou pod paží odchází přespat do své strážní chajdičky na kraji pastvin. Ráno, při odchodu do podhůří, dostane ještě poutník trochu sýra na cestu a bačův syn ho kus doprovodí, aby nesešel z cesty. V tu dobu je totiž bača už dávno na pastvinách. Ještě předtím, než vydal pokyn svým psům, aby z ohrady vyhnali stádo, si bača nabral do špinavé mošny hroudu husté mamaligy na celý den a pomodlil se, aby mu dnes přálo počasí a stádu se vyhýbala dravá zvěř.

Přes všechnu prostotu a dá se říci i bídu, tvrdé podmínky pro svoji práci a život vysoko v horách a stranou od lidí si však bačové nikdy nestěžují. Podle jejich slov tu mají vše, co potřebují - vodu v prameni za salaší, čistá rána, slunce a hory jen pro sebe a pocit skutečně intenzivní, až živočišné svobody. Nikdo jim neporoučí, jdou i se svými stády, kam chtějí, co mají a používají v salaši, si sami na vlastních zádech přinesou často z desítky kilometrů vzdálených vesnic. Jestli ještě dnes v Rumunsku existuje genius loci starého Valašska a potažmo celého Rumunska, najdeme ho zde - vysoko v horách na pasteveckých salaších.

NOCLEH U BOHATÝCH ROMŮ

Noc nás zastihuje v podhůří Vládeasy, nedaleko Huedinu. Je jisté, že dnes už na hřebeny nedojdeme. Po krátké poradě vyrážíme přesně na druhou stranu, než odkud v černočerné tmě bliká několik světel. Při našich zkušenostech s prehistorickou úrovní rumunské elektrifikace jsme předpokládali, že oněch několik světýlek tvoří ve skutečnosti velkou obec přinejmenším o několika stovkách obyvatel, a to je to poslední, na co bychom teď chtěli narazit. Šlapeme přes rozlehlou pastvinu, terén začíná zprvu neznatelně, pak čím dál rychleji klesat. V noci ozařované jen svitem milionů hvězd, které jsou díky neexistujícímu osvětlení krásně vidět, odhadujeme, že jsme sestoupili k nějakému potoku. Zrovna když jsme shodili ze zad batohy a chtěli se rozejít hledat dříví, všiml jsem si proti tmavému nebi ještě černějšího obrysu nějaké stavby. Dokonce jsme slabě zaslechli hrát temperamentní muziku. I když se to většině nelíbilo, vyrazil náš známý lingvista a asertivista Robíno na průzkum.

Trvalo dlouho, než se vrátil, ale zato nebyl sám. Doprovázela ho mladá cikánka v dlouhé sukni s prsteny na každém prstu, jež se ve svitu hvězd pěkně leskly. Robíno tvrdil, že jsme všichni pozvaní do domu, který patří místnímu cikánskému baronovi. Jeho stavba byla nedávno dokončena a právě dnes dopoledne zde skončila z tohoto důvodu uspořádaná slavnost.

Prošli jsme domem, který k našemu úžasu tvořila zatím jenom holá stavba. Na plácku za ním hořel oheň a u něj seděla asi desetičlenná romská rodina. Staršina rodu nás přivítal a vymezil nám u ohně čestné místo. Vzápětí opět spustila hudba - bohužel ne živě, ale z kazeťáku. Rumunská lidovka je něco, co dokáže Evropan poslouchat jen několik minut. Zcela zřetelně je v ní možno najít původní turecký základ. Písničkám například chybí jakýkoliv rytmus a oproti našim lidovkám jsou i několikanásobně dlouhé. Protože ale Romové dali vzápětí kolovat několik láhví cujky nevalné kvality a čerstvě usmažené kousky masa zvané mititei s drobivým bílým rumunským chlebem, za chvíli nám už hudba ani moc nevadila.


Romové sice živoří i v Rumunsku na okraji společnosti, ti šikovnější si však dokáží vydělat na nový dům.
Foto: Petr Blahuš

Pomocí rukou a česko-rumunského slovníčku zapřádáme rozhovor. Pochopitelně nás zajímá, jak je možné, že si Romové, kteří většinou v Rumunsku živoří na okraji společnosti, mohli dovolit postavit tak velký dům. Vlastnit nebo stavět dům je tu totiž znakem blahobytu a bohatství, asi jako za Ceauşescova režimu vlastnictví nejnovějšího typu Dacie. V podstatě kromě oblastí u dunajských Železných vrat, kde místní obyvatelstvo před časem neuvěřitelně zbohatlo pašováním benzinu do embargem postižené Jugoslávie, se dnes v zemi mnoho novostaveb nevidí. Stařešina sice vypráví, že rod něco zdědil v restituci, ale později se pochlubí, že jezdí s celou rodinou i s malými dětmi do naší krásné Prahy za příbuznými na Žižkov...

Naše podezření zesílí ráno při odchodu do hor, když si všimneme několika opodál stojících podobných honosných domů, spíše malých paláců, o kterých nám mladá Romka, jež nám ukazovala cestu, tvrdila, že patří spřáteleným rodinám.

CURTEA DE ARGEŞ - PAMÁTKAMI PŘESYCENÉ NEJSTARŠÍ HLAVNÍ MĚSTO VALAŠSKA

Kdo má zájem o starou východní architekturu, nemůže na své cestě vynechat městskou rezervaci v centru Curtey de Argeş pod jižními výběžky Fagaraše. Až do Turky vynuceného přemístění hlavního města Valašska v polovině 15. století z tohoto dobře přírodou chráněného místa do obtížně hájitelné nížiny v místě dnešní Bukurešti byla Curtea de Argeş po celá staletí hlavním městem knížectví. Zdálo se nám, že pocit hrdosti na tuto skutečnost z místních obyvatel dodnes nevyprchal. Stačilo se jen podívat kolem sebe, jak zde na rumunské poměry nezvykle přísně dbají na pořádek a čistotu na ulicích, jak tu pečují o zeleň v ulicích, a na neobvyklou úslužnost prodavaček k zákazníkům.

V samotném centru Curtey se nalézá archeologický park, na kterém byly odkryty základy staveb nejstarších křesťanských svatyní ve městě. Celému místu vévodí socha národního hrdiny knížete Besaraba I., kterému se jako prvnímu v řadě rumunských bojarů a vládců podařilo v roce 1324 zbavit zemi cizího vlivu - v tomto případě uherského. Jeden z jeho potomků byl i kníže Mircea Starý, kterého za statečnost proti Turkům vyznamenal Řádem draka císař Zikmund. Jeho nemanželský syn Vlad III. Dracul později proslul nejen jako obránce Valašska proti sultánu Mehmedovi, ale hlavně jako upíří vzor pro vznik nového literárního směru - hororu.

Pravá perla Curtey de Argeş se však skrývá až za archeologickými vykopávkami a pozůstatky starých klášterů. Obklopen hradbou vzrostlých stromů, které jej chrání před zraky nevědomých návštěvníků i před všemi zvuky z města, leží historický chrámový komplex ze 16. století, nejzachovalejší v celé zemi. Většinu staveb zde nechal prakticky na samém sklonku valašské samostatnosti v letech 1512-1517 postavit v typicky rumunské církevní architektuře významný kníže Neagoe, vládce Valašska a Besarábie, který zde také byl po své smrti pohřben. Dne 15. dubna 1517 byl chrámový komplex slavnostně vysvěcen patriarchou konstantinopolským. Také vnitřní výzdoba chrámů plně odpovídá jejich významu. Byzantské kulaté věže hlavní baziliky jsou pozlaceny a uvnitř chrámu tu kromě vzácných ikonostasů uchovávají ve zvláštních prosklených skříňkách vzácné relikvie z kněžské republiky na Áthosu a z chrámů na Sionu a ze Sofie. Už za turecké nadvlády, která byla ovšem k náboženským tradicím porobených národů vcelku vstřícná, byl komplex podstatně rozšířen a ihned po osvobození z islámské nadvlády v letech 1875-1885 restaurován významným francouzským architektem Lecontem. Od té doby sloužil komplex také jako hrobka novodobých rumunských králů, a to až do počátku druhé světové války.

CALIMAN - MÍSTO PRO POVĚRY

Ačkoliv se neřadíme mezi upírology, spiritisty či jiné šarlatány, zvolili jsme netradičně jako východisko pro přechod pohoří Calimanu v severních Karpatech sedmihradské město Bistrica. Zde se totiž do dnešních dnů nalézá v uličce poblíž stejnojmenného hotelu maličký penzion, bývalý zájezdní hostinec Coroane de Aur (Zlatá koruna), kde naposledy přenocoval před setkáním s nejslavnějším světovým strašidlem právník Jonathan Harker. To samozřejmě nebyl jediný důvod pro naše rozhodnutí: ve městě stojí krásný a starobylý kostel v uherském slohu a všichni, kdo míří na Vatra Dornei, musí k průsmyku Birgaului projet Bistricí. Po několika hodinách marného stopování skáčeme na korbu náklaďáku a necháme se vyvézt do míst, kde měl podle románu stát legendární upírův hrad.

Pochopitelně, že zde nikdy nic nebylo, skutečný Draculův hrad stojí na vysoké skále pod svahy Fagaraše asi 250 km na jih odtud. Přesto, když seskočíme z korby a rozloučíme se s posádkou cestovatelským pozdravem Drum bun, zajížďky nikdo nelituje. Krajina kolem nás má zvláštní a těžko popsatelné kouzlo. Celý průsmyk, spíše ploché sedlo ve výšce asi 1300 metrů, je porostlý hebkou nažloutlou trávou, která ostře kontrastuje s tmavou sytou zelení osamocených horských smrků. Mohutné stromy s větvemi až na zem roztroušené po širé pláni, ohraničené jen horami a nebem, vypadají při pohledu z osamocené skalky nad silnicí jako stromečky na železničním modelu. Pod skalkou stojí dřevěná kaplička. Když jsme zde poprvé před 11 lety spali za horké úplňkové noci, byla otevřená a vydrancovaná. V okolí nebylo až na pár salaší ani živáčka. A dnes? U silnice si staví zbohatlíci dřevěné chaty a pod kapličkou vyrostl skutečný pravoslavný klášter - z betonu. Prcháme odtud na východ, ke Calimanu, a za sebou slyšíme chorál jeptišek zpívajících před klášterem liturgické písně.


Náhorní plošina Padis v pohoří Apuseni.
Foto: Pavel Štýbr

Pohoří Caliman se občas také nazývá Sirné hory. Je sopečného původu, o čemž svědčí mnoho skalních útvarů, které vznikly ztuhnutím žhavého zemského magmatu. V podstatě jsou celé hory jeden jediný stratovulkán. Jeho hřebenovka, dlouhá asi 50 kilometrů, je tvořena kráterem obrovské sopky a vytváří jakousi podkovu. I na Calimanu dosud platí, že zde můžeme celé týdny bloudit a nepotkat člověka. Ani bačů se tu mnoho nepotlouká, spíše tu narazíme, stejně jako všude v Karpatech, na stáda divokých koní, která se po celý rok volně a nikým neomezována pasou na pláních. Pouze na severu, kde při posledním ničivém sopečném výbuchu došlo k protržení kráteru, postoupila civilizace z údolí Dorny až pod samotné hory. Ze všech ostatních stran jsou výstupy na hřeben spojeny s desítky kilometrů dlouhými nástupními cestami a hodinami namáhavého výstupu. To určuje i směr nástupu, který většina cestovatelů volí z městečka Vatra Dornei, ležícího na soutoku řek Dorny a Bistrice. Právě tudy se před miliony let hrnula žhavá láva.

Minout vrchol Tamalui je prakticky nemožné. Jeho skalní špička vykukuje nad zelenou hradbu lesů jako maják u normandského pobřeží. Několik kilometrů od Tamalui se nachází jedna z největších atraktivit calimanských hor: sopečné vyvřeliny Dvanáct apoštolů. Mohutné skály vytvářejí jakýsi amfiteátr, v jehož středu stojí napůl vyvrácen pravoslavný kříž. Ze skal se poutníkovi otevře netradiční pohled na horské pásmo Pietrosul, nejvyšší část Calimanu. Cesta k němu je ale zlá. Pěšina se pravidelně po několika stovkách metrů ztratí v kleči nebo houštině neprostupných jalovců a vystopovat její pokračování zabere vždy spoustu času.

Masiv Pietrosulu je druhý zázrak Calimanu, hned po Dvanácti apoštolech. Zdvihá se do výšky 2100 metrů a převýšení nad zbytkem hřebene asi o 300 metrů z něj dělá dominantu celého pohoří. Ovšem také poutníkovo prokletí. Masiv, táhnoucí se od Pietrosulu přes dvojvrchol Negoie, je asi pět kilometrů dlouhý a sestup do sedla Negoiu je snad ještě strmější než výstup na Pietrosul. Jeho povrch je pokryt skalami, ledovcovými kary a hustou horskou trávou, zabarvenou do oranžova. Kdysi se zde stýkaly hranice uherských Sedmihrad, rakouské Bukoviny a rumunské Moldávie. V době první světové války tu probíhaly tvrdé boje. Stopy po nich jsou dodnes patrné, i když třeba ne tolik, jako na Maramureši nebo v Dolomitech. Je nutno se dobře dívat, kam šlapeme, protože hustá tráva skvěle maskuje četná palebná stanoviště a okopy. Na jižních svazích, ukrytá v suťovisku, jsme dokonce objevili kameny obložená dělostřelecká stanoviště - sangary. Kolem hřebenové pěšiny se válí role zrezavělého ostnatého drátu.

Z hrany masivu, vrcholku Ungarese Negoiu, se nám naskytne pohled na jedinou jizvu na tváři Calimanu. Mezi patou masivu a vrchem Nicovala chátrá opuštěný obrovský sirný důl. Celý kopec připomíná bochník ementálu. Dorazili jsme sem po poledni, v patách tradiční odpolední bouřku, a tak jsme využili možnost schovat se před ní na kraji jedné z mnoha štol. Když se bouře přehnala, našel si každý domů na památku kus čisté síry, která se tu volně válí.

Později jsme se od domorodců pod horami dozvěděli, že jeho podzemí se táhne celé kilometry do dálky a je výškově rozděleno do tří pater.

CEAUHLAU - PERLA MOLDÁVIE

Příslušníci každého národa mají svoje mytické horstvo, kde ve skalnatých slujích mezi mraky sídlí jejich božstva. V Moldávii, velmi zbožné zemi, proslavené po světě svými malovanými horskými kláštery v horách Obcina Mare, má takovou pověst Ceauhlau, divoké slepencové pohoří obtékané řekou Bistrica Auria. V jeho středu se tyčí vysoká, takřka dvoutisícimetrová hora Toaca, kterou v obrozeneckých časech 19. století nazývali rumunští básníci "Starý král moldavských Karpat".

Ceauhlau je snad nejstrmější rumunské pohoří, a to už je co říci. Všechny výstupové cesty jsou vedeny svahy, jejichž sklon místy dosahuje 50 stupňů.

Konečně se v mlze začínají objevovat obrysy legendárních ceauhlauských skalních věží a zanedlouho stojíme před jedinou turistickou chatou v celých horách. Kupodivu tu mají i čaj, a tak zatímco se mlha zvolna protrhává, sušíme se u kachlových kamen. Když vyjdeme před chatu, abychom pokračovali v cestě, zůstaneme v úžasu stát. V hloubce pod námi je vidět základna, odkud jsme před 4 hodinami vyšli, a v dálce tušíme úzkou vápencovou Bicazskou soutěsku. Obzor z obou stran uzavírají bizarní ceauhlauské věže Piatra cu Apa.

Po planinách porostlých jen klečí a hebkými jalovci pomalu stoupáme k Toace, která už není daleko. Obcházíme horský kostelík a v blízkém prameni nabíráme výbornou vodu. S každým krokem se nám otevírají fantastické pohledy do strmých roklí a na skalní věže Virful Panaghia. Cesta je však pohodlná až k Toace, kde je pod horou primitivní meteorologická stanice. Od ní vede na skalnatou korunu "krále Moldávie" poničené dřevěné schodiště, protože hora je vedená jako přísná botanická rezervace. Nad vrcholem krouží hejno krkavců, ale vesele svítící slunce zahání chmurné myšlenky.

Napsal Petr Blahuš




BAHENNÍ SOPKY NOROIOSI


Foto: Stanislav Mikoláš

Při výbuchu sopky, podmořské či té na souši, vystupuje na zemský povrch zpravidla láva, tedy roztavená hornina. V případě vulkánů Noroiosi v Rumunsku je to však bahno. Tyto sopky jsou totiž bahenní. Rumunsko se svými přírodními a uměleckými výtvory řadí k nejbohatším státům Evropy. K ojedinělým divům, které mohou návštěvníci této balkánské země obdivovat, patří určitě tajuplné Karpaty, léčivé prameny, Dunajská delta, kláštery v Bukovině či středověká města a hrady v Sedmihradsku. Vzácné jsou i bahenní sopky nacházející se u města Buz˙au v Buz˙au Mountains, tedy v tzv. Karpatském lokti. Přesto je jejich existence v turistických průvodcích bohužel "utajena", a tak není divu, že je není lehké najít. Žádné ukazatele k nim nevedou, proto informace, že leží asi 30 kilometrů severozápadně od Buz˙au, je opravdu čistě orientační. Záchytným bodem je obec Policiori, kam dorazíte po ještě celkem slušné silnici. Odtud je však nutné počítat se ztíženými podmínkami. Prašná šotolinová komunikace, vedoucí k vytčenému cíli, dá vašemu dopravnímu prostředku hodně zabrat. Navíc tuto cestu používají i stáda krav či ovcí, a tak občas musíte i několik desítek minut počkat, než projdou. Samozřejmě romantika! Stejně jako mírně zvlněná krajina lemující silnici. Zmíněné panorama pak "dotvářejí" po okolí rozeseté těžební věže, dnes už notně zrezavělé. V minulosti se zde totiž těžila sůl. Pokračujeme v cestě, míjíme starý kamenný kříž, ukazatele k sopkám však stále žádné. Naštěstí v jednom ze servisních důlních středisek nám tamní hlídač poradil, kudy dál: "Musíte tudy, nahoru do stráně. Pak už to uvidíte." Vyběhli jsme vzhůru a před námi se rozprostřelo sopečné pole. Šedá plocha posetá několika desítkami stále činných vulkánů. Pohled na ně byl úchvatný. Při přechodu z travnaté louky na onu sopečnou plochu jsme měli určité obavy, nikdo se ale nemusí ničeho bát. Nikdo se nikam nepropadne a ani chrlené bahno, nahrazující zde lávu, vám neuškodí. Maximálně vás ušpiní. Krátery mají obvod 50-80 centimetrů a jednotlivé vulkanické kužely ční v některých případech do výšky pěti až sedmi metrů. Celé místo je vyprahlé a působí mrtvolným dojmem. A také je slané. Jedinou známkou života je tady, kromě neustálého bublání bahna v kráterech, unikátní trnitý keř Nitraria Schoberi, který v těchto nehostinných místech přežívá. Tento druh je vysoký jeden až dva metry a objevil ho rumunský vědec Dimitrie Brandza. Kromě Rumunska pak roste i v solných stepích jižního Ruska, Sibiře, Malé Asie a Mongolska. Plody tohoto keře, resp. odvar z nich, pak právě mongolským národům slouží za pokrm. Naše hlavní pozornost je ale pochopitelně zaměřena na ony zvláštní sopky, v nichž bahno prakticky neustále probublává. Měl jsem touhu sáhnout si dovnitř, zda je bahno horké, či nikoli. Strach z toho, že se opařím, byl velký, přesto jsem se nakonec odhodlal. Obavy byly naštěstí zbytečné. Šedá hmota v kráteru připomínající vroucí špinavou vodu, je totiž studená. Avšak v okamžiku, kdy se uzavřený kužel protrhl a bahno se začalo valit ven, jsme raději utekli pryč. Existence vulkánů Noroiosi je známá už od pravěku, a přestože sopky samotné nejsou nebezpečné, místo, kde se nacházejí, bylo vždy epicentrem všech zemětřesení v Rumunsku. Ovšem mnohem hůře se stále chovají lidé, jejichž přítomnost je i přes malou propagaci tohoto přírodního unikátu a nesnadný přístup k němu více než zřetelná. Plastové láhve se do sopečných kráterů samy nedostanou...

Napsal Robert Mikoláš, ČRo1
říjen 2001
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group