ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Samá zlá znamení

Tom a já odrážíme na loďce – curiary – od přístavu yek’wanské osady Wukuyadinňa. Mladý náčelník Edacumadi sedí na zádi u motoru. Máme za sebou deset dní antropologického výzkumu, dlouhých rozhovorů se stařešinou Sedewanadim, který nám vyprávěl o dějinách svého rodu od války s indiány Yanomamo před šedesáti lety až po založení této osady v roce 1987, ale i o zlém šamanovi piaché nad vodopády, který víc zabíjí než léčí. Dozvěděli jsme se, jak působí halucinogenní narkotikum yopo a jak se pozvolna rozpadá zdejší indiánská komunita, protože řada indiánů podléhá lákadlům „bílé“ civilizace. Mluvili jsme ale také o hvězdách a kosmu. Teď musíme odjet. Za pár dní se máme sejít v Dedemay (Domě netopýra) na Río Tábaro s ostatními členy expedice.

Všichni tu připravujeme studii pro budoucí výzkum biodiverzity (biologické rozmanitosti) deštných pralesů v této části Amazonie. Má přispět k ochraně životního prostředí indiánů a tím k záchraně amazonských pralesů. Proto s ním Yek’wanové souhlasili. Je to jejich území a jen oni rozhodují, co se tu bude dít.

Projíždíme první peřeje na levém přítoku řeky Caury. Na Río Nicharé stojí na jednom z ostrovů naše česko-indiánská základna Washadi, dvě spojené chýše – churuaty, mistrná ukázka zdejší architektury. Je klid. Kolem jen panenský deštný prales s nehorázně skřehotajícími hejny papoušků a opic, podél břehů svítí bílé volavky, občas se objeví čápi nesidi se širokými a placatými zobáky a svá mokrá křídla si ve slunci suší černí kormoráni. Co chvíli prší. Vody jsou jako v Orinoku a Amazonce tmavě hnědé.

První zlé znamení

Asi po čtyřech hodinách přichází soutok s Río Tábaro. Barva vody se náhle změní na tmavě černou, přesto průhlednou. Opět se zatáhne. Je tak nějak ponuro. Objíždíme jednu z mnoha pláží. Na okraji stojí volavka s hrdě vztyčenou hlavou na prohnutém krku, ale o kus dál leží další, mrtvá. Tom na přídi, duchovně založený sociolog, na ni ukazuje a mně je hned jasné, co řekne. Už jsem ho nestihl zastavit:

„Podívej, Atapano, to je zlé znamení!“

„Tome, proč to vyslovuješ! Přivoláš neštěstí.“

Za deset minut přirážíme k obnaženým kořenům vysokých stromů bahnitého přístaviště Dedemay. Naši zřejmě přijeli už včera, všude jsou hamaky s moskytiérami a batohy. Na ohništi vyuzení ptáci paujilové, asi výsledek včerejšího lovu. Konečně budeme mít nějaké maso, v osadě jsme žili spíše jako vegetariáni. Vynášíme z loďky naše vybavení a ještě se vracíme pro pár maličkostí. Tom vstupuje na vratkou curiaru s mačetou v ruce. Uklouzne a spadne na ni celou váhou těla. Okamžitě se objevil proud krve.

Na Tomově pravé ruce se šklebí nepříjemně velká a hluboká rána, jakoby odřezávající palec. Co s takovým zraněním teď a tady, uprostřed pralesa?

„Nech tu krev vytékat, ať se rána pročistí,“ radím v prvním okamžiku dost hloupě ve snaze trochu zlehčit situaci. K nejbližší nemocnici v Ciudad Bolívar je totiž několikadenní cesta. Ta rána se musí zašít, jinak uprostřed vlhkého pralesa hrozí otrava a dál..., raději nedomyslet. Ani uprostřed civilizace není takovéto zranění legrace. Mrazí nás.

Pak jsem si vzpomněl, že zdejší náčelník nemá moc rád šamany, neboť zná jen ty zlé, a věří spíše naší medicíně. Navíc je velmi schopný a my ho vybavili několika chirurgickými nástroji a léky. Také se mi okamžitě vybaví jeho vyprávění, jak loni zachránil tři Yek’wany kousnuté prudce jedovatým hadem mapanaré tím, že jim stáhl nohy obinadlem, rozřízl kousnutí a stříkačkou vysál krev i s jedem. Pak jim vpíchl kalcium a anastetikum.

Edacumadi okamžitě souhlasí s tím, že nám pomůže, a beze slova vytahuje desinfekci a nástroje. Vytvořil si malý sterilní chirurgický stůl, vybral jednu šicí jehlu a navlékl niť.

Tom se drží skvěle a jen všechny přesvědčuje, že vinu na jeho zranění má zlé znamení a jeho pověrčivost. „Ještě zbývá kousek rány, neuděláš ještě jeden steh?“ ptám se indiánského chirurga, který na ráně udělal už šest uzlů. „Ne, ta rána musí také dýchat,“ odpovídá a mně je jasné, že ví, o čem mluví.

Noční lov kajmanů

Zanedlouho přijíždí další část našeho týmu – zoologická skupina vedená Jorgem Rayou. Ani je neprovázelo štěstí. Neustálé deště je vyhnaly vysoko proti proudu Río Nicharé a Río Icutú. Nachytali sice kajmany, ale menší než loni, a ryb nalovili pro výzkum jen asi padesát druhů. Chtěli jich mít sto, jak se to podařilo Američanům před pěti lety. Ale deštivé počasí udělalo své.

Ichtyolog Olda ale společně s Jorgem Rayou v jedné zátoce objevili elektrického úhoře, vlastně paúhoře. Byl zalezlý v dutém stromě. Olda se k němu potopil. „Takový zážitek jsem opravdu nečekal,“ popisoval pak setkání, při kterém se zvláštnímu tvorovi díval přímo do očí.

„Alespoň opravíme mapu říčních toků, kterou Američané udělali,“ říká Juanita. „Zdá se, že naše měření mají poněkud jiné výsledky.“ Náčelník Edacumadi má mapu zachycující celé území Yek’wanů, které jim, jak věří, v pradávnu věnoval mytický Kuyujani.

A pak se Jorge Raya svěří s další potíží: „Bohužel se nám letos podařilo chytit a měřit jen kajmany brýlové, mnohem větší a vzácnější kajmani klínohlaví se letos neukázali. Snad příště.“ Raya získal své jméno od indiánů za profesionální chytání nejen kajmanů, ale i říčních rejnoků raya s jedovatým bodcem.

V noci zkoušíme na rozloučenou ještě poslední společný lov. Je osm, tma jako v ranci. „Chci chytit osmimetrového kajmana,“ křičí Jorge Raya svou proslulou španělštinou a všichni indiáni Yek’wana se chechtají, berou to jako vtip.

Tiše se suneme po proudu dolů. Motor nahodíme jen občas. Čelní svítilny pročesávají zarostlé břehy. Občas zazáří červenavé ohýnky kajmaních očí. Osvítíme jednoho a ten je ve vodě jako paralyzován. Jorge Raya sklouzne z lodi do vody mezi kajmany a nakonec se podaří vyhlédnutého plaza chytit do ocelové smyčky. Za chvíli se houpe ve vzduchu a kvičí. Raya jej chytne za krk, vyndá ze smyčky, začne měřit a zkoumat, zda se jedná o samce či samičku. Vše se děje velmi rychle. Ukazováčkem vjede do malé dírky na břiše a vymáčkne buď malinkatý penis nebo ještě menší klitoris.

„Chceš si ho, Atapano, pochovat?“ ptá se mě. Je to báječný pocit mít pod rukou otevřená kusadla s jehličkami zubů, které jen čekají, až sklapnou.

Náhle Jorgemu kajman vyklouzne z ruky do lodi. Všichni vyhazují nohy do výšky a řvou smíchy, plaz pod námi prosviští všech dvanáct metrů od přídě k zádi a zmizí ve vodě. Mám podezření, že to Jorge udělal schválně.

„Indiáni by si nejdříve měli při lovu kajmanů ověřit, zda se jedná o samičku či samce, samiček je mnohem méně,“ upozorňuje pak Raya. „Samce ať klidně snědí, ale samičky by měli chránit, jinak se stavy těchto plazů neudrží.“ Kajmani přitom znamenají důležitou složku potravy.

Kajmanů jsme tu noc chytili a změřili deset. „Tohle není kajman, ale mata mata,“ vykřikl najednou radostně Raya. „Znám je jen z naší zoo, v přírodě ji vidím poprvé.“ Obludně vypadající želva putuje na dno lodi a noc stráví v pytlíku. Ráno si ji prohlížíme a fotíme. Ukazuje se a předvádí bez bázně, jako by byla na módním molu.

Zvláštní setkání

Převážná část party se balí a odjíždí. Zůstáváme sami s Oldou, Juanitou, Robertem a náčelníkem Edacumadim. Musíme tu přežít do dalšího týdne, na kdy jsem nahlásil, že v osadě Wukuyadinňa slavnostně podepíšeme naši dohodu o spolupráci. Ústní úmluva totiž přestala platit vloni, kdy k indiánům díky naší misi bohužel přijel i jeden vychytralý cestovatel, který chtěl vytěžit ze své cesty maximum. Fotil a točil, nasliboval hory doly, a zmizel. Také tvrdil, že chce hledat lék na AIDS. Svým jednáním rozzlobil všechny náčelníky z padesáti dvou yek’wanských komunit, kteří pak zakázali jakékoliv další výzkumy. Souhlasí totiž jen s tím, co přináší užitek jim. Okolní svět je nezajímá, už kvůli němu ztratili v minulosti dost. Nakonec se nám podařilo alespoň dohodnout, že smlouvu o výzkumu uzavřeme písemně, protože tak se dá lépe kontrolovat.

Poslední den vyjíždíme na mohutné peřeje. Vyhublý Roberto, Yek’wana, seskakuje odvážně do proudu mezi kluzké kameny, vodu až po krk, a tlačí loď správným směrem. Voda je průzračná a indiáni loví ryby. Edacumadi nakonec zajede do zátoky malého přítoku. Chvíli hledáme ve vodě ryby, když náhle z podvodního houští a spleti kořenů pomalu a majestátně vyjede obrovský elektrický úhoř. Jsme jako elektrizovaní jeho velkou hlavou s průzory jakýchsi senzorů, odkud vysílá své elektrické výboje. A další. A další... Doslova se pod námi ukazují, vyjíždějí zpod kořenů a zase zajíždějí, někteří podjedou pod naší lodí, stačí se jen mírně sehnout a pohladit je. Výboj paúhoře ale může mít i sílu 600 voltů. Jaké je tohle znamení? Dobré, či varovné?

„Znám ženu,“ vypráví Edacumadi, „které úhoř nic neudělal, a viděl jsem to na vlastní oči.“ Někteří indiáni mají zajímavé schopnosti, takže proč ne, ale Olda jako vědec protestuje.

Další zlé znamení

K večeru ještě jedeme na soutok naší řeky s Nicharé. Indiáni tu nachytají velké šedivé piraně caribe a morocoto s červeným bříškem pro naši večeři. Nad námi si to tiše plachtí orlovec. Stmívá se a zase začíná pršet. Obloha je temná, přímo zlověstná. Zase projíždíme kolem pláže, kde ležela mrtvá volavka.

„Když je někdo pověrčivý jako Tom či já, tak ho ta pověrčivost dožene, že?“ říkám Edacumadimu.

„My tomu také věříme, jako věříme na vodní a lesní zlé duchy, na zarostlé a divoké pralesní lidi…,“ přiznává mladý náčelník, i když je to člověk již výrazně ovlivněný naším racionálním světem.

„Jaké lidi?“

„Nu, jsou to orosa.“

„To jsou mysteria, či co?“

„Ne, divocí zlí lidé žijící hluboko v lese. Občas je někdo z nás potká. Například Simon, syn Cypriána, který s otcem založil naši osadu, potkal orosu právě zde. Šel chvíli za ním, ale pak se mu proměnil v mravenečníka. Můj otec zase orosu viděl před mnoha lety na horním toku Icutú. Jeden muž z jeho skupiny našel hluboko v lese nádherný pomerančový háj. Chtěl tam ostatní přivést, když tu se náhle objevila zarostlá, divoce vyhlížející postava. Měli tenkrát už pušky, tak začali střílet, ale stvoření proti nim běželo dál. Strachy utekli na loď a rychle odpluli.“

Poslouchám ho a vybavují se mi indiánské mýty o podobných postavách, některé se mění i na mravenečníky. Především ti jsou v mýtech krvelační a člověku nebezpeční. Mýty a realita se u indiánů prolínají, mýty jsou pro ně skutečnost, a kdo s nimi žije pár let v džungli, začne také věřit.

Ležíme v hamakách pod děravou střechou. Náhle se ozve strašná rána. Náčelník instinktivně odskočil a na jeho místo dopadá těžký trám ze střechy. „Termiti překousali liány připevňující trám,“ suše konstatuje Roberto, ale stařešina Sedewanadi to po našem návratu vidí jinak: „To je zlé znamení!“ Stařešinovo slovo je vážené, a tak se indiáni rozhodnou, že dům už nebudou opravovat a nevrátí se tam. Postaví pro jistotu nový na opačném břehu. Zlá znamení tu mají svou důležitost. Kdo ví, co všechna, která nás provázela, znamenají...

Bylo jich opravdu moc na jednu cestu. I když se ruka Tomovi nakonec zahojila, divný pocit z výpravy zůstal. Stařešina jako by to tušil, a tak nás ještě před naším odjezdem pozval, abychom příště raději přijeli do jeho rodného Cacurí na Río Alto Ventuari pod bájnou Sarisariňamou. Žije zde snad poslední dobrý šaman Yek’wanů – huuway Francisquito, strýc jeho manželky.

„Svoji sílu získal od prvního šamana Yek’wanů Medaatya, který se tajným znalostem naučil od Wanadiho, našeho Stvořitele. Také on musel při své iniciaci symbolicky umřít pitím posvátné červené ayuuky a modré kaachi, rostlin dávajících porozumět budoucnosti. Tehdy jeho duše umírá a letí se setkat s Wanadim, ale o tom ať ti vypráví raději on sám…“
červenec - srpen 2006
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group