ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Zvláštní zvyky Miaů

Ženy nás začínají k pití pobízet poněkud agresivněji, až mi nakonec jedna drží ruce za zády, druhá hlavu a třetí mi lije z čajové konvice do krku čirou kořalku. Několik stařenek začíná bušit do rytmu dřevěnými stoličkami a ostatní divoce tancují. Muži vše rozpačitě sledují.

Miaové, zástupci nejpočetnějšího a nejbarevnějšího národa v čínské provincii Kuej-čou, kam cizinci nesměli až do roku 1987, pijí rádi a hodně. Vesnická kořalka je zásadně domácí výroby, pálená z rýže, kukuřice nebo brambor. Každá vesnice má své pijácké rituály a liší se kraj od kraje, stejně jako sami Miaové. V některých vesnicích například hosty ocejchují červeným barvivem na tvář po vypití každých dvou sklenek, aby byla vidět štědrost hostitele. V kraji kolem města Langde se zase první přípitky pijí z buvolích rohů. Jinde hostům na rozloučenou začerňují tváře sazemi.

Takové rozverné pitky jsou ale spíše výjimkou na konci sezony, zbytek roku lidé pracují každý den od východu slunce do jeho západu, především na rýžových polích.

Miaové si i přes kulturní revoluci, která v Číně smetla kdeco včetně různých tradic a obyčejů, své zvyky dokázali udržet. Ostatně proti útlaku se bouřili vždy.

Dodnes není jasné, odkud původně přišli. Do hor byli vyhnáni agresivnějšími Číňany z úrodných údolí. Je možné, že byli prvními osadníky kolem Žluté řeky, kde začali budovat dnes tak rozšířená terasovitá pole, aby se dala v kopcovitém terénu pěstovat rýže.

Pověst vypráví, že se zrodili z vajíček motýla. Ten vyletěl z javoru, proto je tento strom dodnes posvátný a nesmí se tu kácet. Zplodil dvanáct vajíček, o která se staral mytický pták Čiju. Z nich se za několik let narodil buvol, muž jménem Čiang Jang, drak, had, slon, tygr, bůh hromu a další postavy zastupující katastrofy, přírodní neštěstí a duchy. Ti všichni přežívají dodnes hlavně na vyšívaných vzorech šatů Miaů.

Trochu jiný drak

Drak Miaů je jiný než čínský a leccos tak o zdejších obyvatelích vypovídá. Vypadá přátelsky a laskavě, protože Miaové věří, že drak je hodný bůh, který lidem pomáhá. Jing Long Song, jeden z mýtů Miaů, říká, že bez pomoci vodního draka třeba nelze chovat slepice a prasata, nedorostou do potřebné velikosti. Díky drakovi mají Miaové dostatek jídla a oblečení, rodiny prosperují a deště vyživují jejich pole.

První zobrazení se objevilo už v dávných dobách, kdy lidé lovili, uctívali přírodu a vysvětlovali si její podivné úkazy. Z hromů, blesků a hadů na cestách po prudkých deštích měli Miaové hrůzu a vše přisuzovali nadpřirozené dračí síle. Zpodobnění draka je tak různé. Může být s hlavou krávy, tělem hada, hmyzíma nohama, rybím ocasem... V mýtu Jing Long Song se objevuje dvanáct různých druhů vodních draků a dvanáct podob draků pozemních. Zvláštní je drak s lidskou hlavou. Podle pověsti kdysi jednomu starému muži kdosi předpověděl, že se po smrti v hrobě převtělí v draka. Rodina byla po pohřbu příliš nedočkavá a otevřela hrobku dřív, než se proměna dokončila. V hrobě leželo dračí tělo s hlavou starého muže. Miaové stále věří, že se lidské bytosti mohou po smrti přeměnit v draky. Znamená to usmíření s bohy a taková událost pak přinese potomkům nebožtíka štěstí a přízeň nebes.

Dobří a zlí duchové

Miaové dodnes věří v mýty a dobré a zlé duchy. Jejich život tak z velké části ovládají šamani a rituály, jimiž se duchům brání. U vstupu do mnoha vesnic proto stojí svatyně z falických kamenů, bylinky nebo pruhy bílého papíru visí na dveřích i na okrajích polí. Vodní prameny se pak často zdobí papírovými květinami na uvítanou vodním duchům.

I když byl šamanismus za kulturní revoluce Mao Ce-tunga zakázán, stejně jako náboženské rituály, téměř každá vesnice Miaů šamana má. Pomáhá nemocným, dohlíží na pohřby. Vykonává oběti na usmíření duchů při vážnějších potížích. Ochranné bylinky s krví obětovaných zvířat a smíchané s alkoholem se nanesou na schody před domem, což má zaplašit špatné duchy. Po obřadu pak rodina šamana pozve, aby zabité zvíře – kuře, prase nebo psa – snědl, čímž mu částečně zaplatí. Práce šamana tu není příliš výnosná. Ale dnes už alespoň nemusí své řemeslo tajit.

Nevěrné manželky

Miaové jsou v Kuej-čou rozděleni do dvanácti větších klanů, každý má své jméno, což je pak jakési příjmení jeho příslušníků. K němu dostává křestní jméno. Sňatky mezi členy klanu jsou zakázány.

Většina mladých už se bere podobně jako v ostatní Číně podle svého uvážení, ale v odlehlých vesnicích a konzervativních rodinách dodnes panuje tradice domluvených sňatků. Až do roku 1949, tedy do vzniku Čínské lidové republiky, bylo domlouvání sňatků běžné a nevěsty se dokonce kupovaly. Rodiče své dcery prodávali mužům, které dívky často ani neznaly a nechtěly. Výsledek byl často katastrofální. Nevěsta nezřídka od svého manžela utíkala a stýkala se s milencem, kterého si nemohla vzít. Frustrovaný manžel pak zpravidla svolal vesnickou radu starších a ženiny rodiče a začalo dlouhé vyjednávání o odškodném. Manžel sice předstíral, že chce ženu zpět, ale ve skutečnosti se jí rád zbavil. Otec nevěsty se zase vztekal, že se ženou bylo špatně nakládáno, proto utekla, aby nemusel vrátit peníze, které rodina stejně už utratila. Spor se potom často protáhl na několik dní. Vesnická rada pak někdy rozhodla, aby ženin milenec manželovi peníze splatil a vzal si ženu sám. Před čínské úřady se tyto konflikty dostaly málokdy, pouze v případě, že spor skončil násilnými boji nebo někdy i vraždou.

Stříbro a rohy

O svátcích se dívky Miaů zdobí stříbrnými ozdobami – těžkými náhrdelníky, prsteny, pásy, náušnicemi a zejména čelenkami se dvěma dlouhými rohy. Symbolizují rohy buvola, který je posvátným zvířetem Miaů. Někdy jsou rohy ještě vyzdobeny motivy dvou draků hrajících si s perlou, což je ale čínský prvek. Stříbro je pro toto etnikum symbolem krásy, bohatství a ušlechtilosti. Stříbrné šperky se začaly vyrábět za vlády čínské dynastie Ming (1368–1644). Předtím se zřejmě používala měď.

Většina rodin sbírá šperky pro své dcery, a to od jejich narození. Mají totiž jednou v budoucnu ukazovat bohatství a krásu potenciálních nevěst. Celá tradiční souprava nejbohatších pak váží asi patnáct kilogramů. Čím více stříbra žena nosí, tím větší je prestiž rodiny. Cena náhrdelníku často představuje měsíční příjem bohatšího farmáře. Chudší rodiny dávají svým dcerám část sbírky, šperky se pak dědí z generace na další. Miaové stříbro kupují od obchodníků, zpravidla v podobně stříbrných mincí, které potom roztaví.

Své šperky si nevěsta obléká hlavně v první svatební den. Představují bohatství, které jí zůstane po celý život. Od rodiny pak dostane ještě další dárky, jako pár kuřat, aby si zachovala částečnou nezávislost na manželovi prodejem vajec a masa. Miaové si udržují značnou sexuální svobodu a po svatbě, než se nastěhuje nastálo k manželovi, se žena dokonce může stýkat i s jinými muži. Prvorozené dítě tak nemá právo dědit rodinný majetek.

Bouřlivé pohřby

Stejně jako se liší Miaové podle kraje, kde žijí, liší se i jejich pohřební zvyky. Na jihovýchodě Kuej-čou kolem města Kaili se smrt ohlašuje prskavkami a dělobuchy. Ženy si dodnes na vesnicích šijí posmrtné šaty, na kterých se knoflíky zapínají opačně, než je běžné za jejich života. Stejně tak se mužům váže turban na druhou stranu. Rakev se vystaví v předsíni nebo před domem vždy v pravém úhlu k domu, stejně jako se později ukládá do hrobu.

Pohřeb je jako všude jinde na světě i tady nákladnou záležitostí. U zesnulého pak nejméně dva dny pobývá šaman, aby ho v pořádku zavedl k předkům. Do rakve mrtvý dostane boty, aby mu na dlouhé cestě pomohly. Miaové věří, že mají tři duše a každá putuje po smrti na jiné místo. První do hrobu, druhá, pokud člověk zemře stářím, se vrátí do vesnice a pomáhá pozůstalým. Třetí odejde k předkům.

Tělo musí být pohřbeno v příznivý den, zpravidla třetí, pátý nebo sedmý den po smrti. Tečou hektolitry alkoholu. Ženám, které zemřely při porodu, dětem a těm, kteří zemřeli při nehodách, je určena kremace, šaman pak jejich třetí duši neukazuje cestu do vzdálené domoviny, protože věří, že se z ní stane zlý duch, který bloudí vesnicí.

Zakázané opium

Zvyk, který se Miaům na rozdíl od jiných nepodařilo udržet, bylo pěstování opia. Kdysi ho měl na polích každý farmář, kouřili je téměř všichni obyvatelé horských vesnic. Makovice se zpravidla pěstovaly po sklizni rýže. Na droze byly závislé celé generace vesničanů a lidé často ani neměli co jíst. Matky vyfukovaly opiový kouř na svá novorozeňata, protože věřily, že je to posílí. Někdy se opium užívalo i jako univerzální platidlo nebo jako součást svatebního věna. V padesátých letech bylo zakázáno a makovice vystřídaly na polích řepka a tabák.

 

 

Miaové

l Jsou největší etnickou skupinou v jihozápadní Číně. V sedmi zdejších provinciích jich žije přes sedm milionů.

l Antropologové je pojmenovali podle jejich vzhledu (různé šaty a účesy) jako Květinové, Černé, Červené, Bílé, Hřebenové (podle hřebenů ve vlasech žen) a tak podobně.

l Do dnešní provincie Kuej-čou se zřejmě dostali za dynastií Čchin a Chan, vládnoucích mezi lety 221 př. n. l. do 220 n. l.

l Žijí především v dřevěných domech. Stavba se neobejde bez náboženských rituálů a dodržování určitých pravidel, aby budova nebyla postavena na nešťastném místě a nerozhněvala zlé duchy.

l Každá vesnice má náčelníka, ale v každé vesnici je také zástupce komunistické strany, který musí být přizván k závažnějším případům života vesnice.

l Téměř každá vesnice má základní školu, v chudších oblastech ale málokdy chodí do školy dívky.

l Na rozdíl od represí vůči Tibeťanům a ujgurským muslimům se měli Miaové paradoxně lépe za komunistů než předtím. Komunisté rozdělili půdu mezi rolníky. Politika vůči etnikům byla vedena tak, aby pekingská vláda získala jejich podporu, což přinášelo určité výhody (více než jedno povolené dítě, lepší kritéria při přijetí na vysokou školu apod.). Dnes se tak příslušníci různých etnik nebojí hlásit ke svému původu.
červenec - srpen 2006
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group