ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

KDO S ČÍM ZACHÁZÍ

 

Autor: Petr Blahuš

"Spatřila jsem hraběte ležícího v bedně na hlíně, která ho pádem bedny na zem zčásti zasypala. Byl na smrt bledý jako vosková figurína a rudé oči mu plály příšerným vítězným pohledem, jejž jsem znala tuze dobře... Vtom okamžiku se kmitl bleskem Jonathanův nůž. Zděsila jsem se, když jedním rázem prořízl hraběti hrdlo. Vtom již páně Morrisův velký tesák vnořil se mu do srdce. Tu se stal div: před našima očima, nežli jsme téměř mohli vydechnout, rozpadlo se celé tělo v prach a zmizelo nám z očí. Hrad Dracula stál nyní proti rudé obloze a každý kámen jeho rozpadávající se stavby se odrážel v zapadajícím slunci..."

 



Freska je vyobrazením hraběte Draculy na jeho rodném domě v Sighisioaře, který je pod patronátem UNESCO.
Foto: Štěpán Mikoláš

Hrabě Dracula, ačkoliv to bude pro většinu lidí velkým překvapením, skutečně existoval. Jmenoval se Vlad III. - Tepes (Narážeč - podle své úchylné záliby v popravách narážením na záměrně ztupělý kůl), narodil se roku 1431 v Sighisoaře. Jeho nelichotivá přezdívka Dracula vznikla původně lidovým zkomolením titulu "dracon", nosič korouhve s drakem, což byla pocta udělená podle starobylého zvyku císařem Zikmundem Draculovu otci za statečnost v boji. Postupem času si Valaši slovo "dracon" zaměnili na "dracul", což v rumunštině znamená ďábel a lépe odpovídá charakteru svého nositele. Koncovka "a" vyjadřovala ve středověkém Valašsku šlechtické postavení asi jako francouzské "de" nebo německé "von".

Památek na Draculův život se dodnes v Rumunsku dá najít celá řada. Ve městě Tirgovišti se dosud zachovala část jeho hradu, obrovská věž Chindia, kde vojvoda zřídil vězení. Pod vápencovými srázy Piatra Crailui (Králův kámen) stojí jeho letní sídlo Bran, jeden z mála zachovalých rumunských hradů. V Sighisoaře se dochoval dům, kde se podle pověsti narodil, a pod svahy Transylvánských Alp stojí na skále vysoko nad řekou Arges zbytky jeho sídelního hradu Poenari, dobytého roku 1462 Turky.

Vojvoda Vlad III. - Dracula se nesmazatelným způsobem zapsal do dějin jihovýchodní Evropy. V polovině 15. století bylo Valašsko pod silným vlivem Osmanské říše. Pod tlakem sultána Mehmeda byli Valaši dokonce nuceni přemístit své hlavní město z dobře chráněného sídla Curtea de Argeş na svazích Karpat do těžko hájitelné Dunajské nížiny. Zakládací listina z 20. září 1459 je tak první historická zmínka o hlavním městě Bukurešti. To však už bylo na Vlada příliš, a tak záhy odmítl platit Turkům vazalský tribut, což dal najevo tím, že nechal přibýt sultánovým vyslancům fezy na hlavy. Výsledkem takové dramatické audience mohla být samozřejmě jen válka. Dracula vytáhl proti obrovskému tureckému vojsku, čítajícímu tehdy neuvěřitelných 250 000 mužů, se svým malým vojskem. Jeho taktika se nápadně podobala partyzánské gerile, což umožňoval jak terén, vyhovující nečekaným útokům ze zálohy na zásobovací konvoje, tak vesměs jízdní valašské vojsko. Dalším, velmi důležitým faktorem byl děs, který u Turků Draculovo jméno šířilo. Naprosto oprávněně, protože u něho se jedná o výjimečný případ, kdy románová podoba, byť velmi záporná, zdaleka nedosahuje "kvalit" předlohy. Dracula totiž nebral zajatce. Při jednom přepadu napočítali pečliví kronikáři 23 809 uťatých tureckých hlav (a k tomu odpovídající počet uřezaných nosů a uší). Turecké posily při ofenzivě proti Tirgovišti musely pochodovat značně deprimujícím špalírem desetitisíců krajanů naražených na kůly.

Přesto se nakonec potvrdila oprávněnost přísloví, že "Bůh vždy přeje silnějším plukům", a Dracula byl poražen. Jeho hrad Poenari byl dobyt a jemu se jen zázrakem podařilo uniknout. Uchýlil se do Uher, ale král Matyáš Korvín ho dal uvěznit. Po 12 letech vězení, která si podle kronikářů vojvoda krátil jen každodenním napichováním dodávaných krys na špejle, byl Dracula z politických důvodů propuštěn a znovu se ujal vlády ve své zemi. A opět se po jeho knížectví rozléhal křik nešťastníků, kteří se mu jakkoliv znelíbili a zaplatili za to strašnou smrtí na kůlu. Svého snu, absolutně samostatného knížectví, se totiž Dracula nevzdal. Jeho šťastná hvězda zapadla v listopadu 1476, kdy byl obklíčen tureckou armádou v bažinách u Bukurešti a zabit kopím. Jiná verze praví, že mu najatý vrah zezadu usekl hlavu. Tu, zakonzervovanou v medu, poslali sultánovi na důkaz vítězství, a ten ji nechal vystavit na cařihradských hradbách. Bezhlavé tělo bylo pohřbeno v monastýru na ostrůvku Snagov uprostřed stejnojmenného jezera. A to byl náš cíl.


Pohled na nádvoří Draculova hradu Bran.
Foto: Michal Novotný

Cestování po Rumunsku v místech, kde nejezdí vlaky, je dost problematické. Autobusové spojení je natolik chaotické, že o něm mnohdy nevědí ani místní, vlastním vozem by jel do Rumunska leda tak blázen a autostop je nejistý. Z toho důvodu byl ještě donedávna Snagov těžko dostupný. V dobách Ceauşescova režimu byl sice na břehu jezera vybudován velký rekreační areál pro obyvatele hlavního města, ale doba a ceny se změnily. Dnes je komplex prakticky nevyužívaný, protože benzin je drahý a vlak do Snagova jezdí jen jednou denně. Půjčovna lodiček však stále fungovala. Zaplatili jsme v přepočtu 10 marek za loď na hodinu a odrazili od břehu. Asi kilometr od kotviště, zhruba v polovině jako banán protáhlého jezera, ležel náš cíl, jinak nedostupný ostrov Snagov. Veslovali jsme jako o život. Obepluli jsme zalesněný výběžek, obsypaný rybáři (jezero je vyhlášeným rybářským rájem) a už jsme uviděli nad mohutnými stromy vyčnívat věžičky monastýru. Kousek vlevo bylo vidět rezidenci rumunského prezidenta. Nebylo pochyb, je to on. "Kurz přímý, plnou parou vpřed," zavelel největší nedočkavec Robert, ale nebylo třeba pobízet. Ačkoliv nikdo z nás na strašidla nevěřil a také se mu později nestalo, že by cítil nad Draculovým hrobem nějaké zvláštní chvění, jak o tom nedávno v jednom deníku psala pravděpodobně halucinogenními drogami omámená česká okultistka, genius loci nás hnalo vpřed.

Monastýr na ostrově Snagov byl postaven již v 15. století. Jeho dnešní podoba pochází z nákladné přestavby vojvody Mihney cel R^au a dalších valašských vládců v 16. století. V současnosti je klášter, vedený na seznamu UNESCO, již 15 let opravován a většina jeho fresek je schována za lešením. Místo, kde je pohřbený hrabě Vlad III. Tepes, je však pietně uklizeno. Hrobka je označena prostým náhrobkem a jeho zarámovaným obrazem. Podle pověsti byl pohřben uprostřed kostela, aby každý věřící při návštěvě chrámu musel překročit jeho hrob a převzít na sebe jeden z jeho hříchů.

V roce 1931 byl na ostrově Snagov a v monastýru proveden rozsáhlý archeologický průzkum, který přinesl dost děsivý nález velkého množství koster, pohřbených v naprosto nezvyklé svislé poloze. Pravděpodobně se jednalo o pobité bojovníky knížecí družiny, popravené obligátním způsobem naražením na kůl. Při této příležitosti byl i komisionálně otevřen Draculův hrob. K obecnému překvapení v něm však byly údajně nalezeny jen zvířecí kosti a stará keramika. Naopak, při otevření dalšího hrobu u zvonice, která je postavena mimo monastýr, byly nalezeny lidské kosti zahalené ve zbytcích drahé červené hedvábné látky a několik šperků s Draculovým znakem, jež byly převezeny do bukurešťského muzea. Zkoumání nalezených předmětů je dnes však už nemožné, protože v neklidných dobách druhé světové války zmizely. Podle některých odborníků je ale možné, že skutečný vojvodův hrob leží opravdu pod náhrobkem poblíž chrámového prahu, protože jejich předchůdci údajně nalétli na dost průhledný a už dávno používaný trik ukrytí skutečného hrobu pod hrobem fingovaným.

Kdo ví, kde je slavný Rumun nakonec skutečně pohřben. Pravdu se asi jen tak nedozvíme, protože současné Rumunsko zmítané hospodářskou krizí má teď jiné starosti, než investovat nemalé sumy do pátrání po své historii. A to je špatné, protože jak už řekl Cicero: "Kdo nezná svoji minulost, je odsouzen ji prožít znovu."

Napsal Petr Blahuš




TAJEMNÝ HRAD V KARPATECH


Foto: Michal Novotný

"Vítám vás, já jsem Dracula." Takto vítá návštěvníky svého tajemného hradu v Karpatech legendární kníže ve slavném filmu Francise Forda Coppoly, natočeném podle knihy irského spisovatele Brama Stokera. Podle této literární předlohy žil Dracula ve svém paláci postaveném v průsmyku Borgo, nedaleko města Bistrice. Právě tam se proto dnes vozí turisté za zaručeně krvelačnou atrakcí. Kde však Dracula skutečně pobýval? Stopy nejčastěji vedou na hrad Bran nedaleko Brašova. Jedná se o skutečný "tajemný hrad v Karpatech" viditelný už z dálky.

Když jsem po vystoupání schodů vedoucích ke hradu procházel vstupní místností na malé nádvoří, trochu mne, přiznám se, mrazilo v zádech. Podobný pocit jsem měl už chvíli předtím, když jsem Bran poprvé spatřil. Stál jsem u obce Predelut, obklopen vrcholky Karpat, a v dálce se z mlhy nořily čtyři věže legendárního hradu. Každá z nich označuje jednu světovou stranu, snad aby náhodný poutník věděl, kam má jít. Málokdo však prý zdi tajemného sídla dobrovolně opustil. Hned na zmíněném nádvoří, obklopeném vysokými zdmi, stála studna, která opět dle legend vede k podzemním skrýším. Podobné zkazky se tradují i o hradním sklepení, kde měl Dracula zabíjet mladé ženy a koupat se v jejich krvi. Raději jsem se tedy vydal vzhůru do jednotlivých pokojů. Jedna místnost střídala druhou, málokdy ve stejné úrovni, všechny byly spojené úzkými chodbami, chodbičkami a schodišti, někdy prudce stoupajícími a vytesanými ve skále. A osvětlení? Pochopitelně ponuré. Až na pokoje upravené pro rumunskou královskou rodinu, která v první polovině 20. století Bran obývala. Je to prostě jeden velký labyrint, rozsáhlé bludiště. Kdo se v něm nevyzná, nenajde cestu ven.

Náhlé bouchnutí dveří mě vylekalo, ale byla to celkem příjemná, asi padesátiletá průvodkyně. Pokynula mi a zavedla mě do místností pro turisty nepřístupných. "Tady leží medvěd zastřelený Ceauşescem, dalším upírem, který tu žil," sdělila mi s úsměvem. Nechápal jsem, proč mě sem zavedla. Pokračoval jsem dál v prohlídce na vlastní pěst a hledal nějaké vyobrazení Draculy. Z různých publikací jsem ho znal - jednou vypadal jako uhlazený šlechtic s mohutným vousem a čapkou zdobenou diamanty, jindy jako netvor s rozježenými vlasy a upířími zuby. Nic jsem však nenašel. Jeho duch tu ale určitě byl a ještě dlouho poté, kdy jsem se od hradu Bran vzdaloval, mi v uších zněl jeho posupný smích...

Napsal Robert Mikoláš, ČRo1
říjen 2001

 

(Bram Stoker: Dracula)
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group