ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

PÁCHNOUCÍ PAHORKY INDICKÉ

Zdálky to vypadalo jako hnědé pohoří postavené z obrovských rybích šupin. Jak jsme přijížděli blíž, začal jsem horečně přemýšlel, jestli se mi to náhodou nezdá. Nezdálo. Opravdu to byly kopce hoven! Omlouvám se, ale přiléhavější termín prostě čeština nemá.

Indie má v sobě něco, co nenajdete v žádné jiné zemi na světě. Na každém kroku tu na vás číhá překvapení, které navíc neustále graduje. Když na své první cestě subkontinentem spatříte na zdech vesnických domů nalepené kravince, šokuje vás to. Na svérázné topivo, sušící se na slunci, si ale rychle zvyknete.

Dalším krokem může být třeba poznání, že křupavé placky čapátí, které jste právě posnídali, se pekly přímo na do ruda rozpálených kravských „biobriketách“. Nejdřív vás to lehce znechutí, pak pobaví, ale později tomu už ani nevěnujete pozornost.

Třetím stupněm vhledu do indické reality pro mě na předměstí rádžasthánského Bikánéru bylo setkání s lidmi, kteří si na svůj denní chléb vydělávají plácáním sraček. Jak vzrušující povolání! Každý jen trochu sebekritický novinář navíc ve skrytu duše ví, že ho vlastně živí totéž.

POSVÁTNÉ KRAVINCE

 

Existuje celá řada teorií, proč jsou vlastně krávy v Indii posvátné. Nejlogičtějším vysvětlením asi je, že původně šlo o zcela racionální rozhodnutí. „Pro dávné polokočovníky byla kráva nezbytnou podmínkou existence, jedinou jistotou, že rod nezahyne hladem,“ píše indolog Vladimír Miltner v knize Indie má jméno Bhárat (Panorama, 1978). Ve starověkých védách má kráva přívlastek aghnjá, což znamená „ta, která nesmí být zabita“. Je to logické, protože živá kráva zkrátka svým mlékem uživí víc lidí než mrtvý kus hovězího.

Náboženské tabu se objevilo až později. Zároveň vznikla v indickém kulturním povědomí představa, že kráva je polobožská bytost, která ve společnosti udržuje mír a lásku a symbolizuje plodnost a mateřství.

Krávy v Indii potkáte úplně všude. Žije jich tu čtyři sta tisíc, což je celá jedna šestina jejich světové populace. Volně se potulují po ulicích, svobodně užírají ze zelinářských stánků, polehávají uprostřed silnic a brzdí dopravu. Nikdo si jim nedovolí ublížit, a to nejenom proto, že jejich zabíjení zakazuje zvláštní zákon (Cow Slaughtering Act, 1960). Mají spoustu zastánců a ochránců, vyznávajících tzv. gausévu (láskyplnou službu kravám). Kráva je pro ně často víc než člověk. V říjnu 2002 byli tři muži z města Dulina ve svazovém státě Harijána nařčeni ze zabití krávy. Během pár hodin se kolem policejní stanice srotil tisícihlavý dav, který je vytáhl ven a zlynčoval.

Bez pochopení zvláštního vztahu hinduistů ke kravám nelze porozumět ani zvláštnímu vztahu Indů ke kravským exkrementům. Než se ale začnete smát nebo znechuceně křivit tvář, zkuste se zamyslet nad základní poučkou kulturní antropologie, podle které by se člověk v cizím světě neměl ničemu divit. Ani zdánlivě sebebizarnější zvyky odlišné kultury totiž nelze hodnotit naší běžnou životní zkušeností jako primitivní, zaostalé či podivné. Indické uctívání krav je stejně málo „podivné“ či „směšné“ jako úcta Čechů ke svatému Václavovi nebo k Dominiku Haškovi.

PĚT DARů ROHATÉ MATKY

Podle hinduismu poskytuje „matka kráva“ pět základních produktů: mléko, máslo, jogurt, moč a kravince. Jejich smíšením vznikne pančgavija – substance se „zázračnými“ účinky, odedávna používaná v ajurvédské léčbě a kosmetice. Společnost Gaušhala z města Kánpur dnes například vyrábí zubní pasty, šampony a mýdla s přídavkem pančgaviji.

Kravská moč (gau mutra) je ajurvédou odedávna uznávána jako účinný lék proti řadě nemocí, od ekzémů přes obezitu, astma, migrénu a jaterní či srdeční potíže až po AIDS. Pravidelné pití kravské moči prý zvyšuje imunitu a snižuje riziko rakoviny. Digvidžaj Singh, premiér svazového státu Madhjapradéš, tuto zdravotní kúru propagoval osobním příkladem. V září 2001 podpořila vláda státu Gudžarát firmu, která uvedla na indický trh lahvičky „léčivé“ kravské moči pod obchodním názvem Dar matky krávy.

Že je to směšné a nechutné? Vůbec ne! Ne že bych snad někdy zkoušel gau mutru pít. Na podobných zprávách mi ale přijde asi nejzajímavější fakt, že se náboženská propaganda často nedá odlišit od vědecky podložených faktů. V dubnu 2002 totiž americký patentní úřad pod číslem 6140059 zaregistroval objev indických vědců, že výtažek z kravské moči zvyšuje účinnost některých antibiotik, cytostatik a léků proti plísním.

Také kravince nacházejí v Indii uplatnění, které na první pohled lehce šokuje. „Podlaha, tedy udusaná zem, byla čistě vymetena a do zelenohněda vytřena čerstvým kravským trusem,“ vzpomíná Vladimír Miltner na oběd v tradiční venkovské restauraci. Zatímco my se spoléháme na Domestos, Cif, Real nebo Jar s jablečnou vůní, indické ženy udržují domácnost v bezpečí směsí kravinců a vody. Zkušeností mnoha generací si totiž ověřily, že to paradoxně zahání mouchy.

Zastánci tradice se i tady odvolávají na údajné vědecké potvrzení platnosti dávných náboženských textů. V kravském trusu prý vědci odhalili látky s insekticidními a antibiotickými účinky. „Pokusy italského profesora G. E. Bea potvrdily, že čerstvé kravince zabíjejí zárodky malárie a tuberkulózy,“ tvrdí jedna z internetových stránek obhájců krav (www.love4cow.com).

Kde je ale hranice mezi fakty a fikcí? A neleží spíš v našich představách, v tom, čemu chceme věřit? Některá tvrzení militantních hinduistických skupin jsou úsměvná. Ve státě Uttarpradéš například funguje takzvaná komise pro ochranu krav, napojená na nacionalistickou Indickou lidovou stranu (BJP). V létě 2002 vrcholilo politické napětí mezi Indií a Pákistánem (viz také Koktejl 5/2006). Komise tehdy lidem radila, aby si v případě jaderné války pomazali tělo kravincem. Prý je to totiž velmi efektivní „štít“ nejen před všespalujícím tepelným zábleskem, ale i před smrtícím zářením. Mluvčí komise Radhéšiam Gupta prohlásil: „I kdyby nás nepřítel začal ohrožovat atomovými bombami, neměli bychom propadat panice. K ochraně našich domů před radioaktivním spadem stačí jen pokrýt střechy kravským hnojem.“

Zhruba ve stejné době začala jedna soukromá firma ve státě Ándhrapradéš nabízet instantní posvátný kravinec. Praktikující hinduisté kravské exkrementy používají při některých domácích bohoslužbách, ale ve velkých městech není tato proprieta vždy k sehnání. Firma kravince vykupuje, suší, mele a míchá s voňavým práškem ze santalového dřeva. Před použitím jen stačí přidat vodu. Produkt se stal velkým hitem, který dnes odebírají indické komunity po celém světě.

KDYŽ JDE O HOVNO

Kravincům je v Indii zasvěcen celý festival – Goburdhan pudža, během kterého jsou oslavovány jako zúrodňující nástroj mystické obnovy plodnosti země. Kromě hlubokého náboženského významu ale mají i rozměr zcela profánní.

Tři čtvrtiny obyvatel indického venkova dodnes nemají přístup k moderním zdrojům energie. Uhlí, benzin, plyn a elektřina jsou mimo jejich ekonomické možnosti. Jediné, co si mohou dovolit, je palivové dřevo a sušené kravince. Indické krávy každý rok vyprodukují asi 700 milionů tun trusu. Celá jedna třetina je usušena a použita jako topivo. Podle některých odhadů jde o energetický ekvivalent 27 milionů tun ropy, 35 milionů tun uhlí nebo 68 milionů tun dřeva. Indie tak prý každý rok ušetří 10,5 miliardy dolarů, které by jinak musela vynaložit na dovoz fosilních paliv. Kdyby venkovské domácnosti náhle přestaly topit kravinci, indické hospodářství by během pár dnů zbankrotovalo.

„Kravincové brikety dávají čistý nízký plamen, což hospodyňkám usnadňuje vaření, neboť není nutno neustále hlídat oheň – a běžná indická jídla vyžadují velmi dlouhou dobu přípravy,“ píše Vladimír Miltner. Navíc hoří za nízké teploty, takže se jídlo nepřipaluje a nedochází k rozkladu vitaminů a výživných látek.

Kravince výrazně omezují tlak lidí na přírodu a snižují míru kácení dřeva. Podle jednoho z výpočtů jejich spalování každý rok zachrání 140 milionů stromů. Na první pohled jsou proto splněným snem západních ekologických aktivistů. Zatímco totiž v globální energetické produkci tvoří biomasa jen asi 0,4 procenta, v Indii je to díky kravincům více než třicet procent.

Americký publicista Paul Driessen ale v knize Eco-imperialismus varuje, že zelení chtějí třetímu světu upřít průmyslový růst, který se neobejde bez masivního nasazení fosilních paliv a jaderné energetiky. „Trvale udržitelný rozvoj znamená především trvale udržitelnou chudobu,“ píše Driessen v kapitole s přiléhavým názvem Kravince navždy.

Možná se ale mýlí. Letos v březnu se totiž japonským vědcům povedlo za použití vysokého tlaku a teploty z kravinců extrahovat směs uhlovodíků podobnou ropě. Univerzita ve Washingtonu zase vyvinula technologii, s jejíž pomocí lze z hnoje získat chemikálie k výrobě plastických hmot. Stanou se kravince energetickým zdrojem budoucnosti? S malou básnickou licencí bychom se pak mohli těšit, že svět zamíří do sraček.

HNĚDÁ HROZBA?

Loni v dubnu ale britský deník The Independent přinesl zprávu, že spalování kravinců představuje vážnou zdravotní a ekologickou hrozbu. Největším světovým zabijákem prý totiž není mezinárodní terorismus, ale znečištěný vzduch. V Británii každý rok usmrtí skoro dvacetkrát víc lidí než silniční havárie a statisticky zkrátí život každého z nás až o rok.

V Indii je to mnohem horší. Na jaře 2001 jsem se v Iláhábádu zúčastnil náboženského festivalu kumbhméla. Na břeh řeky Gangy sem za očistnou koupelí v jeden jediný den přijelo třicet milionů lidí. Šlo o zatím největší shromáždění lidstva všech dob. Představte si noční vzduch prosycený kouřem milionů malých ohníčků. Ve vzduchu se převaluje štiplavý chemický koktejl a oči vás pálí jako při útoku slzným plynem. V kouři doutnajících kravinců vědci odhalili nejen oxidy uhlíku a síry, ale také aldehydy, dioxiny a další prudce jedovaté a rakovinotvorné látky.

Ajurvédští ochránci krav mimo jiné tvrdí, že kouř z kravinců zabíjí škodlivý hmyz. Má to jen jednu chybu: zabíjí kromě něj i lidi. „Směs jedovatých chemikálií v kouři ze sušeného trusu nebo dřeva připraví ročně o život 2,2 milionu lidí, zejména žen a dětí,“ píše The Independent. „Podle OSN může tento kouř za pět procent všech onemocnění na celém světě – to je více, než způsobuje virus HIV.“

Bohužel to ale není všechno. Miniaturní částečky sazí odnášejí vzdušné proudy tisíce kilometrů daleko na sever, kde dopadají na arktický led. Tmavší povrchová vrstva pak absorbuje více slunečního světla, což dramaticky urychluje její tání. Výzkum indického technologického institutu v Bombaji ukázal, že skoro polovina arktických sazí pochází z ohňů, na kterých si obyvatelé Asie vaří jídlo. Jinými slovy: za tání ledovců nemůže jen globální oteplování, ale i sušené kravince. Ty jsou také podle klimatologů hlavní příčinou tzv. asijského hnědého smogu, který se vznáší nad jihem kontinentu a redukuje sluneční světlo dopadající na zemský povrch až o 15 procent.

POCTIVÉ ŘEMESLO

Dnes se v Indii kravinců pomalu začíná používat k výrobě bioplynu, který lze spalovat bez škodlivých emisí. Než se ale tato nová technologie rozšíří, vyrostou na předměstí Bikánéru ještě stovky hnědých pahorků.

Každé ráno za úsvitu se do ulic města vydává armáda postav vyzbrojených ošatkami. Po pravidelných trasách procházejí dům od domu a pečlivě prohlížejí všechna místa nočního odpočinku přežvykujících rohatých „matek“. Nákupčí na povozech jim za každý hnědozelený koláč vyplatí asi tři rupie. Kravince je pak třeba pečlivě promíchat s otrubami nebo plevami, aby byly jejich plameny výhřevnější.

Plesk! Plesk! Několik žen v barevných sárí tráví celý svůj život vytvářením nekonečných řad úhledných lívanců. Na slunci se musejí několikrát obrátit, aby dobře proschly. Hotové „biobrikety“ pak ženy navrší do úhledných hnědých kopců, na kterých čekají na kupce. Kdyby je býval spatřil Hemingway, možná by po Zelených pahorcích afrických (1935) napsal další román s podobným názvem.

Na každém z milionů sušených posvátných kravinců je otisknuta lidská ruka. Je to znak poctivé, fortelné
lidské práce.
červenec - srpen 2006
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group