ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Turisté jako terč

Turisté jako terč

Teror islámských fundamentalistů sužuje druhý největší stát afrického kontinentu již patnáct let. Teroristé si ovšem nebrali na mušku pouze politiky a ideové odpůrce, ale i obyvatele. Uřezávali hlavy, pohřbívali do masových hrobů, masakrovali mladé lidi na plážích Středozemního moře, zabíjeli ženy, starce i děti.

A častým cílem se stávali i cizinci, zejména Evropané. Někteří byli zavražděni, jiní uneseni nebo prostě zmizeli beze stopy. Poslední větší incident tohoto druhu, při kterém bylo postupně uneseno třicet jedna evropských turistů, se odehrál v roce 2003. Každému bylo jasné, že se kdykoliv může něco podobného opakovat.

Varování ze všech stran

Věděl jsem, že mi v Alžírsku hrozí velké nebezpečí. Snažil jsem se proto najít pramen informací, který by mě trochu uklidnil a pomohl mi rozhodnout se, zda jet, nebo ne. Nebylo to jednoduché. Několik zdrojů sice naznačovalo, že se situace pomalounku normalizuje, každý ale varoval. „Alžírsko je pro cestovatele nejnebezpečnějším místem světa. Tlupy fundamentalistů a vyhozených alžírských veteránů z Afghánistánu s oblibou podřezávají krky,“ napsal do svého Průvodce cestovatele po nebezpečných místech světa Robert Young Pelton. I prestižní nakladatelství Lonely Planet vydalo posledního průvodce po Alžírsku naposled v minulém století. Na svých webových stránkách to vysvětluje: „Navzdory náznakům stabilizace bezpečnostní situace je cestování po této zemi značně riskantní. Zcela se vyhněte jihovýchodu, ale také severozápadu…“

Bohužel ani Ministerstvo zahraničních věcí České republiky nenabízelo povzbudivější informace: přímo nedoporučovalo individuální turistiku do této země. Zejména upozorňovalo na nebezpečí při cestách mimo velké městské aglomerace, především ve večerních a nočních hodinách. Zvláště důrazně pak varovalo před cestami do oblasti Kabylie a pouští.

Pak jsem však objevil stránky kluků, kteří strávili v Alžírsku několik bezproblémových týdnů. Místo teroristů potkávali příjemné a pohostinné lidi a místo válkou zmítané země objevovali půvabné scenerie. Rozhodl jsem se. Pojedu.

Dlaň, která odvrací zlo

Rozhodl jsem se pro pozemní přechod z Tuniska. Míjíme posledních pár domečků pohraničního městečka Hazoua. Uprostřed malého zaprášeného parčíku před celnicí se hrdě tyčí neobvyklé monstrum. Je to obří památník, obložený po obvodu cihlami a zepředu ozdobený barevnými dlaždicemi. Tvar dlaně s pěti vztyčenými prsty je mi povědomý. Fatmina ruka! dochází mi vzápětí. Symbol odvracející zlo. Magická ikona, pojmenovaná po nejmilejší dceři proroka Mohameda. S nejrůznějšími variacemi tohoto znamení jsem se v muslimských zemích setkal již několikrát. Viděl jsem je nosit na krku ve formě malého přívěsku nebo namalované na kachlíky u vstupních bran, ale tak obrovské nebylo žádné.

„Symbolu také říkáme chamsa, což je arabský překlad čísla pět,“ vysvětlil mi kolemjdoucí domorodec, který si všiml mého úžasu. „Pět symetrických prstů nesymbolizuje pouze pět pilířů, na kterých stojí islám, ale také pětici zemí tvořících Maghreb.“

Je to skupina zemí se společnými historickými a kulturními kořeny, která se pokouší o koordinaci svých ekonomických a politických zájmů, ale je natolik zmítána nejrůznějšími vnitřními rozpory, že se jí to moc nedaří – Mauritánie, Maroko, Alžírsko, Tunisko a Libye. Vzpomenout si na ně nebylo těžké. Každý z prstů kuriózního památníku totiž představoval státní vlajku jedné z nich.

Tajemství dlouhouché lišky

„Maghrebský bulvár životního prostředí“ – stálo na vykachlíkované dlani v arabštině i ve francouzštině. Pro negramotné byl připojen velký obrázek fenčí hlavy. Tato pouštní lištička s dlouhatánskýma ušima, která jako by vypadla z dětského obrázkového komiksu, je již léta nepřehlédnutelným symbolem státního snažení o zachování čistého životního prostředí. Její nejrůznější podoby lze spatřit po celé zemi. Význam je ale pokaždé stejný: apelovat na environmentální uvědomělost občanů a připomínat jim nenásilnou formou některá základní pravidla péče o okolí. Třeba to, že odpadky nepatří na zem, ale do odpadkových košů. Smůla, žádné tu ale nejsou! A tak se všudypřítomné hromady papírů, plechovek, PET lahví a igelitových pytlíků povalují téměř po celém Bulváru životního prostředí.

S doprovodem policie

Procedury, které jsme museli podstoupit jak na tuniské, tak na alžírské straně, nebyly jednoduché a trvaly čtyři hodiny. Abychom dostali víza, museli jsme nejdříve najít zástupce alžírské cestovní kanceláře. Už s dostatečným předstihem jsme ho obeznámili s našimi cestovatelskými plány a on nad námi převzal jakousi záštitu. Ačkoliv byl z města vzdáleného přes tisíc kilometrů, musel pro nás přijet na hranice. Dva motorkáři ze Švýcarska, kteří byli odbavováni před námi, podobný požadavek podcenili a do země nebyli vpuštěni.

Na závěr procedury nám policie přidělila ozbrojený doprovod.

„Budou vás provázet po celou dobu pobytu v Alžírsku,“ vysvětlil nám chlápek v uniformě. Po několika utěšujících frázích dodal: „Ke střídání hlídek bude docházet na hranicích provincií. Jedna patrola vás tam doprovodí, druhá si vás převezme. Žádám vás, abyste respektovali jejich pokyny. Je to pro vaši bezpečnost!“

Obří trychtýře

Projíždíme Saharou. Pouští, která pokrývá přes osmdesát procet alžírského území. První desítky kilometrů mají podobu nudné, jednotvárné planiny z kamení a hlíny s několika trsy zakrslé vegetace. Čím více se ale vzdalujeme od tuniských hranic, tím více přibývá písečných přesypů a datlových palem. Zdá se nám, že koruny stromů jsou mnohem větší a kmeny nižší, než bývá zvykem, ale při bližším ohledání zjišťujeme, že za to může optický klam. Palmové háje se zde totiž před okolním dotěrným pískem Velkého východního Ergu ukrývají ve dvacet až čtyřicet metrů hlubokých, uměle vytvořených kráterech (erg = rozsáhlá písečná plocha s přesypy). Tyto krátery na pohled připomínají obří trychtýře. Kořeny takto zasazených datlovníků pak dosáhnou až do vrstev, kde se skrývá podzemní voda.

„Tento systém zavedli před pěti staletími přistěhovalci z Jemenu,“ vysvětlil nám průvodce. „Zavlažovat se sice nemusí, ale je nutné neustále odstraňovat přepadávající písek. Je to docela sisyfovská práce, ale hlavní je, že se vůbec nějaké datle urodí. Pro mnoho lidí je to téměř jediná obživa.“

Tisíce ňader pouště

Prvním městem na cestě je El Oued. Jeho neobvyklá architektura kdysi přitahovala mnoho cestovatelů, ale za posledních patnáct let sem přišel málokterý. Jakmile se ocitáme v centru města, začnou se proto místní obyvatelé shlukovat do skupinek a s neskrývaným úžasem nás pozorovat. Vytahuji fotoaparát a posunky naznačuji, zda by jim nevadilo, kdybych si je zvěčnil. Oni zase vytahují mobilní telefony s vestavěnými fotoaparáty. Míříme na sebe a mačkáme spouště. Chlapíci v uniformách se samopaly nás přitom v pohotovostní poloze střeží jako oko v hlavě.

Po několika desítkách minut objevuji další výhodu plynoucí z přítomnosti ozbrojeného doprovodu. Zatímco v sousedním Maroku je pro nemuslimy přístupná pouze jediná mešita v zemi a o výstupu na minaret si mohou nechat cizinci jen zdát, zde stačilo, aby se šéf ochranky zmínil správci mešity a dveře byly otevřené. Nevím, jak by to dopadlo, kdybych vyslovil svůj požadavek přímo, a ani jsem po tom nepátral. Z výšky mešity jsem pak měl skutečnou možnost vychutnat naplno svéráz místní architektury, proslavené obřími kopulemi. Budují se prý kvůli dobrému rozptylu světla a jako ochrana obydlí před velkým vedrem. Oblé křivky kopulí z výšky připomínaly obří ženská ňadra. Mnoho bylo bílých nebo stříbrných, ale s obzorem nejvíce ladily ty v barvě písku. Tam, kde město končilo, totiž začínala poušť.

Útok v koránové škole

Před alžírským islámským fundamentalismem a radikálními náboženskými fanatiky, kteří nesnesou, aby se jim po zemi potloukali nevěřící psi, jsem byl před cestou varován tolikrát, že jsem podvědomě očekával útok. Říkal jsem si, že k němu může dojít nejspíše v nějakém pro muslimy posvátném místě. Zvláště na pozoru jsem se proto měl ve městě Tolga, kde od roku 1780 sídlí chlapecká koránová škola. V okolí svatyně jsem původně nechtěl ani fotit, abych na sebe příliš neupozorňoval, ale její architektura byla příliš neobvyklá.

V ten moment se ve dveřích objevil muslim v dlouhé bílé róbě, s čepičkou na hlavě. Měl dlouhý plnovous a uhrančivý zrak. Chvíli si mě prohlížel a pak mi pokynul. Ochranka nebyla právě v dohledu, a tak jsem přemýšlel, zda raději nevzít nohy na ramena. Chvíli jsem váhal, ale nakonec jsem vešel za ním dovnitř. Z vousáče se vyklubal příjemný společník, který mě provedl celým seminářem, včetně islámské knihovny. Byly v ní stovky posvátných svazků, včetně ručně malované verze koránu z 12. století.

Nejenže jsem si mohl vzácnou publikaci prohlédnout a osahat, bylo mi dokonce umožněno vyfotit si jak knihu, tak sympatickou knihovnici. Tělo i vlasy mladé muslimky byly zahaleny, ale proti focení nic nenamítala. Byl jsem příjemně překvapen. Korunu všemu nasadilo pozvání na čaj a pamlsek.

Strašáci na hřbitově

Dalším posvátným místem, na které nešlo zapomenout, byl hřbitov ve městě Touggourt. Muslimové nemají rádi turisty, kteří okoukávají místa posledního odpočinku jejich předků, ale policie mě ubezpečila, že zde žádné zvláštní nebezpečí nehrozí. Touggourtský hřbitov je proslavený hrobkami králů z dynastie Ben Djellab, která vládla v 15. až 19. století. Jsou pochováni v jednoduchých hliněných stavbách svítících vápennou bělobou. Na střechách mají podobné kopule jako domy v El Ouedu.

Z dálky se přibližovala dvojice žen. Byly zahalené od hlavy až k patě, a vlastně jsem si ani nebyl jistý, zda jde opravdu o ženy. Měly dlouhé bílé hábity a vypadaly trochu jako pohádková strašidla. Podobně oblečená dvojice se navíc začala přibližovat i z druhé strany. Připadal jsem si jako ve snu. Dvě dvojice bílých přízraků vznášejících se nad vyprahlou zemí, která více než hřbitov připomínala poušť. A na protější straně ulice, oddělující krchov od okolí, se nedal přehlédnout vývěsní štít s kolečkovým křeslem, umělou rukou a nohou. Patřil firmě, která zhotovuje protézy. V zemi, kde dochází k častým teroristickým útokům, je po jejich výrobcích zaručeně velká poptávka.

Useklé nohy do polévky

Zatímco končetiny na poutači u hřbitova byly umělé, o den později jsem se setkal se skutečnýma uťatýma nohama. Zakrvavenýma, chlupatýma, useklýma těsně pod kolenem. Naštěstí nebyly lidské, ale velbloudí. Stály jen tak opřené o zídku v jedné z nenápadných uliček vedoucích k tržnici. Jeden z kolemjdoucích mi s úsměvem vysvětlil, oč jde, pomocí mezinárodně srozumitelného „súp“ – polévka. Zbytek zvířete jsem našel v masně za rohem. Nejrůznější vnitřnosti byly naskládané na pestrobarevných bedýnkách vystavených na sluníčku. Pach krve přilákal stovky much, které by maso zcela pokryly, nebýt snědých prodavačů, kteří nad celou tou scenerií nepřetržitě mávali kousky kartonu. „Moc kvalitní maso, pane, nechcete zkusit?“ volali na mě. Při hledání východu jsem pak narazil na řadu přepravek s čerstvě uťatými ovčími a kozími hlavami. Jejich oči byly pohaslé a smutné.

Umírající naděje

Podobně vypadaly i oči postarších mužů z pohoří Aurés. Žili, ale plamínek naděje na lepší život příliš neplápolal. Nejvíce mi v paměti utkvěli dva bratři, majitelé malého obchůdku, do kterého jsem zašel, abych doplnil zásoby. Vylíčili trpkou zkušenost lidí žijících v krásné, ale nepříliš šťastné zemi: „Nejdříve nás utiskovali Francouzi a trvalo nám věčnost, než jsme se jich zbavili. Stálo nás to statisíce zmařených životů, ale moc jsme si po jejich odchodu nepolepšili. Kolonialismus vystřídal socialismus. Ten byl později nahrazen fundamentalismem a víra v lepší zítřky občanskou válkou. Islámští radikálové nám tu pozabíjeli desítky lidí. Nevinných lidí, včetně našeho nejstaršího bratra. To násilí už trvá dlouho. Příliš dlouho. Naučili jsme se s tím žít, ale odnaučili jsme se věřit, že bude lépe.“

Ve vyprávění Khaleda, jak se postarší majitel krámku jmenoval, byla cítit hořkost. Jeho syn měl v sobě ale trochu víc naděje: „Tati, podívej na toho Čecha! Kdys tady naposled viděl turistu? Přijel by sem před pěti lety? Nepřijel! Teď je tady! A přijedou další. Bude líp!“

„Cestovní ruch přináší i spoustu negativ a vytváří tlak na tradiční hodnoty, které vyznáváme,“ pokyvoval hlavou Khaled, „ale zároveň je mi jasné, že v sousedním Tunisku nebo Maroku jsou příjmy z turistiky jedním z pilířů ekonomiky. Hrdost nám nedovoluje to otevřeně přiznat, ale ve skutečnosti těmto zemím závidíme.“

Alžírský Velký kaňon

Alžírsko má turistům co nabídnout. Přesvědčila mě o tom dvě úžasná místa jen pár hodin jízdy od sebe. První mě uchvátilo svou scenerií, druhé historií.

Známý balkon Rhoufi, což je vyhlídka na oázu, ležící na dně hlubokého a kolmo zařízlého kaňonu El Abiod, se tyčil u impozantní silnice spojující Biskru a Arris. Soutěska zde tvoří zákrut a z vyhlídky je vidět na oba konce i na protilehlý ostroh posetý ruinami staveb. Zbytky fascinujících příbytků z kamení a hlíny připomínají dávná puebla amerických indiánů. Před vypuknutím bojů za nezávislost byly obývané, ale Francouzi jejich obyvatele vystěhovali do míst, kde byli snadněji kontrolovatelní.

Dnem koryta protéká v létě potok, který se v období dešťů mění v dravou řeku. Životodárná voda umožňuje růst desetitisícům palem, jejichž svěží zeleň nádherně kontrastuje s bledou barvou skal i se sytou modří nebe.

Jen o několik desítek kilometrů dál se nacházejí rozsáhlé zbytky původně opevněného města Timgad, založeného Římany okolo roku 100 za vlády císaře Trajána. Oblast písku tehdy byla zeleným rájem s hustými lesy a velmi úrodnou půdou. Timgad byl dlouho střediskem křesťanské víry a na významu začal ztrácet až v 7. století, kdy padl do rukou Arabům. Přes tisíc let byl zapomenut a zpod nánosů písku ho začali archeologové vysvobozovat až koncem 19. století. Zpřístupněné ruiny prastarého města jsou mimořádně zachovalé a o jejich výjimečnosti svědčí i zápis na prestižní seznam světového kulturního dědictví UNESCO.

Mopedy místo velbloudů

Silnice, po kterých jsme v Alžírsku jezdili, byly poměrně kvalitní a provoz na nich slabší. I ve městech docházelo k dopravním zácpám jen výjimečně. Při čekání v centru městečka Arris jsem si uvědomil, že téměř všechny vozy, které nás míjely, byly vyrobeny ve Francii: peugeoty, renaulty, citro¨eny. Jejich stav byl žalostný, stáří tak dvacet až třicet let.

„Většina jsou stejně taxíky nebo vozidla k podnikání,“ vysvětlil mi jeden z místních. „Vlastnictví osobního automobilu pouze pro vlastní potřebu je luxus, který si může dovolit jen málokdo. V dobách mého mládí byl nejdostupnějším přepravovadlem velbloud, dnes je to moped. Dá se na něj našetřit a na silnice je dobrý, jen po poušti si s ním nezajezdíte. Naší generaci se po dromedárech stýská…“

Na slova staršího muže jsem si vzpomněl v hrnčířské dílně, kterou jsem navštívil ve vísce M’Chouneche o den později. Vnější zdi budovy byly pomalovány nejrůznějšími krajinkami a výjevy ze života. Na jedné z nich byla skupina jezdců na velbloudech a přímo před touto obří malbou stály zaparkované mopedy zaměstnanců.

Symbol v květináči

Čtyři místnosti s hrnčířskými kruhy a spoustou regálů a na nich stovky hliněných nádob nejrůznějších velikostí a tvarů. Slabé žárovky nad nimi asi po pěti minutách zablikaly a zhasly.

„Výpadek proudu! To tu máme každou chvíli,“ oznámil lakonicky jeden z hrnčířů a pokračoval v práci. Jediným zdrojem světla bylo to denní, které vytvářelo zvláštní nahnědlou atmosféru. Barvu hlíny měly nejen mísy položené na hnědém stole, zeď v pozadí a bláto na hrnčířově oděvu, ale i voda, v níž si každou chvíli máčel své snědé ruce.

V sousední místnosti se sušily hotové výrobky. Byly hezké. Bral jsem je postupně do ruky a prohlížel ze všech stran. Prodavač mě možná považoval za vybíravého a omluvně prohodil: „Pane, nehledejte v tom žádné umění. Jsou to jenom prosté nádoby, které chtějí být užitečné. Jsou trochu jako my…“

Hliněný květináč mi najednou přišel jako ideální suvenýr. Nebyl nejmenší, ale to není ani Alžírsko. Dlaň, kterou jsem ho přidržoval, mi připomněla Fatminu ruku – talisman odhánějící zlo, hladké křivky nádoby mi připomněly ňadrovité kopule ve městě El Oued a její barva jeden z odstínů pouště. Na omak byla tvrdá jako skály pohoří Aurés, ale zároveň křehká jako mír v téhle zemi.

Po návratu domů jsem do něj zasadil kytku. Masožravou kytku. Za pár dní bylo po ní. Možná to byl symbol, napadlo mne. Už dost násilí. Zasadil jsem do něj pelargonii a krásně kvete.

 

Vznik terorismu v Alžíru

l Koncem roku 1991 se zde konaly parlamentní volby, jejichž první kolo vyhrála radikální strana Islámská fronta spásy (FIS). Jejím cílem bylo vyhlásit islámskou republiku podobnou Íránu.

l Ti, kdo byli do té doby u moci, se zalekli. Druhé kolo voleb se už neuskutečnilo a nově ustavená nejvyšší státní rada anulovala výsledky, vyhlásila výjimečný stav a rozpustila FIS.

l Nejmilitantnější členové uskupení byli popraveni.

l Fronta spásy ale nezanikla, přešla do ilegality a začala se mstít. Následoval nespočet pumových útoků a atentátů, které se stupňovaly. Vláda byla bezmocná a nesmyslné vraždění probíhalo téměř po celé zemi, ve městech i na venkově.

l Dodnes si vraždění vyžádalo přes sto tisíc obětí.

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group