ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

STÁLÝ ZPRAVODAJ ČESKÉHO ROZHLASU V ČÍNĚ ROBERT MIKOLÁŠ ŘÍKÁ: Čína je pro Západ byznys

Hranice bídy je asi jiná v Evropě a jiná v Číně...

Číňan na hranici bídy opravdu žije ze dne na den, tedy má misku rýže a přežije do druhého dne. Žebráky v oficiálních statistikách nenajdete, ale jsou všude. Nemůže se jich zbavit žádná společnost, ani totalitní, ani demokratická. V Číně je potkáte hlavně ve městech. Zejména v turisticky atraktivních destinacích. Čím víc turistů, tím víc žebráků. Pokud se nějaké místo zpřístupní turistům, velmi brzo tam najdete taky žebráky. Ale to je stejné prakticky kdekoli na světě.

 

Čína je dnes v západním světě hodně spojována s porušováním lidských práv. Tohle téma ale lze uchopit dost široce. Je určitě rozdíl mezi zatčením za odesílání e-mailů v Číně a tím, když čeští policisté zbijí účastníka Czechteku.

Peking nepovažuje za porušování lidských práv ani jeden z těchto případů. Příkladem může být probíhající proces s novinářem New York Times, s Číňanem, který je stíhán za vlastizradu. Před lety zveřejnil, že tehdejší šéf komunistické strany a prezident Ťiang Ce-min bude vyměněn. Co je ale porušování lidských práv? A co jejich ochrana? Vždyť i tak velké firmy jako Google a Yahoo, pocházející z americké demokracie, jsou ochotny na základě čínských požadavků ustoupit z principu volného vyhledávání informací. Tedy z toho, co je jejich náplní. Ale Čína je zemí, která má po USA nejvíce internetových připojení na světě. Přes sto deset miliónů. Je to byznys.

 

To je asi důvod, proč se západní svět Číně dost podbízí.

Aby ne. Trh, který Čína představuje, je tak obrovský, že zastíní všechno. Čína se mění, její ekonomika stále roste. Staví se nová města, přehrady, mosty, dálnice, vysokorychlostní železnice. Zahraniční investoři se proto jen hrnou. A neodradí je ani různá omezení. Třeba teprve nedávno bylo povoleno, že si cizinec může ze země vyvézt za rok dvacet tisíc dolarů, které tam vydělá. Ne víc. U společností nebyla konkrétní částka zveřejněna, ale i tak se to vyplatí.

Více než miliardový stát je také obrovským trhem. A příslušníků té nejbohatší i střední vrstvy přibývá. Mobilní telefony, televize, automobily, po tom všem je hlad a tržby jsou rekordní. Čína také sama zvyšuje vlastní produkci a export, především textilního zboží. To samozřejmě má i své stinné stránky. Já říkám, že se Číňané řídí heslem: „Co vy vyrobíte, to my okopírujeme.“ Například v centru Pekingu stojí obchodní dům Silk Market, kde najdete jen padělky. Koupíte tam kopie všech světových značek. Od bot přes kabelky a brýle až po hodinky... A když se nedávno několik firem spojilo a podalo žalobu, získaly odškodnění jen ve výši několika desítek tisíc dolarů, což je v celkovém obratu směšná částka.

 

Číňané také hlásají svobodu vyznání a mají ji zakotvenou i v ústavě.

To je pravda. V zemi je povoleno pět náboženství. Mimochodem, i v severokorejské ústavě je zakotvena svoboda vyznání, a přitom se jedná o jednu z nejtužších diktatur světa. To, že je svoboda daná ústavou, ve skutečnosti tedy zas tak moc neznamená. Co se jednotlivých náboženství v Číně týče, nejmenší hrozbu podle Pekingu představují buddhisté. Ostatně ústřední vláda dosadila i vlastního pančenlamu. Dalajlama ho ale neuznává, sám určil „vyvoleného“ chlapce, o jeho osudu ale už dlouhé roky není nic známo. Oficiální pančenlama proto mohl nedávno vystoupit na světovém fóru buddhistů v Šanghaji, vůbec prvním v Číně. Komunistické vedení tím jen deklarovalo existenci náboženské svobody. Opraveny jsou stovky buddhistických klášterů.

Problematičtější je to s islámem, především v západních oblastech. Hodně hlídaným etnikem jsou Ujguři, zatýkaní někdy pod rouškou boje s terorismem. Pravdou je, že ujgurští extremisté bojovali na straně Al-Kaidy v Afghánistánu, některé z nich Američané zajali a uvěznili na Guantánamu.

Nejvíce jsou však v Číně stíháni katolíci. Protestanti jsou na rozdíl od nich církví, která nemá jednotné vedení. Katolíci, to je něco jiného. Je tady Vatikán, což znamená, že režim nad nimi nemá plnou kontrolu. Diplomatické vztahy mezi Vatikánem a Čínou tak dosud nebyly navázány, protože Svatý stolec trvá na tom, že bude jmenovat a světit biskupy. Peking to označuje za vměšování do vnitřních záležitostí.

 

Asi není jednoduché být v Číně v náboženském disentu.

To rozhodně ne. Třeba hnutí Falung Kung, které je označováno za kult ďábla, se čínský režim snaží vymýtit všemi prostředky. Hnutí nyní v Hongkongu, který byl v r. 1997 vrácen Číně, rozjelo obrovskou akci. Na turisticky atraktivních místech ukazuje velké fotografie z údajných čínských koncentračních táborů a imituje násilné odebírání lidských orgánů. Nemáme ale zpětnou vazbu a možnost potvrdit si, jestli to tak opravdu je. V každém případě to jen potvrzuje svobodu slova a víry, která v Hongkongu stále existuje.

Potvrzují to i vzpomínkové vigilie v den výročí masakru na náměstí Nebeského klidu, které se vždy konají u parku Vítězství. Letos se jich zúčastnilo i hnutí Falung Kung, které názorně ukazovalo fiktivní operaci člena hnutí poté, co byl utýrán. Policisté zasáhli a vytlačili je z ulice na základě taktiky „anonym nám zavolal, že rušíte provoz a klid“.

Média teď hodně přetřásala dokončení železnice do Tibetu. Co to znamená?

Tibet je ztracený. Tibeťané chodí v čínských teplákových soupravách, obchody tam vedou Číňané a vláda v Pekingu se snaží jen o další posílení čínského vlivu v oblasti. V Tibetu také neplatí populační politika prosazovaná v ostatních částech Číny, kde smí rodiče mít jen jedno dítě. Je to jen jedna z mnoha pobídek, aby se do této oblasti Číňané stěhovali. Další motivační pobídkou třeba je, že tam mají nižší daně... Proč dělat represe a zabíjet, když je můžeme přebít počtem – to je současná politika Pekingu vůči Tibetu. Dokončení železnice do Tibetu je jen další bod téhle skládanky.

 

Na první pohled to vypadá, že v Číně panuje tuhá diktatura. Můžete ji srovnat se Severní Koreou, kde jste také byl?

Proti Severní Koreji je Čína ráj. Měl jsem výjimečnou možnost dostat se i do této země. Jen na vízum jsem čekal čtyři roky a nedostal jsem ho. Jedinou možností bylo stát se součástí oficiální delegace. I tehdy nás ale hlídalo pět tajných policistů. Jeden mluvil rusky, další anglicky, další německy a další španělsky a jeden nemluvil vůbec, takže jsme se shodli, že rozuměl česky. A jsou s vámi na každém kroku. Když jsme chtěli vyjít z hotelu ven, tak nás zastavili, že tam nemůžeme. A proč ne? Že nás prý něco přejede. Přitom jsou ulice prázdné, protože je zakázáno vlastnit motorová vozidla včetně motorek. Říkáme – my se chceme projít. Ale to nejde, máte fotoaparáty. A fotit je u nás zakázané. Vy tedy nejste demokratická země? Ano, jsme demokratická země. Absurdní odpovědi i argumenty. A po nějakých sto metrech nás dál nepustili násilím. I tak určitě nakonec dostali od nadřízených vynadáno, že jsme se dostali z hotelu.

Na druhé straně díky tomu, že jsme byli součástí oficiální delegace, jsme mohli fotit v muzeu Kim Ir-sena, jako vůbec první novináři. Podzemní muzeum, které sloužilo jako protiatomový kryt, obsahuje na čtvrt milionu darů, které podle Severokorejců představují umění celého světa. Ve skutečnosti to jsou neuvěřitelné kýče. Snad nejhezčím byl metrový krokodýl sloužící jako podnos. Nechybí ani dárky z někdejšího Československa. A aby toho nebylo málo, současný vládce Kim Čong-il si nechal podobnou budovu postavit jen několik desítek metrů od té první. Obě jsou zapuštěné v kopci, takže zvenku vypadají jako malý buddhistický klášter. Uvnitř se ale ukrývá i šest pater, desítky hal a sálů. Stavba za desítky milionů dolarů stavěná v době největších hladomorů v zemi.

 

Čína získala pověření uspořádat letní olympijské hry v roce 2008. Ať je čínská politika a zastírání skutečnosti jakékoli, Čína musí počítat s tím, že přijedou miliony turistů.

A Číňané chtějí dokázat, že přípravy zvládnou, že jsou přátelští a pracovití. Přizpůsobují tomu vše. Buduje se nové mezinárodní letiště v Pekingu, v metropoli se staví nové trasy metra a nadzemní dráha i další dálnice, opravují se památky včetně Zakázaného města. Na druhé straně je škoda, že nové výstavbě ustupují tradiční chutongy, typické komplexy přízemních domků za vysokou, často malovanou zdí.

Výstavní skříní země je mrakodrapová megametropole Šanghaj, i když obecně se moc neví, že čtyřicet procent peněz na její výstavbu zaplatili všichni Číňané. Většina disciplín ale bude soustředěna do Pekingu, proto je hlavní důraz kladen právě na hlavní město. Úspěch olympiády, na kterou budou Číňané připraveni už příští rok, tedy daleko v předstihu, má zaručit i sto tisíc dobrovolníků. Ti musí ovládat cizí jazyk a i na to se přípravný výbor zaměřuje. Podle průzkumu z roku 2005 mluví v Pekingu anglicky kolem čtvrtiny lidí – což jsou asi čtyři miliony – a snaha je tento počet ještě zvýšit.

Jazyk je vždy pro cizince určitým handicapem, mou výhodou proto je, že zvládám základy mandarínské čínštiny, takže občas Číňany překvapím a třeba při nakupování usmlouvám nějakou slevu. Běloch je tu totiž automaticky vnímán jako bohatý člověk, tedy jako zdroj peněz. A existují místa, kde zboží nedostanete za míň než dvojnásobek toho, zač ho má místní.

Turista je tedy vítán, s novináři je to složitější. Já vždy potřebuji oficiální pozvání místní vlády, města, závodu... a na základě toho dostanu povolení od příslušného úřadu čínského ministerstva zahraničí.

 

Čína má jednu výhodu, podobně jako třeba Rusko: obrovské zásoby nerostného bohatství.

V tomhle směru Čína myslí i na budoucnost. Například obrovskými investicemi v zahraničí, hlavně v Africe, kde zakládá vlastní i společné firmy a těží tamní nerostné bohatství. V Číně je sice dostatek uhlí, ale doly jsou v katastrofálním stavu. Ročně v nich v průměru umírá na šest tisíc lidí. Jednotlivé oblasti ale mají za povinnost zajistit dodávku elektrické energie a ta se nejvíce vyrábí právě v tepelných elektrárnách. Proto jsou tolerované i ilegální uhelné doly. Když v nich ovšem dojde k výbuchu, je vedení pohnáno k odpovědnosti, proto dochází k situacím, že společnost katastrofu tutlá nebo snižuje její rozsah. Když vše praskne, hlavní manažer se schovává a je-li chycen, dostane se před soud.

 

Čína, to je pro nás také mystika. Je třeba známé, že Číňané jsou v zajetí čísel, tedy numerologie.

Na čísla věří tak silně, až je to pro Evropana nepochopitelné. Třeba nešťastným číslem je čtyřka. V čínštině totiž zní podobně jako slovo smrt. V budovách proto nejsou 4., 14., 24. patra, v nemocnici jedete ze třetího rovnou do pátého a stejně tak v nich nenajdete pokoje s číslicí 4. Všichni taxikáři v Pekingu, Tchaj-peji nebo Hongkongu mi také vysvětlovali, že ze zásady nemají čtyřku ani na poznávací značce auta. Vyhledávaným číslem je zase dvojka, která znamená harmonii, dále pohodová šestka, doslova šťastná osmička a dlouhověká devítka. V lásce zase hraje prim jednička. Jedna květina vyjadřuje danou milovanou osobu a číslo devět nekončící vztah. Čísla prostě doprovázejí Číňana od narození do smrti. A samozřejmě souvisejí i s hrou, takže není divu, že jsou Číňané silní hráči a stávají se gamblery.

Na území lidové republiky se hazardní hry provozovat nesmějí, proto všichni, kdo na to mají, dnes míří do kasinového ráje v Macau, které dnes vydělává víc než Las Vegas a Atlantic City. Číňané se do Macaa dostávají buď přímo, nebo přes Hongkong, odkud jezdí jeden trajekt za druhým a v provozu je i vrtulníková linka. Zároveň tu jde o vstupní brány zločinu, a to včetně organizovaného. A mimochodem, kde má severokorejský režim a Kim Čong-il účty? Kde pere peníze získané z ilegální činnosti včetně prodeje drog? V Macau! A právě účty severokorejského režimu zmrazené pod nátlakem USA jsou hlavní překážkou návratu Pchjongjangu k šestistranným rozhovorům o severokorejských jaderných zbraních.

 

Turista tam nutně musí narazit na střet kultur. Co poradíte, aby se člověk v Číně nedostal do zbytečného trapasu?

Musí být milý, trpělivý, nesmí se rozčilovat. Někdy, hlavně v dopravních prostředcích, je to ale těžké. Číňané totiž nepoužívají slůvko „s dovolením“, takže se přes vás cpou a tlačí. Velkým faux pas může být, když známému nepřivezete žádný dárek. To je bráno jako výraz neúcty. Je také žádoucí chovat se dobře ke starším lidem. Obrovské množství rozdílů, na které narazí každý, pak doprovází stolování. Od známého používání hůlek přes poděkování za čaj klepáním prstem do stolu. Jídlo se většinou servíruje na otáčivou desku. Velkého trapasu se dopustíte, když si chcete nabrat z misky, která je naproti vám přes stůl. Správně máte počkat, až se k vám dostane. Rýže taky skrývá nebezpečí. Nikdy nezapichujte hůlky do rýže. Zapichují se vonné tyčinky v chrámech při modlení za zemřelé, na hůlky máte podložky. Hůlek by se neměla dotknout ústa, nabírá se jen jídlo, ale většinou je Evropan či Američan vůbec rád, že se mu podaří se hůlkami najíst. Dotek rtů a hůlek tak bude u vás tolerován.

 

Robert Mikoláš

Necelý rok pracuje jako zpravodaj Českého rozhlasu v Číně a ve východní Asii. Sídlo má v Hongkongu. Vystudoval historii a literaturu na Univerzitě J. E. Purkyně. Jako zpravodaj rozhlasu, kde působí od roku 1998, se specializoval na Balkán a pokrývání válečných konfliktů a přírodních katastrof (Kosovo, Makedonie, Moldavsko, Etiopie-Somálsko, Afghánistán, Irák, Filipíny, Indonésie, Taiwan, Zimbabwe, Burundi, Alžírsko, Turecko, Indie, Pákistán, Severní Korea atd.).

Vydal knihu Zápisky z válek a katastrof a je spoluautorem Česko-srbského sborníku. Letos v červenci mu bylo čtyřicet let.
říjen 2006

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group