ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

na Kanárské ostrovy i s batohem

kanary

Lidé, kteří na ostrovy přijedou, se drží v úzkém pásu hotelů a dalších vymožeností. Ty mají vytvořit pro zahraniční klientelu co nejluxusnější prostředí, aby dokázalo turisty zabavit a oni ani nepotřebovali zamířit jinam. Už proto jsme působily ve zcela zaplněném letadle se svými batůžky, které naznačovaly, jaký program máme my, dost exoticky.

 

Kdo si ale přece jen při dovolené najde chvíli času na poznávání ostrovů a opustí pobřeží, po pár kilometrech objeví sopečnou krajinu, hory, soutěsky nebo například mlžný les a spoustu krásy. Ideální pro to je období naší zimy.

Zeleň, zeleň a zase zeleň

Kulatý ostrůvek Gomera navštěvují turisté jen málo. Ční z moře do výšky téměř tisíc pět set metrů, po obvodu je rozbrázděn divokými hlubokými soutěskami, které spadají přímo do moře. Je druhým nejmenším zdejším ostrovem a nejvíce porostlý vegetací. Náhorní plošinu ve vnitrozemí pokrývá unikátní mlžný les.

Z nevelkého přístavu v San Sebastian de la Gomera se do středu ostrova dá jet autobusem skrz tunely a serpentinami zaříznutými ve skále. Pohled do propastí zvedá adrenalin v krvi. U vesničky Hermigua si postavíme za tmy stan, abychom byly ráno šokovány zelení kolem sebe. Přece jen jsme přijely ze zasněžených Čech... Kolem je spousta teras, které dříve sloužily pro zemědělské účely, ve vyšších partiích je nyní už nikdo očividně neobhospodařuje.

 

Stoupáme do kopců a s přibývající nadmořskou výškou pomalu mizí slunce a modrá obloha za mraky. Střídá je mlha a drobné mrholení – dostáváme se do nitra mlžného lesa. V národním parku Garajonay rostou ve stálém příšeří fascinující pokroucené vavříny porostlé lišejníky. Teče tu potok, vegetace bují a porost kapradin připomíná nekonečný zelený koberec. Atmosféra dokonale evokuje prales. Žádný div, že tenhle kousek světa je jako jedinečnost zapsán na seznamu světového dědictví UNESCO.

Celým parkem prochází dobře značená turistická stezka, která vede i na nejvyšší horu Gomery Alto de Garajonay (1487 m n. m.). Dojít na vrchol je spíše vycházka než trek a podobně dostupná je i spousta dalších míst na Gomeře a ostatních ostrovech. Cestou zpět pak míjíme zajímavé skalní útvary Los Roques, všude okolo je stále spousta zeleně, kaktusy, palmy a směrem k pobřeží pak banánové plantáže.

 

Do srdce Caldery

Hlavní město ostrova La Palma Santa Cruz de la Palma je celkem rozsáhlé a jeho okraje se vyšplhaly vysoko do kopců. Centrum si zachovalo atmosféru starých časů: úzké uličky a řady domků s typickými balkonky. Hory na obzoru ale přitahují více...

Do středu další unikátní oblasti Kanárských ostrovů, parku Caldera de Taburiente, se nedá dostat stezkou, kterou jsme chtěly dojít. Většinu strhl přívalový déšť. Naštěstí lze zdarma získat povolení pro vstup do národního parku Taburiente a na Ruta de los Volcánes. Bez něj se zde nedá přespat. Povolení má hlavně ve špičce turistické sezony regulovat počet osob pobývajících v chráněném území, ale my jsme pak na celém tábořišti našly jen jeden španělský pár.

Do národního parku Caldera de Taburiente lze jít Soutěskou hrůzy – Barranco de Las Angustias, což představuje téměř čtyři hodiny svižnějšího pochodu. Pěšina je chvílemi zaříznutá ve srázu nad zpola vyschlým řečištěm, chvílemi vede přímo dnem koryta. Postupně ale nabírá výšku. Kličkujeme mezi balvany, občas přeskakujeme z jednoho na druhý, abychom si nenabraly do bot. Jednou se musíme vyzout a brodit, v říčce je vody po kolena.

 

Horský hřeben tvarem připomíná podkovu, jeho stěny jsou příkré. Nejvýhodnější se ukazuje podnikat prohlídky okolí vždy z tábořiště. Stezky odtud vedou jen na několik málo míst. Husté borové lesy i další vegetace však dodávají tomuto místu opět výjimečnou atmosféru. Je zvláštní, že toto krásné místo láká jen tak málo lidí.

Cesta vulkánů

Ruta de los Volcánes – Cesta vulkánů měří třicet dva kilometry a vine se sopečnou krajinou. Začíná u chaty Refugio Pilar, zhruba ve středu ostrova, a vede až na nejjižnější výspu, k majáku Faro Fuencaliente. Lze ji přejít za jeden den, ale ten je pak velmi vyčerpávající.

 

Z vrcholu Birigoyo (1808 m n. m.) na začátku stezky se otevírá na sever výhled na celou Calderu de Taburiente, přes moře na ostrov Tenerife s vrcholem Pico de Teide. Krajina dál je vyprahlá, černá, téměř bez vegetace, slunce tu neúprosně pálí. Cesta mezi krátery není značená, ale stačí sledovat vyšlapanou pěšinu. Obcházíme sopky, z nichž některé byly ještě nedávno aktivní (poslední erupce byla zaznamenána v 70. letech minulého století).

Pobyt na ostrém slunci po celý den je přece jen vyčerpávající, i když i zdejší krajina má své magické kouzlo. Potřebujeme vodu a to je snad jediný problém pobytu ve vnitrozemí Kanárských ostrovů. Musíme ji kupovat a nosit s sebou, v přírodě se doplnit téměř nedá. Potoky jsou buď vyschlé, nebo upravené tak, že se voda potrubím odvádí do vesnic a pocestný se k ní nedostane.

Na Faro Fuencaliente odolávají větru a slunci starý a nový maják, dál na jih už leží jen nekonečný oceán. Pobřeží je černé a členité, vlny se dramaticky tříští o skaliska. Na malé oblázkové pláži vychutnává slunce jen pár lidí, nikdo se ale nekoupe – vlny valí malé kamínky, které rozdírají kůži.

 

Nejvyšší sopka

V přístavu Los Cristianos znovu působíme s velkými batohy a v trekových botách jako atrakce. Známé letovisko Playa America u Los Cristianos je plné lidí, asfaltové silnice a budovy kumulují v ulicích teplo, nás čeká sníh nejvyššího vrcholu Kanárských ostrovů.

Až do velkého kráteru – Parque Nacional del Teide – ve výšce dva tisíce dvě stě metrů nad mořem jezdí autobus. Kdo se chce podívat až na vrchol Teide, může použít lanovku. Končí ve výšce 3500 metrů nad mořem.

Pěší cesta vede přes různobarevná pemzová pole k takzvaným teidským vejcím, což jsou velké balvany rozházené po krajině, a pak prudce stoupá k chatě Altavista. Je v zimě zavřená, naštěstí se dá využít vedle ní volně přístupný bivak. Všude leží sníh, fouká studený vítr a se sklonkem dne znatelně klesá i teplota. Nadmořská výška více než tři tisíce metrů nám nedělá problém, jsme dobře aklimatizované z předchozího pobývání na horách La Palmy.

 

Sledovat tady západ slunce je ale úchvatnou podívanou. Hory po obvodu kráteru postupně střídají různé barvy, stíny se prodlužují a mění tvář okolní krajiny. Nezapomenutelný je stín Pico de Teide, který putuje po moři a zasahuje i zhruba sto kilometrů vzdálený ostrov Gran Canaria. Totéž lze prý za jasného počasí spatřit ze samotného vrcholu Teide i při východu slunce.

Po krátkém rozhodování končí naše cesta přibližně ve výšce 3600 metrů nad mořem, asi sto výškových metrů pod vrcholem. Umrzlý sníh je hladký jako sklo, obloha zatažená a hlavně nám nepřeje čas, musíme zpět. Pomalu se totiž rozednívá a pod vrcholem se proto za chvíli objeví správce, který každodenně kontroluje, zda mají všichni potřebné povolení pro výstup na vrchol. Povolení se vydává pro konkrétní datum a hodinu ve městě Santa Cruz de Tenerife, které je ale zcela mimo naši trasu.

 

Ve víru masové turistiky

Erjos v severozápadní části ostrova leží v docela jiné krajině, než je ta na opačné straně. Znovu se potvrzuje, jak jsou Kanárské ostrovy rozmanité. Krajina severního pobřeží je zelená, stojí tu spousta vinic, kvetou ovocné sady.

Na vrcholy Malá a Velká Gala se prochází vavřínovými lesy a ve spleti lesních uliček se dá snadno zabloudit. Velmi zvláštně působí střídání vavřínového lesa a ploch s kaktusy a dalšími teplomilnými rostlinami a květinami.

Soutěska – Barranco de Masca pod stejnojmennou vesničkou Masca je uváděna snad ve všech průvodcích jako dobrý tip na výlet. Cesta k moři trvá čtyři hodiny a představuje výškový rozdíl kolem šesti set metrů. Krajina je krásná – pěšinka se kroutí dnem soutěsky, uzavřená mezi vysokými skalními stěnami, na některá místa se za celý den vůbec nedostanou sluneční paprsky.

 

Barranca končí malou kamenitou pláží.

Krása a proslulost místa je bohužel vykoupena množstvím lidí, kteří do vesnice přijíždějí vlastními auty nebo v rámci zájezdů pořádaných místními cestovními kancelářemi a vydávají se do soutěsky.

Protože byl čas odletu, musely jsme se vrátit i do turistické oblasti, tedy letoviska Playa de America, mezi hotely a spousty turistů. Říkáme si, oč jsme bohatší o prožitky a spoustu vjemů než ti, kteří celou dovolenou prožili jen na kousku pláže. Kdybychom cestu plánovaly znovu, vyhradily bychom si více času, abychom mohly poznat ještě více míst a vydat se i na nejmenší a zatím nejzapomenutější ostrov Hierro.

 

Kanárské ostrovy

l Tvoří je sedm hlavních ostrovů a dva ostrůvky sopečného původu, které tvoří autonomní oblast pod španělskou správou.

l Název dostaly od latinského slova canis – pes, protože podle legendy ostrovy hlídali obrovští psi. Kdo viděl na výstavě v České republice takzvanou kanárskou dogu, robustního středně velkého žíhaného nebo plavého psa, pochopí, že na legendách přece jen něco je.

l Souostroví prodělalo v posledních desetiletích doslova kulturní šok díky turistickému boomu. Dnes mohou nabídnout řadu výhod: stálé počasí, různorodé pláže, čisté moře, vhodné prostředí pro vodní sporty a zajímavou přírodu. Celkem přijatelné jsou zde ceny.
únor 2006
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group