ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Za duchy a medvědy s bačkorami

Je něco po půl jedné ráno. Slunce svítí a barví okolní kopce do oranžova. Půlnoční slunce mě uchvátilo hned na letišti v Longyearbyenu. I když o tomto fenoménu ví ze školy každé malé dítě, kdo ho nezažije na vlastní kůži, nebo spíš oči, těžko si představí, oč opravdu jde. Bílé mraky plují po nachově modré obloze, po které sem tam proletí racek. Město spí a jen tu a tam projede po silnici, která ho spojuje s letištěm a přístavem, auto. Jen pohled na hodinky a zjištění, že jsou skoro dvě hodiny ráno, mě nutí vydat se do příjemně vytopené ubytovny, zatáhnout závěsy a zkusit alespoň na několik málo hodin usnout.

Ráno svítí slunce stejně jako před zhruba pěti hodinami, kdy jsem uléhal ke spánku. Rychlá snídaně s ostatními obyvateli ubytovny, kteří jsou z celého světa, honem se obléct do všeho, co tu mám, a před hotel, kde mě a několik dalších vyzvedává mikrobus společnosti Svalbard Wildlife Services.

V přístavu už čeká loď Polargirl – Polární dívka. Máme před sebou několik hodin cesty. Většina cestujících se vydává na přední nebo zadní odkrytou palubu, aby se postupně všichni vrátili zpět do příjemně vytopené kabiny. Venku je jen osm stupňů nad nulou a docela fouká. I když mě uvnitř drží vůně čerstvých lívanců, touha vidět co možná nejvíce mě nutí zakuklit se, dopnout všechny zipy, nandat rukavice, a hurá ven. Krajina, která mizí za námi, je tak zvláštní. A před námi je Pyramiden.

Opuštěné město

Město duchů, to je první dojem, který na mě dělá jedno ze dvou ruských důlních měst na Svalbardu, sloužících těžbě uhlí. Pyramiden založili Švédové roku 1910 a prodali Sovětskému svazu v roce 1927. Svůj název získal podle hory ve tvaru pyramidy, která se nad ním tyčí. Svého času zde bydlelo, pracovalo i odpočívalo okolo tisíce lidí. Od roku 1998, kdy bylo svým majitelem, státem vlastněnou společností Trust Artikugol opuštěno, tu už pouze jednou za čas projde několik turistů. Rusové však plánují, že na jaře 2006 těžbu obnoví.

Na začátku naší skupiny jde jeden muž s puškou přes rameno a na konci druhý – náš úkol je držet se mezi nimi. Jde o bezpečnostní opatření kvůli ledním medvědům, kteří čas od času v opuštěných domech a skladech hledají útočiště. Strach nemám. Poslední případ napadení medvědem je už dost starý – třicátého března 1995 teprve dvouletý medvěd, vážící pouhých osmdesát osm kilogramů, smrtelně zranil na náhorní plošině nedaleko Longyearbyenu dvaadvacetiletou norskou studentku.

Opuštěné budovy vypadají, jako by jejich obyvatelé odešli teprve před chvílí. Před domy stojí zaparkovaná nákladní auta, v přístavu opuštěné jeřáby, ke kterým vedou pásové dopravníky, a mezi tím vším šedé bláto a černý uhelný prach. Postupně procházíme kolem servisní budovy, školy, pošty, baru a dětského hřiště, kde si s houpačkou pohupuje už jen vítr. Nakukuji do otevřených dveří skladu. Na zemi se válejí krabice s elektroinstalačním materiálem, na stole leží rozečtená kniha, vedle ní stojí lampa a hrnek od kafe. Míjím nástěnku na plotě, ze které je zřejmé, že i zde se plnilo na sto čtyřicet procent. Konci jakéhosi náměstí vévodí busta V. I. Lenina hledící z vysokého podstavce přes celé město k ledovci Nordenski/old. Musím uznat, že i tady měl vůdce opravdu všechno na očích.

Za zády má už jen kulturní dům. Je na rozdíl od většiny budov otevřený, a tak smíme nakouknout dovnitř. Knihovna je plná knih, přes židli přehozené šaty a na klavíru stojí prázdná láhev od vodky. Jako bych chodil tajně po bytě někoho, kdo si jen odskočil do obchodu nebo odjel na dovolenou. V kině se dnes také nepromítá, i tělocvična zeje prázdnotou, jen na podlaze se válí míče na basketbal a fotbal.

Pozor na hlavu

V kajaku jsem už párkrát seděl, ale nikdy tak daleko za polárním kruhem na moři, které má teplotu limonády v lednici. Společně s dalšími třemi lidmi se oblékám do nepromokavé kombinézy. V holínkách si připadám trochu jako zemědělec, ale dostávám plovací vestu a pádlo, takže mě představy práce na poli rychle opouštějí. Nasedáme do doublekajaků. Jedeme podél pobřeží Adventfjordu (jméno získal fjord po lovci velryb jménem Adventure) do vnitrozemí a k protějšímu břehu. Podél něj pak směrem na širé moře do osady Hiorthamn, která leží naproti Longyearbyenu. Celou cestu si máme dávat pozor pouze na hlavu. Největší hloubka pod kajakem je totiž jen asi metr, a pokud převrhneme kajak, mohli bychom se zranit. Nemáme se pak snažit znovu nasednout, ale raději dojít i s lodí ke břehu po svých.

Voda je poměrně špinavá, jak se do ní vlévají potůčky a potoky z pevniny, které jsou zakalené od uhelného prachu. Je také sladká. Poměrně hodně jí přitéká z ledovců a fjord je úzký, takže se sladká voda z břehů míchá se slanou mořskou jen velmi pomalu.

Osada Hiorthamn je jako většina sídel na Svalbardu uhelná. Dnes se zde však již netěží, pár zbylých domečků funguje jako „letní“ chaty pro obyvatele Longyearbyenu. Ačkoliv žijí na dohled přes fjord a jsou jich necelé dva tisíce, občas také utíkají z města do přírody.

Poklad pod zemí

Na konci Longyearbyenu, kousek nad letištěm, leží důl číslo tři. V chodbě je celoročně stálá teplota

–4 stupně Celsia. Zkouším, jaké to je ležet na zádech v prostoru vysokém šedesát centimetrů se sbíječkou, kterou sotva uzdvihnu. Až do ukončení provozu v roce 1997 se tu těžilo ručně. Horníci pracovali na tři směny, které měly přesně rozdělené úkoly. První vrtala díry pro nálože, které následně odstřelila. Druhá směna měla za úkol naložit odstřelené uhlí do vagonů a odvézt ho ven z dolu a třetí budovala bednění.

Chápu teď mnohem lépe, o čem byla tvrdá práce horníka na Svalbardu. Průvodcem je bývalý horník z dolu číslo tři. Říká, že tady byla dřina, ale většina horníků ji dělala s chutí. Všichni byli na to, kým jsou, náležitě hrdí.

Důl, který má rozlohu přibližně stejnou jako centrum Osla a má kilometry kolejových tratí, odvodňovacích trubek a kabelových rozvodů, však není jen turistickou atrakcí. Stálé klima a velké prostory hluboko pod zemí využilo Norsko pro svou genovou banku a banku rostlinných semen, které tu vznikly v roce 1984. O zdejší úložné prostory už také projevila zájem Mezinárodní genová banka, takže je pravděpodobné, že se důl číslo tři v brzké době opět stane jedním z nejdůležitějších míst Svalbardu.

Uhlí a zase uhlí

Uhlí se ale na Svalbardu ještě stále těží v druhém ruském důlním středisku Barentsburgu, byť už mnohem modernější technikou. Na lodi, kterou k němu míříme, se setkávám s Hege, dívkou z Osla, která je na Svalbardu už poněkolikáté. Je zahradní architektkou a do Longyearbyenu jezdí navrhovat okolí nového muzea Svalbardu, které se sem přesouvá z Troms/o. Když přišel hovor na Barentsburg, kde zatím nebyla ani ona, překvapí mě. Zjišťuji, že moje představa o ruském hornickém městě je daleko přesnější než její. Můj předpoklad se mi pak také potvrdí. Tady jednoznačně platí, že kdo neviděl, neuvěří.

Už příjezd do přístavu jako by byl z nějakého ne právě optimistického filmu. Všude se válí spousta starého železa, na molu stojí vraky nákladních automobilů, vše je začerněné uhelným prachem. Ve městě žije a pracuje asi devět stovek lidí. V roce 1912 zde nejprve začali těžit Norové, roku 1921 převzali těžbu Holanďané a o jedenáct let později Rusové. Roku 1943 město zničily útoky z německých válečných lodí, ale bylo rychle obnoveno. Dnes je Barentsburg Ruskem zanedbáván, a tak si plaveckou halu s bazénem olympijských rozměrů, na který nás průvodkyně upozorňuje, můžeme prohlédnout jen zvenčí. Je zavřená. Takzvané ruské lednice, tedy obyčejné plechové krabice umístěné na parapetech za okny místních činžovních domů, aby byly potraviny v nich v chladu, jsou další ukázkou, jak dovede člověk využít místní klima. Pro turisty ze západní Evropy jsou však trošku nepochopitelné.

Na doporučení průvodkyně zavítám do místního baru a za směšnou cenu si dávám stakan pravé ruské vodky na zdraví místních lidí. Dělá se to tu a navíc je tady alkohol na Skandinávii obdivuhodně levný. Většina lidí je v práci, na ulicích potkávám jen sem tam někoho, na dětském hřišti si nikdo nehraje, fotbalové hřiště je prázdné a nad vším bdí kdo jiný než Vladimír Iljič. Jeho výhled je stejně skvělý jako v Pyramidenu.

Cestou zpátky do Longyearbyenu se ještě zastavujeme u ledovce Esmark, ale dojmy z návštěvy města, kde dnes znamená předevčírem, jsou tak silné, že stejně přemýšlím spíš o tom, jak se lidem v Barentsburgu žije, než abych se kochal nádherou ledovce a obdivoval jeho neuvěřitelné rozměry a barvy, které se střídají od bílé přes tyrkysovou až po temně modrou.

Světlo a klid

Poslední večery nemám rád obecně, ale tenhle se mi docela daří. Je mi líto jít spát, když svítí slunce. Pod lanovkou na přepravu vytěženého uhlí šplhám na kopec k již dávno uzavřenému dolu číslo 2b. Cestou nahoru míjím ještě dva další turisty, které také polární bílá noc vylákala ven. Stojím u těžební budovy, ze které vedou štoly do útrob hory, a mám celý Longyearbyen sám pro sebe. Je něco po půlnoci a slunce nasvítilo celé město, které spí. Užívám si neuvěřitelného klidu a přemýšlím o tom, jak to tady asi vypadá během polární noci. I přes to, že jsem letní typ člověka, si říkám, že sem bych se určitě ještě jednou rád podíval. A právě v zimě.

 

Jak to bylo se Svalbardem

l Objev souostroví Svalbard – Země studených břehů – je uveden už ve starém islandském rukopise z roku 1194. Za název mohou Vikingové, původní obyvatelé. Objevení ostrovů se také určitou dobu spojovalo se jménem Holanďana Willema Barentse, který je znovu objevil až po roce 1596 a pojmenoval je podle špičatých vrcholků Špicberky – Špičaté hory. Postupně se ale na základě průkazného materiálu ze ság,

korespondence králů a islandské, dánské a norské literatury doložilo, že první zde skutečně přistáli norští Vikingové.

l V roce 1607, nedlouho po Barentsovi, přistál na Svalbardu anglický mořeplavec Henry Hudson. Za velrybami, mroži, tuleni, ledními medvědy a soby pak v následujících dvou stech letech přijížděly na Svalbard každoročně norské, anglické, dánské či holandské velrybářské výpravy. Zpočátku se nikdo nepokusil o přezimování, to se podařilo až v roce 1630 skupině osmi anglických námořníků. Intenzivní rybolov však snížil stavy ryb a bylo nutné za nimi vyjíždět na oceán.

l Kolem roku 1760 se na Svalbardu poprvé objevili ruští lovci. Zajímaly je kožešiny polárních lišek, ledních medvědů, mrožů a tuleňů. Na ostrovech začali stavět chaty. Přibližně o pět let později začali přijíždět i norští lovci.

l Svalbard se stal rájem lovců kožešin a velrybářských výprav. Souostroví ale bylo bohaté i na kvalitní uhlí. Rybářské lodi ho začaly využívat počátkem osmnáctého století. Ložiska se odhadují na

osm miliard tun. Opravdový boom nastal až v letech 1900–1920, kdy začaly cizí společnosti, především americké, ruské, švédské, holandské a skotské, obsazovat území. Norsko zahájilo těžbu již před rokem 1900.

l V roce 1905 založil americký milionář Longyear společnost Arctic Coal Company, byla po ní pojmenována osada a dnešní hlavní centrum Svalbardu se sídlem guvernéra – Longyearbyen.

l Otázku norské suverenity nad souostrovím vznesli Norové už kolem roku 1870. Trvalo však další půl století, než ji mezinárodní společenství uznalo. Návrh na uznání norské suverenity nad Svalbardem vznesl norský velvyslanec v Paříži Wedel Jarlsberg před Vysokou radou pro mírovou smlouvu ve Versailles po skončení první světové války. Byl vypracován takzvaný Pařížský traktát, schválený v roce 1924 norským parlamentem (Storting).

l Symbolicky Norské království ostrovy převzalo 14. srpna 1925. Všechny země, které ke smlouvě přistoupily (i bývalé Československo), jsou však zcela rovnoprávné, pokud jde o hospodářské využití přírodních zdrojů na ostrovech. Neméně důležitý je i závazek Norska, že na Svalbardu nezřídí a nikomu nedovolí zřídit námořní základnu ani nepřipustí opevnění ostrovů, jichž nesmí být využito k vojenským účelům.

 

Longyearbyen

l Hlavní město Svalbardu, založené v r. 1906 Američanem J. M. Longyearem (1850–1922). Leží na břehu Adventfjordu v délce zhruba 10 kilometrů. Jeho hlavní část se zařezává přibližně dva kilometry do údolí řeky jménem Longyear-elva kolmo na fjord.

l Sídlí tu sysselmannen, guvernér a správce, který dohlíží na to, aby nedocházelo k ničení přírody a byly dodržovány zákony. Město není velké, místní vybavenost je přesto na vysoké úrovni. Je možné si zaplavat v krytém bazénu, zajít do kina, knihovny nebo muzea. K dispozici jsou jak mateřské školy, tak i školy.

l Od roku 1993 je v provozu Univerzitní centrum, státní instituce, která reprezentuje univerzity v Oslu, Bergenu, Troms/o a v Trondheimu a zabývá se výzkumem a studiem arktické geologie, biologie, geofyziky včetně technologického programu. Umístění na Svalbardu z ní činí jedinečnou arktickou laboratoř.

l Na svazích lemujících město leží původní uhelné štoly, od nich vedou dřevěné dopravníky do přístavu, kde se uhlí zpracovává. Všechny jsou mimo provoz a pro přepravu surovin se používá výhradně těžká automobilová technika. To, co zbylo z dávných technologií, dnes slouží jako jakési muzeum v přírodě.

l Uhlí se přímo v centru Longyearbyenu netěží. V provozu je pouze moderní důl číslo 7 kousek za městem. Pro turisty je mnohem zajímavější důl číslo 3 kousek nad přístavem.

l Asi půl hodiny cesty pěšky z Longyearbyenu směrem proti proudu řeky Longyear-elva je moréna ledovce Larsbreen, kde je možné najít spoustu až 60 milionů let starých zkamenělin rostlin.

 

l Špicberky nebo Svalbard? Podle encyklopedie Diderot je Svalbard norské autonomní území v Severním ledovém oceánu se správním střediskem Longyearbyen a zahrnuje souostroví Špicberky a Medvědí ostrov.

l Norsko používalo a dodnes důsledně používá označení Svalbard, zatímco ostatní svět převzal spíše Barentsův název Spitzbergen. Norové používají název Spitzbergen pouze pro část souostroví – pro Západní Špicberky. Právě v této části souostroví vznikaly díky Golfskému proudu, který výrazně ovlivňuje místní klimatické podmínky, trvale obydlené osady.
únor 2006

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group