ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Velký bílý nenosí jen smrt

zralokBylo 16. prosince 2004. Osmnáctiletý hoch tažený na surfovacím prkně kamarády za malou plachetnicí u pobřeží West Beach u města Adelaide v Austrálii neměl prakticky žádnou šanci. Téměř současně ho napadli dva velcí bílí žraloci. Svědkové uvedli, že útok byl veden z boku, a zatímco jeden ze žraloků chlapce i se surfem překousl vedví, druhý okamžitě popadl část těla. Ještě chvíli kroužili kolem torza rozrušeni rozlitou krví, ale v hodování již nepokračovali. Jako by si uvědomili, že se stalo něco, co nemělo, brzy zmizeli v hlubině za bezmocného přihlížení posádky plachetnice.

Jeden ze šťastných, který přežil setkání s bílým žralokem a mohl tak vyprávět svůj příběh, byl Rodney Fox. V roce 1963 se účastnil závodů v lovu ryb s harpunou. Náhle cosi vycítil za sebou. Stihl se jen otočit a automaticky natáhnout ruku před sebe na svou obranu, ale bylo to už do otevřené tlamy útočícího velkého bílého žraloka. Ostré zuby stáhly z končetiny kůži a maso až na kost. Žralok stisk povolil, ale záhy zaútočil znovu. Fox se vší silou opřel do žralokova rypce a jen to ho uchránilo před dalším kousnutím. Oslaben ztrátou krve a nedostatkem kyslíku se snažil dostat na hladinu, ale žralok se nevzdával. Zakousl se do ocelového lanka na ryby, které měl Rodney připoutáno k pásku, a táhl muže ke dnu. V poslední chvíli žraločí zuby přecvakly lanko a Rodney se vynořil jen kousek od čekající lodi. V nemocnici pak podstoupil mnohahodinovou operaci, která si vyžádala čtyři sta šedesát dva stehů.

Výsledkem takového útoku byla obyčejně davová hysterie. Lidé chtěli vidět viníka mrtvého, což znamenalo jakéhokoliv žraloka pověšeného za ploutev, ať je vinen, nebo ne. Kdo zabil většího žraloka, mohl získat i větší odměnu. Jaká jatka po každém útoku na člověka následovala, si dokážeme jen matně představit. Naštěstí obrovské plochy oceánu zatím dokázaly tyto tvory ochránit před vyhubením.

Co ale rozbouřilo hladinu obecného odporu a hrůzy, živených prostou neznalostí tajemného mořského predátora, byl v 70. letech film Čelisti. Sám režisér Steven Spielberg dnes lituje koncepce filmu a výrazně podporuje organizace bojující za ochranu žraloků. Škody už ale nezle napravit.

Sítě na ochranu?

Nádherné široké pláže Jihoafrické republiky s teplotou vody devatenáct až dvacet šest stupňů Celsia přitahují po celý rok turisty a surfaře. Pobřežní vody jsou ale také domovem širokého spektra mořské fauny v čele s velkými mořskými savci – lachtany, delfíny a velrybami. Na vrcholku potravního řetězce však stojí žraloci. A pomyslný trůn patří největšímu z nich – velkému bílému žraloku, který měřívá až šest metrů, spolu s mnohem menším (délka do dvou metrů), ale velmi agresivním žralokem bělavým (Carcharhinus leucas), kteří nesou odpovědnost za většinu útoků na lidi.

Jak přibýval počet lidí vstupujících do teritoria mořských dravců, přibývalo i konfliktů. Už v roce 1907 rozhodlo město Durban o stavbě malých polokruhových ocelových mol chránících plavce před žraloky. Náklady na údržbu ale neúnosně zvyšoval agresivní příboj a koroze, a tak se systém této ochrany v roce 1928 zcela zhroutil. Vážné útoky jako by ale přestaly. Až od roku 1940 pak žraloci během následujících jedenácti let napadli dvacet devět lidí, z nichž sedm zabili. Děs ale způsobily události od prosince 1957 do Velikonoc 1958, kdy během sto sedmi dnů žraloci roztrhali pět plavců. Hrozil kolaps turistického ruchu a logickým vyústěním bylo v roce 1962 rozložení ochranných sítí podél hlavních výletních míst provincie Kwa-zulu-Natal a založení Natal Sharks Board, úřadu pověřeného kontrolou, správou a zlepšováním opatření proti útoku žraloků.

Neskončilo to ale jen u ochrany lidí. Jak se rozvíjela potřeba chránit i samotnou přírodu, byla konečně doceněna také úloha velkého bílého žraloka v ekosystému a Jihoafrická republika jako první stát na světě přistoupila v dubnu 1991 k jeho ochraně. Následovaly USA, Austrálie a Malta.

Ve žraločí pitevně

Centrum Natal Sharks Board sídlí ve městě Durbanu v Jihoafrické republice. Pod jeho správu patří kolem třiceti kilometrů sítí položených na tři sta osmdesáti kilometrech pobřeží. I když jsou denně kontrolovány, každým rokem se do nich zamotá a zahyne velké množství mořské fauny včetně zhruba šesti stovek žraloků, šedesáti delfínů, stejného množství mořských želv a dvou stovek rejnoků. Zachráněná zvířata ochránci označkují a pustí zpět do vody, mrtvá v nízkém stadiu rozkladu posílají do centra Natal Sharks Board k vědeckým i veřejným pitvám.

Uprostřed prostranství bylo cosi přikryté plachtou ve velikosti malé dodávky. Když pracovníci centra plachtu sundali, objevila se velká samice bílého žraloka, i ve své smrti ohromující. Veterinář, který nemohl zastřít svůj indický původ (v Durbanu žije milionová menšina Indů a svou kariéru zde zahájil i Máhatmá Gándhí), prozradil, že zahynula v síti před pár dny. Měřila 3,2 metru a vážila asi sedm set kilogramů. Protože jsou bílí žraloci stále vzácnější, bude žralok pitván až později odborníky, kteří prohlídku zaznamenají pro vědecké účely. Asistent pak donesl ještě mládě žraloka bělavého. Zemřelo o něco dříve než bílý žralok, bylo také déle skladováno, a některé dámy v první řadě proto rychle vyklidily pole.

Zvláštností mezi vnitřnostmi obou velkých mořských živočichů jsou játra. Vyplňují téměř dvě třetiny dutiny břišní a jejich váha může tvořit až deset procent váhy žraloka. Jsou totiž vyplněná olejovou tekutinou, která je lehčí než voda, a tak částečně nadnášejí žraloka podobně jako plynový měchýř ryby. Žraloci se musejí na rozdíl od ryb neustále pohybovat, jinak klesnou ke dnu. Díky neustálému pohybu (s výjimkou několika pobřežních druhů) nepotřebují k dýchání aktivní skřele vhánějící vodu do žaber, jako je tomu u ryb, ale stačí jim jen otevřená tlama a pět párů žaberních otvorů k odvodu vody. Když jim pak síť zabrání v pohybu, udusí se.

Všichni, kteří se pitvy zúčastnili, se mohli podívat, jak vypadá soustava kanálků vyplněná rosolovitou hmotou nazývající se Lorenziniho ampule. Jejím prostřednictvím vnímají žraloci nejenom hydrostatický tlak, teplotu, ale hlavně změny elektrického náboje. Jsou schopni zaregistrovat elektrický náboj o velikosti 0,005 mikrovoltu! Kořist tak lokalizují i podle bijícího srdce nebo pohybujících se ploutví, objeví tedy i ukryté ryby.

Nejfantastičtější pohled však nabízely mohutné čelisti obra. Na tři tisíce ostrých trojúhelníkovitých zubů v několika řadách – ty zadní jen čekají na příležitost nahradit některý ztracený zub v přední řadě. Představa, jak po zakousnutí trhavými pohyby do stran doslova upiluje obrovský kus masa z kořisti, naplňuje respektem. Při vzpomínce na nedávné koupání v moři nás polilo i horko.

Alej žraloků

V Jihoafrické republice se nachází výjimečné místo – žraločí alej. Už léta přitahuje pozornost fotografů, vědců i filmařů a přírodovědných organizací celého světa, aby poodkryli tajemství chování velkého bílého žraloka ve zdejších vodách. Současně s vědeckým výzkumem se rozjel také turismus, který má přiblížit velkého „netvora“ veřejnosti. Má ho tady doslova na dosah.

Centrem toho všeho je malá rybářská vesnička Gainsbaai asi dvě stě kilometrů východně od Kapského Města. Sehnat sem výlet za rozumnou cenu ovšem není tak jednoduché. Noc jsme strávili v backpackeru ve městě Hermanu, vyhlášeném pozorováním velryb ve zdejším zálivu.

Než se dostanete v Gansbaai ke žralokům, musíte nejprve podepsat různá prohlášení zbavující společnost odpovědnosti v případě zranění.

Asi desetimetrová loď, na kterou se nastupuje, je kvůli divokému moři pokaždé vytažena traktorem na břeh, aby se na ni dalo nalodit. Když nás jeden člen posádky začal obcházet a přeměřovat očima, už jsme se začali domníval, že nám počítá končetiny pro případné zamítnutí reklamace po návratu. Každému pak ale složil k nohám bezvadně padnoucí neopren a tím bylo vše vysvětleno.

Po tři čtvrtě hodině ostré jízdy jsme zakotvili jen několik set metrů od dvou malých ostrovů.

Větší z nich, Dyer Island, hostí kolonie jediného kontinentálního afrického tučňáka brýlového (Spheniscus demersus), jihoafrického kormorána (Phalacrocorax capensis) a kolonie jihoafrických terejů (Sula capensis).

Menší si zvolila za domov velká, asi padesátitisícová kolonie jihoafrického lachtana (Arctocephalus pusillus) – nejoblíbenější kořisti bílého žraloka. Asi šestimetrový hluboký kanál mezi ostrovy tvoří jakousi žraločí uličku.

S očima navrch hlavy se všichni snaží něco zahlédnout. Ale už při odjezdu jsme byli seznámeni s tím, že nejedeme do zoologické zahrady a společnost nezaručuje, že žraloky vůbec uvidíme.

Konečně predátor

Člen posádky začal rozlévat do vody velkou naběračkou zaručenou žraločí lahůdku – směs rozsekaných sardinek, krve a jaterního tuku jiných žraloků. Čich je smysl, který se u žraloků vyvinul k dokonalosti. Krvácející kořist mohou ucítit na kilometry daleko, a tak jim cesta sem může někdy trvat trochu déle. Posádka náhle spustí povyk a u boku lodi se objeví silueta velkého žraloka s prosvítajícími bílými boky. Konečně! Posádka do vody zároveň vhodí hlavu velkého kanice na silném laně, aby žralok po původní nádherné vůni viděl také kořist. Současně se ve vodě ocitne i prostorná klec pro šest lidí se šnorchlem. Velcí bílí žraloci žijí sami a každý je osobností. Někteří se zdrží u lodi jen krátce, jiní provedou jen jeden výpad na návnadu a odplují, další se nechají vyplašit už zadupáním na palubě.

Tito dravci se v dospělosti krmí hlavně z hladiny. Nejoblíbenější potravou jsou mořští savci jako lachtani, tuleni, mořské vydry, ale i mláďata velryb a delfíni. Pozřou i všechno mrtvé, co plave na povrchu. Na živou potravu útočí prudce, zespodu a často se setrvačností vymrští celým tělem nad hladinu. Jednou ze strategií je způsobit při prvním útoku velké zranění a pak vyčkávat v kruzích, než kořist vykrvácí.

Na dosah ruky

V kleci už jsou první nedočkavci. Vždy když se žralok přiblíží ke kleci, kapitán zakřičí jeho polohu, všichni se nadechnou a ponoří se do ledové vody. Aby byl zážitek turistů v kleci ještě větší, schválně ucukává žralokovi návnadou až ke kleci.

Viditelnost je asi dvacet metrů, pak už je jen tmavá zelená stěna vody. Malý bod před námi se rychle zvětšuje a matně si vzpomenu na tóny hudby z filmu Čelisti. Nádherné impozantní zvíře má kolem tří metrů (největší ulovený bílý žralok měl 6,2 metru a vážil 3336 kilogramů), pod vodou však vypadá dvakrát tak velké. Pomalu nás mine a zvolna se otočí k návnadě. Čelisti sklapnou tak metr před klecí, ale srdce nám rozpumpuje hlavně rána do klece ocasní ploutví.

Žralok vůči nám neprojevuje žádné agresivní chování, stále jen zvolna krouží a občas cvakne po návnadě. V zorném poli na opačné straně se cosi objeví a záhy kolem klece propluje druhý, o poznání větší žralok bílý. Po deseti minutách zůstává na scéně jen on. Během následujících tří hodin se k lodi přiblížili další dva bílí žraloci.

 

 

lll

Podle statistiky došlo v Jihoafrické republice od roku 1990 do roku 2004 k sedmdesáti sedmi případům napadení člověka žralokem, devět lidí zahynulo. Ve stejné době ve stejném státě se odehrálo zhruba 345 000 vražd...

 

Predátor starý miliony let

l Žraloci a rejnoci žijí na naší planetě již 350 milionů let. Za posledních 200 milionů let se zásadně nezměnili. Dnes jsou reprezentováni zhruba 600 druhy vykazujícími širokou škálu ekologických a morfologických rozdílů. Na rozdíl od pravých ryb mají pouze chrupavčitou kostru a tělo pokrývají plakoidní šupiny (mají stejnou stavbu jako zuby).

l Žralok dokáže dosáhnout rychlosti až kolem padesáti kilometrů za hodinu.

l Mláďata jsou okamžitě po příchodu na svět dokonale vyvinutá a samostatná.

l Lebku má žralok pružnou, což mu umožňuje rozevřít tlamu do neuvěřitelné šířky a útočit i na větší kořist, než je sám. Zachytí ji spodní čelistí, horní působí jako pila. Jsou schopni vyvinout v čelisti tlak až několika tun.

l Bílý žralok dostal název podle barvy svého břicha. Může dorůst do šesti, případně až osmi metrů. Vyhledává mírně teplé pobřežní vody, často i mělké. Nejvíce se vyskytuje u pobřeží Severní Ameriky a Austrálie.
únor 2006

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group