ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Téměř neznámé opice

temerneznameopiceTeprve když jsem se dvěma dalšími českými přírodovědci dorazil vloni v květnu na Kalimantan (indonéská část ostrova Borneo) a chystali jsme se zabydlet ve výzkumné stanici v rezervaci Sungai Wain, znejistěl jsem. Tono a Ele, naši noví asistenti, pracovali v pralese dva roky a za tu dobu každý z nich potkal hulmany běločelé jen jedenkrát. A Nono, nejlepší a nejzkušenější z nich, trávil v Sungai Wainu už osmý rok, a neviděl je nikdy.

Celý měsíc jsme pak den co den prohledávali oblast, kde se mají tyto opice hojně vyskytovat. Několikrát denně jsme potkávali jejich příbuzné, cihlově červené hulmany kaštanové a několik dalších druhů opic, ale šedý stín, možná náš hulman, se mihl v korunách jen párkrát.

Na mnoha místech, kde jsme ho tušili, jsme čekali i hodinu nebo dvě. Trochu nudná a nervující metoda, ale třicátý den konečně přinesla ovoce. Po hodině čekání se pod stromy vynořil z lián nějakých deset metrů ode mě hulmaní samec a vyšplhal se na vysoký strom, kde jsem ho mohl pozorovat celých patnáct minut. Pak několikametrovým skokem zmizel v porostu.

Hulmani vypadali ve skutečnosti o dost jinak, než jak jsme je znali z kreseb a maleb v knížkách. Ty byly nejspíš pořízeny podle muzejních materiálů, na kterých nemuselo vyniknout vysoké „číro“ na hlavě ani prodloužené licousy na tváři a kotlety na spáncích. Možná se malíři jen báli, že jejich kresbě nebude nikdo věřit, protože ve skutečnosti mi hlava hulmana připadala trochu jako z kresleného seriálu.

Na první pohled upoutá velká bílá skvrna na čele této opice. Většina hulmanů má skvrny dokonce dvě, oddělené černým proužkem. Dokud byl k dispozici pouze strohý muzejní materiál, byly tyto opice popsány jako speciální poddruh hulmana běločelého. Teď je ale jasné, že jde o celou škálu různých tvarů skvrnek, a je možné, že opicím pomáhají poznávat se navzájem. Pomáhalo to i mně. Když jsem se pak jednotlivá zvířata naučil rozlišovat i podle jejich daleko slyšitelného volání (poté co jsem po několika týdnech pochopil, že je třeba vstávat a poslouchat už ve tři ráno), mohl jsem začít pomalu rozumět jejich životu i přesto, že jsem je i nadále vídal většinou jen prchat.

Po čtyřech měsících jsme měli jen několik videozáznamů nerozlišitelných siluet vysoko v listí. Od jednoho holandského studenta jsme se ale dozvěděli o místě na hoře Lumut, kde údajně žije více hulmanů běločelých než v Sungai Wainu. Byl to nakonec celkem obyčejný les, poškozený těžbou, ale hulmani běločelí tam skutečně byli v hojném počtu. Možná proto, že tu nežije jejich potravní konkurent hulman kaštanový (asi byl kdysi dávno vyhuben). Jejich snímky nakonec byly jediné, které nám zůstaly. O videokameru jsme totiž vzápětí přišli kvůli tropické vzdušné vlhkosti. Pozorování na Borneu však pokračovala celý rok a nyní už probíhá příprava druhé výpravy.

 

První informaci o projektu Frontata, jejímiž členy byli primatolog Stanislav Lhota, etnoložka Radmila Lorencová a antropolog Radek Trnka, a o světově unikátních snímcích jste mohli číst již v Koktejlu 3/2006.


powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group