ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Lemur jako tabu

lemurjakotabuOznačení „ty jsi ale lemur“ bývá v našich zemích projevem opovržení nad leností a neschopností, ale nemá nic společného se samotnými lemury. Ba právě naopak. Lemuři si osvojili tak vynalézavé způsoby chování, že by po nich mohli leckteří lidští „lemuři“ jen závistivě pošilhávat.

Naproti tomu jsou pro Malgaše, tedy obyvatele Madagaskaru, lemuři velmi zjednodušeně řečeno tabu (neboli, jak sami říkají, fady). Neplatí to sice u všech původních domorodých kmenů, ale jistý stupeň uctívání těchto primátů lze zaznamenat na celém ostrově. Důvody se velmi různí a mají vlastně jen jediného společného jmenovatele: nemají žádné racionální zdůvodnění. Většinou vycházejí z všeobecně rozšířeného kultu uctívání předků, jejichž ztělesněním se pro mnohé kmeny mohou lemuři stát.

Trochu racionálna však do této problematiky vneslo vědecké bádání posledních let. Tak především – lemuři s jistou mírou nadsázky disponují schopnostmi, které domorodci jen těžko chápou. Například některé druhy rodu Hapalemur patří k vyhraněným potravním specialistům a živí se pouze výhonky jednoho bambusu (Cephalostachium viguieri). Nebylo by na tom nic divného, kdyby tyto výhonky neobsahovaly přirozené kyanidy v množství, které několikanásobně překračuje smrtelné dávky pro ostatní savce. Domorodci účinky bambusu dobře znají, využívají ho k výrobě jedu a o to nepochopitelnější se jim lemuří odolnost musí zdát.

Také muselo Malgašům vrtat hlavou, proč lemuři čilí (Lepilemur mustelinus) pojídají své vlastní výkaly. Označili je kvůli tomu za „špatné fady“. Těchto nočních zvířat se tedy téměř všichni bojí, ale přitom není proč. Čile se živí nízkokalorickým listím a tuto specifickou potravu tráví fermentací – ovšem nadvakrát! Nestrávené živiny totiž vylučují v trusu, který znovu požírají a tím teprve „recyklované“ živiny vstřebávají.

Také zvláštní přátelství lemurů tmavých (Eulemur macaco) a jedovatých mnohonožek nemá nic společného s domnělým „upozorňováním na blížící se nemoc“. Malgaši věří, že zemřelí předkové je tímto způsobem varují. Důvod tohoto zvláštního počínání je však mnohem prozaičtější. Lemuři tmaví za určitých okolností sbírají a rozkousávají mnohonožky a potom si jejich poraněnými těly potírají srst. Zranění členovci vylučují spoustu jedovaté tekutiny a ta slouží k ochraně proti vnějším parazitům.

Naopak indri (Indri indri) vždy býval posvátným zvířetem a kmeny Bezanozano a Betsimizaraka věří, že to jsou přeměnění zemřelí. Nazývají je babakoto, tedy „dítě otce“. Uctívají je dokonce tak silně, že je pro ně nepředstavitelné, aby je jen zahlédl kdokoliv jiný. Donedávna dokonce bránili cizincům vstoupit do lesa, kde indriové žijí. I dnes považují turistické exkurze v rezervaci Perinet za zpěvem indriů za urážku duchů předků, která může být přísně potrestána, dokonce i smrtí.

Domorodci také milují krásné černobílé sifaky malé (Propithecus verreauxi). Lidí se příliš nebojí a díky vrozené zvědavosti se často přiblíží až do bezprostřední blízkosti vesnice. Domorodci je pokládají za „dobré fady“.

Sifaka malý je svým chováním hodně podobný člověku a nikdy nikomu neublíží. Starosta vesnice Beroboka na západě ostrova mi vysvětlil: „Slovo lemur znamená ‚duch zemřelého‘. Do lemurů se převtělují duchové mrtvých i těch, kteří opustili své domovy.“ Na skupinu sifaků, vyhřívajících se na ranním slunci, měl okamžitě svůj názor – nevystavují své tváře a ruce slunečním paprskům, ale modlí se za celou jeho vesnici. „Sifaka je velmi dobré fady, a když je to dobré fady, byl by hřích mu ublížit.“

Ano, Malgaši lemurům většinou bezprostředně neubližují, k jejich lovu se uchylují až v dobách skutečné nouze a neúrody. Uctívají je a zároveň se jich bojí. Stejně tak ovšem uctívají oheň, protože „kdo nevypálí pole, nebude mít rýži, a čím nakrmí své děti“? Vypalování lesů ovšem jaksi nejde s ochranou přírody a budoucností lemurů dohromady.

 

aye-aye

Noční přízrak

 

Noční můrou pro domorodce byl ksukol ocasatý (Daubentonia madagascariensis) a dlouho jím byl i pro zoology. Zuby hlodavce, hrubá střapatá a jakoby štětinatá srst, pouhá dvojice mléčných bradavek u samic, prsty oproti jiným zvířatům nevídaně dlouhé, velké a zcela lysé ušní boltce netopýra, liščí ocas, nepatřičně mohutný a huňatý. Prostě kreatura nemající v živočišné říši obdoby! Mezi odborníky po dlouhé roky vítězil názor, že se jedná o prapodivnou madagaskarskou veverku. A protože zvíře bylo pokládáno za vyhynulé, otázka byla jakoby uzavřena.

Když byl však v roce 1957 znovu po letech objeven, vědci jej definitivně zařadili mezi lemury. Ksukol, známý rovněž jako aye-aye, měří na délku téměř metr, přičemž více než polovina připadá na ocas. Pohybuje se výlučně v noci, a tak i přes svou velikost dlouho unikal pozornosti. Soudilo se, že je extrémně vzácný, dokonce se, především v 70. a 80. letech minulého století, podnikaly nákladné akce na jeho záchranu. Na ostrůvku Nosy Mangabe byla pro něj vybudována rezervace a tento lemur se stal cílem intenzivního výzkumu několika vědeckých expedic. A výsledky byly vskutku překvapivé.

Tak především – aye-aye není zdaleka tak vzácný. Dokázal se dokonce přizpůsobit lidské činnosti a obývá nejen deštné pralesy, ale i druhotné porosty, zemědělské plantáže, háje kokosových palem i okolí domorodých vesnic. Žije však nesmírně skrytě a jeho fotografie patří i dnes k velkým vzácnostem.

Často bývá nazýván „nočním datlem“ – a zase tak úplná hloupost to není. Na Madagaskaru totiž zcela chybějí datlovití ptáci a právě ksukol je ekologicky zcela nahradil. Jeho prostřední prsty na předních končetinách jsou neobyčejně dlouhé a štíhlé. Poklepává jimi jako datel zobákem na kůru stromů a mimořádně citlivým sluchem zaznamenává pohybující se larvy hmyzu pod kůrou. Hlodavými řezáky, které neustále po celý život dorůstají, pak vykouše v kůře stromu otvor. K vytažení chutného sousta využívá dlouhý štíhlý prostředníček. Dvojitý kloub na posledním prstovém článku jen přispívá k větší obratnosti a pohyblivosti této bizarní „pinzety“. Tak šikovný prst se ksukolovi hodí i při vytahování sladké dužniny z kokosového ořechu nebo bambusových stébel.

Aye-aye není na severu a východě ostrova příliš početný, protože domorodci se dosud bojí jeho strašidelného zjevu, a jakmile se objeví v blízkosti vesnice, bez milosti ho zabijí. Nálepky „nositele špatných zpráv“ a „hněvu předků“ ho doposud nezbavila ani rozsáhlá kampaň mezinárodních ochranářských institucí a v posledních letech i madagaskarské vlády.

Přes den se ksukol ukrývá v kulovitých hnízdech z větviček a listí o průměru přes půl metru, která si sám staví až patnáct metrů vysoko v korunách stromů. V hnízdě s měkkou podestýlkou také samice porodí a odchová mládě, které ji později doprovází na nočních potulkách za potravou. Při takových vyjížďkách sedí v jezdecké pozici na zádech matky a přidržuje se její dlouhé srsti. Strašidelní aye-aye tak budí spíš úsměv a sympatie než strach.

A odkud se vzalo to zvláštní pojmenování? Malgaši jej nazývají ahay. Pro vysvětlení se musíme vypravit až do roku 1782. Cestovatel Sonnerat tehdy dostal od domorodců na východě Madagaskaru dvě podivná zvířata s dlouhými prsty, která prý nikdo do té doby neviděl. Samotní domorodci jej „vehementně přesvědčovali, že zvířata vidí ponejprv, a úžas svůj projevovali hlasitým aye-aye, kteréhož výkřiku Sonnerat použil za jméno živočichů jím objevených“, popisuje tuto událost Brehm ve svém slavném Životě zvířat.

KATY

Věrnost nepěstují

 

Když jsem poprvé viděl ranní slunění lemurů kata na skalách jihozápadního Madagaskaru, musel jsem si protřít oči, abych uvěřil – scéna velmi připomínala seanci jogínů nebo jakýchsi vyznavačů kultu slunce. Tlupa přibližně dvaceti těchto lemurů seděla ve vzpřímené poloze obrácena na východ a ranním paprskům nastavovala nejen tváře, ale i bříška a vnitřní strany všech čtyř končetin. S rukama vysoko vztyčenýma a nohama roztaženýma od sebe vydávali slastně mručivé zvuky. Těžko přisuzovat zvířatům emoce, ale v tu chvíli, kdy se nad pahorky Horembe vyhouplo slunko, vypadaly tváře těchto krásných černobílých lemurů opravdu šťastně.

Kata (Lemur catta) je jistě tím nejpopulárnějším lemurem. Nesmí chybět v žádné zoologické zahradě. Má atraktivní zevnějšek, žije v tlupách se silnými sociálními vazbami, není náročný na potravu a jeho legrační chování se zkrátka návštěvníkům líbí.

Na Madagaskaru žijí katy pouze na západě a jihu ostrova, kde osídlují suché lesy, skalnaté pahorky i trnitý buš. Jsou o něco větší než kočka a podobnost s tímto domácím mazlíčkem umocňuje především jejich velice dlouhý černobíle proužkovaný ocas. Když sedí, protahují si ho legračně mezi předními tlapkami a zuby si jej čistí. Nejde ale o recesi. Na předloktích jim totiž ústí pachové žlázy a tak si vlastně protahováním tento svůj ocas „parfémují“ výměšky. V hustém lesním porostu pak slouží jako optická i pachová signalizace. Mohlo by se dokonce říci, že „mluví ocasem“.

Katy žijí v tlupách o pěti až čtyřiceti jedincích obojího pohlaví, samice ovšem výrazně převažují. Možná proto jsou tlupy tak soudržné a věrné. Často se stává, že skupina společně vychovává odrůstající mláďata a brání se případnému nepříteli, zatímco samci čas od času z tlupy dezertují. Jen „zahnou“ do jiné skupiny k jiným samicím a pak se třeba zase vrátí. Inu, partnerská věrnost u lemurů kata zrovna moc nefrčí.

Samice jsou při ovulaci schopné oplodnění jen po několik hodin a v tento čas se opakovaně páří hned s několika samci. Ke slovu přichází rivalita s hrozbami, jako je cenění zubů, upřený pohled nebo nadskakování. Ke skutečnému boji však vůbec nedochází – katy jsou mírumilovná, i když z našeho pohledu poněkud promiskuitní zvířata.

Hromadná péče o srst, kterou si hlavně na zádech a jiných nedostupných místech těla navzájem čistí, je významným prvkem posilujícím vazby ve skupině. Přitom katy sedí v hloučku, vydávají mručivé zvuky, jako by si povídaly. Výsledný dojem je dosti podobný našim staročeským přástkám a draní peří, kdy se v chalupě sešla třeba i celá vesnice.

 

MAKI

Trpaslíci mezi lemury

 

Noc v trnitém buši pár kilometrů od západního pobřeží ostrova rušily jen hlasy cikád a malých žabek. Bylo asi deset večer, když se v kuželu světla baterky objevila na nízkém stromě dvě malá očka. Snad konečně! Znovu jsem posvítil do husté koruny. Na větvi sedělo malé chlupaté zvířátko, v předních tlapkách zručně svíralo velkého madagaskarského švába a ukusovalo po malých dávkách. Byl to jeden z nejmenších primátů světa – maki rezavošedý (Microcebus griseorufus). Protože se nejedná o druh nikterak běžný, najít ho v husté pichlavé vegetaci trnitého buše není právě snadné. Přes den navíc spí v úkrytu a ožívá až po setmění.

Makiům se v celé řadě světových jazyků říká trpasličí lemuři. Jsou dokonce tak trpasličí, že žádný jiný primát na světě není menší než maki Berthův (Microcebus berthae). Váží pouze necelých 30 gramů a tělo i s dlouhým huňatým ocasem měří jen necelých 20 centimetrů. Spíše než opici tedy připomíná drobnou myšku zručně pobíhající po tenkých větvích stromů. Těžko si lze představit roztomilejšího tvorečka.

Většina z dvaceti druhů makiů (především z rodu Cheirogaleus), které známe, má mezi primáty naprosto výjimečnou schopnost – upadá do jakéhosi „zimního spánku“. Na Madagaskaru se totiž nestřídá čtvero ročních období jako u nás, ale v podstatě jen období sucha a dešťů. Od června do září přichází velké sucho, bývají nesnesitelná vedra, stromy shazují listí a potravy je nedostatek. Kdo může, tak tyto měsíce prospí. Maki si ovšem předtím musí nashromáždit dostatečnou tukovou zásobu, aby měl z čeho trávit. Tato energetická konzerva se mu ukládá ve formě podkožního tuku – na ocase.

Jakmile vražedná vedra udeří, zaleze maki do svého úkrytu a upadne do stavu letargie. Prospí několik měsíců, buď v dutině stromu, nebo v hnízdě, které si vybuduje vysoko v korunách. Když jsem jednu takovou skrýš v duté větvi objevil a malé, do klubíčka stočené tělíčko podráždil světlem baterky, maki začal výstražně funět, až jsem se lekl. Je to rafinovaná taktika: jsem-li malý a zranitelný, musím v ohrožení vydávat zvuky jako „velké nebezpečné zvíře“. Poslušně jsem baterku zhasl a pokorně se vzdálil.

INDRI

Největší z křiklounů

 

V pralesní rezervaci Perinet, jedné z vůbec nejstarších na Madagaskaru, postává na úzké pěšině zvláštní skupina návštěvníků. Pod vedením dvou místních průvodců čeká několik Francouzů, Američanů a Švýcarů na každodenní ranní koncert. Diváci si museli přivstat, aby uprostřed pralesa byli při prvních slunečních paprscích. Právě tehdy, pouze po asi dvacet minut, zde zpívají indriové. Zážitek je to natolik velkolepý, že se dostal i do cestovatelských bedekrů a nabídek cestovních kanceláří.

Zatím je však klid, a protože začíná mírně pršet, mezi turisty se ozývá první nespokojené brblání. Vtom se v korunách okolních stromů mihnou velká černobílá zvířata a zručně skášou z větve na větev. Ozve se první hvizd a pak i velice hlasitá zpěvavá dueta. Vícehlasý koncert se v tu chvíli line z celého pralesa v okolí, až uši zaléhají. Jednotlivé rodiny indriů si akusticky dávají každé ráno navzájem najevo, že právě tady je ten jejich revír. V něm nestrpí žádného jiného příslušníka svého druhu.

Černobílý lemur indri (Indri indri) je se svými až deseti kilogramy největším ze žijících lemurů a zároveň také jediným druhem, který postrádá dlouhý ocas. Hlasitost jeho ranních zpěvů je vskutku překvapivá. Své akustické projevy je však indri schopen účelně zesílit nafouknutím hrdelního vaku, čímž vznikne jakýsi rezonanční orgán nemající mezi lemury obdoby.

Výborně se pohybuje v neprůchodném hustém pralesním porostu díky mohutným svalům na dlouhých zadních končetinách, je schopen jako akrobat skákat ze stromu na strom. Jeho skoky bývají dlouhé až deset metrů. Když se pohybuje pralesem několikačlenná rodina indriů, skáče vždy jeden za druhým v krátkých intervalech. Pohybují se po stejné trase, odrážejí se a dopadají vždy na stejné větve, takže výsledný dojem chtě nechtě vyvolává úsměv. Jako by si rodinka klokanů vyrazila na výlet do pralesa...

Indriové žijí v současnosti jen na velmi omezeném území na severozápadě Madagaskaru. Patří k nejohroženějším druhům na světě. Rodinné tlupy totiž obývají docela rozsáhlé teritorium až dvaceti hektarů pralesa, kde nesnesou žádného jiného indriho. A protože na ostrově deštných pralesů výrazně a stále ubývá (a prostorové požadavky indriů se nesnižují), nemá pomalu tento největší z lemurů kde žít.

 

Mizí

jako dým...

 

Madagaskar byl lidmi objeven někdy na počátku našeho letopočtu, ale osídlován až někdy o tisíc let později. Tehdy byl pokryt především deštným pralesem, opadavými lesy a trnitým bušem a po ostrově se proháněl obří pták Aepyornis, který byl mnohem větší než pštros. Na trávě se popásali zakrslí hroši, v řekách hrozili desetimetroví krokodýli a společenstvo bizarností uzavírali obří dvousetkilogramoví lemuři Megaladapis a přes 1,5 metru dlouhé suchozemské želvy. Mezi živočichy, které známe už jen z fosilních nálezů, patří minimálně dvacet pět druhů lemurů.

Současnost bohužel není o mnoho radostnější. Vymírání rostlin i živočichů je stále rychlejší než objevitelská činnost vědců. Jen za posledních sedm let bylo na Madagaskaru objeveno a popsáno šestnáct nových druhů lemurů! Některé končiny ostrova jsou však i dosud prozkoumány velice málo a právě zde se nalezlo několik druhů lemurů popsaných před sto až sto padesáti lety a poté dávno zapomenutých. Velká část z nich ještě ani nemá české jméno.

Velkou pozornost kupříkladu vzbudil svého času lemur zlatý (Hapalemur aureus) objevený v podstatě náhodou v roce 1987 mezinárodní expedicí pod vedením německého zoologa Dr. Meiera. Ta hledala jiný druh lemura – širokonosého (Hapalemur simus), považovaného za vyhubeného. Lemur zlatý se mu podobá a pojmenován byl podle zlatavého nádechu srsti na hřbetě. Poblíž pak expedice nalezla i poslední zbytkovou populaci dvou set až čtyř set exemplářů původně hledaného lemura širokonosého.

Maki chvostouchý (Allocebus trichotis) byl popsán již v roce 1875 podle pouze tří ulovených jedinců, pak doslova zmizel z povrchu zemského. Byl považován za vyhynulého, až se ho podařilo roku 1991 pozorovat a následně i vyfotografovat. Ovšem přežívá vlastně jen na jediné zoufale malé lokalitě v nížinném pralese u vesnice Mananara na severovýchodě ostrova. Je velmi drobný a „výraz tváře“ působí díky nápadným štětičkám na ušních boltcích docela úsměvným dojmem. Žije pouze ve stromovém patře pralesa ve výšce 15 až 50 metrů a k zemi sestupuje jen zcela výjimečně.

Sifaka hedvábný (Propithecus candidus) je naproti tomu zvíře docela velké a nápadné, váží okolo sedmi kilogramů a má nápadný dlouhý ocas. V deštném pralese doslova svítí na dálku, protože je téměř celý stříbřitě bílý. Posledních sto až šest set jedinců přežívá na jediném místě ve dvoutisícových horách severovýchodního Madagaskaru, kde byl po jejich objevení vyhlášen v roce 1998 národní park Marojejy.

 

Kdo jsou lemuři

Madagaskarští lemuři patří do řádu primátů (Primates) a jsou tedy našimi vzdálenými příbuznými. Zoologové je řadí mezi poloopice, což znamená jediné – jsou poněkud primitivnější než my a ostatní takzvaní vyšší primáti. Někdy koncem druhohor se vyvinuli ze stromových hmyzožravců. Uchovali si ovšem celou řadu jejich rysů. Mají stejně protažený čenich s dlouhými smyslovými chlupy, velké oči, poměrně malý mozek a na koncích prstů častěji než nehty jen jakési ploché drápy. Přestože jsou oči na hlavě posazené dopředu, schopnost prostorového vidění mají jen omezenou a ani barvy nerozlišují tak dobře jako primáti vyšší.

Lemuři se od ostatních příbuzných odlišují celou řadou drobností, které jsou však pro odborníky nesmírně důležité. Kupříkladu mají stále vlhký, jakoby psí čenich. Zuby na dolní čelisti rostou většině z nich dopředu a vytvářejí tak jakýsi hřebínek na pročesávání husté a vlnité srsti. Ke stejnému účelu jim slouží i takzvaný čisticí drápek, což je prodloužený dráp na druhém prstu zadní končetiny.

Mají zpravidla velmi dlouhý a huňatý ocas a kromě tohoto „kormidla“ jim k obratnému lezení i skákání v korunách stromů pomáhají i velmi pohyblivé končetiny s dlouhými prsty. Samci některých druhů, například lemura katy, mají zápěstní žlázu s ostruhou, kterou používají k vyznačování svého teritoria. Tuto rafinovanost provádějí tak, že prudce smýknou zápěstím o vybranou větev, ozve se klepnutí ostruhy, lemur současně udělá škrábanec do kůry a vypustí pach. Značky, ohraničující jeho životní prostor, si pak nelze nevšimnout – je patrná sluchově, zrakově i čichově.

 

Většina druhů používá v chůzi všechny čtyři končetiny, ovšem někteří lemuři, například sifakové, se na zemi pohybují jen po zadních. Přední končetiny přitom drží nahoře a udržují jimi stabilitu, takže jejich chůze přes otevřené prostranství je podobná tanečnímu kroku baletky.

Že to jsou skuteční umělci, potvrzují i jejich bohaté hlasové projevy. Nic na tom nemění skutečnost, že zpěvy indriů, kterými si z vrcholků stromů vyznačují vždy ráno své teritorium, bychom možná nazvali příšerným kvílením. Noční křik makiho kočičího zase připomíná hlas týrané kočky a o zpěvu lemura čilého nelze říci nic jiného, než že je to „zvukový záznam vraždy malého dítěte“. Strachu, který z jejich nočních hlasů pociťovali první Evropané, se opravdu nelze divit.

Asi nejdůležitějším znakem lemurů je to, že se vyskytují jen na přesně ohraničeném prostoru. S jistou nadsázkou se dá dokonce tvrdit, že na Madagaskaru žije v každém lese nebo horském údolí jiný druh. Některé na tak malém prostoru, že byly objeveny až na konci 20. století, kdy již byly na pokraji vyhynutí. Díky genetickým rozborům tak jsou stále popisováni noví lemuři, kteří ještě ani nedostali české jméno. Zatím známe padesát dva druhů lemurů. Přitom rozšiřující se zemědělství, pastevectví a především naprosto nekontrolované vypalování tropických pralesů způsobily, že naprostá většina druhů lemurů je v současnosti bytostně ohrožena. Úžasná pestrost Madagaskaru, která vedla k jeho pojmenování „osmý světadíl“, nám tak doslova mizí před očima.

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group