ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Po gulagu ani stopa?

pogulaguanistopa

Děti už dávno prchly do podpalubí plavidla a cestující se slabší povahou se tam odplazili pomodlit. „Myslíte, že dojedeme, když jsou takové vlny?“ zeptal jsem se kapitána. Chvíli mlčel a nakonec pronesl: „Bývají i větší.“

K cíli se ale jinak dostat nedalo. Nebylo jím nic tak nedostižného jako proslavené Solovecké ostrovy, známé spíše jako Solovky. Šest ostrovů leží asi sto dvacet kilometrů pod polárním kruhem v Bílém moři. Ti, kteří sem mířili v minulém století z Kemu, měli určitě docela jiné pocity než my. Nevedla je sem zvědavost.

Kem, malé zaprášené městečko, kam by asi nikdo nezajel, nebýt toho, že odtud je to na Solovky už jen šedesát kilometrů po moři, ještě pamatuje lepší dobu budování socialismu. Vyrostly tu paneláky a infrastruktura. Zajímavý je tak nanejvýš svým přístavem, kam dosud vedou kolejnice „cesty smrti“, jak se za vlády bolševiků přezdívalo transportům nepohodlných lidí do proslulých gulagů. Jednoduše je naložili do vagonů pro dobytek a odvezli na daleký sever, pryč z očí. V Kemu se přesedalo z vlaku na loď a dodnes u břehu Bílého moře ční staré ztrouchnivělé kůly, které tuto dobu pamatují.

lll

Nevím, co museli zažívat vězňové, když už z dáli pozorovali zemi, která se měla stát jejich domovem i hrobem. Každopádně když se vzdálená bělostná skvrna objevila před naší lodí, probudila z letargie všechny pasažéry. Čím víc se přibližovalo souostroví, tím více vynikaly bělostné věže Soloveckého kláštera jako majáku, který vítá připlouvající. Větrem a lijáky ošlehané mohutné hradby postavené z nezvykle velkých, mořem uhlazených balvanů ukrývají bělostnou štíhlou zvonici s velkým křížem a cibulovité věžičky svatostánků.

„Je to takové, jako když koukáte na Karlštejn,“ zasmál se Voloďa, jeden z pasažérů s batohem. Pravdou je, že monumentální klášter je nejen jedním z duchovních center Ruska, ale především místem, odkud se spravoval celý sever. Klášter měl strategickou polohu na námořních cestách mezi Evropou a přístavem Archangeľskem a byl i důležitým obchodním a politickým centrem. Dnešní roztroušené dřevěné domky a několik větších domů tomu vůbec nenasvědčují, ale Solovky se opět probouzejí z dob šedivé totality. Kdo tu totiž uvidí historické fotografie, je překvapen, že původní osadníci celé souostroví dokonale přeměnili v prosperující místo. Na snímcích jsou dámy v hedvábných šatech se slunečníky na pískem sypaných pěšinách nebo vzkvétající klášter s mnoha mnichy, spousty větrných mlýnů, sýpek, vodovodů, kanálů, které propojovaly jezera, pastviny.

lll

Příběh souostroví nezačal až s pověstnými gulagy, ale už v roce 1429. Připluli sem dva pravoslavní mniši German a Savvatij. Nehostinné místo je natolik zaujalo, že zde založili první poustevnu. Obklopeni divokou přírodou a chladným Bílým mořem, vedli asketický duchovní život a svým příkladem přilákali další mnichy, poutníky a s nimi i první osadníky. Jejich následovníci tu postupně vybudovali rozlehlý klášter, který dosáhl největšího rozkvětu v dobách igumena Filipa Kolyčeva. Nechal postavit rozsáhlé kamenné opevnění s největším refektářem tehdejšího Ruska a místo se postupně stalo natolik slavným, že ke klášteru proudila pravidelně procesí poutníků.

Pevnost byla nejen vojenským opěrným bodem, ale mniši bohatli také díky čilému obchodu. V dobách největší slávy měli i vlastní loďstvo, nezávislé na centrální moci. Dokonce zde fungovala i první hydroelektrárna, telegraf a tiskárna na barevné pohlednice. Pravda, k obludnosti dorostlo zdejší vězení až za doby sovětského Ruska, ale existovalo tu již v dobách prvního osídlení a nepohodlné osoby sem posílala už carská vláda.

S nástupem bolševiků ovšem slibná budoucnost velice rychle skončila. Současná doba ale znovu přeje církvi a do rozvalin po sovětských táborech a kasárnách se pomalu navracejí duchovní tradice. Hlavní Solovecký klášter se rekonstruuje. Sjíždějí se sem pomocníci a lidé hledající duchovní cestu z celého Ruska. Bezplatně, jen za nocleh a stravu, pomáhají mnichům.

lll

Nejpříhodnější pro rozjímání a oddech od civilizace musí být zima, kdy většina místních osadníků ostrovy, proslavené krutými mrazy, opouští. Zůstávají jen mniši, poutníci a pár obyvatel, kteří si už zvykli nebo možná nemají kam jít. V létě pak ostrovy zaplní výletníci, protože stačí si vzít jen spací pytel a přenocovat kdekoliv, třeba v hlavním městě ostrovů Soloveckie, na kraji lesa. Ostatně, jakmile Rusové zjistí, že jsme Češi, jsou mnohem vřelejší.

Vůbec přitom nemá cenu bát se o věci. Naše vybavení, ledabyle pohozené ve stanu, zůstalo několik dní netknuto, včetně fotoaparátů. Nevídaná věc v dnešním světě. Kdo touží po větším pohodlí, nabízejí ho soukromé penziony a skromné pokoje k ubytování, které tu začaly růst jako houby po dešti. Bohatším turistům nestačí ani to, a tak je tady dosud taková trochu starosvětská atmosféra – občasné výletní lodi vychrlí organizovanou skupinu, která si prohlédne hlavní klášter, koupí pár suvenýrů a už uhání jinam.

„Pěšky a tak daleko?“ divil se stařík u místního krámku našemu plánu vyrazit s batohy napříč ostrovem. „Tady chodí do lesa jen ten, kdo něco potřebuje. Už tady bydlím dobrých patnáct let, a ještě jsem tam nikdy nebyl,“ dodal. „Koupíš mi pivo? Jsme přece bratři, aby se mi dobře spalo,“ žadonil stařík. Za tzv. bílých nocí slunce v podstatě nezapadá a spí se opravdu špatně. V obchodě tak mají otevřeno od samého začátku dne až do tří do rána. V noci je totiž o zboží, především alkohol, největší zájem. Výběr všech možných vodek a koňaků je téměř nekonečný a v nabídce je i dobrých čtyřicet druhů piv! Z regálů na nás koukala Plzeň, Kozel, Zlatopramen i Staropramen, skoro jako doma.

lll

Pověstná Sekerní hora, asi nejvíce proslavená Alexandrem Solženicynem, který o ní psal ve svém románu Souostroví Gulag, je vysoká sedmdesát osm metrů. Stojí na ní proslavený klášter, jehož věž sloužila jako maják lodím. Ale bylo to i místo, kam například chodívali vězňové na bidýlko, tedy sednout si do podřepu právě ve zdejším kostele. Dozorci je tam podle vyprávění Solženicyna drželi i celou noc, a kdo spadl, toho ztloukli. Dnes sem míří mnohé výpravy zbožných poutníků. Potkali jsme jednu mladou Ukrajinku, která přijela na pouhý den se svým synem až odněkud z okolí Kyjeva, aby vzdala hold místu, pomodlila se a pokřtila v Soloveckém klášteře syna. Možná se to může zdát divné, ale víra a náboženství jsou to jediné, co v Rusku ze všech jistot zůstalo. A tak jsem s pochopením pozoroval i zájezd starých lidí, kteří přijeli se svým báťuškou (knězem) odkudsi zdaleka a v úctě klečeli v modlitbách před kostelem. Někdo si na památku sebral kámen, jiný pečlivě zabalil trochu hlíny.

Po ostrovech se dá putovat jednoduše po dobře vyjetých cestách od aut, na kole anebo pěšky. Kdo chce vidět více, tomu se určitě vyplatí vyrazit s batohem. Krajina je tu močálovitá, plná bahnitých i písčitých jezer. Některá jezera jsou nepřístupná kvůli hustému rákosí. Odměnou je ale pozorování mnohých vodních ptáků a kormoránů, kteří tu loví. Nejsou jediní, jak si postěžoval zarostlý rybář v maskáčích. Rybaří se tady totiž všude, ovšem štěstí má jen ten, kdo ví, ve kterém jezeře ještě zbyly nějaké ryby. Lidé už prý všechno vylovili.

lll

Nejkrásnější je pravděpodobně severní pobřeží ostrova. Divoký příboj přivádí studené vlny ze severních moří a každých sto metrů jako by se zcela změnila krajina. Nejdříve všude samé mokřiny promísené se slanou vodou, pak krásné borovicové lesy nebo také mohutné cedry, které jako by sem vůbec nepatřily. Už zdáli jsou vidět kostry starých opuštěných člunů a na návrší i několik chat.

V jedné bydlí Vasil, starý mořský vlk ošlehaný větrem. Má už pouze dva zuby, které cení v neustálém úsměvu. Dříve námořničil, teď tak trochu pytlačí v moři a loví pro rybí kombinát v Archangeľsku. „K nám moc lidí nedorazí,“ říká smutně.

Posedáváme u staré pícky, kde se oheň rozdělává v hrnci s trochou benzinu. Všichni mají zuby zčernalé od silného čaje a levných cigár.

„Dříve tu byly spousty ryb. Kdo chtěl, prostě vyjel na moře a nalovil, kolik potřeboval. Nyní jezdí lodě, jsou to rovnou velké fabriky a s pomocí velkých sítí vše vyloví. Tady se na rybu už skoro nenarazí. Občas ještě táhnou hejna, ale to se musí hned na moře, jinak na nás nic nezbude.“ Vzpomněl jsem si na ostrovní obchod, kde jsem chtěl koupit rybu – dostal jsem sušenou z Číny.

Rybáři se dnes už ani neživí lovem. Málem zkrachoval i místní kombinát. Místo ryb ale začal zpracovávat mořskou trávu, která roste všude v okolí ostrovů. Seká se dlouhou kosou z lodě a pak rozřezává a věší na slunce jako ryby.

„Vyrábějí se z ní látky pro farmacii,“ dozvídáme se od Vasila. „Ale je to dřina, těžká a špatně placená dřina. Jenže jiná práce není. Aspoň si občas zapytlačím, to je moje jediná radost,“ dodává. Mořská tráva zatím vypadá jako nevyčerpatelný zdroj, protože přes zimu opět doroste.

lll

Povídali bychom si snad až do rána, kdyby z lesa nepřišlo peklo. Na komáry si člověk zvykne, stačí se jen dobře obléknout, ale malé mušky vlezou všude. Stačí, když je pod mrakem nebo utichne vítr, a z bažin znenadání přilétnou hejna mušek – gnus.

Mušky dokáží kdykoliv během dne udělat ve chvíli z ráje největší peklo. Dokonale okoušou obličej, ruce a podpaží. Když jdete bažinatou krajinou, je dobré se nezastavovat a pro pocit, že něco proti nim děláte, alespoň mávat větvičkou. Rusové se už ani nenamáhají. Jak mi říkal jeden zcestovalý Bělorus, proti Sibiři to nic není, tam mušky vykusují i kusy masa a jediné, co pomáhá, je lidový lektvar, po kterém ovšem člověk docela pěkně páchne.

Stačily mi pouhé dva dny útoků mušek a už jsem toho měl dost. Při pomyšlení na zdejší vězně mi ale běhal mráz po zádech. Takové peklo tu nemohl člověk dlouho vydržet. Podle knih a svědků, kteří přežili, dozorci přírody zneužívali. První vězni byli přivezeni v roce 1920. Postupně se lágr rozrostl na jednolitý tábor tisíců vězňů, kteří byli soustředěni převážně v osiřelých klášterech a kostelech po vyhnaných mniších. Byli mučeni namáhavou prací v drsných klimatických podmínkách, přivazováni třeba v lese a vydáni napospas gnusu. Nebo je jednoduše vyhnali bez oblečení do mrazu. Jinou metodou byla zbytečná práce, jako přenášení hromady dřeva tam a zpět či vynášení vody z díry v ledu vysekané na jezeře do díry jiné. Další případy hovoří o vyslání vězněných na jiný ostrov nebo do lesa, kde byli vydáni všanc přírodě bez jídla, zato jim byla přidělena práce. Hlavně šlo o to zlomit je a převychovat.

Nejhorší bylo období dvacátých a třicátých let, kdy často nešlo ani o převýchovu, ale o likvidaci nepřátel revoluce. Později byly Solovky začleněny do systému pracovních táborů – gulagů, kdy se využívalo vězňů k těžké fyzické práci na nesmyslných projektech, jakým byla třeba výstavba bělomořsko-baltského kanálu. Tábor byl synonymem hrůz a utrpení. Jak mi tady prozradila jedna stará žena, když se tu kopou základy domů, občas se objeví hromadný hrob. Kolik jich tady je, nikdo neví.

lll

V roce 1940 byly tábory na ostrovech zrušeny kvůli blížící se hrozbě války a obavě z obsazení Finy. Místa vězňů zaujali vojáci a námořní kadeti, kteří zde byli cvičeni. Po válce bylo souostroví dlouhá léta nepřístupné. Příroda postupně zahladila stopy a první odvážlivci se sem začali vydávat až v sedmdesátých letech. Byla to doba značně pionýrská, protože pro jakýkoliv přesun z města nebo oblasti bylo v Sovětském svazu potřeba speciální povolení.

Na první pohled se může zdát, že když sem dnes někdo přijde, najde ostrovy vydlážděné kostrami nebo alespoň náhrobky. Ale po minulosti tu není ani stopy. O pohnuté historii a krutosti Solovek, které se tak staly neblaze proslulými, vyprávějí jen rozvaliny klášterů a tu a tam zbytky starého rezavého železa. Dokonce ani z úzkokolejky, po které bylo dopravováno dřevo, nezůstalo nic. Jediným místem odkrývajícím smutné osudy konkrétních lidí je nově otevřená expozice v Soloveckém klášteře. Možná by o tom všem mohly vyprávět běluhy, které často plují ve vodách Bílého moře. Jejich zpěv zní žalostně jako píseň osamělého námořníka.

lll

Běluhy ale nejsou jediným doprovodem lodí při plavbě kolem ostrova. Při troše štěstí vykoukne hlava zvědavého tuleně. Jsou tady velice hraví a beztrestně se s rybáři dělí o úlovky, protože jsou přísně chráněni. Jejich oblíbeným teritoriem je blízké okolí Anzerského ostrova. Sem se dá ostatně jet na výlet lodí jen o svátcích nebo dvakrát do týdne s organizovanou skupinou, protože návštěvu svatých míst v jiné době zakazují současné náboženské regule. Odlehlé místo je předurčeno k rozjímání a návratu k bohu. Opět tu vyrůstají poustevny a opravují se slavné kláštery.

Hlavním lákadlem pro skupiny poutníků je kostel s hrobem Alexandra Svirského. Žil někdy před pěti sty lety a jeho ostatky, uchované v kostele, vůbec netlejí. Mrtvý vypadá, jako by zemřel včera. Slavná je rovněž bříza na Golgotě, která vyrostla ve tvaru kříže.

lll

Při návštěvě Solovek může na někoho silně působit smutná minulost, ale z křivd se rodí poznání a není snad lepšího místa, kde by člověk, odloučen od civilizace a jejích pozlátek, mohl opět načerpat novou sílu.

 

Hrůza na Soloveckých ostrovech

l Kolik lidí tu zahynulo, už dnes nikdo nezjistí. Podle odhadů historiků, které se značně liší, nepřežilo lágry, pracovní tábory a kriminály neuvěřitelných sedm až dvacet pět milionů lidí. Obludná doba budování lepších zítřků si možná vyžádala celkem až šedesát milionů životů. I když v táborech SLON (severní tábory zvláštního určení) v oblasti Karélie přišlo o život jen asi milion osob, zůstává rozum stát nad zdejší krutostí.

l Přesný počet zemřelých bohužel nikdo nezná i proto, že člověk tehdy neměl příliš velkou cenu, nebylo třeba někam jeho smrt zaznamenat.

l V dobách stalinských čistek se dokonce stávalo, že mezi vězni skončili i samotní věznitelé. A tak lze mezi kostrami pohřbených často najít i rudé hvězdy.

 

Jak na Solovecké ostrovy

l Do Petrohradu dnes z Prahy létá denně několik přímých letů. Vlakem trvá cesta více jak 40 hodin a cena není oproti letence o mnoho nižší.

l Z Petrohradu vyjíždí na Kem denně několik vlaků, v sezoně jich jede více do Murmansku, stanice Kem je asi v půlce trasy.

l V Kemu jezdí přímo od nádraží taxíky a starý rozvrzaný autobus až k přístavišti. Když mluvíte dobře rusky, jedete lodí za ruskou cenu 350 rublů, cizinecká je asi 750 rublů.

l Cesta trvá zhruba 4 hodiny, podle počasí, jezdí se od května do září. Na rozbouřené moře lodě vůbec nevyplouvají. Mimo sezonu se ale dá dostat po domluvě i na klášterní loď. Rusové berou dvojí ceny jako samozřejmost.

l Kdo bude cestovat mimo sezonu, měl by raději vyrazit do Archangeľsku, odkud létá pravidelná linka třikrát týdně až na Solovky. V sezoně odtud také vyplouvá až ke klášteru tak dvakrát do měsíce turistický parník. Cena je stejná jako za letenku, tedy asi 1750 rublů.

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group