ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Mechaničtí hrdinové

mechanictihrdinoveMechaničtí hrdinové
 
Na Kubě se bouráky, jejichž vrstevníci jinde skončili v konzervách na olejovky, stále divoce prohánějí. Stáří vozového parku se tam pohybuje od osmdesáti do patnácti let... Moderních aut se dovážejí asi tři tisíce ročně, slouží však výhradně pro turistiku. Do rukou ostrovanů se nedostanou. Z jedenácti milionů obyvatel Kuby vlastní automobil pouhé procento lidí a téměř všechno to jsou ameriky vyrobené před rokem 1960. Na sedm značek z produkce General Motors připadají tři chryslery a dva fordy.

Nejčastěji se setkáte s chevrolety, byly nejdostupnějšími auty a výrobce je prodával i na velice výhodný úrok. Někteří z „mechanických dinosaurů“ dokonce patří na seznam dávno vyhynulých druhů – říká vám snad něco studebaker, nash rambler, kaiser, hudson, packard, henry J, willy overland, edsel či de soto? Do absurdit jurského parku největšího karibského ostrova však dokonale zapadají.

Nezlomní důchodci

Přežívají díky izolovanosti místa, které se dnes více než kdy jindy potácí vstříc nejisté budoucnosti. Spíš než náhradními díly drží pohromadě vůlí a nadějí v lepší zítřky. V Havaně říkají takovým autům almendrones, všude jinde chacharros, což v překladu znamená něco mezi starou kraksnou a otlučenou popelnicí. Přesto působí neuvěřitelně energicky – v rytmu pérových tlumičů se vlní, jako by tancovala salsu. Při bližším pohledu pak zjistíte, jak moc připomínají staré lidi. Lak mají posetý tmavými pigmentovými skvrnami a popraskanými pupínky, kožená sedadla zvrásněná nezhojenými jizvami. Motory stěží udrží své tekutiny..., z osmi válců dýchavičně pulzuje šest. Zvláště po ránu se tahle „perpeta mobile“ s rodným listem ze státu Michigan třesou jako v křeči a vypouštějí oblaka dýmu černějšího než z doutníků. Rozjezd doprovázejí záchvaty škytání a kašle, přesto se nakonec přemohou a vyplují vpřed s hrdostí a elegancí, které jim moderní auta mohou závidět. Chromované mřížky chladičů se blýskají do dáli a protáhlá křidélka, o kterých se tvrdilo, že napomáhají stabilitě vozu, jako by na člověka mávala. Jsou to klenoty. Není divu, že se za nimi turisté fascinovaně otáčejí: Byla to skutečnost, nebo šlo o záběr z nějakého filmu? Že by tak rychle účinkoval třtinový rum ukrytý v ledové tříšti koktejlů?

Mnohá z aut mají za sebou bolavou transplantaci orgánů vybrakovaných často z daleko menších vozidel bývalého socialistického bloku – volh, lad a moskvičů. S amerikami se bratřily, jako by studená válka neexistovala. Žádný div. Vždyť poslední zásilka originálních náhradních dílů doputovala na ostrov někdy v říjnu roku 1960! Spojené státy pak uvalily na Kubu obchodní a politické embargo a to platí dodnes. Podle záznamů se tehdy na ostrově nacházelo 482 550 aut, 343 300 ledniček, 549 700 radiopřijímačů, 303 500 televizorů, 359 900 žehliček, 3 510 000 náramkových hodinek, 63 lokomotiv a 12 nákladních lodí. Až na část hodinek byla většina z nich „made in USA.“

Medaile se připínají jiným...

Tyhle bouráky, symboly svobody a nespoutané volnosti, které se paradoxně dostaly na místo, kde obojí chybí, jsou svým způsobem hrdinové. Podobně jako lidé, kteří je opečovávají. V rodinách se předávají z otce na syna s podobnou láskou, s jakou Francouzi opečovávají své vinice. Udržet je při životě je v tomto případě mnohem těžší, jde o téměř nadlidský výkon. Na ostrově neexistují vrakoviště a dva pravidelně vycházející deníky – Granma a Juventud Rebelde – nemají inzerci. Kde tedy uveřejnit oznámení typu: sháním automatickou převodovku na Studebaker Champion 1951. Vyměním ji za dva pytle pomerančů a značka: doplatím?

Takové nabídky putují mezi lidmi pomocí „rádia bemba“. Tichou poštou, šeptandou typu jedna paní povídala, co jeden pán říkal. A když se originální převodovka nesežene, namontuje se do auta za nezměrné míry šikovnosti jakákoli jiná. Třeba z traktoru...

Improvizaci povýšili Kubánci na umění, za kterým nemusíte do žádné galerie. Stačí jít po ulici a všímat si vraků odpočívajících na špalcích, které čekají na oživení jako na smilování boží. Byly by skvělým vývozním artiklem, přesto se z ostrova svobody nedostanou. Není rozdílu mezi nimi a jejich majiteli. Ti je nepokládají ze veterány, se kterými by vyjeli z garáže, jen pokud neprší. Právě naopak. Slouží jim ke každodennímu výdělku, fungují například jako ruteros čili taxíky rozvážející Kubánce po Havaně a dalších městech. Vozit turisty tahle auta nesmějí, nemají k tomu licenci a devizy musí plynout do státní pokladny, o což se starají moderní taxíky.

Ameriky zatím odpočívají u havanského Kapitolu, z jehož schodiště vypadají jako vojáci na seřadišti. Každá má jinou uniformu a podle barvy poznávací značky patří k jinému útvaru. Červení jsou jak jinak než „oficial“, modří „turismo“, a nejpočetnější žlutí „particular“. Tedy majetkem řidičů. Ti s nimi poskakují po děravých ulicích a potí se pod tropickým sluncem stejně jako pasažéři. Benzin je drahý, dovnitř se jich musí vejít co nejvíce... Vpředu sedí minimálně tři, vzadu čtyři až pět, nejsou-li do zavazadlového prostoru přivařena další sedadla. Je to připomínka jednoho z nejčastěji proklamovaných kubánských hesel: Luchar – inventir – resolver. Bojovat – vynalézat – řešit. Triumvirát povinností, jehož cílem je přivydělat si k přídělu státu a průměrné mzdě 8 eur dalších 150 eur potřebných k přežití.

Staré buicky, chevrolety, fordy, oldsmobily a cadillacy se staly symbolem Kuby podobně, jako jím je tvář Che Guevary se šikmo nasazeným baretem či profil velkého El Comandanteho s ostře špičatou bradkou. Navzdory imperialistickému původu sloužily od počátku kubánské revoluci, vozily její historickou tíhu a lidi, které zrodila. Zasloužily by si pomníky a mramorové desky jako Camillo Cienfuegos, Abel Santamaría, Frank País či Antonio Echevaría. „Mučedníci“, kteří padli za mladistvé ideály a jejichž jména vyjmenuje každý Kubánec, jako když bičem mrská.

Nezapomenutelně v městě

Přesto byla stará americká auta nedávno označena za „hanbu“ ostrova a měla by se prý stáhnout do ústraní. Jako by mohla za to, že pocházejí z doby, kdy byla budoucnost růžová jako pohled na zvednutou sukni Marilyn Monroe. Doby, která neznala pojem „nedostatek pohonných hmot“. Většinu dopravy mají zastat auta převážně korejské produkce a čínské autobusy, jejichž elektronika se dusí místním vodnatě špinavým benzinem. K opravě potřebujete namísto šroubováku počítač....

Ta představa může vytvořit na tváři znalce ostrovních poměrů nanejvýš ironický úsměv. Stejný, jako když roku 1960 obdržel státní vyznamenání konstruktér jediného kubánského auta modelu Maya Cuba poháněného jedním válcem. V jeho stopách se vydal před deseti lety muž, který navrhl turistické „cocotaxi“. Žlutý bakelitový nesmysl připomínající šnečí ulitu, obdobu asijských tuk-tuků. Téměř každý návštěvník ostrova svobody však touží po autenticitě a opravdovém, možná i surovějším, ale o to reálnějším zážitku, a tak končí na roztrhané sedačce mnohem levnějšího tricyklu, kola s jednoduchou sedačkou pro dva lidi umístěnou vzadu. Za pár eur ho jeho majitel sveze postranními uličkami, kam potřebuje, přestože to policie zakazuje. Tahle téměř revoluční revolta je zážitkem o dost příjemnějším než jízda v přeplněném městském autobuse zvaném guagua nebo camello. Tedy ve velbloudu.

Osobitý dopravní prostředek, zavedený v dubnu roku 1993, tvoří tři autobusové karoserie přivařené na jediném podvozku, který táhne tirák. Do takové nestvůry z plechu se vejde až tři sta lidí a existuje nekonečně vtipů o tom, že jízda je jednou z možností, jak nechtěně přijít do jiného stavu. Stojí pár haléřů, ale musíte si na ni počkat. Na zastávce zvoláte nahlas: Quien es último? a pak se zařadíte na konec fronty. Kubánský režim ostrovany vycepoval – když k ničemu jinému, tak k organizované poslušnosti.

Nezapomenutelně na venkově

Největší svobodu poskytuje na ostrově svobody auto z půjčovny. S ním se dostanete téměř všude. Kuba je protkána sítí komunikací o délce dvaceti tisíc kilometrů a většina má zpevněný povrch. Přesto není o překvapení nouze. Můžete se dostat do dopravní zácpy, když silnici zablokují tisíce krabů putujících za milostnými avantýrami, nebo se setkat s kubánskými kovboji „vaqueros“ ženoucími proti vám stádo býků.

Hlavní dálniční tah, nesoucí pečeť porevolučního stavitelství, kříží neoznačený železniční přejezd a šance, že v noci narazíte na neosvětlenou koňskou drožku, je téměř stoprocentní. Před předním sklem se vám budou míhat rozmazané siluety lidí, kteří postávají podél silničních tahů a… stopují. Připomíná to čekání na Godota. Hlavy obalené košilí jako prevence úžehu, v ruce několik pesos. Snaží se jimi obměkčit ty šťastnější za volantem. Jenže aut je pramálo a konkurence obrovská. Veřejná doprava pro nedostatek pohonných hmot téměř neexistuje a každé státem vlastněné vozidlo musí brát stopaře. Korby náklaďáků tak nahradily autobusy. Je to zvláštní kolorit. Vezmete-li si stopaře do auta, asi nedojedete tam, kam jste měli naplánováno, ale přibude vám osobitá vzpomínka. Pořád to je lepší než se ptát na směr ze staženého okénka.

Kubánci jsou sice velmi ochotní, ale jejich odpovědi zní téměř vždy stejně. Todo recto. Pořád rovně. Nepřipadne jim divné, že se silnice na dohled rozdvojuje. Jedna část vede doleva podél pobřeží Pacifiku a druhá objíždí horský masiv Sierra Maestra. Spojí se znovu až po dvou stech kilometrech a pak táhnou na Havanu, jako to kdysi udělali Castrovi „barbudos“.

Tahle historie je stále živá! – nabádá plechový billboard s tváří kubánského vůdce. Socialismo o muerte, stojí na něm. Socialismus, nebo smrt! Jenže málokdo je Che Guevara, který měl „štěstí“, že zemřel natolik mladý, aby nepřišel o ideály. Kuba je možná na kolenou, ale na pohřeb se nechystá.
  

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group