ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

ZELENINOVÉ ZAHRADY VE VILLANDRY

Villandry byly jedním z posledních velkých zámků, které byly postaveny podél Loiry, na břehu jednoho z jejích větších přítoků, říčky Cher. Byl to Jean le Breton, ministr a státní tajemník krále Františka I., který si tu nejen nechal postavit reprezentační renesanční zámek, ale k němu, jak už bylo pro Francii typické, dal vybudovat i rozlehlé zahrady. A protože se psala renesance, dá se předpokládat, že to byly převážně zahrady okrasné. Byly, i když někdy trochu překvapivé.

OHŇOSTROJ NÁPADŮ...
Před vodním příkopem, ve kterém se ze dvou stran zrcadlil zámek, nás uvítaly rozsáhlé, snad raději říci plochy než záhony - nebyl na nich ani kousek zeleně, ale pečlivě uhrabaný hnědožlutý štěrk. Vstupujeme snad do japonských chrámových zahrad? Ne, to bylo jen trochu překvapivé, i když působivé uvítání. Jen kousek dál již vytryskl úplný ohňostroj nápadů a vzorů, tak typických pro francouzské stříhané zahrady, jež ohromují symetrií i bohatostí ornamentů, tvarů a barev. Nejrůznější druhy stále zelených keřů, kterým se daří ve vlídném přímořském klimatu s mírnými zimami i létem, jež v tomto kraji vládne, byly pečlivě sestříhány do složitých tvarů. Z jejich bohaté stupnice zeleně zářily červené, žluté i bílé květy vyplňující plochy uvnitř ornamentů, do nichž byly keře sestříhány. A i když to nebyly žádné rostliny s velkými a „překultivovanými“ květy, ale jen běžné původní druhy, jaké tu rostly odedávna, výsledek byl ohromující. Bloudil jsem mezi záhony rámovanými nizoučkými živými plůtky ze stříhaných stále zelených keříků a nevěděl, zda se dříve obdivovat fantazii architektů, nebo umění a dovednosti zahradníků, pod jejichž rukama vyrůstaly tyhle živé šperky do krásy.
Ale překvapení nebrala konce. Aleje stromů tu netvořily, jak bývá obvyklé, do nejrůznějších tvarů stříhané konifery, ale pečlivě upravené hrušně. Ty nás dovedly k neméně půvabným a svojí krásou překvapujícím záhonům, jež byly, a to je skutečně specialita villanderských zahrad, vytvořeny ne z ozdobných květin, ale ze zeleniny.

STŘEDOVĚKÉ ZAHRADNIČENÍ
Zahradníka nebo toho, kdo se o historii zahradnictví někdy blíže zajímal, zelenina v zámecké zahradě asi nepřekvapí. Ve stísněných raně středověkých městech byly zahrádky jen malé, pokud na ně vůbec zbývalo místo, hrady byly pevnosti většinou bez kousku zeleně, a tak zahrady vznikaly především u klášterů. Ovšem bývaly to v raném středověku, ale i později, zahrady převážně užitkové, a tak snad jen před očima okolního světa ukryté „rajské dvory“ klášterů měly potěšit oko i duši. V klášterních zahradách se pěstovaly především byliny, které využívali mniši k léčení, a vedle nich tu bývaly i ovocné štěpnice. A tak nepřekvapí, že to byli benediktini ze švýcarského Sankt Gallenu, kteří již od 7. století šířili do ostatních klášterů i zahrad nejen sazenice a semena, ale i znalosti o pěstování nejrůznějších ovocných stromů, keřů i rostlin. Z těch již tak trochu pozapomenutých to byla například kdouloň, marhaník neboli granátové jablko, mišpule, sléz, kerblík, řepík, ale i s poněkud špatnou pověstí blín, rmen a třeba i pískavice - ta dokonce ve dvou druzích. Semena pískavice, nazývané řecké seno, se používala při léčení vředových onemocnění a ženy v Orientu z nich připravovaly lahodný pokrm s mlékem, aby získaly bohaté tvary. Rozemleté listy pískavice modré se zase přidávaly do sýrů. Vedle nich tu bývalo mnoho dalších, známých i zapomenutých keřů a rostlin.
Své místo měly ve středověkých zahradách i barvířské rostliny užívané nejen na barvení látek, ale třeba i k iluminaci rukopisů. Žlutou, ale po úpravě především trvanlivou červenou barvu poskytovala světlice barvířská, stejně jako mořena nebo kůra z kořene kamejky. Z té se získávalo nádherně červené barvivo, jímž si Řekyně barvily nehty a vlasy. Modrou barvu dával boryt a žlutá se vyráběla ze vzácného šafránu nebo rýtu. Rostlin poskytujících barviva bývalo však v minulosti mnohem víc, než je vytlačila umělá, především anilinová barviva. A tak ve středověkých zahradách šlo především o užitek, a o krásu šlo jen tak mimochodem. I když už Giovanni Boccaccio v polovině 14. století ve svém Dekameronu doporučoval vysadit v zahradě tisíce voňavých květin. Přesto si květiny a ozdobné stromy a keře nacházely, i když pomalu, cestu do hradních a zámeckých zahrad, především tam, kde si libovali v rytířském způsobu života.

NEJEN MICHELANGELO, RAfFAEL A LEONARDO DA VINCI...
Byla to až italská renesance, která přinesla do architektury zahrad výraznou proměnu. První vysloveně okrasné zahrady se zrodily kde jinde než ve městě umění - Florencii, ale odtud se rychle šířily nejprve po Itálii a potom do celého tehdejšího světa. Renesanční zahrada byla nejen skvělou přehlídkou zahradnického umění s využitím rostlin atraktivních barev a vzhledu, ale byla nemyslitelná bez vody ve všech jejích možných podobách. Součástí zahrad se staly rybníčky, fontánky, prameny a vodopády. Renesance byla i obdobím rozvoje ducha a s tím spojeného vědeckého zkoumání v nejrůznějších oborech, mezi nimiž nechyběla znalost fyzikálních vlastností vody. Voda se v renesančních zahradách nejen třpytila v jezerech a rybníčcích a stékala v zurčících potůčcích, ale poháněla i nejrůznější mechanické hříčky, vodní divadla a fontány. Zahrady měly poskytovat očistu těla i ducha, a tak přednost mívaly krásně vonící květy většinou planých rostlin, a až později se zahradníci zaměřili na kultivaci květin s většími a barevnějšími květy, které doplňovali novými druhy ze zámořských objevů.
Přesto i v renesančních zahradách bývalo běžné, že vedle okrasných keřů, stromů a rostlin tu byly i záhony se zeleninou a bylinami. A pěstovaly se rostliny nejen pro léčivé účely, ale, což je pro Francouze typické, i jako koření. Vedle okrasných květin a keřů, mezi nimiž nesměla chybět routa, ceněná nejen pro krásu vzrůstu a svěžest zeleně i léčivé vlastnosti, ale i pro podivnou vlastnost, jež jí přisuzovali, totiž že měla odpuzovat jedovatá zvířata, tu rostly tak skromné byliny, jakými byla mateřídouška, fenykl, kopr, majoránka nebo rozmarýn určené pro zámeckou kuchyni.

CHUŤ A VŮNĚ OKRASNÉ ZAHRADY
Ale vraťme se do Villander. Touha i smysl pro zachování historické věrnosti vzhledu starých zahrad vede zahradníky současnosti k historickým rekonstrukcím zahrad ze 16. století. Mezi nejznámější patří koloniální zahrady ve Williamsburgu ve Spojených státech a také villanderské zahrady ve Francii prošly ve dvacátém století historizující rekonstrukcí.
Vedle působivě sestříhaných keřů a kombinací prostých původních květin neunikly pozornosti architekta villanderských zahrad ani skromné květy léčivek nebo nejroztodivnější tvary i barvy zeleniny, která má vedle užitkových hodnot také svůj nesporný půvab. Měl vedle představivosti i dostatek odvahy, a nechal tedy vyniknout i jejich kráse. A tak tu dnes zcela běžné druhy zeleniny - zelí, rajská jablíčka i docela obyčejná řepa - vytvářejí na záhonech působivé ornamenty a barevné kombinace. Nesmíme zapomenout ani na kapustu, která je v tomhle kraji téměř doma a jejíž kvalitou prosluli pěstitelé z nedalekého Tours. Pravda, tahle krása různých druhů zeleniny dlouho nevydrží a můžete ji obdivovat jen v letních měsících, ale zdejší zahrady proslavila a jsou tak svým způsobem evropským unikátem.
Podobně zdejší tvůrci naložili i s bylinářskými zahrádkami našich babiček. Ani ty zde nechybí, i když jsou záhony rozlehlejší a vedle lékovek a koření dávají i potěchu oka. Navíc se můžeme těšit na stále nová překvapení, neboť zelenina vyžaduje obvyklé tříleté otáčení druhů, aby se zabránilo nejen jednostrannému vyčerpání půdy, ale především nemocem a šíření škodlivého hmyzu. K podzimu tu dozrávají v hruškových alejích i nádherné plody - villanderské zahrady jsou tak nejen potěchou pro oko, ale i plné vůní a chutí.

 


Rudolský Jiří (1939)
Od roku 1960 se věnuje výtvarné fotografii (fotoreportáž, žánr, krajina). Od roku 1962 publikuje v nejrůznějších časopisech přírodopisné populárně naučné články a cestopisné reportáže. Při svých cestách navštívil řadu zemí Evropy, Asie a Afriky, mimo jiné Norsko, Francii, Itálii, Turecko, Irák, Střední Asii, Egypt, Maroko. Od roku 1985 se věnuje i problematice geofaktorů životního prostředí.
září 2002

 

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group