ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Jako poustevníci

Téměř každá vesnice i město v Bulharsku má svoji legendu o plenění a útlaku nájezdníků v době nadvlády Osmanské říše. Obyvatelé dnešního Bulharska tehdy sice měli od muslimských vládců zaručenou svobodu vyznání, ale skutečnost byla často jiná a pravoslavní věřící byli pronásledováni. Přesto i v této době zakládali mniši překrásné kláštery, které stojí dodnes. Většinou jsou ukryté vhorách nebo vhustých lesích. Jedinou výjimkou je Gloženský monastýr – stojí na strmé skále a je vidět na desítky kilometrů daleko.

Za vším svatý Jiří

Většina z tisíců poutníků přijíždí každý rok do kláštera přes městečko Teteven. Kdysi tudy dokonce vedla důležitá římská cesta. Místo je opředené mnoha legendami. Vúdolí říčky Cherni vit obyvatelé vesničky Gložene na začátku třináctého století našli vzácnou stříbrnou ikonu sv. Jiří. Vchrámovém kostelíku ji mniši dodnes opatrují.

„Vroce 1219 sem přijel zKyjevské Rusi kníže Glož. Jeho nemocné děti se modlily ke svatému Jiřímu a uzdravily se. Kníže proto chtěl na místě, kde se stříbrná ikona objevila, vystavět klášter. Na stavbě se ale všechno kazilo, a jednou se dokonce ztratila i posvátná ikona. Ráno si ale mniši všimli, že se na osmisetmetrové skále, kam dopadaly paprsky vycházejícího slunce, něco leskne. Vylezli tam a našli ztracenou ikonu. To se ještě opakovalo dvakrát, než pochopili, že si svatý Jiří přeje postavit svůj klášter na skále,“ vyprávěl otec Pankratij.

Sv. Jiří tady ovlivňuje podle mnichů naprosto všechno. I když klášter svou polohou po staletí provokoval osmanské nájezdníky, nikdy se jim ho nepodařilo dobýt a zničit. Podle legendy vždy místní patron vkrizových situacích pomohl. I na otázku, jak se před pěti lety dostal na místo opata kláštera, otec Pankratij, súsměvem říká, že si ho prostě povolal svatý Jiří.

Tady psali dějiny

Stavba horního kláštera trvala dvanáct let. Veškerý materiál museli mniši do hor vynášet. Vté době také vykopali únikový tunel zkláštera na skále do monastýru vGloženém, který fungoval současně. Tunel mnohokrát použil v 19. století i bulharský národní buditel Vasil Levski. Právě vmístnosti, kam tajný tunel ústil, získal pro svůj plán obrození země opata kláštera a další učence. Tunel byl ale při zemětřesení v roce 1928 zavalen a nikdo ho už neobnovil.

Vletech 1862 až 1868 se Vasil Levski, původně pravoslavný mnich, účastnil všech ozbrojených útoků proti osmanské nadvládě. Uchvatitelé se snažili revolucionáře zničit a především chtěli dopadnout Levského. To se jim podařilo až vroce 1872, když se zkláštera vydal na nebezpečnou cestu za spolubojovníky. Na jaře roku 1873 ho v Sofii oběsili. Až po čtyřech letech začala Rusko-turecká válka, která odstartovala cestu k jeho snu – bulharské nezávislosti. Té se ale země dočkala až v roce 1908.

Samotný Gloženský monastýr, který Osmané nedobyli – zničilo zemětřesení na začátku dvacátého století. Díky darům věřících se podařilo krášter částečně opravit, ale pak přišla druhá světová válka a spolupráce Bulharska sHitlerovou Třetí říší. Němečtí vojáci si na náhorní plošině nad klášterem dokonce udělali letiště. Zhory, která se tyčí do nadmořské výšky přes tisíc metrů, dohlédli až na Dunaj, vzdálený asi sto kilometrů. Ke konci války Bulhaři Němce vyhnali a přidali se na stranu spojenců.

Po nacistech ale přišli komunisté. Todor Živkov byl jedním znejdéle vládnoucích vůdců socialistického bloku. Do nejvyšších funkcí se dostal už vpadesátých letech a skončil až spádem celého Východního bloku. Jak vůbec otec Pankratij vzpomíná na desetiletí socialismu? Až překvapivě vlídně.

„Za komunismu dostávali mniši plat a kláštery se opravovaly ze státních peněz. Vpadesátých letech tady dokonce komunisté obnovili klášterní kostel zničený zemětřesením. Dnes máme odluku církve od státu, tedy nedostáváme vůbec nic. Sice teď přijali nový zákon, podle kterého nám má vláda přispívat na klášter jako kulturní památku, ale stejně se nic nezměnilo. Přežíváme jen díky poutníkům a darům od podnikatelů.“

Čeština v klášteře

Otec Pankratij zná i Českou republiku, žil sedm let vPraze. Jeho přátelé z Česka za ním jezdí i do kláštera, musejí se ale předem objednat. Opat má totiž neobvykle nabitý diář. Ve všední dny slouží pravoslavné mše a dohlíží na chod a opravy monastýru, každou sobotu a neděli pak oddává a křtí desítky lidí. Se vším mu pomáhá jen jeden mladší mnich, který do kláštera přišel už před deseti lety. Od jara do podzimu tady uvítají tisíce poutníků. Oba by rádi k sobě přijali i další mnichy, ale zatím tu jsou sami. Ani vsilně věřícím pravoslavném Bulharsku se mladým mužům do kláštera nechce.

„Dnes mají mladí prostě jiné zájmy,“ říká Pankratij. Každý rok sice ukončí seminář vSofii asi sto padesát lidí, ale většina si pak najde civilní zaměstnání. Jen z třiceti procent studentů se stanou faráři. Ti se ale ožení a klášter je nepřitahuje. Ze všech sto padesáti mužů si vybere mnišskou cestu obvykle jen jediný. „To je na desítky monastýrů vBulharsku velmi málo,“ dodává.

Zimě navzdory

Za Gloženským klášterem se tyčí do nadmořské výšky přes tisíc metrů hory a často se o ně zastaví bouřkové mraky. Všude pak létají blesky, a výpadky proudu nejsou v klášteře nic neobvyklého. Oba mniši ale hned, jak zhasnou žárovky, vytahují velké svítilny na baterie. Běžně totiž musejí bez elektrické energie vydržet i několik dní.

Oba se ale shodují v tom, že největším problémem je pro ně zima. Jediná příjezdová cesta už na přelomu října a listopadu zapadne třemi metry sněhu a mniši musejí až do března vydržet o skromných zásobách. Žijí téměř jako poustevníci. Za lékařem nebo na nákupy do města se kvůli závějím pět měsíců vroce nelze dostat. Navíc vlistopadu pravidelně zamrzne jediný přívod vody zúdolí. Klášter nemá vlastní studnu, protože stojí na pevné skále, a otec Pankratij tak musí se svým pomocníkem rozmrazovat sníh.

„Když vbřeznu vidím, jak po měsících znovu vykoukne slunce zpoza mraků, vím, že jsme zimu zase vpořádku přežili. Vždy mě to naplní velkou radostí, protože si představím ty krásné měsíce plné tepla, které nás čekají,“ zasní se otec Pankratij.

Epilog

Před odjezdem zkláštera jsem byl trochu nervózní. Cesta dolů je úzká, tak pro jedno auto, jen místy vyasfaltovaná, seshora padá kamení, navíc je plná zatáček nad propastí. Oba mniši se ale jen usmívali. „Zatím jsme tady měli jen jednu malou nehodu, při které se nikomu nic nestalo. Klidně jeďte. Tady jste přece pod ochranou svatého Jiří.“
listopad 2006

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group