ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Plsti používali už Hunové

Když v 6. století před naším letopočtem vkročilo na scénu dějin první turkické společenství Hunů, jejich jurty měly podlahy vystlané a stěny obložené právě plstí. Na čestném místě vyhrazeném stařešinům a hostům byly obzvlášť bohatě zdobené. Jedny z nejstarších nalezených plstí pocházejí až z třetího století před naším letopočtem a jsou z kurganů Noin-Ula a Pazyryk na Altaji, které patřily hunské elitě. Nalezeny byly plstěné oděvy a boty, různé sošky a figurky zvířat. Potvrzují vysoce rozvinutou výrobní techniku, mají bohaté motivy a zdobení. Turecké kmeny pak výrobu plstí dále rozvíjely.

Téměř jako rituál

Nejkvalitnější plsti jsou z jehněčí vlny z první jarní střiže – yün. Vlna z druhé střiže se používá k výrobě plstí druhé jakosti – yapak. Nejvhodnější je vlna z tříměsíčních až čtyřměsíčních jehňat. Tmavá nebo černá se používá na ozdoby, bílá na spodní a svrchní stranu a vlna „špinavých“ odstínů se dává do vnitřních vrstev, aby se zužitkovala a zároveň zůstala skryta.

Dnes se vlna vykupuje buď od vesničanů, nebo přímo od větších chovatelů ovcí. Nejprve se třídí a ručně i nůžkami se z ní odstraňují nečistoty, pak se od sebe odděluje ručně, nebo za pomoci stroje.

Vlnu potom plsťaři vhazují do česacího stroje, kde projde složitou soustavou válců – kovových kartáčů a vyjde ven jako polotovar, základ pro další zpracování.

Mistři plsťaři (tzv. kec5eci) nejprve na podlaze své dílny rozvinou rohož (hasir), která slouží jako podložka pro vyskládání vzorů a nakladení vlněné masy. Z tenké, vesměs přírodními barvivy obarvené plsti se pak vystřihují různé vzory a kladou se na rohož buď volně, nebo jedná-li se o vzory geometrické – za pomoci přesných šablon vyrobených ze dřeva či z tvrdého papíru.

Když je vzor vyskládán, začne se malými vidlemi z několika ořezaných olivových větviček nanášet vyčesaná vlna. Masa se vidlemi mírně utlačí a košťátkem namáčeným ve vodě se povrch pokropí. Jak vysoká masa se naklade, tak silná je pak plsť. Na konci celého procesu zůstane z původní výšky asi patnáctina.

Na okraj rohože se položí kláda, která slouží k upnutí do zhutňovacího stroje. Kláda se do rohože s vlněnou masou uvnitř zaroluje jako do koberce. Nakonec se vše obalí plachtou a řádně sváže provazy. Role je pak v zhutňovacím stroji asi hodinu otáčena a tlučena břevnem, nebo se, pokud není k dispozici stroj, asi půl hodiny válí na zemi nohama.

Když se role rozbalí, začistí se okraje plsti – buď se zahnou, nebo zastřihnou. Pak se plsť namočí mýdlovou vodou (nejlepší je olivové mýdlo) a jde znovu na hodinu do zhutňovacího stroje. Ale aby se jednotlivá vlákna ještě pevněji semkla, je zapotřebí vzniklou plsť ještě spařit horkou vodou. To se provádí přímo v dílně nebo v místních lázních. Pevně srolovaná a stažená plsť se polévá horkou vodou a pokud není k dispozici stroj, dělníci jí otáčejí rukama a zároveň do ní tlučou nebo se po ní válejí. Proto tuto práci ve většině dílen nahrazují stroje. Ale ve městě Urfa můžeme ještě i dnes vidět klasickou práci plsťařů.

Nakonec se musí plsť vyrovnat v místech, kde je příliš ztenčená nebo naopak moc silná. Do vlny se tluče pěstmi, aby se ještě tvárná hmota posunula z příliš silného místa na slabší, sražená místa se natáhnou a plsť se upraví do požadovaného tvaru. Výrobci se také snaží vyrovnat ji tak, že se po ní kloužou chodidly. Po vyrovnání se dobře vypraná a opět pevně srolovaná plsť nechá do druhého dne vykapat. Následující den se vyvěsí na slunce, aby vyschla. A je připravena k použití.

Proč tolik námahy?

Plsti totiž mají výborné tepelně izolační vlastnosti, a tak se daly využít téměř všude. Při zakrytí stanových příbytků kočovníků jsou například používány plsti turluk: jsou zpravidla vyrobené z vlny černé nebo „špinavé“ barvy a bývají dlouhé kolem dvou metrů.

Na zem se zase pokládá ve stanech a v domech většinou zdobená plsť, která má obdélníkový tvar různých rozměrů a sílu dva centimetry (alakec5e, ev kec5esi). Plstěná podložka se také používá místo modlitebního koberečku namazlik. Koním a velbloudům se vkládá plsť pod sedlo nebo je jí sedlo svrchu pokryto. V domácnostech se v zimě přes jednotlivé polštáře pohovky pokládají plstěné podložky nebo se kvůli teplu vkládá plstěná podložka pod prostěradlo. V zimě se ostatně věší plsti i na stěny a dveře, aby se v místnosti lépe udrželo teplo.

Před deštěm a chladem chrání pastevce plstěná bezešvá pláštěnka kepenek vyrobená z jednoho kusu plsti, která bývá většinou jednoduchá, jen výjimečně zdobená na prsou. Na prsou zdobené bývají i plstěné vesty s kapsami yelek. Plsť se také používá do podrážek bot nebo se z ní šijí papuče.

Dříve se z plsti vyráběly různé pokrývky hlavy, mimo jiné i fezy. Elitní jednotky janičářů v době Osmanské říše nosily bílé plstěné čepice börk a osmanská jízda – sipahijové – zase hartavi. Pro dervišský řád Mevlevi jsou typické dlouhé béžové čepice sikke z velbloudí vlny.

Rituál pro mistry i tovaryše

Za Osmanské říše podléhalo plsťařství, stejně jako jiná tradiční řemesla, určitým zákonům: bylo státem chráněno a neslo známky různých místních tradic a specifik. Mistři se sdružovali v ceších (esnaf), které měly své vlastní obřady, při nichž byli učedníci (c5irak) povyšováni na tovaryše (kalfa) a tovaryšové na mistry (usta).

Obřady se konaly na jaře, zpravidla v květnu. Každý z mistrů navrhl hlavnímu mistrovi (ustabas5i) adepty na postup a on pak vybral vhodný den pro obřad – obvykle pátek.

Například v Afyonu se takovýto obřad konal naposledy v roce 1932. Všichni budoucí tovaryši a mistři a další představitelé cechu se sjeli na určité místo na koních a povozech dvě až tři hodiny před východem slunce a přivezli s sebou plstěné podložky k sezení, které rozmístili po zemi. Začaly modlitby, jídlo a samotný obřad, při kterém stařešina nejprve vyjmenoval všechny kandidáty a pronášejíc modlitbu pohladil nastávající mistry po zádech a oni pak políbili ruku všem mistrům a hostům. Vše zakončilo požehnání.

Po obřadu zapsal hlavní mistr jména nových mistrů a tovaryšů do cechovní knihy. Tovaryši pak už mohli pracovat s tím mistrem, se kterým sami chtěli, a mistři si mohli otevřít svou vlastní dílnu. Kdo by si totiž dovolil otevřít obchod, a nebyl uznaným mistrem, dostal by velmi tvrdou pokutu.

Dílen značně ubylo

Plsť se vyrábí hlavně na západě a na jihovýchodě Turecka, ale dílen ubývá. V hlavních střediscích výroby na západě země už mnoho dílen nezbývá. Ve městě Konya jich z původních 125, které tu byly v padesátých letech minulého století, zbylo do roku 1982 už jen devět. Afyon měl ve stejném roce 24 dílen, Balikesir 30, ale v Sandikli byla už jen jedna stejně jako v Turgutlu nebo v jiných místech. Počet dílen od té doby stále klesá. V Tire jsou v současné době čtyři dílny, v Kule jedna, v Afyonu tři.

Kdo by se chtěl dnes podívat na tradiční výboru plstí na jihovýchodě země, měl by zamířit do S5anli Urfy, Bireciku a Kahraman Maras5e. V Urfě měli plsťaři po staletí na krytém bazaru také svůj plsťařský trh (kec5eci pazari) a v současné době zde jako jediní pracují tradiční ruční metodou dva mistři. Několik dílen se najde také v Bireciku. I tady už zbyly jen tři, kdežto nedávno jich bylo třikrát tolik.

Poptávka po tradičních plstích klesá, protože trhy zahltily výrobky z moderních materiálů. K zachování původní tradice naštěstí příspívá i zájem cizinců. V Tire v Izmirském kraji zákazníkům dokonce nabízejí, aby si sami, dle vlastního vkusu, vyskládali ornament a pak si mohou vyzvednout hotovou plsť. Zdejší mistr Arif C5ön dokonce spolupracuje s vysokou oděvní školou, pro kterou také vyrobil zmenšené verze plsťařských strojů. Kromě produkce tradičních výrobků se snaží zkoušet i nové techniky. Do slabší plsti jsou při výrobě vkládány například různé látky nebo provazy, které vytvářejí osobitou strukturu a efekty.

 

Vzory plstí

l Vzory, které plsti mají, se liší podle dílen a oblastí, odkud pocházejí. Každý mistr tvoří vlastní osobité vzory a nedovolí si kopírovat práci jiného. Výrobky z každé dílny tak jsou jedinečné; přesto existují určité typy vzorů, které mají své vžité názvy.

l U podložek určených na zem se buď různě kombinují geometrické vzory a ornamenty, například dal (puntík), göbek (pupík), somun (bochník), kantarma (udidlo), sandik (truhla), nebo se u některých, jako je acem (perská) či armut (hruška) vyskytují i různé zvířecí a rostlinné motivy. Okraje bývají ohraničeny bordurou.

l Vzory jsou zpravidla vyskládány na bílém podkladě z velmi pestrých kousků a proužků tenkého filce barveného většinou přírodními barvivy, jsou-li ozdoby jednobarevné, využívá se přirozeného kontrastu barvy vzoru a podkladu, a to buď tmavý na světlém, nebo světlý na tmavém pozadí.

l Výrobce plsti se turecky nazývá kececi a plsť kece.
listopad 2006
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group